Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
ÚVOD k sérii textů „NÁDHERNÁ AMERIKA“ (Jiná, zakrývaná a zalhávaná tvář USA)
Proč jsem se začal intenzivně zabývat tak náročným tématem, který jsem „zarámoval“ pod název: „Nádherná Amerika“ (Jiná, zakrývaná a zalhávaná tvář USA). Samozřejmě, že nejde o nějaký výklad dějin USA v jejich celistvosti a komplexnosti. Ne. Jde hlavně, a především jen o hlubší, při uvedení obrovského množství faktů, výklad historického procesu amerických agresí, intervencí a represí, NEZÁKONNÝCH VÁLEK! Jak zní podtitul pod hlavním názvem, který je metaforou, nadsázkou, a proto je uveden v „uvozovkách“, celého cyklu předložených textů.
1. K napsání textu mne vedla mnoholetá zkušenost se stále, podnes trvající idealizací a falešnou interpretací Ameriky, Spojených států (dnešním režimem cíleně prosazovanou), jako země „neomezených možností“, „Amerického snu“, „svobody a demokracie“, nejpokrokovějších technologií, a to i mezi kritiky kapitalismu atd. Kdy celá řada závažných zcela negativních skutečností, obnažujících jinou, reálnou „tvář“ této supervelmoci, je cíleně zakrývána nespočetným množstvím lží a falešných interpretací.
Zde bych to vyjádřil slovy amerického filmového, oscarového režiséra, vlastence a humanisty s kritickým myšlením, Olivera Stonea: Snowden je „pro mě hrdina, protože zveřejnil tajemství, která by nás měla zajímat všechny," uvedl, že „o něco podobného se snažil i ve svém desetihodinovém dokumentu Nevyřčené dějiny Spojených států (THE UNTOLD HISTORY OF THE OF UNITED STATES), který je kritickým pohledem na USA jako velmoc sledující napříč nejrůznějšími dějinnými situacemi – od 2. světové války po současnost – vlastní dobyvačné a ziskuchtivé cíle.“ („Oliver Stone: Příběh Ameriky je příběhem paranoie“, 4. 7. 2013, rozhovor v Karlových Varech). Tento dokument byl v ČTV vysílán jako desetidílný pod názvem „Americké století očima Olivera Stonea“. V knižním formátu byl publikován: Oliver Stone, Peter Kuznick: Utajené dějiny Spojených států. Temné stránky Americké historie od anexe Havaje po tažení v Iráku. Brno, Press 2015, 336 stran.
O to jde i v mém textu. A to proto, že jsou u nás – jak jsem to již naznačil – po řadu desetiletí, hlavně pak od protisocialistického převratu, obnovujícího kapitalismus na přelomu 80. a 90. let minulého století, v oficiální publicistice, tak jako i ve vystoupeních politiků na všech úrovních, a dokonce i pedagogů vysokých škol, zcela záměrně, falešně interpretovány nejen naše dějiny, ale zvláště dějiny Spojených států. Především ve vztahu k jejich reálné, bezohledné agresivní nejen zahraniční politice.
