K falzifikaci dějin 2. světové války

Odkaz národně osvobozeneckého boje Čechů a Slováků, který vyvrcholil před 80 lety, aktuálně vyžaduje boj proti falzifikaci dějin druhé světové války, jejíž evropskou tečkou se stalo osvobození Prahy Rudou armádou 9. května 1945 spojené s následnou likvidací posledních zbytků bojeschopných německých jednotek 12. května 1945 u Slivice.

Falzifikace dějin druhé světové války zapadá do soukolí širšího okruhu nové interpretace dějin, kterou současné vládnoucí elity potřebují k uhájení legitimity stávajícího společenského systému. Nová interpretace dějin vyrůstající z idealismu, subjektivismu a empirismu usiluje o negaci materialistického pojetí dějin. Aktéři nové interpretace dějin zcela pošlapali historické myšlení a s pomocí přehodnocené výuky dějepisu, sdělovacích prostředků i sociálních sítí si psychologicky podmaňují velkou část společnosti, které pak předkládají subjektivní myšlenkové konstrukce k pouhému věření.

V případě dějin druhé světové války jde kupříkladu o tvrzení, že viníkem masakru polských důstojníků v Katyni je Sovětský svaz. Odborné debaty historiků jsou v tomto případě zakázány a kdo tuto tezi zpochybňuje, končí před soudem. Dalším příkladem může být obviňování J. V. Stalina z porážky Varšavského povstání, protože zastavil postup Rudé armády před Varšavou. Úmyslně se zamlčuje skutečnost, že vojensky sice bylo povstání namířeno proti německým okupantům, avšak politicky bylo zaměřeno proti Rudé armádě a SSSR. Politickým smyslem povstání, v jehož čele stál velitel polské Zemské armády Bór–Komorowski, bylo vybojovat moc ve Varšavě pro představitele polské buržoazie ještě před příchodem jednotek Rudé armády do města a z této pozice zahájit jednání s představiteli Rudé armády. Před naplněním tohoto záměru nebyl ze strany vedoucích představitelů Varšavského povstání zájem o společné jednání se zástupci Rudé armády za účelem vstupu Rudé armády na území města. Jiným příkladem může být angloamerické bombardování Drážďan, které je vydáváno za akt urychlující konec války. Jeho pravým smyslem však nebylo urychlení porážky Německa, nýbrž co největší zpustošení sovětské zóny, neboť začalo dva dny po skončení konference v Jaltě, kde došlo k dohodě o poválečném rozdělení Německa. Patří tedy do stejného teroristického soudku kapitalismu, jakým bylo atomové bombardování japonských měst Hirošimy a Nagasaki. To jsou alespoň některé příklady subjektivně stvořených myšlenkových konstrukcí, kterým máme slepě věřit asi tak, jako lidé ve středověku věřili dogmatu o placatosti Země.

V nejobecnější poloze je falzifikace dějin druhé světové války založena na eliminaci úlohy RUDÉ ARMÁDY a SOVĚTSKÉHO SVAZU, na eliminaci PARTYZÁNSKÉHO a KOMUNISTICKÉHO ODBOJE a na umocnění významu role USA a VELKÉ BRITÁNIE.

Někteří protagonisté této falzifikace vytvářejí dokonce NOVÉ PARADIGMA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY. Upozorňuje na to ruská historička Natálie Naročnická v knize Rusko a jeho místo ve světě (Ottovo nakladatelství 2006): „Při vzpomínkách na Velkou vlasteneckou válku se v posledních letech stávají téměř běžnými tvrzení, z nichž vyplývá, že tuto válku jako by zavinil SSSR, a jeho vítězství by proto mělo být chápáno spíše jako porážka. Lze tedy nabýt dojmu, že tato válka byla vedena nikoli za práva národů na samostatnou existenci, za jejich přežití v toku světových dějin, ale spíše za americkou demokracii. Na takovou cynickou tezi nyní narážíme v západních médiích.“ (Blíže viz Zdeněk Hrabica: Falšování dějin ubližuje lidskému pokolení, HaNo – NP, 19.4.2010.)

