Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!

út, bře 19, 2024

Jak jsem vydal Reportáž

Jak jsem vydal Reportáž

K 25. výročí vydání prvního úplného vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce.

Po převratu, kdy všechno co bylo jen trochu červené, solidární, kolektivistické, veselé, úsměvné, přátelské až bratrské… bylo špatné, tak nejvíce zaplakala historická pravda. Z hrdinů se začali dělat zločinci a z vrahů hrdinové. Bůh se v tu chvíli buď zbláznil, nebo si vzal mateřskou dovolenou.

Statisíce „ukomunistů“ zahazovalo a ostentativně trhalo legitimace se srpem a kladivem, symbolem to pracujících celého světa vytvářejících celospolečensky potřebné hodnoty. Mezi nimi i řada předních umělců, vědců, řídících pracovníků… A jak jsme se z jejich pozdějších přiznání dozvěděli – byli ve straně jen proto, aby ji mohli škodit zevnitř. Bezcharakternost našich knedlíkových národů se v tu dobu projevila v plné své kráse. Loď opouštěly i krysy, které v ústavou daných politických stranách spoluvládly čtyřicet let v této zemi v rámci Národní fronty. Nejvyšší představitelé se projevili jako křivopřísežníci, lháři a podvodníci… Všechno, co se v období budování nové poválečné společnosti vytvořilo – bylo špatné… Šílenství nahnědlých fanatiků dosahovalo stupně mentální retardace, kdy například navrhovali zasypat pražské metro, protože bylo vybudováno ještě před pučem a tak podobně. Jak říká klasik Karel Sýs, byla to Doba vymknuta z kloubů.

Od dětství jsem chtěl najít pravdu. Jak říká Mistr Jan Hus: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!“ Nejprve jako horlivý čtenář, později jako funkcionář pionýra, mládežnického hnutí i strany… až jsem se jako ideolog, lektor, pedagog… hledáním pravdy živil.

Ještě dávno před převratem, kdy se ještě lidé mohli a uměli smát, jsem přicházel s návrhy, jak propagandistickou a agitační práci s lidmi vylepšit. Jak známkované biflování mnohdy nepochopitelných pouček zaměnit za přirozenou touhou mladých po pravdě a uvědomělém poznávání.

Bohužel strach a hloupost po převratu i ve vedení komunistické strany vhodilo členskou základnu, ale i miliony nečlenů, normálních lidí do bažiny známé z Kachyňova Krále Šumavy. Nedošlo sice ke středověkým trestům jako v Rumunsku, ale v rámci zachování si vlastní kůže, byla celá plejáda dříve vyzdvihovaných představitelů pracujícího lidu zahrabána do stoky. Umělci se začali omlouvat, že hráli v Sequensových filmech. Šaškové ovládli Pražský hrad a poslancem se mohl stát jen ten, kdo nejvíce vykřikoval protikomunistická hesla. Političtí a hospodářští funkcionáři odstupujícího režimu se stěhovali do méně známých míst a nechali si narůst vous, funkcionářky začali nosit barety, aby mohli jít vůbec nakoupit. Mnozí si sáhli i na život. Takové situace v mnohých místech nastaly. Jen na vesnici, kde se přece jenom lidé znali lépe z konkrétní práce a vzájemné pomoci, měla antikomunistická nenávist mírnější podobu. Odsednutí si v hospodě, prořezané pneumatiky, rozbité okno na výměnku…

Novodobí, správně instruovaní vládci, rychle oprášili stará témata ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky – jako že byl Fučík zrádce; že Gottwald nechal zavraždit Jana Masaryka; že Lidové milice střílí do lidí; že vojska Varšavské smlouvy u nás jsou stejní okupanti jako nacisti; že jsme ublížili odsunem po válce chudákům Němcům v pohraničí… atd., apod.

Možná ne nejlepší politická rozhodnutí Gottwaldova vedení v padesátých letech, kdy je vykazováno 187 smrtelných odsudků, bylo nahrazeno špatným rozhodnutím Havlovým, kdy po jeho amnestii bylo zavražděno tisíce prostých občanů, a kriminalita stoupla o tisíc procent. Zločin se stal ve společnosti dokonce normou chválenou v televizi i rozhlase.

Nezapomenu na slova mého táty, když řekl, že nejdůležitější je politická paměť (dnes s likvidací Benešových dekretů se to již po kolikáté znovu potvrdilo) a také řekl, že živí budou závidět mrtvým.

V situaci, kdy nenávistná hysterie dosáhla vrcholu, zklamalo tuto zemi i torzo komunistů, když se na svém ustavujícím (1990) a následně Kladenském sjezdu zřeklo všech základních atributů, které z komunistické strany dělají stranu skutečně komunistickou. Zřeklo se samozřejmě i marxisticko-leninské ideologie a dialektického a historického materialismu jako metody poznání, kterou začalo nahrazovat voluntaristickými pokusy levého liberalismu v sociální politice a zcela propadlo v politickém boji o politickou moc. Začalo v naší zemi pomáhat udržovat kapitalismus v chátrání.

A tak jsem se v roce 1992 po kladenském sjezdu rozhodl při svém zaměstnání alespoň částečně nahradit systematickou ideologickou práci strany vydáváním literatury faktu. (Dnes to vychází tak, že jsem vlastně každý měsíc vydal jednu publikaci.) Vytvořil jsem Klub přátel levicové literatury, vydával knihy domácí i překlady ze zahraničí. Za tři z nich bylo se mnou vedeno i trestní stíhání za propagaci komunismu. Organizoval jsem besedy s autory a levicovými umělci po celé republice. Byl jsem u zrodu vlasteneckých organizací, jako byla Vděčnost, Výbor národní kultury, Slovanský výbor, Společnost Česko-kubánského přátelství, Společnost Julia Fučíka, Komunistický svaz mládeže a dokonce (to je jen tak pro zasmání) jsem na okrese zakládal i Levicový klub žen.