Vždyť ona imperialistická válka „proti terorismu“, vedená Spojenými státy, při podpoře a za spoluúčasti ostatního, západního, prý „civilizovaného“ a „svobodného“, kapitalistického světa (Velké Británie a zemí EU), byla a je ve své podstatě válkou o suroviny, zejména ropu a zemní plyn. Je třeba vědět, že 60 % nafty a zemního plynu se nachází v muslimských zemích. Vždyť Irán vlastní 10 % světových zásob ropy, proto je po řadu desetiletí pod tvrdým tlakem USA. Oproti tomu USA vlastní pouze 2 % světových ropných rezerv. Západní, kapitalistické – pseudodemokratické země produkující ropu, k nimž patří nejen USA, ale i Kanada, Velká Británie, Norsko, Dánsko a Austrálie, kontrolují cca jen 4 % ropných zásob. Irák vlastní pětkrát více ropy než USA. Ovšem muslimské země celkově disponují nejméně šestnáctinásobkem ropy všech západních zemí dohromady. K největším neislámským producentům ropy pak patří Venezuela, Rusko, Mexiko, Čína a Brazílie. (Chossudovsky Michel, Dobytí světa. Scénář třetí světové války. Tajné plány Pentagonu na vytvoření nového světového řádu, Edice Tajemství, DIALOG 2013, s. 69-71)
Ano, války, které USA vedly, vedou a budou zřejmě nadále vést na Blízkém a Středním východě a Střední Asii, měly a mají pro ně jasný smysl: získat kontrolu nad více než uvedenými 60 % světových zásob ropy a zemního plynu. Jde o neochabující snahu o trvalejší světovládnou pozici, o níž usiluje toto agresivní, války chtivé impérium z hlediska své strategie dnes, směřující především přímo proti Číně a Rusku. (Tamtéž, s. 69–75)
Tedy těm národům, které za druhé světové války přinesly největší oběti v boji proti imperialistické a militaristické, fašisticko-nacistické ose Berlín-Řím-Tokio. Ano jejich ztráty na životech byly vskutku obrovské: pokud jde o Sovětský svaz (dnes tedy především Rusko), šlo přibližně o 26 miliónu obětí a u Číňanů o 20 miliónů, v porovnání s 400 000 oběťmi na straně Spojených států. Ty se přitom po 2. světové válce staly vskutku nejagresivnější, války chtivou mocností, která má od té doby dodnes (do roku 2018), na svědomí války a vojenské převraty uskutečněné ve třiceti asijských, afrických, evropských a latinsko-amerických zemích a nesou tak odpovědnost za 10 až 15 milionů mrtvých (zejména ve válkách v Koreji, Vietnamu, Kambodži a Laosu a Iráku). A dalších 10 až 14 milionů mrtvých v zástupných (proxy) válkách vedených spojeneckými ozbrojenými silami vycvičenými a řízenými z USA: v Afganistánu, Angole, Kongu, Súdánu, Guatemale a v dalších zemích. Od roku 1945 odpovídají Spojené státy za zabití 20 až 30 miliónů lidí. (USA od 20 do 30 miliónov ľudí, 28. 1.2019; viz zde)
Nejen to. Vždyť v důsledku agresivního působení kapitalismu, politiky kolonialismu a neokolonialismu po druhé světové válce zmizely ze světa desítky miliónů lidí. Konkrétněji řečeno 50-55 milionů nevinných lidí. Ten rozsah je obrovský, ale v západním údajně „civilizovaném“ a „svobodném“ světě, se o těchto zločinech mlčí, jsou zcela tolerovány. (Chomsky, Noam a Vltchek, Andre: Západní terorismus. Od Hirošimy k dronové válce, BROKEN BOOKS 2014, s. 39)
Ještě jinak řečeno: Americká (USA) armáda od roku 1798 (do roku 2018) podnikla 469 zahraničních intervencí (některé studie uvádí, že došlo k více než 500 intervencím!). V letech 1798 až 1990 to bylo 218 intervencí. Ovšem jen v letech 1991 až 2022 to bylo už 251 intervencí. Již z tohoto textu o válkách USA a NATO, z údajů o obrovském množství jimi vedených vojenských operací a válek vyplývá, že USA se skutečně staly pro svět a světový mír, největší hrozbou. Jejich úsilí udržet si pozici světovládné velmoci, mají podstatně zajištěnu i tím, že nemusí ve své zejména zahraniční politice důsledně respektovat mezinárodní právo. A to právě v oblasti hodnocení vojenských zásahů jako agresí, nezákonných válek a válečných zločinů. Jde o to, že agrese (nezákonné války!) Spojených států (př. proti Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii atd. atd.) nemohou být potenciálně považovány – ve vztahu k USA – za zločinné. Machinací této imperialistické supervelmoci, existuje pro to zákonný důvod, neboť se obrnila proti jakýmkoliv obžalobám. Jde o to, že poté, co se Spojené státy staly členem světového, Mezinárodního soudního dvora v roce 1946, přišly s podmínkou, že samy nemohou, nesmí být obžalovány ve spojení s žádnou mezinárodní smlouvou – tedy s chartou Spojených národů, Organizací amerických států, Ženevskou konvencí. A soud to přijal! Tak sami sebe, při souhlasu soudu, vyloučily z možnosti trestního, soudního stíhání. Ano, opakuji a soud to přijal. Nejen to. Kongres USA dokonce schválil zákon, který Bushova administrativa s radostí podepsala – zákon, který dával Bílému domu právo podniknout silovou invazi do Haagu, pokud by k soudu byl přiveden kterýkoli občan USA. (Tamtéž s. 41) Vskutku bytostně „demokratické“ a „lidskoprávní“, plné „rovnosti“, „volnosti“ a „bratrství“. NE! Ale „Bůh žehnej Americe“!