V intencích nového paradigmatu druhé světové války dospívají jeho protagonisté k popírání osvoboditelské role Rudé armády. Ta je v rozporu s historickou realitou zaměňována za roli dobyvačnou. A dobyvačnou roli Rudé armády není třeba oslavovat. Vždyť způsobila mezinárodnímu kapitálu ztráty, a znemožnila tak realizovat onu „osvobozeneckou misi americké demokracie“ dál na východ, za demarkační linii.

Dobyvačná role Rudé armády je prohlubována fašizujícími tendencemi, v nichž jsou oslavováni bojovníci proti Rudé armádě. Na této vlně se v českém prostředí zviditelnilo kupříkladu zastupitelstvo pražských Řeporyjí zhotovením oslavného pomníku vlasovcům.

V návaznosti na tyto fašizující tendence jsou pak poškozovány a ničeny památníky Rudé armády nejen v Pobaltí a na Ukrajině, ale i v Ostravě nebo v Brně.

Do tohoto rámce zapadá i odstranění sochy maršála Rudé armády Ivana Stěpanoviče Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6. Přitom pomník maršála Koněva neměl vztah jen k Praze 6, byl připomínkou více než 144 tisíc rudoarmějců, kteří položili život za osvobození Československa od nacismu. Avšak z hlediska nového paradigmatu druhé světové války byl pomník nepřijatelný stejně tak, jako byl nepřijatelný sovětský tank T-34 na pražském Smíchově.

Rovněž sochy bojovníků proti fašismu nejsou pro stoupence fašizující tendence žádoucí, a tak i sochy Julia Fučíka, Jožky Jabůrkové či Jana Švermy musely zmizet z veřejného prostoru Prahy.

Na stejné vlně pak vládnoucí elita přehlíží zločiny banderovců, relativizuje masakry Ukrajinské povstalecké armády a její vojenské frakce Organizace ukrajinských nacionalistů páchané kupříkladu v oblasti Volyně mezi lety 1943 až 1944, jejich pohrobci oslavují Stepana Banderu a Romana Šuchevyče jako národní hrdiny Ukrajiny a Jaroslav Hunka, bývalý příslušník ukrajinské SS divize Galizien, která páchala válečné zločiny nejen na Ukrajině, ale i na Slovensku při potlačování Slovenského národního povstání, byl 20. září 2023 dokonce poctěn v kanadském parlamentu za přítomnosti ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského dvěma ovacemi vestoje.

Falzifikace dějin druhé světové války začíná již falšováním skutečného smyslu sovětsko-německého Paktu o neútočení z 23. srpna 1939. Dle REZOLUCE EVROPSKÉHO PARLAMENTU Z 19. ZÁŘÍ 2019 O DŮLEŽITOSTI ZACHOVÁNÍ HISTORICKÉ PAMĚTI PRO BUDOUCNOST EVROPY prý tato smlouva vydláždila cestu k druhé světové válce. Autoři dějepisných učebnic zase považují sovětsko-německý pakt za lstivý manévr Stalina.

V obou případech je zcela opomíjen fakt, že šlo o vyústění předešlého vývoje. A v něm dávno před podpisem PAKTU O NEÚTOČENÍ spatřily světlo světa i jiné smlouvy – např. SMLOUVA O NEÚTOČENÍ MEZI NĚMECKEM A POLSKEM z roku 1934, NÁMOŘNÍ DOHODA MEZI ANGLIÍ A NĚMECKEM z roku 1935 umožňující Německu budovat vojenské námořnictvo, SPOLEČNÉ PROHLÁŠENÍ MEZI ANGLIÍ A NĚMECKEM z 30. září 1938 vytvářející právní rámec spolupráce mezi oběma státy, FRANCOUZSKO – NĚMECKÁ DEKLARACE z 6. prosince 1938, DOHODA MEZI LITVOU A NĚMECKEM z 22. března 1939 nebo SMLOUVA O NEÚTOČENÍ MEZI NĚMECKEM A LOTYŠSKEM ze 7. června 1939. Smlouva mezi Sovětským svazem a Německem byla tak poslední smlouvou, kterou s Německem uzavřely i jiné evropské státy.

