Před 90 lety, v říjnu 1929, začala panikou na newyorské burze globální ekonomická krize. Do konce roku panika šla daleko za New York Stock Exchange. Podniky se zastavily, miliony dělníků ztratily práci, došlo k bankrotu amerických společností a to nejen malých, ale i gigantů…
Do roku 1930 hospodářská krize zachvátila Evropu, Latinskou Ameriku, Asii a stala se světovou. Celosvětová krize pokračovala až do roku 1933. Americký národní důchod se z 87,8 miliardy dolarů v roce 1929 snížil na 40,2 miliardy dolarů v roce 1933. Více než 135 tisíc obchodních, průmyslových a finančních společností zkrachovalo. Během tří let krize zbankrotovala téměř polovina amerických bank. Poté se pád zastavil, začala fáze stagnace. V jednotlivých zemích se vlády snažily vytáhnout své ekonomiky z této bažiny. Populárními se staly myšlenky anglického ekonoma Johna Keynese, který obhajoval aktivní vládní zásahy do hospodářského života. Keynes viděl hlavní důvod krize v disproporci mezi výrobou zboží a služeb na jedné straně a omezenou solventní poptávkou obyvatelstva na straně druhé. Před Keynesem popsal ekonomické krize a jejich příčiny Karel Marx v 60. letech 19. století v „Kapitálu“, který věřil, že tento rozpor je, v rámci kapitalistického výrobního způsobu, nepřekonatelný. Keynes si to nemyslel, navrhl kompenzovat nedostatečnou solventní poptávku obyvatelstva, poptávkou státu, využitím státního rozpočtu na pořízení zboží a zadávání objednávek. Podle Keynese byly vojenské objednávky a vojenské výdaje státu docela vhodné pro kompenzaci nedostatečné poptávky. V zájmu zvýšení vládních výdajů se anglický ekonom domníval, že je možné připustit, aby státní rozpočet byl deficitní, schodky byly kryty prostřednictvím vládních půjček a zvyšováním státního dluhu. To vše lze nalézt v Keynesově knize „Obecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz“ (1936). Na Západě se pokusili použít Keynesovy recepty k překonání obtížné ekonomické situace. Nejkonzistentnější myšlenky anglického ekonoma uvedla do praxe americké vláda. Jejich praktická implementace začala po příchodu Franklina Roosevelta do Bílého domu v roce 1933 pomocí politiky „Nový úděl“ - „New Deal“, což změkčilo sociálněekonomickou situaci v zemi. Na úkor státních peněz byl realizován veřejný pracovní program (výstavba silnic, rekultivace půdy, kopání kanálů, zalesňování, další druhy pracovní činnosti, které nevyžadovaly zvláštní kvalifikaci pracovníků). Tento program dal milionům obyčejných Američanů zaměstnání a minimální živobytí, ale nemohl Ameriku vytáhnout ze stagnace. Vláda nemohla ani překonat chudobu. Američané připouštějí, že v letech krize a deprese ve Spojených státech zemřelo podle různých odhadů hladem 5–6 milionů lidí. V Evropě přetrvávala krize, populace žila v bídě. Výjimkou byly pouze dvě země - SSSR a Německo. Sovětský svaz se ve třicátých letech dynamicky rozvíjel, vedl industrializaci a demonstroval celému světu výhody socialistického modelu ekonomiky. Německo, které zpočátku stagnovalo, spolu s dalšími západními zeměmi, poté, co se Hitler dostal k moci v roce 1933, se také začalo dynamicky rozvíjet; v zemi vznikl „ekonomický zázrak“, podporovaný penězi amerických a částečně anglických bankéřů, kteří připravovali Hitlera útoku na východ, proti Sovětskému svazu. Keynesiánské metody nevytvořily zázrak. Všechny, tehdy dostupné ekonomické metody revitalizace