Ano, 5. srpna 1895 skonal výjimečný člověk, jeden z největších revolucionářů a myslitelů novodobých dějin, Marxův nejbližší přítel a spolubojovník, filozof, sociolog, ekonom a spolutvůrce nového, vědeckého světového názoru, marxismu, vědeckého socialismu. Vynikal i jako přední organizátor mezinárodního komunistického hnutí.
A tuto osobnost označil jistý ješitný dramatik, disident a poté zakladatel protikomunistického OF, trojnásobný prezident V. Havel (1x ČSFR, 2x ČR a to se prý nechal zvolit jen do prvých „svobodných voleb“, do poloviny roku 1990?!), se sobě vlastní nadutou arogancí, za „bezvýznamného filozofa“.
V počátcích svých studií filozofie na berlínské univerzitě se stal mladohegelovcem. Hegelovu idealistickou dialektiku interpretoval v revolučně demokratickém duchu. Tak zároveň kritizoval Hegela za konzervativní závěry a rozpory v jeho idealistickém filozofickém systému i v samotné dialektice jako metodě. Engelsovy teoretické začátky byly obdobné jako u Marxe, který začal s kritikou daných poměrů rovněž na půdě filozofie.
Po skončení vojenské služby a studií odcestoval B. Engels koncem roku 1842 pracovně do Anglie, kde prožil jedenadvacet měsíců. Tato doba měla pro něj stejně velký význam jako pro Marxe jeho tehdejší roční pobyt v Paříži. Oba vzešli ze studia německé klasické filozofie a v zahraničí, v rozdílných zemích, dospěli k stejným závěrům. Zatím co si K. Marx ujasňoval boje a směřování své doby na základě studia podstaty a souvislostí Francouzské revoluce, porozuměl jim B. Engels na základě studia ekonomických procesů a souvislostí, poznáním úlohy anglického průmyslu.
Výsledkem Engelsova studia životního postavení anglické dělnické třídy, především jejího praktického života, nezměrné dřiny a bídy existující ve středisku anglického průmyslu, v Manchesteru, byl nejprve článek „Situace dělnické třídy v Anglii“. Následně to byla jeho první skutečně ekonomická práce „Nástin kritiky politické ekonomie“, která byla pro K. Marxe, jenž ji označil za „geniální nástin kritiky ekonomických kategorií“ a za velmi inspirativní.
(Marx, K.: Předmluva Ke kritice politické ekonomie, K. M. – B. E., Sp. sv. 13, s. 37-38), Tato práce svědčila o definitivním Engelsově přechodu od idealismu k dialektickému a historickému materialismu a od revolučního demokratismu ke komunismu, i když místy kritika buržoazní společnosti stále ještě vycházela z abstraktních principů všelidské morálky a humanity, „etického“ komunismu apod.
Vyvrcholením uvedených Engelsových studií byla jeho kniha „Postavení dělnické třídy v Anglii“, vydaná v roce 1845. V ní, slovy V. I. Lenina Engels jako „první prohlásil, že proletariát není jen trpící třídou, ale že právě hanebné hospodářské postavení, v němž žije, jej nezadržitelně žene kupředu a nutí bojovat za své konečné osvobození. A bojující proletariát si pomůže sám. Politické hnutí dělnické třídy přivede dělníky nevyhnutelně k poznání, že jediným východiskem pro ně je socialismus. Ovšem socialismus bude silou teprve tehdy, až se stane cílem politického boje dělnické třídy. To jsou základní myšlenky Engelsovy knihy o postavení dělnické třídy v Anglii, myšlenky, které si nyní osvojil všechen myslící a bojující proletariát, které však tehdy byly naprosto nové (…) Tato kniha byla hroznou obžalobou kapitalismu a buržoazie. “ (Lenin, V. I., Engels, B.: Vzpomínky na Marxe a Engelse, s. 57; Lenin, V. I., Engels, B.: Sp. sv. 2, Praha, Svoboda 1952, s. 16-17)