Navíc tato smlouva byla uzavřena až po vyčerpání všech možností Sovětského svazu. Hlasy odsuzující sovětsko-německý Pakt o neútočení „velkoryse“ přehlížejí politiku kolektivní bezpečnosti, kterou ve třicátých letech prosazoval SSSR a která se nerozvinula zásluhou Francie, Velké Británie a Polska. Přehlížejí britsko-německou sondáž z léta 1939, jež měla vyústit v pakt o neútočení mezi Německem a Velkou Británií. Přehlížejí neautoritativní vojenskou misi Velké Británie a Francie v SSSR z léta 1939 (anglickou delegaci vedl penzionovaný admirál Drax, v čele francouzské delegace stál málo známý generál Doumenc). Úmyslně zamlčují fakt, že za této situace SSSR, jenž nutně potřeboval získat ještě nějaký čas na přezbrojení své armády, oddálil uzavřením tohoto paktu napadení svého území, což objektivně ovlivnilo průběh a konečný výsledek druhé světové války.

V souvislosti s eliminací vlivu Rudé armády a SSSR ve druhé světové válce je zveličována pomoc Velké Británie a USA bojujícímu Sovětskému svazu. Tuto tendenci lze mimo jiné najít v učebnici Jana Kuklíka a Jiřího Kociana Nejnovější dějiny. Zde je dán prostor americkému historikovi D. F. Flemingovi, který hodnotí americkou pomoc SSSR takto: „Od počátku americké pomoci až do 31. května 1945 bylo do Ruska posláno 2 600 lodí s 15 234 791 tunou materiálu. Nejdůležitější byla pomoc při zajištění ruské dopravy. Dodali jsme asi 427 000 nákladních aut, 13 000 terénních vozů a 35 000 motocyklů. Americké džípy jezdily na všech ruských frontách. Železničnímu parku jsme poskytli téměř 2 000 lokomotiv a 110 000 vagónů, všechny upravené pro ruské širokorozchodné tratě. Šlo tam dále za miliardu dolarů strojů, 2 670 000 tun naftových výrobků a 2 478 000 tun potravin, které většinou spotřebovala armáda. Byly poslány 4 miliony párů vojenských bot a mnohé jiné věci…“ (s. 48)

Tyto vybrané údaje mají žáky ohromit. Mají v nich vytvořit představu, že nebýt americké pomoci, nebyl by SSSR schopen na východní frontě vůbec bojovat. Za účelem vytvoření uvedené představy je proto zamlčena skutečnost, že veškerá zahraniční pomoc Sovětskému svazu během války činila od 5 do 12 % potřeb bojujícího SSSR a že tedy 88 až 95 % potřeb pokryl Sovětský svaz z vlastních zdrojů.

V takto rozehrané partii se pak stalingradská bitva, rozhodující bitva druhé světové války, může přejít letmo jednou větou, jak činí kupříkladu Jan Kuklík ve čtvrtém dílu učebnicové řady nazvané Lidé v dějinách: „Rozhodující předpoklady k vítězství nad hitlerovským Německem a jeho spojenci se vytvořily po vítězstvích sovětské armády u Stalingradu, u Kurska, Orla v roce 1943 a po invazi angloamerických vojsk do Normandie v červnu 1944.“ (s.67)