ekonomiky, byly vyčerpány. Pro Západ to bylo obzvláště hrozné na pozadí vysoké ekonomické dynamiky SSSR - takové kontrasty v ekonomické dynamice mezi Sovětským svazem a kapitalismem Západu by mohly vést ke konečnému vítězství socialismu na světě. To nevyhnutelně vedlo vládnoucí kruhy Západu k myšlence, že jedinou cestou ven z ekonomické stagnace, která se stala chronickou, by mohla být válka. Válka velká, světová. Na příkladu první světové války si Spojené státy uvědomily, že globální ozbrojené konflikty by mohly radikálně změnit ekonomickou situaci země. V předvečer první světové války byly Spojené státy největším mezinárodním dlužníkem na světě, pokud šlo o dluhy soukromého sektoru ekonomiky; carské Rusko bylo na prvním místě ve státním dluhu. A na konci první světové války se Amerika stala největším čistým věřitelem, americký dolar se spolu s britskou librou proměnil ve světovou měnu. USA, Anglie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko a další přední kapitalistické země se začaly připravovat na druhou světovou válku. Věřilo se, že válka odepíše všechny dluhy, nerovnováha v ekonomice zmizí, rychlý vývoj umožní rovnováhu národních ekonomik. Zadlužené země snily, že zvítězí, nebo dokonce zničí své věřitele. A věřitelské země snily, že ovládnou trhy, přírodní zdroje dlužníků a získají miliardy reparací od poražených. Uvnitř válčících zemí bylo na obvyklá pravidla tržní ekonomiky uvaleno moratorium, stát svou železnou rukou vyhladil nahromaděné disproporce (požadavky a závazky) odvolávaje se na válečné období. Válka je nejsilnějším argumentem pro to, aby stát obnovil železný řád v kapitalistické ekonomice nastolením diktatury. Keynesianismus toho není schopen. Druhá světová válka, která začala 1. září 1939, se stala prostředkem záchrany světového kapitalismu před nebezpečně zdlouhavou stagnací. Rychlý posun vpřed do 21. století V letech 2007-2009 svět prochází globální finanční a hospodářskou krizí. Tato krize nevedla k odstranění všech disproporcí nahromaděných v ekonomice. Po skončení akutní fáze recese, nastoupila v roce 2009 stagnace, za kterou mělo následovat zotavení. Na oživení se čekalo rok, další, třetí, ale očekávání nebyla splněna. Dnes je rok 2020, ale nedochází k žádnému zotavení. Porovnání: ve třicátých letech trvala stagnace od roku 1933 do roku 1939, šest let. Dlouhodobé zahnívání bylo přerušené až válkou. Stagnace po krizi 2007-2009 trvá už 11 let. Znovu, nesnesitelný úpadek, téměř dvakrát delší. V jistém smyslu je pozice stagnujícího Západu ve 21. století lepší než ve 30. letech, protože již neexistuje SSSR s dynamicky se rozvíjející ekonomikou. Sovětský soupeř Západu zmizel, ale je tu Čína s nebývalým tempem ekonomického růstu. Hospodářskou dynamiku Číny za poslední tři desetiletí lze určitě nazvat fází růstu. Takový vzestup nebyl žádnou západní zemí zaznamenán v celé historii kapitalismu. Západ tedy musí něco udělat. Myšlenka rozpoutat velkou válku a s její pomocí opět překonat zatracené rozpory kapitalistického výrobního způsobu se jistě nejednou dostala do myslí představitelů západních vládnoucích kruhů. Myšlenka je to velmi lákavá, ale zároveň smrtelně nebezpečná. Koneckonců, první dvě světové války proběhly bez jaderných zbraní a jiných typů zbraní hromadného ničení (ZHN). Třetí světová válka bude nevyhnutelně vyžadovat použití zbraní hromadného ničení. Bylo třeba nahradit světovou