Lenin nejen varující

Lenin nejen varující

Články M. Jodla patří v pondělních přílohách Haló novin (HaNo) k těm čtivým a zajímavým. Zajímavé a aktuální téma si M. Jodl zvolil a publikoval i 22. 1. 2001 pod názvem „Lenin varující…“. Žel však, nelze souhlasit s celou řadou jím prezentovaných názorů. Vyjádřím se alespoň k některým

1. M. Jodl má samozřejmě pravdu, že nelze vidět „v Marxovi, Engelsovi či Leninovi ideová a vědecká božstva“. Pochybné je však jeho následné tvrzení, že „Marxismu a leninismu lze oprávněně vytknout např. zjednodušování i přílišný optimismus při posuzování člověka („člověk to zní hrdě“, řekl Gorkij /tedy ne Marx a Lenin! – ZK/, ale blíže pravdě byl polský myslitel, který mínil: „člověk to zní různě“, my dnes u nás po desetileté liberální lázni můžeme tvrdit: člověk to zní tvrdě)“. Na adresu marxismu-leninismu jde o zcela zjednodušující, klamné a zavádějící tvrzení, neboť právě Marxova dialekticko-materialistická koncepce člověka a jeho podstaty umožnila i jeho vědecké chápání.

Pokud jde o zjednodušování, pak to nebyl ani K. Marx, ani V. I. Lenin, kdo zjednodušoval, kdo např. zredukoval člověka na „souhrn společenských vztahů“, jak z toho byl obviňován „nedogmatickými“, „tvůrčími marxisty“ od poloviny 50. let „starý“ Marx (Marx „Manifestu komunistické strany“ a „Kapitálu“) na rozdíl od Marxe „mladého“ („Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844“). Z těch, kdo u nás zjednodušoval, to byl např. právě M. Jodlem vzpomínaný K. Kosík, o R. Garaudym, G. Petrovičovi a dalších ani nemluvě.

Jde o to, že podle K. Marxe „souhrn společenských vtahů“ tvoří jen podstatu člověka a to je něco jiného. Na ni člověka a jeho existenci samozřejmě redukovat nelze. Marxovo postižení, objevení podstaty člověka, znamenalo „kopernikovský převrat“ ve filozofii člověka. Platnost tohoto dynamického určení potvrzují nejen celé dosavadní dějiny, ale i nedávné kontrarevoluční převraty a restaurace kapitalismu v řadě bývalých socialistických zemí. Na každém kroku a každodenně jsme viděli a vidíme jak s přeměnami socialistických společenských vztahů a poměrů na kapitalistické, „tržní“ vztahy a poměry, se lidé měnili a mění. Ve společnosti došlo k obrovským sociálně třídním a stratifikačním přeměnám směrem k sociální nerovnosti a nespravedlnosti a k tomu odpovídajícím přeměnám v myšlení a chování lidí. Ano, došlo doslova k  „explozi“ bezohledného individualismu, egoismu a zločinnosti, k epidemii „sociálního darwinismu“ atd.

Pokud jde o Jodlovu kritickou výtku o „přílišném optimismu“, pak ji lze jen částečně akceptovat. Jde totiž o to, že optimismus marxistické koncepce člověka je dán již jejím samotným organickým spojením s koncepcí historické role dělnické třídy v procesu emancipace člověka a společnosti, která je svou podstatou historicky optimistická. Pokud jde ještě o optimismus marxismu, pak ten je také, z teoreticko-metodologického hlediska, determinován teoretickými zdroji a východisky Marxova renesančního myšlení. K. Marx byl totiž ovlivněn racionalistickou, osvíceneckou filozofií a sázel na sílu poznání, rozumu v rozvoji člověka. Přitom je faktem, že mnozí, především „učebnicoví“ marxisté byli a to nejen zpočátku revolučních přeměn, skutečně příliš optimističtí (subjektivističtí) v pohledu na rychlost a hloubku těchto přeměn a tím i přeměn člověka.  Tento „optimismus“ pak nabyl vrchu a vskutku deformované podoby ne ve „stalinismu“, ale v šířených iluzích, klamech a sebeklamech chruščovovského revizionismu, subjektivismu a voluntarismu, který jako oficiální ideový a politický proud zachvátil značnou část komunistického hnutí, socialistických zemí a podle něhož dokonce již naše generace měla „žít v komunismu“!

