23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu

23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu
Pokračování z minulého čísla
  1. věc

Pračka změnila svět víc než internet

Máme většinou sklon považovat za nejrevolučnější nejnovější změny. To je však často v rozporu s fakty. Nedávný pokrok v telekomunikačních technologiích není relativně vzato tak revoluční jako vynález, který se objevil v 19. století - telegrafie. A pokud jde o následné ekonomické a společenské změny, nebyla internetová revoluce (alespoň prozatím) tak důležitá jako například vynález pračky a dalších přístrojů pro domácnost, které nesmírně zmenšily objem práce nutné při vedení domácností, a umožnily ženám vstoupit na pracovní trh a doslova zrušily profese, jako je pomocnice v domácnosti.

Příkladem, kam vede fascinace novinkami, je víra, že nedávné změny v komunikační a dopravní technologii jsou tak revoluční, že nyní žijeme ve „světě bez hranic“, jak zní název knihy japonského obchodního guru Kenichiho Ohmaeho. Lidé začali věřit, že jakákoli změna, ke které dnes dochází, je výsledkem nezměrného technologického pokroku, a protivit se mu by bylo jako snažit se obrátit běh času. Mnohé vlády, které v takový svět uvěřily, odstranily některé velmi potřebné regulace přeshraničního pohybu kapitálu, práce a zboží, což mělo žalostné následky. (Každá kapitola knihy odborníka OSN má strukturu „Co vám říkají“. „Co vám neřeknou“ a následné komentáře, ve snaze stručně interpretovat myšlenky kritika dogmatu o tzv. volném trhu ji vynechávám.)

 

  1. věc

Předpokládejme o lidech to nejhorší, a to nejhorší od nich také dostanete

Adam Smith napsal: „Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů“. K vytvoření sociální harmonie (a v honbě za ziskem) trh účinně využívá energie sobeckých jednotlivců. Sobectví je nejsilnější charakteristický rys většiny lidských bytostí.(Zkušenosti z let budování socialismu -viz období NEPu - ukazují, jak tato stránka lidské povahy byla podceňována). Není to však náš jediný rys. Často to ani není naše primární motivace. Ekonomika volného trhu je založena na předpokladu, že všichni ekonomičtí aktéři jsou sobečtí… Pokud by se každý skutečně snažil prosazovat jen svůj vlastní zájem, chod světa by se již dávno zastavil. Kdybychom vytvořili ekonomický systém založený na takovýchto předpokladech, výsledkem by byla ne vyšší, ale nižší produktivita.

 

  1. věc

S větší makroekonomickou stabilitou se nezvýšila stabilita světové ekonomiky

Do 70. let 20. století byla inflace veřejným nepřítelem ekonomiky číslo jedna. (Té kapitalistické). Inflace možná byla zkrocena, labilita světové ekonomiky se však značně zvýšila. Objevil se obrovský počet finančních krizí, mezi něž patří i globální finanční krize roku 2008, které následkem osobní zadluženosti, bankrotů a nezaměstnanosti zničily život mnoha lidem. Přílišné soustředění na inflaci odvedlo naši pozornost od problémů plné zaměstnanosti (její dosažení není v kapitalistickém systému možné) a ekonomického růstu. Lidský život nejvíce destabilizuje ztráta zaměstnání nebo ztráta vlastního domu kvůli finanční krizi, a ne rostoucí ceny, pokud nedosáhnou hyperinflační úrovně.

Soubor volnotržních strategií, nebo též balíček neoliberálních opatření, jenž klade důraz na nízkou inflaci, větší mobilitu kapitálu a menší jistotu zaměstnání (eufemisticky nazývanou “ větší flexibilita pracovního trhu”), sleduje především zájmy vlastníků finančních aktiv, jimž inflace snižuje výnosy. Zvýšená mobilita kapitálu, zejména možnost rychlejšího přesunu jmění umožnuje držitelům finančních aktiv získat vyšší výnos. Inflace se stala strašákem, který měl ospravedlnit opatření, jež přinášela prospěch zejména vlastníkům finančního kapitálu, a to na úkor dlouhodobé stability, ekonomického růstu a spokojenosti lidí.