Utvrzení a bohaté rozvinutí Engelsovy nové, dialekticko-materialistické a vědecko-komunistické pozice, je spojeno s přátelskou, soudružskou a nepřetržitou, celoživotní spoluprací s Karlem Marxem. Ta započala v létě 1844 po jejich desetidenním setkání v Paříži, kde K. Marx začal společně s Arnoldem Rugem vydávat „Německo-francouzské ročenky“, v nichž byl publikován i Engelsův vzpomenutý „Nástin kritiky politické ekonomie“. O tomto setkání B. Engels napsal: „Když jsem v létě 1844 navštívil Marxe v Paříži, ukázalo se, že se naprosto shodujeme ve všech teoretických oblastech, a od té doby se datuje naše společná práce.“ (Engels, B.: K dějinám Svazu komunistů, K. M. - B. E., Sp. sv. 21, s. 244)
K jejich prvým společným pracím, v nichž dále a do hloubky Marx s Engelsem rozvíjeli svůj nový, jimi vytvořený, vědecký světový názor - marxismus, paří „Svatá rodina“, „Německá ideologie“ a zejména „Manifest komunistické strany“, ve kterém byl předložen, slovy V. I. Lenina, „již ucelený, soustavný, až dosud nejlepší výklad tohoto učení.“(Lenin, V. I.: Historický osud učení Karla Marxe, Sp. sv. 18, s. 583) V jiném článku V. I. Lenin zdůraznil, že v „Manifestu“ „je s geniální jasností a působivostí podán nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji, teorii třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti.“ (Lenin, V. I.: Sp. sv. 21, s. 42) „Manifest“ tedy představuje vědecké zdůvodnění historické a zákonité nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a jeho nahrazení - po proletářské revoluci a „zorganizovaní proletariátu v panující třídu“ – novou, komunistickou beztřídní společnost.
Je třeba připomenout a zdůraznit, že B. Engels měl na napsání „Manifestu“ velkou, s K. Marxem rovnocennou, zásluhu. Byl to on, kdo poté, co musel ostře zkritizovat návrh dokumentu předložený londýnským ÚV Svazu komunistů, napsal (prosinec 1847 – leden 1848), jako předběžný nástin programu - „Manifestu“, text otázek a odpovědí pod názvem „Zásady komunismu“. Z uvedených otázek pro ilustraci připomínám: Co je komunismus? Co je proletariát? Jak vznikl? Čím se liší proletář od otroka, nevolníka, manufakturního dělníka? Jaké byly nejbližší důsledky průmyslové revoluce a rozdělení společnosti na buržoy a proletáře? Co vyplývá z opakujících se obchodních krizí? Jaký musí být nový společenský řád? Bylo možné zrušit soukromé vlastnictví dříve a bude jej možné zrušit pokojnou cestou, naráz? Jaký bude průběh revoluce? Jak se liší komunisté od socialistů? Atd. atd.
Již jsem naznačil, že B. Engels patřil k nejvzdělanějším mužům své doby. Byl univerzálně talentovaným a plodným myslitelem, vědcem a to nejen na půdě společenských věd, ale i ve sféře věd přírodních. Nebyl jen filozofem, politickým ekonomem, sociologem a politologem. Jeho teoretický přístup, tak jako i Marxův, byl univerzální, interdisciplinární a z teoreticko-metodologického hlediska vždy filozofický - důsledně dialekticko-materialistický. Marxistická, dialekticko-materialistická filozofie světonázorově a metodologicky prostupuje všemi jeho pracemi. B. Engels však věnoval velkou pozornost jak jejímu výkladu, tak i rozvoji. Vycházel z toho, že nejen filozofie historického materialismu, dialekticko-materialistické pojetí dějin, ale i dialektický materialismus, musí být rozvíjeny na základě zobecňování nejnovějších poznatků ve vývoji přírodních a společenských věd. A naopak, přírodní a společenské vědy se mohou plodně vyvíjet pouze na základě dialektického a historického materialismu. Z filozofického hlediska k nejvýznamnějším Engelsovým pracím patří především celý první oddíl – „Filozofie“ z „Anti-Dühringa“, „Dialektika přírody“ a „Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie“. Těmito vynikajícími texty, se budu zabývat v listopadovém čísle „Dialogu“ (č. 353), tedy v měsíci dvoustého výročí Engelsových narozenin.