válku, něčím, co by mohlo zázračně pomoci vyrovnat nerovnováhu kapitalistické ekonomiky, oživit ji a udržet status quo vládnoucí elity. Alternativou horké války může být studená válka, kterou dnes raději nazývají hybridní. Zahrnuje použití finančních, obchodních, ekonomických, psychologických, informačních prostředků, kybernetických zbraní, zvláštních metod tajných služeb pro boj s nepřítelem, ale to vše nedává vládám moc přejít od tržních metod ekonomického řízení k velitelskoadministrativním příkazům. Ale pouze jejich využitím lze překonat disproporce, nahromaděné v ekonomice. … A pak se objevil koronavirus. Vlády začaly tuto hrozbu šířit a vytvářet ve společnosti atmosféru strachu. Pomocí strachu získají vlády neomezené pravomoci, začnou aktivně zasahovat do ekonomiky. Takové metody jsou v rozporu se zásadami „civilizovaného“ kapitalismu, ale jak se říká, příkazy administrativní diktatury nebudou věčné. Jakmile se nerovnováha v ekonomice vyrovná, vše se vrátí do normálu: znovu se vrátí tradiční metody řízení trhu, znovu se obnoví „civilizovaný“ kapitalismus, začne etapa zotavování, která se pak promění v ekonomický růst… Odborníci říkají, že „stav nouze“ bude trvat až do konce letošního roku. Maximálně do poloviny příštího. „Virová válka“ bude bleskově rychlá a vítězná. Během této doby dojde k masivním bankrotům, dluhy a pohledávky za částky měřené v mnoha bilionech dolarů budou eliminovány na úkor boje s koronavirem. Bubliny na akciových, finančních, jakož i komoditních a realitních trzích prasknou a zmizí. Kapitalizací korporací se ztratí mnoho bilionů dolarů. Ekonomika začne znovu „dýchat“, začne oživení, které se pak promění v dlouho očekávaný růst. Poznamenávám: „virová válka“ nekončí, když lékařské statistiky ukážou výrazný pokles počtu infikovaných a mrtvých na koronaviry, ale až akcie na burzách poklesnou na dno. V tuto chvíli majitelé peněz odkoupí ihned bezcenné akcie a zahájí novou etapu kontroly globální ekonomiky. Rozhodnutí ukončit „virovou válku“ neučiní epidemiologové, ale vlastníci peněz. Pak začne ekonomický růst. Až skončí, ekonomika vstoupí do další recese a poté vládnoucí kruhy Západu znovu přijdou s nějakým druhem viru. A opět se bude opakovat hra s názvem „Boj proti pandemii“. Takový je v zásadě nový systém hospodářských cyklů. Lze ho právem nazvat virální ekonomický cyklus. Majitelé peněz, kteří zorganizovali současnou pandemii, nepotřebují nekonečný hospodářský rozvoj. Stejně jako nepotřebují kapitalismus. Zajímá je konečný cíl - moc nad světem. Sní o vytvoření nového světového řádu, kde nebudou žádné národní státy, kde bude zřízena světová vláda. Tento řád již nebude mít nic společného s klasickým kapitalismem. Lze ho nazvat novým otrokářstvím nebo novým feudalismem. Vypuknutí virové války odhalilo plány světové elity, osvětlilo její agentury, odhalilo mnoho tajemství jejích podvratných aktivit. Pandemie snad přiměje miliony lidí na světě, aby přemýšleli o tom, o čem dříve neuvažovali a předpokládali, že projekt nového světového řádu je fantazií hrstky konspiračních teoretiků. Výsledkem bude (již se stává) ochota milionů lidí na celém světě bojovat. Ne, ne s koronavirem, ať se tím zabývají lékaři a další profesionálové, ale s majiteli peněz. Valentin Katasonov, profesor, doktor ekonomických věd, předseda „Ekonomické společnosti S. F. Šarapova“ Zdroj: Fondsk.ru Překlad: Karel Kluz