Eliminace úlohy Rudé armády v závěru druhé světové války je patrná rovněž v souvislosti s osvobozováním Prahy, kdy je popírána osvoboditelská role Rudé armády, neboť prý se Praha osvobodila sama před příjezdem Rudé armády do města. Veronika Válková ve své učebnici dějepisu pro 9. ročník základní školy (SPN, Praha 2020) v této souvislosti uvádí: „Aby uchránila Prahu před dalšími škodami, přijala Česká národní rada 8. května 1945 kapitulaci německých vojsk a umožnila jim volný odchod z Prahy. Druhý den ráno přijely do svobodné Prahy první sovětské tanky a také první českoslovenští vojáci.“ (str.87–88) A europoslankyně za STAN Danuše Nerudová dokonce zcela popřela úlohu Rudé armády při osvobozování Československa, když v pořadu Václava Moravce dne 16. března tohoto roku prohlásila, že nás osvobodila americká armáda.

Oč více je eliminována úloha Rudé armády a SSSR v dějinách druhé světové války, o to více je zveličována úloha armád Velké Británie a USA. Najdou se i tací, kteří operaci Overlord, tedy vylodění angloamerických armád 6. června 1944 v Normandii, považují za přelom ve druhé světové válce.

Není pak divu, že se Plzeň stává „hlavním městem“ oslav konce druhé světové války v České republice. Velká mlhovina však zakrývá skutečné příčiny angloamerického bombardování Prahy a dalších míst protektorátu v závěru druhé světové války. Aktéři této mlhoviny zamlčují, že tato vojenská akce byla motivována politickými zájmy především USA, jejichž cílem byla devastace nově se rodícího Československa, jehož politický vývoj se ubíral jiným směrem, než si představitelé USA přáli. Proto ani řečníci na oslavách konce druhé světové války v Plzni raději nepřipomínají 25. duben 1945, den, kdy byl uskutečněn jeden z největších angloamerických náletů na území protektorátu – nálet na plzeňskou Škodovku. Sedmdesát procent závodu při něm bylo proměněno v trosky. Tímto jedenáctým angloamerickým náletem na Plzeň v období protektorátu dosáhl počet civilních obětí ve městě čísla 962. Bylo to devětkrát více než činil počet obětí amerických vojáků v celých západních Čechách.

Příchod americké armády do Plzně 6. května 1945 bezesporu vojensky zabezpečil výsledky povstání českého lidu v Plzni a tehdejším plzeňském kraji vůbec. Náš lid srdečně přivítal americké vojáky, neboť v nich viděl spojence Rudé armády, s níž společně bojovali proti fašismu. Na mnoha místech docházelo k sbratření mezi našimi občany a řadovými příslušníky americké armády. Došlo též k sbratřování mezi americkými vojáky a vojáky Rudé armády v prostoru u Rokycan nebo v Plzni na Slovanech. Tato setkání se stala symbolem družby pracujících celého světa.

Zatímco prostí Američané šli do boje proti fašistickým státům s upřímnou vůlí pomoci Rudé armádě a národně osvobozeneckým silám evropských národů, americké vládnoucí kruhy sledovaly tímto bojem zcela jiný cíl: prosadit v Evropě, v níž pod vlivem úspěšného postupu Rudé armády docházelo k rozmachu národně osvobozeneckého hnutí, jež přerůstalo v boj za sociální osvobození pracujících, tendenci svých spirálově sestupných geopolitických zájmů.

Proto americká armáda po příchodu do plzeňského kraje pokračuje v hospodářském oslabování naší země. Představitelé americké armády se např. snaží získat dokumentační materiál o výrobě nejmodernějších zbraní v rozbombardované Škodovce. Na borském letišti v Plzni pak příslušníci americké armády spalují zásoby ze skladu látek a ložního prádla, za Goldscheidrovou hrnčírnou zas spalují nábytek, radiopřijímače, potraviny a další předměty. Ve Stodě se americké vojenské velitelství násilím zmocnilo 40 vagonů látek, které byly zabaveny nacistům v plzeňském pivovaře, a nechalo je spálit. V Rokycanech bylo obdobně zničeno 60 vagonů látek. O tom však řečníci v Plzni, oslavující konec druhé světové války, také nehovoří.

