V úvodu článku Bolívie je citován Paul M. Sweezy, že chilská tragédie potvrzuje to, co mělo být a pro mnohé bylo od samého počátku jasné, že neexistuje nic jako mírová cesta k socialismu, protože se pokaždé reakce tím, že je její moc ohrožena, uchýlí k násilí vůči nastupující moci.
Činí závěr, že s tím ve své strategii musí socialistické síly vždy počítat. Vlastně potvrzuje to, co říkal Lenin, že se každá socialistická revoluce musí umět bránit. Tento problém je i dnes a bude i nadále vždy aktuální.
Zejména dnešek prokazuje, že buržoazní liberální demokracie a všechny její formy jsou při nepevnosti a nedůslednosti revolučního, včetně komunistického a dělnického hnutí zárukou toho, že místní a nadnárodní kapitál se může udržet u moci, fakticky jak dlouho chce. Jedině skutečné, vědeckému poznání věrné, komunistické strany, jsou schopny jeho odpor překonat.
Dokladem toho je zejména cesta k socialismu, uskutečněná za vhodné, vnitropolitické a zvláště mezinárodněpolitické situace a to dokonce mírovými, nenásilnými prostředky v Československu v roce 1948. Bylo to možné tím, že lidové síly se nenechaly zaskočit politickou reakcí, která se nikdy neštítí použít zbraně. Revoluční strana, KSČ, jednala obezřetně, když si vybudovala své Lidové milice, jako záruku oné pokojné cesty k socialismu. Proto buržoasní a maloburžoasní reakce tolik nenávidí sílu revoluce, která se dokáže bránit.
Nejen Chile v roce 1973, ale i v dnešní Bolívii je zřejmé, že když pokrokové hnutí v čele s Moralesem nebylo důsledné v obraně zákonně zvolené cesty vývoje, tak jej diverzní aktivity vlády USA - vyzbrojující a organizující místní fašistické a protivlastenecké hnutí - dokážou porazit.
Systémové příčiny nezvládnutí situace i ve vnitřním revolučním hnutí přesně definuje „Dopis intelektuálům“, z něhož je citováno v závěru článku Bolívie:
„Levicové intelektuálské proudy byly v období po pádu SSSR těžce potrhané. Marxismus a dialektický materialismus významně ztratily ve značné části světa důvěryhodnost … v intelektuálních a akademických kruzích vzkvétaly varianty post-strukturalismu a post-modernismu. Jedním z hlavních témat této sloje vzdělanosti bylo tvrzení, že „stát“ coby nositel společenské přeměny je zastaralý a že spásou je „občanská společnost“.
Právě „občanská společnost“ je i v dokumentech KSČM prezentována jako ta nejvhodnější forma uspořádání společnosti. Tím došlo k rehabilitaci buržoasního uspořádání společnosti, státu zařazeného do cílů komunistické strany. K. Marx charakterizoval občanskou společnost jako společnost s kapitalistickou organizací výroby – svobodný trh je základem svobody vůbec a garantem soukromého vlastnictví, které je jejím materiálním základem. Tudíž tato společnost není slučitelná se socialistickou organizací státu.
