II. díl „Nádherná Amerika“

II. „Nádherná Amerika“ je pokračováním seriálu o USA, 2. díl.

Je třeba si uvědomit skutečnost, že světový kapitalistický systém se v roce 1914 dostal do všeobecné krize, když nedokázal řešit své vnitřní rozpory jinak než rozpoutáním světové války, což vrhlo lidstvo do katastrofy.

Bylo to spjaté s tím, že tento systém vstoupil do svého druhého stádia – přešel z fáze kapitalismu volné soutěže v monopolní kapitalismus = imperialismus. Šlo tedy o válku imperialistickou, dobyvačnou, v níž se řešily zejména rozpory mezi velmocemi: Dohody (Anglie, Francie, Rusko, k nimž se připojila Itálie a posléze i USA) na jedné straně a na straně druhé zeměmi Centrálních mocností (Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko, k nimž se přidalo Bulharsko). Do této války byl nakonec zatažen celý svět.

Pro představu nebývalého rozsahu a hrůznosti této světové války připomeňme, že prusko-francouzská válka (1870-1871) byla zahájena s 640 000 vojáky, v létě1914 pak jen na samotné západní frontě stálo proti sobě 3 100 000 mužů! Celkem bylo zmobilizováno 73 515 000 lidí. A jak to, pokud jde o oběti této války, nakonec dopadlo? Tato pro lid zúčastněných národů, nelidská a nesmyslná válka si vyžádala mnohem větší oběti než kterákoli předcházející válka v dějinách lidstva. Ztráty na frontách činily 10 miliónů mrtvých a 25 miliónů zraněných. Další milióny lidí padly za oběť hladu a epidemií. Celé oblasti válčících zemí byly zpustošeny, hospodářství ochromeno, způsob života rozvrácen. (Přehled nejnovějších dějin I., 1917-1929, NPL 1962, s. 15, 20)

Pokud jde o USA, ty se na začátku nepřipojily k žádnému z válčících bloků, ač se staly již v roce 1894 ekonomickou velmocí. Překonaly Anglii, která byla největší průmyslovou mocností světa a v roce 1914 jejich průmyslová výroba představovala 1/3 světové průmyslové produkce. Přitom však byly – až do začátku první světové války – největším dlužníkem. Bez evropských peněz by sotva přežily. Bezprostředně před začátkem války v Evropě Spojené státy uvízly v hospodářské recesi, která hrozila přerůst v hospodářskou krizi. To vedlo např. k tomu, že začátkem roku 1913 vstoupili do stávky, trvající několik měsíců, newyorští textiláci. Stávka se rozšířila až do Bostonu. V Patersoně v New Jersey pět měsíců bojovali hedvábníci, následovali horníci v Coloradu a další, což trvalo do prosince 1914. (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, Eko konzult 2016, s. 129)

Vše se změnilo rozpoutáním prvé světové války v Evropě, do níž se USA hned nehrnuly. Tato válka pro ně (USA) přitom přišla „jako dar z nebes“! Svou expanzivní zahraniční politiku, prozatím zaměřily – jak bylo v předchozí části textu připomenuto – jen na západní polokouli a Tichomoří, a proto vyhlásily v jejím počátku, při uplatňování politiky „izolacionismu“ a frázích o pacifismu, „neutralitu“.

Jestliže tato válka podlomila nejen stabilitu, ale fakticky i samu existenci světového kapitalismu jako celku, americký kapitalismus neobyčejně zbohatl a zesílil. Jinde ve světě ničila válka milióny životů a způsobovala nesmírné materiální škody, Amerika na tom však byla jinak. Zde americké monopoly hromadily neslýchané zisky. Vydělávaly na dodávkách zboží do Evropy a do války vstoupily jako poslední z velmocí (formálně v roce 1917, fakticky až v roce 1918). Až v její závěrečné fázi, když ostatní země byly již velmi vyčerpány. Spojené státy tak učinily proto, že chtěly získat nejen rozhodující vliv při poválečném rozdělení světa, ale především si zajistit splatnost svých obrovských úvěrů poskytnutých wallstreetskými bankéři, hlavně Anglii a Francii. Proto jejich porážku nemohly připustit!

Zároveň chtěly i zabránit vítězství dravého (podobně jako ony) imperialistického Německa, které se pro ně mohlo stát daleko nebezpečnějším konkurentem než Anglie, jejíž moc začala být na ústupu. V bojích, kterých se americké divize účastnily na francouzské frontě až od května 1918, tedy půl roku před skončením války, byly poměrně nepatrné.