2. Velice nejasné (z hlediska celkového zaměření článku a jeho autora však zřejmé) jsou formulace, že „Vážné omyly v teorii i praxi měly spolu s přesilou kapitalistického světa za následek pád sovětského bloku: byl to pád, který se dlouho plížil a blížil, takže jeho neočekávanost byla jen zdánlivá. Vnitřní vykotlanost a vysušenost systému pak přivodily zhroucení…“ Ani zde a ani v následném textu se však autor nepokouší identifikovat i ty skutečně podstatné „omyly“, které opravdu po dlouhou dobu „vykotlávaly“ společenský systém. Při prezentaci „varovných jevů“ uvádí již, podle mého názoru jen omšelé, zejména trockismem inspirované fráze o „stalinismu“, o byrokratické „diktatuře stranického aparátu a státní policie“, která prý jako „železný krunýř“ svírala „i lid“, o „socialistickém imperialismu“ apod. Samozřejmě, že nevidí a ani nechce vidět, že z historického hlediska teprve zrozený socialismus (s pojmy: „budování komunismu“ - v němž měla žít již naše generace - přišel až chruščovovský a pokud jde o „rozvinutý socialismus“, brežněvovský revizionismus), tedy nedokonalý, avšak ve srovnání s  kapitalismem nesrovnatelně lidštější systém, byl „vykotláván“ především a hlavně rozkladným působením maloměšťáctví, oportunismem a revizionismem. Šířenými idejemi „maloburžoazního“, „demokratického socialismu“ či jakýchsi „třetích cest“, šířenými „vychytralými“ kariéristickými souběžci v KSSS, KSČ i v jiných stranách. O vysloveně antisocialistických, antikomunistických a antisovětských silách ani nemluvě.

Mnozí nositelé těchto přístupů a aktivit byli u nás spojeni mj. právě i přes Chartu 77 a v roce 1989, její produkt OF a VPN, s destrukčním působením „vnější síly kapitalistického světa“, jak to zcela nepochybně a nezvratně potvrdil právě průběh kontrarevolučního převratu v roce 1989 -1990. Vždyť takoví údajní „obroditelé“ a „reformátoři“ socialismu jako A. Dubček, V. Slavík, V. Šilhan, Č. Císař, J. Šabata, Z. Jičínský a mnoho dalších, z emigrace Z. Mlynář i O. Šik aj. se naplno angažovali
v kontrarevolučním převratu a restauraci kapitalismu po boku představitelů zcela zřejmé protisocialistické a protikomunistické opozice – V. Havla, P. Pitharta, V. Bendy, J. Rumla, M. Kocába a dalších. Tak revizionismus, menševismus, antikomunismus i antisovětismus nakonec „vykvetl“ a „vyzrál“ v likvidaci socialismu v mezinárodním měřítku. V „plodech“ gorbačovského „perestrojkového“ renegátství, které bylo inspirováno a přímo navazovalo na M. Jodlem vychvalovanou „protibyrokratickou“ „československou reformaci šedesátých let“ - na „pražské jaro 1968“!