Nezmiňují se ani o tom, že velitelství americké armády ihned po příchodu do Plzně neuznalo Revoluční národní výbor jako mocenský orgán, vytvořený během povstání, a rozpustilo jej. Teprve po důrazných protestech našich občanů začali velitelé americké armády jednat s jeho zástupci, aby nakonec tento orgán podřídili americkému veliteli města.

Řečníci oslavující osvobození Plzně americkou armádou rovněž nehovoří o tom, že v době, kdy pražský rozhlas volal o pomoc, americké velení nedovolilo stovkám českých vlastenců z Plzně, Rokycan a dalších míst odejet Praze na pomoc. Velitelé americké armády neměli přirozeně zájem na vítězství Pražského povstání, jehož průběh aktivně ovlivňovali komunisté.

Komunistický odboj je vůbec v nové interpretaci dějin druhé světové války odsouván na vedlejší kolej a aktivní formy odporu, které prosazovali komunisté, jsou připisovány všeobecně celému odboji. Stejným způsobem je vyklešťován československý zahraniční odboj na východní frontě.

K aktivním falzifikátorům dějin druhé světové války patří bezesporu sudetští Němci a jejich pokračovatelé. Pro ně dějiny druhé světové války začínají až rokem 1945, a tak donekonečna omílají svou „pravdu“ o vyhnání sudetských Němců z českého pohraničí. Záměrně však zamlčují, že to byli právě sudetští Němci, kteří vyhnali české obyvatele z českého pohraničí v roce 1938 po podpisu mnichovské dohody, jež fakticky vydláždila cestu k druhé světové válce a na jejímž zrodu se spolupodíleli i představitelé Anglie a Francie.

Do tohoto soudku falzifikátorů dějinné pravdy lze zařadit i tvůrce antičeské propagandistické agitky České televize o hromadném vraždění „civilních“ Němců českými obyvateli záhy po ukončení války, nazvané Zabíjení po česku, která měla premiéru u příležitosti 65. výročí konce druhé světové války. Tři sta šedesát tisíc československých obětí fašistického režimu přechází film mlčením. Prezentovány jsou jen oběti německé coby nespravedlivé oběti výlevu české bestiality. Člověk zbavený schopnosti historického myšlení s dojetím a slzami v očích sleduje osudy ubohých Němců v Praze i v českém pohraničí a jeho vědomí je mistrně zamořováno obrazy krvelačných Čechů. Protičeská agitka byla vytvořena v souladu se stěžejními aktivitami německého Centra proti vyhánění usilujícími přepisovat dějiny dle jednoduchého receptu: učinit z pachatelů za každou cenu oběti. Není divu, že si za onu agitku vysloužil její režisér David Vondráček, dlouholetý přítel předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernarda Posselta, Cenu lidských práv Franze Werfla a k ní jako přídavek i finanční dar deset tisíc eur.

Stejným protičeským duchem je prosycena i kniha s názvem Mezi Prahou a Mikulovem, jejíž prezentace proběhla na německém velvyslanectví v Praze začátkem února roku 2020. Německy psaná kniha z kolektivní dílny autorů pod vedením české historičky Kateřiny Čapkové obviňuje český národ ze spoluúčasti na vyhlazování židovského obyvatelstva během druhé světové války.

Podle historika Ivo Cermana je tato kniha „velkoryse pojatá protičeská propaganda, která nás obviňuje z toho nejhoršího, co se ve dvacátém století stalo…“ (Parlamentní listy 17.2.2020) Neuvěřitelný je pro něj přístup některých českých historiků, a to hlavně pracovnice Ústavu soudobých dějin AV ČR Kateřiny Čapkové, která pro své záměry dokonce přebírá nacistickou lež.

