Zákon negace negace není zákonem marxistické dialektiky?

Polemika s článkem F. Ledviny Marxismus a „spirála“, který byl otištěn v minulém čísle Dialogu.

Někdo by mohl říci, že jde o nepochopení toho, že pojem „spirála“ byl jen metaforou, obrazným přirovnáním, názornou zkratkou pro možné pochopení celé té náročné problematiky dialektiky působení zákona negace negace. O takovéto nepochopení však nejde. Neboť sám autor na to upozorňuje v prvých dvou větách: „Po několik generací se ve výuce marxistické filozofie setkávaly statisíce lidí při zjednodušeném výkladu zákona negace-negace s vysvětlením, že vývoj probíhá „po spirále". Počalo to už u Hegela, jako přirovnání to občas použili i Marx a Engels. Lenin jednou při odmítnutí myšlenky vývoje v kruhu také použil obrat "tak říkajíc po spirále", a tím se stala pro mnohé vykladače marxismu spirála neotřesitelným dogmatem“. Opravdu? Budiž …

Ale s čím nemohu souhlasit, je mimo jiné následující tvrzení: „Negace-negace … Není stejnou nutností jako jednota a boj protikladu či přeměna kvantity v kvalitu vývojovým skokem. Je jen nahodilostí či zvláštností. Negace všeho konkrétního je univerzálním zákonem. Nic není věčné. Vše, co již není schopno dalšího rozvoje, vývoj nepřebírá. Žádná negace však není absolutní. Ty stránky existujícího obsahu, které rozvoje schopny jsou, se v jiné formě opakují dále. Ale negace-negace, tedy návrat k něčemu, co již vývoj v minulosti zavrhl, obecným zákonem není. To je vždy spíše výjimkou. Zákonem je jen to, že pokud k tomu dojde, nemůže se zpět ve vývoji vracet celek.“

Nejen v celé citované pasáži autora, jde podle mého názoru, o jisté nepochopení nejen vlastního zákona negace negace, který prý není zákonem, ale i o nepochopení skutečné, vzájemné souvislosti a podmíněnosti jednotlivých zákonů dialektiky (zákona jednoty a boje protikladů; vzájemného přechodu kvantitativních a kvalitativních změn; negace negace). Jejich determinace, specifického určení. Nemluvě o tom, že odmítá tento jeden ze tří základních zákonů dialektiky, jako zákon. Prý „obecným zákonem není“.

Zde bych chtěl přeci jen připomenout, co rozumíme zákonem: zákon představuje vnitřní souvislost a podmíněnost jevů a procesů, a to především podstatnou, stálou, opakující se souvislost a vzájemnou podmíněnost, která je jevům a procesům vnitřně vlastní.

Nevím, jak k uvedeným názorům, pohybuje-li se na „půdě“ marxismu, autor dospěl. Pokud jde o negaci negace, v ní přeci nejde o pouhý návrat k něčemu, co již vývoj zcela zavrhl (holá negace). Je možné, že přehlédl v Leninových „Filozofických sešitech“ velmi zásadní a významný fragment o 16-ti prvcích dialektiky, oslovil by jej 13 a 14 prvek: „13) Opakování jistých rysů, vlastností etc. nižšího stádia na stadiu vyšším a 14) návrat jakoby k starému (negace negace).“ (Lenin V. I., Filosofické sešity, Sp. sv. 38, s. 223) Ano, „návrat jakoby k starému“. Tedy například může jít, pokud jde o společenský vývoj, o „návrat“ k jistému, obdobnému typu a charakteru společenských vztahů na nižším stupni dějinného vývoje. Tedy v jiných, nových podmínkách a poměrech vývoje společnosti, tak jak to K. Marx objasňuje ve své stěžejní práci Kapitál I., 24 kapitola, část VII.: Dějinná tendence kapitalistické akumulace.