Přes uvedené, v publicistice a prorežimní propagandě dominuje zcela falešná prezentace Spojených států jako nejdemokratičtější, nejúžasnější supervelmoci nejen v rámci prý „svobodného světa“. A to dokonce, jako mírotvorné mocnosti. Jak absurdní. Vždyť i NATO je přeci jen obranný, o mír usilující pakt, jak to zvláště v posledních letech na nás trvale chrlí politici i sdělovací prostředky! Pakt téměř garantující stabilitu současného, hluboce rozporného světa. Kdy ovšem ony rozpory jsou bytostně, přímo determinovány právě výše uvedenou agresivní, dobyvačnou, ziskuchtivou politikou Spojených států amerických, které permanentně usilují o světovládu. Dnes hlavně o její udržení.
2. Tato skutečnost znovu v posledních letech výrazně „vyplula na povrch“ v souvislosti s bezohledně expanzivním rozšiřováním paktu NATO a tím i vojenských základen USA a tohoto paktu, směrem na Východ. S cílem obklíčení Ruské federace (RF). Tato politika je založena na cílených provokacích vůči Rusku. Jak to zformuloval válkychtivý, tehdy viceprezident a dnes prezident USA, J. Biden1. Byl a je iniciátorem agresivních válek a intervencí, dnes přitom bezostyšně obviňuje Rusko z
agrese a válečných zločinů. Putina nazval „řezníkem“ a pokrytecky tento agresivní, válkychtivý politik, ve vzácných chvílích volá po míru.
Za Obamy se podílel jako senátor a posléze jeho viceprezident na vojenské intervenci v Jugoslávii i na válce v Iráku. Má tedy na svědomí minimálně statisíce, ne-li přes milión mrtvých, zejména civilistů. Byl to on, kdo se aktivně podílel na přípravě a realizaci násilného převratu v Kyjevě (na Majdanu), kdo mj. jako zástupce prezidenta USA (viceprezident), schválil celou operaci otevřeného zasahování do vnitřních záležitostí Ukrajiny (UK), na přelomu prosince 2013 až února 2014, kdo věděl o falešnosti Minských dohod. Jak se k tomu přiznala kancléřka A. Merkel. Sdělila, že jejich skutečným posláním bylo získat dostatečný čas a prostor pro vyzbrojení Ukrajiny, výcvik jejich vojáků s cílem nejen agrese proti Ruským obyvatelům Luhanska, Doněcka a Krymu, který byl z historického hlediska jednoznačně Ruským. A to i za sovětských časů (do Chruščovovy avantýry, kdy prosadil jeho předání sovětské Ukrajině!). Tak mohl neonacistický Kyjev, od roku 2014 vést 8 let agresivní teroristickou, občanskou válku proti Rusům žijícím v těchto oblastech. Samozřejmě, že zde uskutečněná legální referenda, Kyjevský režim, tak jako agresivní, imperialistický, „kolektivní Západ“, neuznal.