K němu se znovu zcela otevřeně přihlásil M. S. Gorbačov (bývalý generální tajemník ÚV KSSS a prezident SSSR fakticky „antikomunista v čele Kremlu“, jak jej označil exkancléř NSR W. Brandt) na mezinárodní konferenci k 10. výročí 17. listopadu 1989 na pražském hradě, kdy měl po svém boku nejen V. Havla, ale i představitele imperialistických velmocí - H. Khola, G. Busche a M. Thatcherovou. Za své nenahraditelné a „nehynoucí“ zásluhy i o naši „sametovou“ kontrarevoluci a jako hlavní likvidátor a „hrobař“ KSSS a SSSR a dalších socialistických zemí, obdržel, tak jako i ostatní uvedení bojovníci proti komunismu, z rukou bývalého představitele Charty 77 a šéfa OF, nyní prezidenta ČR V. Havla, nejvyšší vyznamenání ČR - „Řád bílého lva“.

3. Jsme-li důslednými marxisty, pak nemůžeme souhlasit s prezentovaným názorem M. Jodla, kdy zpochybňuje jednu ze základních světonázorových a teoreticko-metodologických zásad, jakou je uplatňování základní filozofické otázky v poznávacím procesu. Píše: „I špatná filozofie je dobrá. Štěpení filozofie na materialismus a idealismus je pouze metodicky možné (?! – Z. K.), jako vytyčení směrů, jejichž nosnost prověřuje a specifikuje čas a praxe. Je nutné apriorně (tj. nezávisle na zkušenosti – co tím chce autor říci? Nechce-li mást čtenáře? – Z. K.) přijímat klasickou tezi o základní filozofické otázce? Není takových základních otázek více…?“ Takovéto zpochybňování, nahrazování či přímé odmítání základní filozofické otázky není ničím novým. Nalezneme jej také mj. u již připomínaného K. Kosíka (který v „Dialektice konkrétního“, zřejmě v  návaznosti na K. Jasperse, navrhoval nahradit otázku o prvotnosti bytí a vědomí otázkou „co je skutečnost?“), kterým se zřejmě M. Jodl rád nechává inspirovat.

Jistě, podstatných a významných otázek je bezesporu více než ta otázka, kterou B. Engels
v „Ludvíku Feuerbachovi“, ne náhodou označil za nejvyšší, základní: „Otázka vztahu myšlení k bytí, ducha k přírodě, nejvyšší otázka veškeré filozofie…, která ostatně hrála velkou úlohu také ve středověké scholastice, otázka: co je prvotní, duch nebo příroda? – se proti církvi vyhrotila takto: stvořil svět bůh, anebo je tu svět od věčnosti? Podle toho, jak filozofové odpovídali na tuto otázku, rozdělili se na dva velké tábory. Ti, kteří tvrdili, že duch je vzhledem k přírodě prvotní… ti tvořili tábor idealismu. Druzí, kteří pokládali za prvotní přírodu, patří k různým školám materialismu“.

(Marx, K., Engels, B.: Spisy, sv. 21, s. 304-305)

Jde o to, že bez dialekticko-materialistického pochopení a zodpovězení uvedené základní filozofické otázky nelze správně, vědecky pochopit ani samotnou otázku co je hmota a vědomí, tak, jako i další podstatné a významné otázky: co je skutečnost, společnost, člověk, praxe, poznání? Jaký je vztah subjektu a objektu poznání, teorie a praxe, vztah společenského bytí a společenského vědomí, způsobu výroby, základny (ekonomických vztahů) a nadstavby (politických, právních, morálních aj. vztahů a idejí, institucí a organizací atd.), ekonomiky a politiky atd. atd.

4. Je třeba poukázat i na to, že spolu se zpochybňováním základní filozofické otázky se objevuje i zpochybňování, ne-li přímo odmítání leninské definice hmoty. Tento přístup nalezneme např. v  diskusním vystoupení J. Haubelta na teoreticko-politické konferenci, kde jakoby „upozorňuje“ na to, že prý, cituji: „existují oprávněné pochybnosti o celostnosti definice hmoty. Můžeme definovat jenom výrokem, že je tím, čím je, nikoli tím, čím není. Základy myšlení nepřipouštějí axiomatické formulace v tom smyslu, že objektivní realita (hmota) je „nezávislá“ na vědomí. Individuální, skupinové i společenské vědomí je totiž také součástí, aspektem objektivní reality. Je rovněž hmotné povahy. Kategorie vědomí stála tak mimo objektivní realitu, vznášela se jako starozákonní duch nad vodami.“ (Haubelt, J.: Lenin na počátku a na konci dvacátého století, O ideově teoretických východiscích politiky komunistických stran, květen 2000, s. 34)