* * *

Bylo to právě v roce 1994, kdy přátelé ze Společnosti Julia Fučíka – Josef Mašín, Zdeněk Hoření a Věra Picková, za mnou přišli s návrhem vydání „úplné“ Fučíkovy Reportáže jako protest proti lžím šířícím se jako mor po celé naší vlasti.

Do té doby jsem vydal teprve 16 různých nevelkých publikací. Ještě stále jsem se učil na počítači, textový editor byla 602, kterou si už dnes ani nikdo nepamatuje, a i technologie přípravy do tisku podobné publikace byla pro vydavatele amatéra obtížná a náročná zároveň. Nikoho jsem nezaměstnával. Vykořisťoval jsem jen svou rodinu, spolupracoval s levicovými písařkami, korektorkami a grafiky na dohodu. Všechno jsme dělali, jak se říká – na koleně.

Osobnost novinářky Věry Pickové si zapamatovali všichni, co se s ní jen jednou setkali. Otevřená, náročná, přísná… přesvědčená komunistka – bojovnice uhlířské víry, třídně neoblomná, prověřená spolubojovníky v koncentračním táboře Ravensbrück. Nedávala ani moc šancí „cucákovi“ jako já na odpor či vlastní názor. Byl jsem s ní a Zdeňkem Gavalcem také u zrodu společnosti „Vděčnost“ a později jsem jí vydal pár knih, mimo jiné „Můj život s AZ“ vzpomínky Marie Zápotocké na dělnického prezidenta Antonína Zápotockého.

Zdeňka Hořeního jsem znal před listopadovým pučem jen jako šéfredaktora Rudého práva a člena vedení strany. Osobně jsem se s ním setkal až později, ale vzešlo z toho přátelství na celý život. Rychle vycítil, čeho jsem schopen a věnoval hodně úsilí mému formování v oblasti novinářské a vydavatelské. Projezdili jsme spolu na besedách tisíce kilometrů a pod jeho redakčním vedením a také Honzy Hrobaře jsem vydal desítku unikátních vlasteneckých knih a překladů z ruštiny. (www.orego.cz)

Josefa Mašína jsem dříve neznal vůbec. Dokonce ani nevím, zda byl původem novinář či fotograf, ale určitě byl písmomalíř. Když nám v Říčanech poničili – „skutečnou demokracii budující“ – vandalové pomník Rudoarmějce a sedm náhrobků pohřbených sovětských vojáků z května 1945, tak nám opravil zlatým písmem všechny nápisy na náhrobcích i rudé hvězdy. Akorát mu za to Maruška (vyloučená v roce 1968 členka strany), která se celý život starala a dodnes stará o památníčky padlých rudoarmějců široko daleko (!) přinesla gulášovou polívku a v termosce horký čaj… Tak tenhle Pepík Mašín mi vyprávěl, jak po válce nechala Gusta Fučíková zalít do vodního skla všechny dostupné svitky Julkovy Reportáže a on že je nafotil. Na otázku proč nebyla Reportáž vydávána od počátku v úplném znění, mě vysvětlil, že Gusta Fučíková to chtěla, ale lidé kolem Václava Kopeckého a Zdeňka Nejedlého byli vzhledem k poválečné době opatrnější. V knize profesora Janečka se v té souvislosti mluví o Václavu Davidovi a Vilému Kúnovi. Připravil a zajistil mě mnoho fotografií, které jsem z jeho archivu později využil. S Josefem Mašínem jsem po majetkovém převratu spolupracoval i v redakci měsíčníku „Dialog“, kterou tehdy řídil profesor I. Hrůza.

A tak slovo dalo slovo. Jedno rychlé setkání bez zbytečných kliček s odhodláním co nejdříve vydat úplné vydání… Následovala energické rozdělení úkolů. Podklady, přepisy a korektury zajišťoval Josef Mašín přímo z fotografií. Jen ten, kdo viděl faksimile svitků na fotografiích, uzná, jak obtížné přepisování (s vybavením, které jsme tehdy měli) vlastně ve skutečnosti bylo. Jazykové úpravy původního textu nebyly přípustné, ale i to, spolu se spěchem mohlo být nakonec příčinou, že se chyby v prvním úplném vydání nakonec vyskytly. Nikoliv, ale v textech, které byly zveřejněny vůbec historicky, v našem vydání, poprvé. Ani to však nakladatele neomlouvá!

Já, se Zdeňkem Hořením, jsme sháněli finanční prostředky, aby publikace vyšla v co největším nákladu. (Nakonec to bylo deset tisíc kusů. Část je dodnes v nabídce www.orego.cz a nakladatelství je rozdává i při různých soutěžích žákům a studentům).

Připravil jsem tři grafické návrhy obálky, ale zvítězil upravený „pseudoplagiát“ úplně první obálky z roku 1945 navržené významným pokrokovým malířem a grafikem Františkem Muzikou.

Vzhledem k nedostatku času, rychlosti vydání a co nejdostupnější cenové relaci publikace, byla nakonec vybrána tiskárna na severu Čech.

Tady malá zajímavost z jiného soudku.

Když jsem v Litvínově u kávy dojednával u jednoho spolupracujícího člověka vydání Reportáže, tak přišel jeho soused. Na tom není nic podivného, sousedi občas chodí… až na to, že to nebyl nikdo jiný než Ivan Hlinka bývalý slavný hokejista, v té době trénující v Itálii a pozdější trenér našich zlatých z Nagana.

Od zámyslu Fučíkovu Reportáž vydat až do prvotní expedice mezi lidi uplynulo podle mých záznamů celkem 17 dnů.

 

 

Image