Pokud jde o tuto osm let trvající občanskou válku na UK, tak jako i o vojenskou speciální operaci (VSO RF), byly zásadně podmíněny, determinovány předchozím, mnohaletým vývojem. A to zejména od porušení, ze strany USA, závazné dohody mezi Gorbačovem a Bushem (zřejmě ze strany nejen Bushe, ale i Gorbačova, záměrně jen ústní), o nerozšiřování NATO na Východ. Nemělo dojít k obkličování Ruské federace paktem NATO (do něhož byly cíleně zahrnuty země bývalé Varšavské smlouvy), s jeho vojenskými základnami. Nemluvě o uplatňování drastických protiruských sankcí a o bezohledném odmítání jednat s Ruskem o důvodech těchto agresivních přístupů k němu. Stanoviska představitelů RF k expanzionismu USA a NATO, končícímu až na jeho samotných hranicích (v případě Ukrajiny, slovy Putina, „na zápraží domu“), byla euroatlantickými politiky v USA i EU, tak, jako i jejich celou propagandistickou mašinerií, naprosto bezohledně a arogantně ignorována.
RF může být obkličována, omezována v obraně, to je přeci normální, O. K. [oukej]. Avšak: „Kdyby Čína začala organizovat vojenskou alianci s Kanadou a Mexikem, USA by to netolerovaly. My bychom se také neomezili jen na abstraktní principy mezinárodního práva.
Zabránili bychom tomu… Putin jedná tak, jak by za těchto okolností jednal každý ruský zodpovědný politik. Puč v Kyjevě loni v únoru svedl v bezpečnostním aparátu dohromady lidi, kteří jsou vehementně protirusky orientováni a kteří stojí politicky natolik vpravo, že je můžeme bez přehánění označit jako neonacisty.“ To jsou slova historika a někdejšího velvyslance USA v Rusku Jecka Matlocka (viz Bittner Wolfgang, Dobytí Evropy Amerikou, Nakladatelství Jaro, Praha 2014, s. 22-23)
Účelem Minských dohod (Minsk I. mezi RF a UK z 5. září 2014 a Minsk II. z 12. února 2015), bylo zastavit teroristickou operaci neonacistického kyjevského vedení (dosazeného USA), která byla zaměřena proti Ruskému obyvatelstvu na Ukrajině. Proti Doněcké a Luhanské lidové republice, jež byly v rámci sebeobrany, ustaveny na bázi referend. Mělo jít o stažení všech zahraničních ozbrojených útvarů a zařízení pod dohledem OBSE. O obnovení kontroly nad státní hranicí ukrajinskou vládou v celé zóně konfliktu, což mělo začít první den po komunálních volbách a dokončeno mělo být po provedení úplné politické regulace. Měla být provedena ústavní reforma, kdy klíčovým prvkem měla být decentralizace a schválení trvalých právních předpisů, o zvláštním postavení některých rajónů Doněcké a Luhanské oblasti s místní samosprávou, dohodnutých se zástupci těchto území. K tomu nedošlo, byla to ze strany ukrajinské vlády a západních pseudodemokracií – imperialistických velmocí, jen zlovolná, falešná hra. Šlo jim především o vytvoření prostoru na přípravu UK na válku proti RF. A to při víc než intenzivní pomoci ze strany západních, agresivních „demokracií“ – USA, EU a NATO.