 

  1. věc

Chudé země jen málokdy zbohatnou díky volnotržním opatřením

Výkonnost rozvojových zemí v období státem řízeného rozvoje převyšovala všechno, čeho dosáhly během následujícího období tržně orientovaných reforem. Navíc také není pravda, že téměř všechny bohaté země zbohatly díky volnotržním strategiím. Pravdou je víceméně pravý opak. Až na několik výjimek všechny současné bohaté země, včetně Británie a USA - údajně domovů volného obchodu a volného trhu, zbohatly díky kombinaci ochrany trhu, subvencí a dalších opatření, od nichž dnes rozvojové země odrazují. V podstatě všechny současné bohaté země používaly na podporu svého průmyslu protekcionismus a subvence.

Navzdory svým vlastním dějinám nutí bohaté země ty rozvojové otevřít hranice a vystavit jejich hospodářství náporu globální konkurence. Využívají k tomu podmínek připojených k bilaterální zahraniční pomoci a půjčkám od mezinárodních finančních institucí, které ovládají. Strategie volného obchodu a volného trhu fungovaly jen zřídka, pokud vůbec kdy. V rozvojových zemích zpomalily růst a zvýšily nerovnost v příjmech.

 

  1. věc

Kapitál má národnost

Navzdory stupňující se „nadnárodnosti“ kapitálu většina nadnárodních společností ve skutečnosti zůstává národními společnostmi se zahraničními pobočkami. Většinu klíčových aktivit, jako je špičkový výzkum a rozhodování o budoucí strategii, stále provádějí doma. Jejich vrcholoví manažeři jsou většinou občané domácí země. Když musejí uzavírat továrny nebo omezovat pracovní místa, obvykle to doma udělají až naposledy. Největší prospěch z nadnárodní korporace má domácí země. Navzdory globalizační rétorice je národnost firmy stále klíčem k rozhodnutí, kde budou umístěny její vysoce kvalifikované aktivity.

 

  1. věc

Nežijeme v postindustriálním věku

V postindustriální společnosti žijeme možná v tom smyslu, že většina z nás nepracuje v továrně, ale v obchodě nebo v kanceláři. Nevstoupili jsme však do postindustriální fáze vývoje v tom smyslu, že by průmysl přestal být důležitý. Ke snížení podílu průmyslové výroby na celkovém výstupu došlo z většiny nikoli proto, že se vyrábí méně zboží, ale díky poklesu cen za zboží ve srovnání s cenami za služby, což je následek rychlejšího růstu produktivity služeb. Nápad, že by rozvojové země mohly víceméně přeskočit industrializaci, není nic jiného než iluze. Tyto země mají jen omezené možnosti, jak zvýšit produktivitu, a služby proto nejsou dobrým motorem růstu.

V nedávné době získala velkou pozornost jedna z příčin skutečné deindustrializace. Je to nárůst dovozu výrobků z rozvojových zemí s nízkými náklady, zejména z Číny. Ten sice může vypadat dramaticky, avšak není hlavním vysvětlením deindustrializace bohatých zemí. Čínský export neměl vážný dopad až do konce 90. let, proces deindustrializace však ve většině bohatých zemí začal již v 70. letech. Vzestup Číny jako nové dílny světa může deindustrializaci v bohatých zemích vysvětlit jen zhruba z 20 %. Vydáváme za služby větší část našeho příjmu ne proto, že spotřebováváme více služeb, ale zejména proto, že se relativně zvyšuje jejich cena. Deindustrializace sice není nutně projevem úpadku průmyslu, má však negativní důsledky pro dlouhodobý růst produktivity a platební bilanci.

 

  1. věc

Spojené státy nemají nejvyšší životní úroveň na světě

Průměrný občan USA si skutečně může pořídit více zboží a služeb než jeho protějšek v jakékoli jiné zemi na světě kromě Lucemburska. Nicméně vzhledem k vysoké nerovnosti v zemi tento průměr znázorňuje méně přesně, jak zde lidé žijí, než podobné údaje z jiných států s vyrovnanějším přerozdělením příjmu. Vyšší nerovnost v USA stojí i za horšími zdravotnickými ukazateli a větší zločinností.  Navíc to, že za dolar lze koupit víc věcí v USA než ve většině jiných bohatých zemí, platí hlavně proto, že v USA jsou levnější služby. Američané nadto pracují podstatně déle než Evropané.

