"Každý, kdo si myslí, že je odborníkem na severní Koreu, je buď lhář, nebo hlupák. Sdělovací prostředky každou chvíli sklouzávají do běsnění, když přinášejí poslední zprávy o zemi a zdůrazňují podivnosti či výstřednosti. Zas a znovu se severokorejští oficiální činovníci, kteří byli údajně popraveni, objevují živi a zdrávi, nebo se zjistí, že zpráva o tom, že Severokorejci přistáli na Venuši, pochází se satirického webu a ne z oficiálních sdělovacích prostředků země", napsal Graham Harrington z irského The Socialist Voice dne 02. 06. 2020.
Občas komický příval propagandy proti KLDR vychází nejen z antikomunismu, ale i z přímočarého rasismu: tihle lidé jsou zdeformovaní totalitním režimem, a je povinností civilizovaných zemí to vyřešit. Není se co divit, že Severokorejský stát zůstává tak nedůvěřivý vůči zápaďákům, když tolik z nich, dokonce i mnozí na levici, se vůbec nesnaží zemi pochopit.
Nehledě na uctívání Kimovy rodiny nebo idealistickou ideologii čučche, jež nemá absolutně nic společného s marxismem, je nutno zdůraznit, že každá země kráčí k socialismu svou vlastní cestou; a Korejská lidově demokratická republika dosáhla během let několika pozoruhodných spěchů. Po Japonsku byla druhou zemí v Asii, jež industrializovala, a dokázala to, když se vzpamatovávala z Korejské války.
Japonsko kolonizovalo Koreu v roce 1910 a okupovalo ji do roku 1945. Během onoho období Korejci silně trpěli. Tisíce „žen-utěšitelek“ bylo donuceno k sexuálnímu otroctví, vraždění lidí a ukradení jejich skrovných majetků bylo běžné. Osvobozovací boj, jenž začal v roce 1930, vedl Kim Ir-sen, jenž v boji proti Japoncům spolupracoval s čínskými komunisty. Po osvobození Koreje mnoho Korejců setrvalo v boji s čínskými komunisty.
Po osvobození lidé ustavili Lidové výbory, které spravovaly zemi po odchodu Japonců. Tak jako v Německu, zemi rozdělil imperialismus a vnutil jí svůj vlastní režim, plný bývalých kolaborantů. Po roce 1945 docházelo k četným místním vzpourám a povstáním proti jižnímu státu, vnímanému coby loutka Spojených států. Odpovědí Spojených států a Jižní Koreje bylo masakrování komunistů i dalších, jež pokračovalo po celá desetiletí.
Během samotné Korejské války bylo hlavní město Severu, Pchjongjang, zničeno, byl použit Agent Orange ke zničení zemědělství, byly bombardované přehrady, aby byly zaplaveny vesnice, a připraveny k použití byly jaderné bomby. Není se co divit, že tu dodnes zůstává vojensky opevněný stát, když za humny je usazeno téměř 30 000 amerických vojáků.
Přesto tomu všemu navzdory Sever dokázal industrializovat, s pomocí Číny a Sovětského svazu. Až do 80. let (20. století) dokázal být ekonomicky před Jižní Koreou.
Tato úroveň rozvoje dovolila Severu držet rozvinutou socialistickou ekonomiku, se systémem veřejného rozdělování se zřetelem k uspokojení potřeb lidu. Ale ekonomický úpadek a kontrarevoluce v Sovětském svazu a ve východní Evropě zanechala Sever zničený, což bylo dáno jeho energeticky náročným systémem zemědělství. V reakci na hladomor začala za Kim Čong Ila v omezené míře otevírat ekonomiku soukromému sektoru a později i songunu čili politice „v první řadě armáda“.
Pod svým novým, mladším vůdcem Sever uvolnil kontrolu stárnutí vojenských činitelů a využil svůj jaderný program ke snížení vojenských výdajů. Výsledkem bylo rozsáhlé posílení ekonomiky, navzdory paralyzujícím sankcím z posledních let.
Byly podnikány studijní cesty do Vietnamu a Číny k poznávání jejich ekonomických reforem. Severní Korea má rozsáhlou potenciální zásobu celosvětově vzácných hornin i dalších silně požadovaných zdrojů, ale není dostatečně schopná je plně využít. „Zvláštní zóny“ jako Kaesong, Sinuiju a Rason jsou využity, aby umožnily jihokorejským společnostem použít severokorejské pracovní síly, podřizované vnější stabilitě.
I když Sever zůstává chudou zemí a obsahuje mnoho věcí, s nimiž se marxisté budou rozcházet, pořád má hodně toho, z čeho se můžeme poučit. Jeho všeobecný zdravotnický systém uznal zástupce WHO jako něco, co jakákoli rozvojová země může závidět. Jeho všeobecné vzdělávání, téměř bezplatné bydlení, plnou gramotnost, plnou zaměstnanost, čisté ulice a prakticky žádnou zločinnost, závislosti, prostituci nebo gamblerství. Ženy tvoří polovinu nebo většinu parlamentních poslanců, odborníků i běžných pracujících. Pozoruhodné je i to, že Severokorejci neplatí daně (!): státní příjem pochází z veřejně vlastněných firem. Není tu cyklus rozkvětu a krachu.
To vše zvládla severní Korea v silně těžkých podmínkách: rozdělená země, globálně jen pár spojenců, každodenní hrozba války. Ačkoli zůstává velmi napjatým, kontrolovaným společenstvím, neexistuje tu kompromis, pokud jde o její nezávislost. Také zvládla zachovat - pomocí silného a prostého vlastenectví - totéž revoluční nadšení, jaké měla, když se poprvé stala státem, něco, s čím ostatní socialistické státy časem zápasily.
Ať už si Sever zaslouží náš obdiv či ne, určitě si zaslouží naši úctu.