Za vznikem knihy a její propagací stojí německá nezisková organizace Adalbert Stifter Verein se sídlem v Mnichově, jejíž aktivity se soustředí na tzv. sudetoněmeckou otázku.

Falzifikační aktivity sudetských Němců ostudně podpořil Nejvyšší správní soud v Brně, který v roce sedmdesátého výročí osvobození bývalého Československa od fašismu rozhodl o registraci Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tato registrace zneuctila památku všech bojovníků proti fašismu.

Zvláštní pozornost si v obrazu dějin druhé světové války zasluhuje i pojem holokaust, který roku 1958 uvedl poprvé Eliezer Wiesel, židovský spisovatel narozený v Rumunsku. Jednoznačné vymezení tohoto pojmu neexistuje, avšak řada buržoazních historiků s ním ztotožňuje vyvražďování šesti milionů Židů během druhé světové války. Holokaust je pak považován za jakési ústřední zlo druhé světové války. Mnohonásobně vyšší genocida slovanských národů, genocida dalších národů, stejně jako genocida politických odpůrců fašismu se však z obrazu dějin druhé světové války kamsi vytrácí. Evropská unie, vedoucí dehonestující boj proti ruskému národu, však 23. ledna letošního roku přijala rezoluci, která upřednostňuje v historických výkladech zdůrazňovat pouze údajné zločiny Ruska a Sovětského svazu, zatímco reálné zločiny západních států mají z nového výkladu dějin zmizet. A jelikož se holokaust zrodil v lůně západní „kultury“, má se z nově vytvářeného obrazu dějin druhé světové války rovněž časem vytratit. Patrně ho tedy čeká stejný osud jako genocidu slovanských národů, genocidu dalších národů a genocidu politických odpůrců fašismu. (Blíže viz Tord Björk: Evropský parlament chce zakázat symboly komunismu, Naše pravda roč. 4, číslo 8, str. 9.)

Falzifikací dějin druhé světové války sledují její aktéři dva cíle. Prvním cílem je zakrytí skutečné příčiny vzniku druhé světové války, jež se zrodila v konkrétních historických podmínkách z ekonomických kořenů a politických cílů kapitalismu. Jestliže ekonomické kořeny vyrůstaly z plodu světové hospodářské krize kapitalismu, politický cíl této války byl zaměřen na zničení Sovětského svazu, na rozbití komunistického a dělnického hnutí uvnitř států kapitalistických a na nové přerozdělení světa dle představ nejreakčnějších kruhů světové buržoazie. V propadlišti dějin se mají ocitnout fakta o tom, že to byl především severoamerický a britský kapitál, který Hitlerův nacistický režim ekonomicky revitalizoval, umožnil mu zahájit zbrojení a tím reálně přispěl k rozpoutání druhé světové války.

Druhým cílem je zakrytí skutečné příčiny vítězství nad vojenskou silou nejen hitlerovského Německa, ale i ostatních států Osy Berlín – Řím – Tokio. Příčinou tohoto vítězství byla totiž v nejobecnější rovině mistrná aplikace teorie dialektického a historického materialismu do praktických podmínek společenského vývoje oné doby. Vztyčení rudé vlajky na střeše německého Reichstagu traumatizuje světovou politickou reakci. Symbolizuje totiž ekonomické, politické, vojenské i lidské vítězství vědeckého socialismu nad kapitalismem, který porodil fašismus.

Takové záměry tedy svou falzifikací dějin druhé světové války sledují její novodobí vykladači.

Avšak žádný strom neroste do nebe. A objektivní pravda se nedá ani ukřičet, ani ukřižovat. Proto stavme proti šarlatánství falzifikátorů dějin vědeckou pravdu, která vyjevuje tvůrčí poselství našich předků, z něhož lze čerpat poučení pro dnešek a nacházet v něm inspiraci k progresivnímu přetváření budoucnosti.