5. Haubelt se ovšem touto kritikou dopouští vulgarizace, výrazného zjednodušení a jisté pozitivistické dezinterpretace uvedené problematiky. Čteme-li pozorněji Leninův „Materialismus a empiriokriticismus“ pak víme, že se zabývá hmotou jako filozofickou kategorií, v níž je abstrahováno od konkrétních vlastností a forem jejího projevu. Při definování filozofických kategorií a pojmů je nutné (nejsme-li metafyzickými materialisty nebo idealisty, subjektivistickými pozitivisty apod., ale dialektickými materialisty) v procesu myšlení respektovat a uplatňovat i zákon jednoty a boje protikladů. Proto si byl V. I. Lenin vědom toho, že nejen může, ale musí při analýze takových souvztažných pojmů jako hmota a vědomí vycházet z toho, že každá z uvedených protikladných kategorií může být definována jen skrze druhou! Proto na adresu machistů zdůrazňuje: „Kdyby se však tito lidé jen trošičku zamysleli, museli by přijít na to, že není možno dva poslední gnoseologické pojmy definovat v podstatě jinak než tím, když určíme, který z nich má být pokládán za prvotní. Co znamená „definovat“? Znamená to především podřadit daný pojem pojmu jinému, širšímu.“

(Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, Spisy, sv. 14, s. 151)

Z Haubeltova tvrzení dále vyplývá, že zřejmě zapomíná na to, že V. I. Lenin ve svém přístupu k dané problematice rozlišuje gnoseologický a ontologický aspekt. Proto (V. I. Lenin) nejednou zdůraznil: „Protiklad hmoty a vědomí má také ovšem absolutní význam jen v hranicích základní gnoseologické otázky, která se ptá, co uznat za prvotní a co za druhotné. Mimo tyto hranice je relativnost daného protikladu nepochybná.“ (Tamtéž, s. 153) Ano: „tento protiklad nesmí být „upřílišněn“, zveličován, činěn metafyzickým, o tom není sporu… Hranice absolutní nutnosti a absolutní pravdivosti tohoto relativního protikladu jsou právě ony hranice, které určují směr gnoseologického bádání. Za těmito hranicemi operovat s protikladem hmoty a ducha, fyzického a psychického, jako s protikladem absolutním, by bylo hrubou chybou.“ (Tamtéž, s. 260)

Shrneme-li uvedené, pak podle V. I. Lenina hmota, která neexistuje abstraktně jako „hmota vůbec“, ale objektivně ve svých rozmanitých konkrétních projevech a formách (anorganické i organické přírody, včetně společnosti, člověka) je ve vztahu k lidskému vědomí, v rovině základní otázky filozofie, prvotní neboť hmota existovala a existuje mimo a nezávisle na něm. Historicky vzato existovala již před vědomím. Vědomí je však přitom nejen produktem nejvýše organizované hmoty, lidského mozku, ale i jeho funkcí. Je funkcí hmoty, patří ke hmotě. Jako relativně samostatné je tedy vědomí jako „vědomé bytí“ neoddělitelnou součástí hmoty, materiálního světa. Vyjdeme-li opravdu z V. I. Lenina, pak se vědomí v jeho koncepci „nevznáší“, jak ironicky poznamenává J. Haubelt, jako „starozákonní duch nad vodami“, ale je neoddělitelnou součástí společenskohistorické praxe lidí.