Zde ještě poznámku. Engelsův „Anti-Dühring“ zaujímá zvláštní místo v marxistických textech, neboť jsou zde v určité skvěle vyargumentované formě, objasněny ony tři základní součásti marxismu - I. Oddíl: Filozofie, II. oddíl: Politická ekonomie, III. oddíl: Socialismus. Tato kniha byla Engelsem napsána na podnět, z iniciativy K. Marxe a za jeho aktivní podpory. Šlo o to, energicky vystoupit proti antimarxisticky zaměřené maloburžoazní ideologii E. Dühringa, která měla podle jeho halasného prohlášení způsobit naprostý převrat ve filozofii, v politické ekonomii a v socialismu. Ve skutečnosti šlo o eklektickou směsici nejrůznějších, vulgárně materialistických, idealistických, pozitivistických, vulgárně ekonomických a pseudoscialistických názorů, které se nebezpečně rozšiřovaly v dělnickém hnutí, především pak mezi oportunisticky naladěnou sociálně demokratickou inteligencí. Tato kniha, je podle mne inspirativní při kritickém pohledu na přístupy nedávných i dnešních levicových teoreticků, při jejích interpretaci nedávné minulosti i současnosti, zvláště těch, kteří se hlásí k „novému myšlení“ a „čtení“ klasiků marxismu.
Jestliže za Marxova života dělal B. Engels vše, co bylo v lidských silách, aby svému příteli a jeho géniu umožnil pracovat, především napsat „Kapitál“, pak po jeho smrti (14. 3. 1883), bez rozmýšlení zanechal své vlastní vědecké práce a zbytek života věnoval dokončení práce na Marxově „Kapitálu“ a jeho vydání. Pro ilustraci uveďme, že B. Engels se stále obával, že toto své skutečně historické poslání, nedokáže splnit. Neboť když začal na druhém dílu pracovat, bylo mu 63 let. A připravit jen třetí díl pro tisk mu trvalo téměř 10 let. Proto mohl V. I. Lenin napsat, že „vydáním II. a III. dílu „Kapitálu“ zbudoval Engels svému geniálnímu příteli monumentální pomník, na nějž mimoděk vytesal své vlastní jméno. Opravdu, tyto dva díly „Kapitálu“ jsou prací dvou: Marxe a Engelse. Staré báje vyprávějí o různých dojímavých případech přátelství. Evropský proletariát může říci, že jeho věda byla vytvořena dvěma vědci a bojovníky, jejichž vzájemný vztah překonává nejdojímavější staré pověsti o lidském přátelství.“ (Lenin, V. I., Engels, B.: Sp. sv. 2, s. 20)
Engelsova práce především na III. dílu Kapitálu jej přiměla k tomu, aby pozorně sledoval všechny podstatnější přeměny v kapitalistické ekonomice. Své poznatky zachytil nejen v poznámkách a doplňcích k Marxovu rukopisu, ale také v celé řadě dalších prací a odborných článků. Tak doplnil Marxovu teorii politické ekonomie kapitalismu. B. Engels odhalil, že rozhodující tendencí vývoje kapitalismu na sklonku minulého století bylo vytváření monopolů, příchod monopolistického kapitalismu, tedy imperialismu.
Závěrem zdůrazněme, že B. Engels vedle své obrovské teoretické a propagandistické práce vykonal společně s K. Marxem stejně obrovskou, ne-li větší prakticko-politickou, organizátorskou práci a to jako vůdce mezinárodního proletariátu, když se zásadním způsobem podílel na vzniku a činnosti I. i II. Internacionály. Vedl přitom nemilosrdný boj i proti oportunismu a revizionismu v dělnických stranách, odhaloval a ostře kritizoval jejich chyby atd. „Po smrti Marxově“, jak napsal V. I. Lenin, „zůstal Engels sám dále rádcem a vůdcem evropských socialistů. K němu se obraceli o radu a pokyny … Ti všichni čerpali z bohaté studnice vědomostí a zkušeností starého Engelse.“ (Lenin, V. I.: Sp. sv. 2, s. 20)