Spojené státy již nejsou nejbohatší zemí na světě. Již několik evropských zemí už má vyšší příjem na obyvatele. Když necháme stranou dva ministáty, Island a Lucembursko, USA jsou až šestou nejbohatší zemí. To nemůže být pravda, namítne možná někdo z vás. Když přijedete do USA, tak prostě vidíte, že se tu lidem žije líp než například Norům nebo Švýcarům. Jedním z důvodů, proč získáte takový dojem, je fakt, že v USA panuje daleko větší nerovnost než v evropských zemích, a zahraničním návštěvníkům připadají USA daleko zámožnější než doopravdy jsou - zahraniční návštěvníci v jakékoli zemi jen zřídka uvidí ta nejzanedbanější místa, kterých je v USA daleko víc než v Evropě. (Této skutečnosti v předvolební kampani ostatně využil Donald Trump).

Navzdory nejvyššímu průměrnému příjmu podle parity kupní síly (ukazatele pracujícího s fiktivní měnou „mezinárodní dolar“) se USA pohybují kolem 13. místa celosvětových zdravotnických statistik, sledujících takové údaje jako je průměrná délka života nebo kojenecká úmrtnost. V USA je také daleko vyšší kriminalita než v Evropě nebo Japonsku, což ukazuje, že je zde daleko početnější nejnižší sociální třída. Navíc vyšší průměrná životní úroveň v USA stojí na chudobě mnoha jiných zemí. Služby v USA jsou levnější především z toho důvodu, že zde dochází k rozsáhlejšímu přílivu špatně placených přistěhovalců z chudých zemí, mnohdy nelegálních. Krom toho i domácí pracovní síla má v USA k dispozici daleko slabší záchrannou síť než je tomu v evropských zemích srovnatelné příjmové hladiny. Američané mají daleko menší jistotu zaměstnání a slabší sociální podporu, pracují za nižší mzdu a za horších podmínek než jejich evropské protějšky; a zejména to platí pro zaměstnance různých odvětví služeb, nesdružené v odborech. Větší kupní síla průměrného amerického příjmu je vykoupena nižšími platy a horšími pracovními podmínkami mnoha amerických občanů.

Soustředíme-li se jen na to, kolik zboží a služeb si za svůj příjem můžeme koupit, opomineme mnoho dalších věcí, které utváří “dobrý život”, jako je množství kvalitního volného času, jistota zaměstnání, bezpečí před zločinem, přístup ke zdravotní péči, poskytování sociální péče atd.

 

  1. věc

Africký kontinent není předurčený k zaostalosti

Afrika nebyla vždycky stagnující kontinent. V 60. a 70. letech 20. století, kdy také existovaly všechny ty údajné strukturální překážky růstu a často byly ještě více svazující, se Afrika ve skutečnosti mohla chlubit solidním růstem. Navíc všechny strukturální handicapy, které ji mají brzdit, má i většina dnešních bohatých zemí - ať už je to špatné podnebí (polární nebo tropické), vnitrozemská poloha, hojnost přírodních zdrojů, etnické rozdíly, špatně fungující instituce nebo špatná kultura. Skutečnou příčinou stagnace Afriky v posledních třiceti letech jsou volnotržní opatření, která byl kontinent během tohoto období nucen zavést.

 

  1. věc

Vlády dokážou vybrat vítěze

Vlády prý nemají nezbytné informace a odbornou kvalifikaci, aby mohly vykonávat zasvěcená obchodní rozhodnutí a v rámci průmyslové politiky „vybírat vítěze“. Tvrzení, že vládní rozhodnutí týkající se firem musí být nutně horší než rozhodnutí přijatá firmami samotnými, je neopodstatněné. Znalost detailnějších informací nezaručuje lepší rozhodování. Vláda krom toho zná způsoby, jak získat lepší informace a zlepšit kvalitu svých rozhodnutí. Navíc rozhodnutí, která jsou dobrá pro jednotlivé firmy, nemusí být nutně dobrá pro ekonomiku státu jako celek. I vláda, která vybírá vítěze navzdory tomu, co signalizuje trh, může zlepšit výkonnost národní ekonomiky. Podle převládající ekonomické teorie volného trhu by k takovým věcem, jako byl úspěch firem LG nebo Hyundai, nemělo docházet. Teorie tvrdí, že kapitalismus funguje nejlépe, když se lidé mohou o své obchody postarat sami, bez jakýchkoli zásahů vlády. Nejznámějším příkladem toho, že vláda následkem nesprávného záměru a nedostatečné motivace vybrala outsidera, je projekt Concorde z 60. let, spolufinancovaný britskou a francouzskou vládou. Sám letoun Concorde jistě zůstává jedním z nejúžasnějších technických vynálezů v dějinách. Zvážíme-li však sumu utracenou na vývoj stroje a subvence, které obě vlády poskytly, byl Concorde drtivý nezdar.