Úlohu USA v první světové válce názorně charakterizuje skutečnost, že z úhrnného počtu padlých na ně připadla sotva jedna setina, zato však jejich podíl na počtu nových milionářů, vzniklých v celém světě za války, činil víc než tři čtvrtiny (asi 17 000). To bylo dáno doslova záplavou objednávek zbraní, výzbroje, surovin a potravin pro evropské dohodové velmoci, tak jako i obrovské vládní zakázky pro nově budovanou americkou armádu. Jak již bylo řečeno, tím i bylo zabráněno hospodářské krizi, která byla na spadnutí v předvečer války.

Souhrnně – konkrétně řečeno, v USA zejména rychle rostla průmyslová odvětví, spjatá s výrobou vojenského materiálu: výroba oceli se během války zvýšila 1,5krát, chemického průmyslu 2,5krát, americké obchodní loďstvo prudce vzrostlo z předválečného 1 miliónu tun na 11 miliónů tun v roce 1919. Úhrnná hodnota průmyslové produkce vzrostla během války z 24 miliard na 63 miliard USD. Zisky amerických velkokapitalistů se ztrojnásobily. Podíl USA na světové průmyslové výrobě stoupl z 36 % v roce 1913 na 47 % v roce 1920.

Ta hrůzostrašná světová válka změnila USA ze zadlužené země na stát věřitelský. „Nádhera“! Převážná část investic evropských bank na americkém území byla buď jako nepřátelská zabavena, anebo jich bylo, jako spojeneckých, použito na zaplacení amerických dodávek. Jestliže před válkou dlužily USA evropským zemím asi 5 miliard USD, po skončení války dlužila naopak Evropa Spojeným státům víc než 10 miliard USD. Americké zahraniční kapitálové investice vzrostly v letech 1913 až 1919 pětinásobně! Americký vývoz vzrostl trojnásobně. Hospodářské těžiště kapitalistického světa se v důsledku první světové války definitivně přesunulo do USA!

V důsledku války došlo ve Spojených státech nejen k horečnému rozvoji výrobních sil, ale i dalšímu zesílení koncentrace výroby a kapitálu. V této zemi, která byla již před válkou klasickou zemí monopolního kapitalismu (imperialismu), ještě více upevnila svou moc třída vládnoucích monopolů. Tím mohli Morganové, Rockefellerové, Mellonové a ostatní nejsilnější monopolisté obsadit klíčové pozice ve vládních úřadech pro válečné hospodářství a zajistit si tak nejvýhodnější objednávky, rozšiřování kapacity svých podniků a nákladně je modernizovat, a to na útraty státu! (Přehled nejnovějších dějin I., 1917-1929, NPL 1962, s. 157-159)

V letech 1912–1933 byla Spojenými státy okupována Nikaragua, která se stala monopolní kolonii „United Fruit Company“ a dalších amerických společností. Jak jsem již v předešlé části připomněl, byla v roce 1914 ve Washingtonu podepsána dohoda, podle které Spojené státy měly právo vybudovat mezi oceánský Panamský kanál v Nikaragui. V roce 1917 se stal prezidentem proamerický E. Chamorro, který uzavřel s USA řadu nových dohod, což vedlo k ještě většímu zotročení této země.

V roce 1914 – američtí vojáci vstupují do Dominikánské republiky, k boji s rebely o Santa Domingo. 1914–1918 došlo k sérii invazí do Mexika. V březnu 1916 americká armáda pod velením Pershinga překročila opět mexickou hranici, ale vládní vojáci a partyzánské armády P. A. Villy a Zapaty dočasně zapomněli na občanské nepokoje a sjednotili se proti „amíkům“ a Pershingovu armádu „vymetli“ ze země. 1914–1934. Po četných povstáních na Haiti, vojska USA tuto zemi okupovala po 20 let a v letech 1916–1924 USA okupovaly Dominikánskou republiku. V letech 1917–1933 Kubu, z níž učinily ekonomický protektorát.