O co jde? K. Marx v prvém svazku Kapitálu, když nastoluje otázku historické tendence kapitalismu, pak v této souvislosti při objasnění zániku kapitalismu, používá ve své argumentaci, zákon negace negace:

„Zatím co stále klesá počet magnátů kapitálu, kteří usurpují a monopolizují všechny výhody tohoto procesu přeměny, vzrůstá masa bídy, útlaku, poroby, degenerace, vykořisťování, ale zároveň vzrůstá i rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, která se školí, sdružuje a organizuje mechanismem kapitalistického výrobního procesu samého. Monopol kapitálu se stává okovem výrobního způsobu, který spolu s ním a pod jeho ochranou vyrostl. Centralizace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistický obal stává nesnesitelným. Obal puká. Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.

Kapitalistický způsob přivlastňování vyplývá z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry – kooperace svobodných pracovníků a jejich pospolné držby půdy a jimi vyrobených výrobních prostředků …“ (Kapitál I, s. 803-804) Jasněji řečeno:

1. Ona první negace je tedy spjata s přeměnou výrobního způsobu, jenž „se vyskytuje v otrokářském i v nevolnickém řádu a za jiných forem osobní závislosti. Avšak dosahuje plného rozkvětu … Ale na určitém stupni vývoje vytváří tento výrobní způsob sám materiální prostředky svého vlastního zničení. Od této chvíle se v lůně společnosti začínají probouzet síly a vášně, které se cítí spoutány tímto výrobním způsobem. Ten musí být zničen a je ničen. Jeho ničení, přeměna individuálních a rozptýlených výrobních prostředků ve společensky koncentrované výrobní prostředky, tedy přeměna trpasličího vlastnictví mnoha lidí v obrovité vlastnictví mála lidí, tudíž vyvlastnění půdy, životních prostředků a pracovních nástrojů velké masy lidu. Toto … tvoří prolog k dějinám kapitálu. Obsahuje celou řadu násilných metod, z nichž jsme vylíčili jen ty nejdůležitější, které tvořily epochu jako metody původní akumulace. Vyvlastnění bezprostředních výrobců se provádí s nejbezohlednějším vandalismem a pod tlakem nejpodlejších, nejšpinavějších, nejmalichernějších a nejzběsilejších vášní. Soukromé vlastnictví získané prací vlastníka … je zatlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím, které spočívá na vykořisťování cizí, formálně však svobodné pracovní síly.“ (Tamtéž 802-803)

2. Ona druhá teze, negace negace je zevšeobecněním výsledků analýzy dynamiky kapitalistické výroby, neustálého zostřování rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy.

Brilantně Marxův přístup k pojetí dialektického zákona negace negace, objasňuje B. Engels např. v polemice s Dühringem, který z nepochopení věci, přesněji řečeno z neznalosti a sebevědomé nadutosti, obviňoval Marxe, že mu prý musí dělat Hegelova negace negace „porodní bábu, která pomáhá na svět budoucnosti z lůna minulosti …“ (Anti-Dühring, První oddíl: Filosofie, č. XIII. Negace negace, ME 1966, Sp. sv. 20, Nakladatelství Svoboda, s. 140 ad.).

Engels píše „U Marxe čteme: „Je to negace negace. Ta vytváří znovu individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry, kooperace svobodných pracovníků a jejich společného vlastnictví půdy a výrobních prostředků vyrobených prací samou. Přeměna rozptýleného soukromého vlastnictví individuí, založeného na vlastní práci v kapitalistické vlastnictví je ovšem proces nesporně zdlouhavější, svízelnější a obtížnější než přeměna kapitalistického soukromého vlastnictví, založeného fakticky už na společenském výrobním provozu, ve společenské vlastnictví.“ To je všechno. Stav vytvořený vyvlastněním vyvlastňovatelů, je tedy označen za obnovení individuálního vlastnictví, ale na základě společenského vlastnictví půdy a výrobních prostředků, vytvořených prací samou. Pro každého, kdo rozumí německy, to znamená, že společenské vlastnictví se týká půdy a jiných výrobních prostředků, že individuální vlastnictví se týká produktů, tedy předmětů spotřeby.“ (Tamtéž s. 141-142)