Každý způsob vybírání vítěze - soukromým sektorem, veřejným, společně - se vyznačuje úspěchy i neúspěchy. Pokud se nadále necháme zaslepovat ideologií volného trhu, že úspěšného vybírání vítězů je schopen pouze soukromý sektor, přehlédneme širokou škálu možností ekonomického rozvoje.

 

  1. věc

Když bohatnou bohatí, neznamená to, že bohatneme i my ostatní

Navzdory tomu, jak se obvykle proti sobě staví „opatření na podporu bohatých, které zvyšují růst“ a „opatření na podporu chudých, které snižují růst“, zmíněným opatřením podporujícím bohaté se nepodařilo v posledních třech desetiletích (připomínám, že kniha byla napsána před 10 lety) nastartovat růst. První krok jejich argumentace - že když se bohatým dá větší díl koláče, bohatí celý koláč zvětší - neplatí. Druhý krok - že větší bohatství vytvořené na vrcholu nakonec „prosákne“ dolů k chudým - také nefunguje. K prosakování sice dochází, ale pokud se to nechá jen trhu, děje se tak obvykle jen ve skromné míře.

Když se od poloviny 70. let růst v bohatých kapitalistických zemích zpomalil, obhájci volného trhu oprášili svá hesla z 19. století a podařilo se jim přesvědčit ostatní, že důvodem tohoto zpomalení bylo snížení podílu příjmu plynoucího investující třídě. Od 80. let v mnoha (i když ne ve všech) z těchto zemí většinu času vládly vlády, které si vzaly za své přerozdělení příjmů od chudých k bohatým. Tuto strategii otevřeně hájily i některé takzvaně levicové strany jako britští labouristé za Tonyho Blaira a americká Demokratická strana za Billa Clintona.

Ve většině zemí mnoho opatření ve výsledku přerozdělovalo příjem od chudých k bohatým. Bohatým se snížily daně. Finanční deregulace vytvořily obrovské příležitosti pro spekulativní zisky a vedly i k astronomickým částkám vypláceným vrcholovým manažerům a finančníkům. Firmy získaly větší zisky také deregulacemi v jiných oblastech, už jen proto, že mohly více využít své monopolní síly, směly bez větších omezení znečisťovat prostředí a snáze propouštět zaměstnance. Zvýšená liberalizace trhu a zvýšení zahraničních investic také způsobily tlak na snižování mezd. Výsledkem bylo zvýšení příjmové nerovnosti ve většině bohatých zemí. Ekonomický růst se však po zavedení neoliberálních reforem na podporu bohatých v 80. letech zpomalil. Větší díl koláče tedy dostali, ale tempo růstu koláče ve skutečnosti zpomalili, Když se to nechá na trhu, k prosakování dolů obvykle moc často nedochází. Pokud tedy prostě obohatíme bohaté, nám ostatním to žádné bohatství nepřinese. Má-li poskytování více peněz bohatým přinést prospěch i zbytku společnosti, bohatí musí být přinuceni k větším investicím, jež povedou k vyššímu růstu, pomocí politických opatření. (Idealismus, buržoazní ekonom ignoruje podstatu kapitalistického vykořisťování, i když i jeho formy se vyvíjejí.)

Pokračování v příštím čísle

Další články autora

  • Odmítají běloruský majdan

    V běloruských prezidentských volbách 9. 8. zvítězila dosavadní hlava státu. Šedesátipětiletý Alexandr Lukašenko získal...

    říj 20, 2020

  • K výbuchu v Bejrútu

    Katastrofální exploze srovnávaná s jaderným výbuchem otřásla 4. 8. bejrútským přístavem nedaleko centra libanonského hl...

    říj 20, 2020

  • Slovenský premiér přežil hlasování o nedůvěře

    Předseda slovenské vlády Matovič si udržel křeslo, i když přiznal fixlování při psaní diplomové práce. Jak vidno, podv...

    říj 20, 2020

  • V Rusku schválena úplná svrchovanost

    Občané Ruské federace v celostátním referendu schválili ústavní změny, které likvidují nejvážnější dopady jelcinovsk...

    říj 20, 2020

  • ČLR čelí Trumpovým lžím

    Trumpova administrativa zahájila otevřený útok na suverenitu ČLR. Kromě obvyklých nepravd spojených s Tchaj-wanem a Hongkong...

    říj 17, 2020