Jak jsem již uvedl, po válce se všechny státy, kromě USA, ocitly v dluzích u mezinárodních finančních skupin a monopolů, kde dominoval kapitál USA. Tedy to, o co se Spojené státy snažily, toho i dosáhly – jak v Paříži v roce 1919, tak i v roce 1929. USA si nezajistily klasické kolonie, ale „právo“ a „schopnost“ kontrolovat situaci ve světě, tak jak to chtěly ony, přesněji řečeno americký kapitál. Samozřejmě, že ne všechny plány se podařilo uskutečnit. Největším a nejbolestivějším omylem, reálnou skutečností, nejen pro USA, ale pro celosvětový kapitalistický systém, byl zrod nezávislého sovětského Ruska místo Ruska buržoazního a závislého. S tím se zatím museli „amíci“ smířit a počkat na pozdější časy. Zbytek Evropy však byl v podstatě pod jejich vlivem (pod „monopolem Yankees“).

Přitom přibývá důkazů, že Spojené státy a Británie byly hlavními viníky vypuknutí první světové války. (Více o tom viz: euservr - http://www.usinfo.ru/stravit.htm „Svobodné noviny, 11. 9. 2013, „200 let terorismu USA: Přehledný seznam všech amerických válečných zločinů, teroru a válek. Ten seznam vás zaručeně šokuje!“)

V roce 1917 prý američtí magnáti financovali také socialistickou revoluci v Rusku a doufali, že to vyvolá občanskou válku, chaos a celkovou likvidaci této země. Připomeňme, že ve stejné době se Rusko účastnilo první světové války, která mu to ještě zhoršovala. Zde jsou údajně konkrétní jména amerických sponzorů: Jacob Schiff, Felix a Paul Wartburg, Otto Kahn, Mortimer Schiff, Guggenheim, Isaac Seligman. Když však občanská válka opravdu začala, tak Američané použili své ekonomické i vojenské síly na urychlení zničení Rusů. Zvlášť velké naděje se upnuly na Trockého, proto se velmi naštvaly, když Stalin rozpoznal jejích plány a Trockého odstranil jako nepřítele.

Je velmi zajímavé, že po revoluci v roce 1917, americký prezident a „demokrat“ Woodrow Wilson nastínil americkou politiku, pokud jde o Rusko, takto: Celá bělogvardějská vláda v Rusku by měla dostat pomoc a uznání Trojdohody. Kavkaz je součástí problému turecké říše, Střední Asie by se měla stát protektorátem Anglo-Sasů, Sibiř by měla mít oddělenou vládu a Velko-Rusko novou vládu (tj. ne sovětskou). Po vítězství nad „rudými“, Wilson prý dokonce plánoval vyslat do Ruska vojska z křesťanského sdružení mladých lidí „pro morální vzdělávání a řízení ruského lidu“. (Tamtéž)

Koncem listopadu 1917 se vlády dohodových mocností na mezinárodní konferenci v Paříži domluvily na intervenci proti ruské revoluci. Dne 23. prosince 1917 podepsala Anglie a Francie zvláštní, tajnou smlouvu o realizaci protisovětské intervence, které se zúčastnilo celkem 14 zemí. Intervence měla, jak to tehdy slíbil aristokratický „demokrat“, zaníceně se angažující při zachování koloniální říše – britského impéria, W. Churchill: „zadusit bolševismus hned v zárodku“¹

Podle uvedené smlouvy podporované USA mělo být od Ruska odtrženo (dnes by bylo řečeno: ve jménu „lidských práv“, „svobody a demokracie“) Pobaltí, Ukrajina, Kavkaz, Don, Krym, Střední Asie, Besarábie a jiná území, jež se měla stát koloniemi imperialistických velmocí. Angličtí a francouzští imperialisté se též dohodli na rozdělení Ruska na sféry jejich vlivu: anglická zóna měla být vytvořena z Kavkazu, Kubáně a Donu. Z Ukrajiny, Besarábie a Krymu měla být vytvořena francouzská sféra. Dálný východ a Sibiř, měly být sférami vlivu USA a Japonska. (Dějiny SSSR, Epocha socialismu /1917-1957/, Praha 1960, SNPL, s. 143)

Ještě jinak řečeno: geografickou mapu „rozporcování Ruska“ mezi imperialistické velmoci Dohody, připravilo pro americkou delegaci na jednání ministerstvo zahraničí Spojených států. Ta velmi přesně ukazovala, že Ruský stát měl existovat pouze na Středoruské vysočině. Pobaltí, Bělorusko, Ukrajina, Kavkaz, Sibiř a Střední Asie na té mapě byly „samostatnými“, „nezávislými“ státy podřízenými ovšem intervenčním mocnostem. Tak již koncem roku 1917, začaly do sovětských přístavů na severu a Dálném východě připlouvat anglické, americké a japonské válečné lodě. Jestliže se v roce 1918 v Murmansku vylodili angličtí vojáci a následně americká intervenční pěchota a poté američtí vojáci vstoupili do Vladivostoku, podařilo se je úplně vyhnat z ruského území až v roce 1922.