Na místě je, podívat se pravdě „do očí“. Identifikovat, kdo je vlastně skutečným agresorem. Zcela jednoznačně by to mělo být podle politiků, publicistů a jiných, chtě nechtě manipulativních propagandistů, vyhraněně proamerických, probruselských masmédií – nejen anglosaského „Západního“, „civilizovaného světa“ - Rusko. Přitom vedle cíleného záměru fanatických antirusistů, může jít i o čistě formální, povrchní, do podstaty nejdoucí přístup, neboť nebyla k dispozici reálná, do hloubky směřující fakta. To mohlo vést i k závěrům, že jde, z hlediska Charty OSN, ve věci Speciální vojenské operace RF, o nezákonnou válku. To jsem také do značné míry sdílel v Předmluvě textu 11. dílu „Nádherné Ameriky“ - Válka Ruska na Ukrajině. Příprava USA a NATO na agresi proti Rusku. (viz Dialog č. 362, 2022. str. 3-6)
Jak se ukázalo, tak tomu ovšem není. Následně zveřejněné skutečnosti odhalují něco jiného. Vedle již zmíněných, falešných „Minských dohod“, které měly jen vytvořit a také vytvořily, prostor pro, prodloužení času na dozbrojení UK paktem NATO, na výcvik jejich vojáků, pro válku proti Rusku, došlo už v prvních týdnech konfliktu k jednání obou stran o míru. Projednávaný návrh dohody obsahoval, že Kyjev by se podle ní vzdal aspirací na vstup do NATO a zůstal neutrální. K dohodě, jak se svět dozvěděl po dvou letech od začátku války, pod nátlakem britského premiéra B. Johnsona nedošlo, neboť USA a špičkám NATO o válku šlo, což prokazují po celý průběh této války. Ukrajinci tak dohodu nepřijali.
Nejen to, jsou to především závěry Mezinárodního Soudu OSN v Haagu ve věci žalob UK proti RF, které na celou záležitost vrhají zcela jiné světlo! Tento mezinárodní soudní dvůr OSN v Haagu (ICJ) ve verdiktu z 31. 1. 2024 plně odmítl žalobu Ukrajiny na Ruskou federaci za její údajnou podporou terorismu separatistů na východě Ukrajiny a na postup Ruska vůči Ukrajincům a Tatarům na Krymu. Odmítl ukrajinské obvinění, že Doněcká lidová republika (DLR) a Luhanská lidová republika (LLR) se jeví jako „teroristické organizace“ a Rusko jako „agresorský stát“. Ano, Mezinárodní soud OSN nepřistoupil na obvinění Kyjevem a principiálně odmítl uznat Ruskou federaci jako „stát – agresor“! Rozhodnutí Mezinárodního soudu OSN v Haagu je přitom pravomocné a konečné! (viz Protiproud 3. 2. 2024; zdroj zde)
Obdobnou informaci prezentoval v předvolebním rozhovoru kandidáta na prezidenta SR Štefan Harabin: Mezinárodní soud v Haagu návrh Ukrajiny, označit Ruskou federaci za agresora, odmítl. Ruská federace, podle platného právního stavu, neporušuje mezinárodní právo a není agresor. Mělo tedy právo zaútočit na UK, neboť zde nebyly plněny Minské dohody, že ruští obyvatelé východní Ukrajiny nebudou utlačováni, že tyto republiky dostanou samostatnost a UK se bude federalizovat. A místo toho, banderovci, fašisti, profašistický režim začal vraždit civilisty na Donbasu. Za osm let (2014–2022) zde bylo zavražděno víc než 14 000 civilistů ruského původu, včetně dětí.
V posledních měsících čím dál více slýcháme od mnohých vysoce postavených politiků v EU i USA, o tom, jak je Rusko agresivní, „rozpínavé“, „imperialistické“ a nebezpečné. Že prý je hrozbou zvláště pro Evropu, ne-li pro celý prý Západní, „civilizovaný“ a „svobodný“ svět.
Souhrnně řečeno, máme-li charakterizovat konflikt na Ukrajině, pak jde o agresivní, imperialistickou válku vyprovokovanou a vedenou USA a EU proti Rusku na Ukrajině. Jejím cílem bylo a je nejen destabilizovat RF, ale rozvrátit, rozbít a ovládnout tento prostor bohatý na důležité životní, přírodní zdroje, žádoucí suroviny. Nemluvě o nesmírně významném euroasijském, geopolitickém prostoru, který by si chtěly Spojené státy za bezprecedentní pomoci a podpory EU (i za cenu jejího vlastního oslabení, o které Spojeným státům také jde) a Velké Británie, podmanit, ovládnout.