U Engelse můžeme vedle uvedených pár citací najít i trefnou demonstraci existence a fungování zákona negace negace v oblasti přírody. „A co to vlastně je tak strašná negace negace, která tak ztrpčuje život panu Dühringovi, která je pro něho stejně neodpustitelným zločinem, jako v křesťanství hřích proti Duchu svatému? - Velmi jednoduchá, všude a denně probíhající procedura, kterou může pochopit každé malé dítě, zbavíme-li je tajuplnosti, do níž ji zahalila stará idealistická filosofie a do níž by ji ve vlastním zájmu chtěli i nadále halit ubozí metafyzikové rázu pana Dühringa. Vezměme ječné zrno. Bilióny těchto ječných zrn se melou, vaří se z nich pivo, a pak se požívají. Ale dostane-li se takové ječné zrno do svých normálních podmínek, padne-li na vhodnou půdu, pak se s ním pod vlivem tepla a vlhka děje zvláštní změna, vzklíčí; zrno jako takové zanikne, je negováno, na jeho místo nastoupí rostlina z něho vzniklá, negace zrna. Ale jaký je normální životní běh této rostliny? Roste, kvete, je oplodněna a nakonec rodí znovu ječná zrna, a jakmile zrna dozrají, stéblo odumírá, negováno. Jako výsledek této negace negace máme tu zase ječné zrno, ale ne jednoduše, nýbrž v desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát větším počtu … Podobně jako u ječného zrna probíhá tento proces u většiny hmyzu, například u motýlů. Vznikají z vajíčka negací vajíčka, prodělávají své proměny až do pohlavní dospělosti, páří se a jsou opět negováni tím, že zemřou, jakmile skončí proces páření a samička naklade početná vajíčka … chtěli jsme zatím jen dokázat, že negace negace

se v obou říších organického světa, skutečně vyskytuje.“ (Tamtéž s. 146-147)

Z jistých důvodů nezačnu nosným zákonem rozporu - jednoty a boje protikladů, který Lenin považoval za „jádro“ dialektiky, ale zákonem negace negace. Všechny zákony jsou v dialektické jednotě stejné kvality a významu. Přitom pak, podle Marxe, lze negaci negace chápat jako formu řešení pohybu a vývoje rozporu a jeho konkrétních výsledků. Pomáhá tedy pochopit konkrétní výsledek určitého vývoje, jak to vyplývá i z výše, mnou uvedených příkladů.

1) Řečeno učebnicovým jazykem MLF: zákon negace negace, je zákonem, který podmiňuje souvislost a kontinuitu mezi negovaným a negujícím, a proto dialektická negace není „holou“, negací, která ruší, zavrhuje veškerý předchozí vývoj, ale je podmínkou vývoje, který upevňuje a uchovává všechno kladné z předchozích stádií vývoje, který reprodukuje na vyšším základě některé rysy výchozích stupňů a který má v celku vzestupný, progresivní charakter.

2) Aby byla zřejmá souvislost a vzájemná podmíněnost mezi uvedenými zákony dialektiky, jaký je obsah, podstata a jaké funkce zákona rozporu - jednoty a boje protikladů? Jde o zákon, podle kterého všechny věci, jevy a procesy obsahují vnitřní rozpory, protikladné stránky a tendence, které jsou ve vzájemném vztahu i vzájemné negaci. Boj protikladů je vnitřním podnětem vývoje, vede k narůstání rozporů, které se řeší v určité etapě zánikem starého a vznikem nového. Znalost a aplikace tohoto zákona při analýze skutečnosti pomáhá kriticky interpretovat probíhající procesy, vidět co zaostává a co se rodí, bojovat proti tomu, co ve společnosti brání pokroku.

3) Zákon vzájemného přechodu kvantitativních a kvalitativních změn vyjadřuje vzájemnou souvislost a vzájemné působení kvantitativních a kvalitativních stránek předmětů, které způsobují, že drobné a zpočátku nepatrné kvantitativní změny, které se postupně hromadí, porušují na jistém stupni danou míru předmětu (která vyjadřuje vzájemnou závislost kvality a kvantity věcí) a vyvolává základní kvalitativní změny, probíhající ve formě skoků a uskutečňující se v závislosti na povaze objektů a podmínkách jejich vývoje v různorodých formách. Znalost zákona má velký význam pro chápání procesu vývoje. Vede k tomu, že jevy chápeme a zkoumáme jako jednotu kvalitativních a kvantitativních stránek, kdy vidíme složité vzájemné souvislosti a vzájemné působení těchto stránek i změny v jejich vztazích.