6. Nerozumím příliš Jodlovu tolik zdůrazňovanému připomenutí myšlenky V. I. Lenina (z »Dětské nemoci „levičáctví“«), navíc, jak hned vysvětlím, nepřesně interpretované, když v souvislosti se svým „svérázným“ tvrzením, že prý si V. I. Lenin byl »vědom úžasné zděděné zaostalosti sovětské země, hrozivého kapitalistického obklíčení i jedového ducha zděděné mentality uvnitř poražených tříd i mezi dělníky a rolníky vůbec. Už v  roce 1920… předvídal, že v dalším postupu revoluce „nastane pravděpodobně příkrý obrat, totiž, že Rusko se záhy stane zemí, která už nebude vzorem, nýbrž opět se stane zemí zaostalou v „sovětském“ i v socialistickém smyslu“« (citát z Lenina), kdy se pak prý, jak pokračuje M. Jodl, u nás „po druhé světové válce v lidově demokratické a pak ukvapeně socialistické společnosti byzantsky velebil Sovětský svaz a podlézavě se prosazovalo, nejednou bez sovětského nátlaku (?! – Z. K.), záhy zprofanované heslo: Sovětský svaz náš vzor!“

Autorova nepřesnost spočívá v tom, že opomíjí kontext Leninova výkladu. V. I. Lenin, když píše o tom, že by mohlo dojít k „obratu“, že by se Rusko stalo opět „zaostalou zemí v  sovětském i socialistickém smyslu“, uvádí, za jakých konkrétních okolností by to mohlo být: „po vítězství proletářské revoluce alespoň v jedné z vyspělých zemí“ (Lenin, V. I.: Sebrané spisy, sv. 41, s. 35, podtrženo mnou – Z. K.). K tomu ovšem tehdy nedošlo! Došlo k tomu, dá-li se to tak říci, až po více než třiceti letech. A to v případě zahrneme-li k vyspělým zemím ne ty, které měl V. I. Lenin především na mysli (USA, Anglii, Německo nebo Francii), ale malé Československo z roku 1948. Tedy v době, kdy již Rusko, SSSR zdaleka nepatřilo k oněm zaostalým a „jedovým duchem zděděné mentality“ poznamenaným zemím, jak tomu bylo v době Leninova tvrzení a jak by to rád viděl a jak to i prezentuje M. Jodl.

Bylo zde již jiné, sovětské Rusko v pozici supervelmoci! Jak to výstižně vyjádřil dokonce takový antikomunista a významný představitel světového imperialismu W. Churchill, když hodnotil osobnost J. V. Stalina v den jeho nedožitých 80. narozenin 21. 12. 1959 (tedy tři roky po XX. sjezdu KSSS, na němž byl nestoudně pomluven a očerněn prvním tajemníkem ÚV KSSS, v říjnové revoluci menševikem, N. S. Chruščovem!) a to na půdě britského parlamentu. Zde doslova řekl, že Stalin „převzal Rusko s pluhem a zanechal ho s atomovou zbraní. Historie takových lidí nezapomíná.“ Abych však byl konkrétnější. Na rozdíl od Ruska, z doby o níž psal V. I. Lenin, stalo se sovětské Rusko, SSSR pokrokovou a nesmírně dynamicky se rozvíjející zemí, velmocí se stále vzdělanějším, kulturnějším a celospolečensky angažovaným obyvatelstvem. To vše díky organizátorské práci KSSS. Konkrétně řečeno jen mezi rokem 1913 a 1940 vzrostly základní fondy v průmyslu 12x pokud jde o objem růstu průmyslové výroby, pak ta vzrostla od roku 1913 do roku 1937 více než 7x a za léta 1929 až 1950 téměř 11x. A to do toho musíme započítat téměř pět let katastrofálních lidských i materiálních ztrát v nejhrůznější světové válce, která měla vést k likvidaci SSSR.

Potud mé připomínky především k některým názorům M. Jodla v jeho článku „Lenin varující…“. Příště bych chtěl reagovat na některá další tvrzení v  částech „Některé varovné jevy…“ a „Všudypřítomná byrokracie“ uvedeného článku.

Další články autora