Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
75 let Severoatlantické aliance
(z webu SOF přeložil Vladimír Sedláček; původní zdroj: Federation of Resistance Fighters – Association of antifascists /FIR/ European Network Against Racism / ENAR)
4. dubna 1949 dvanáct západních zemí – Spojené státy, Kanada, Francie, Velká Británie (tehdy s Maltou), Itálie, Belgie, Dánsko (s Grónskem), Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Lucembursko a Island – založilo „Severoatlantickou smluvní organizaci“ (NATO) coby západní vojenskou alianci.
Založení NATO bylo vyjádřením začátku „studené války“, rostoucího napětí mezi bývalými spojenci USA, Francií a Velkou Británií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé. Zkušenost ničivých následků války byla v Evropě stále všudypřítomná, ale geopolitické vztahy na druhé straně Atlantiku se už začínaly reorganizovat.
Konec jednoty spojenců Postupimské konference se projevil v přípravách na založení samostatného západoněmeckého státu od roku 1948. Založení NATO tedy nebylo jen vojenským, ale i politickým rozhodnutím. V roce 1952 tehdejší generální tajemník NATO lord Hastings shrnul záměr do následující věty: „Jediným účelem bylo udržet Spojené státy uvnitř, Rusy stranou a Německo dole…“
Velitelství NATO bylo nejprve umístěno v Londýně, později v Paříži, poté v Bruselu. Spojenecká velitelství NATO byla vytvořena za účasti národních armád, například v Turecku (Izmir), USA (Norfolk, Virginie), na Maltě a ve Francii (Fontainebleau).
„Strategická koncepce“ byla „předobranná“ nebo jasněji řečeno – případná válka s Východem by měla být znovu vybojována v Evropě. Z tohoto důvodu se 9. května 1955 stala členem NATO také Spolková republika Německo, i když o její remilitarizaci v té době ještě nebylo rozhodnuto.
V reakci na toto frontové postavení se východoevropské státy sjednotily pod vedením Sovětského svazu do organizace „Varšavské smlouvy“.
Až do počátku 90. let utvářela politickou a vojenskou realitu tato bloková konfrontace mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Navzdory politice politického „détente“ (uvolňování), Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 a Smlouvě SALT I mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, se napětí stupňovalo.
„Rozhodnutí NATO o přezbrojení“, plánované rozmístění jaderných střel středního doletu ve Spolkové republice Německo, na konci 70. let vedlo také k vzestupu mírového hnutí v několika evropských zemích. FIR a její členské organizace byly aktivní součástí tohoto masového společenského hnutí. Přestože jaderné střely byly rozmístěny, společenský tlak na politiku NATO byl viditelný.
Konec socialistického společenství a rozpuštění „Varšavské smlouvy“ v roce 1991 vedly ke zdánlivému přeorientování. „Pařížská charta“ popisovala nový geopolitický řád po konci studené války. Budoucí spolupráce mezi bývalými odpůrci bloku měla být regulována na základě Helsinské dohody (CSCE). Během jednání dva plus čtyři o znovusjednocení Německa bylo tehdejšímu Sovětskému svazu slíbeno, že nedojde k rozšiřování NATO na východ – což byl politický slib, který NATO o několik let později již nepovažovalo za nutné dodržet.
V roce 1997 bylo členství nabídnuto Polsku, České republice a Maďarsku. součástí vojenské aliance se staly několik dní před první agresívní válkou NATO v Evropě proti Jugoslávii v březnu 1999. V roce 2004 následovaly Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 2009 se připojily Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 Černá Hora a v roce 2020 Severní Makedonie, jakmile byla vyřešena otázka názvu. V roce 2024 následovaly bývalé neutrální státy Švédsko a Finsko. To není konec rozšiřování na východ. Pozvánky Gruzie a Ukrajiny jasně ukázaly, že tah lorda Hastingse z roku 1952 platí dodnes.
NATO je v současnosti de facto válčící stranou ve válce mezi Ruskou federací a Ukrajinou. Nejde jen o masivní dodávky zbraní, ale také o výcvik ukrajinských vojáků a rozmístění personálu NATO a infrastruktury NATO (sledovací, kontrolní technologie atd.) k poskytování vojenské podpory Ukrajině.
Francouzský prezident Macron dokonce uvedl do hry rozmístění jednotek NATO na Ukrajině. Tím on a strategie NATO ukazují, stejně jako při založení NATO, že případná vojenská konfrontace s Ruskem by měla probíhat na evropském území. Navíc je to podmíněno reálnou hrozbou použití jaderných zbraní.
U příležitosti výročí založení Severoatlantické aliance proto Federace odbojářů – sdružení antifašistů opakuje svůj základní postoj, že rozpuštění vojenských bloků v Evropě a vytvoření nové – nevojenské – evropské bezpečnostní architektury je existenciální. Nelze toho dosáhnout militarizací Evropské unie a konfrontací, ale pouze diplomacií a jednáním.
To je však přesně to, co NATO nezastává!