K podstatné skutečnosti v intervenční, agresivní akci Spojených států proti sovětskému Rusku, patří i to, že si zde Američané bezostyšně „přivlastnili“ velké množství ruských zlatých rezerv, když je vzali bělogvardějskému admirálovi Kolčakovi, pod slibem o dodávce zbraní. Tento slib však nesplnili, zřejmě ani splnit nechtěli. Právě toto zcizené zlato je přitom zachránilo během Velké hospodářské krize, kdy se vláda rozhodla pomoci státních zásahů do ekonomiky řešit obrovskou nezaměstnanost. Na tyto investice bylo potřeba obrovské množství peněz, a tehdy se ukradené zlato hodilo. (vice zde: http://jinezpravy.blogspot.cz/2012/08/teorie-o-vzniku-banky-ceskoslovenskych.html)

Poválečnou Ameriku (prý „výspu svobody“ a „demokracie“, jak si dodnes myslí tolik lidí i u nás) zaplavil antisemitismus. Řada lidí spojovala židy s komunismem a radikalismem. Mysleli si také, že židé uplatňují velký vliv v Hollywoodu, obchodě i akademickém světě. Tak Harvard osekal přijímání židovských studentů z 28 % v roce 1925 na 12 % v roce 1933. Další přední univerzity jeho příklad brzo následovaly.

Další přijatá opatření se týkala „nežádoucích osob“. Tak v roce 1911, ještě jako guvernér New Jersey Woodrow Wilson (v roce 1912 a následně v roce 1916 byl zvolen prezidentem USA) podepsal zákon, který povoloval sterilizaci vězňů, epileptiků a slaboduchých. Během následujících let bylo sterilizováno asi 60 000 Američanů. Z nichž více než třetina z Kalifornie. „Budoucí německý vůdce Adolf Hitler tento vývoj v USA pozorně sledoval a prohlásil, že některé své strategie „nadřazené rasy“ založí na amerických modelech, které opěvoval, ale kritizoval za to, že nebyly dotaženy do konce. To on je dotáhl dále. Mnohem dále.

V letech 1920 až 1925 se tři až šest milionů Američanů přidalo do řad rasistů, antisemitů, antikatolického Ku Klux Klanu¹, který ovládal politiku v Indianě, Coloradu, Oregonu, Oklahomě a Alabamě a vyslal stovky svých delegátů na demokratické shromáždění roku 1924. Podivuhodným aktem je, že v roce 1925 přihlíželo čtvrt milionu lidí tomu, jak Washingtonem, pochoduje a manifestuje 35 000 členů Ku Klux Klanu.

Srdcem země se rozlévala nenávist. Henry Fonda, budoucí filmová hvězda, vzpomínal, jak ve čtrnácti letech sledoval z tiskárny svého otce v nebraském městě Omaze lynčování: „Byl to nejpříšernější pohled celého mého života … Ruce jsem měl zpocené a v očích slzy. Jediné, na co jsem byl schopen myslet, byl ten černošský mladík, jak se houpe na konci lana.

Podobný osud čekal další stovky Afroameričanů. Lynčování, často všeobecně inzerováno předem … se proměnilo ve zvrácené rituály znesvěcení, plné trhání na kusy, kastrací a schovávání těla jako suvenýrů … Rozšiřoval se i antiintelektualismus. V roce 1925 byl obžalován, odsouzen a pokutován učitel z Tennessee jménem John Thomas Scopes za to, že ve škole vyučoval Darwinovu evoluční teorii.“ (Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států. Temné stránky americké historie od anexe Havaje po tažení v Iráku, Brno, PRESS 2015, s. 39-40)

Uplatňování hrubého zastrašování a násilí, terorismu fašizoidního typu ve Spojených státech se netýkalo jen při projevech rasismu a uplatňování oficiální politiky segregace vůči černochům, jak se dnes říká Afroameričanům, ale i proti stávkovému hnutí dělníků a zaměstnanců, především v časech krize. Např. koncem roku 1932 bylo po celé zemi (USA) patrné rozhořčení pracujících proti existujícímu systému, který uprostřed přebytku a bohatství nedokázal milionům zajistit ani holou existenci. Veřejnost vzrušil zejména brutální zásah vlády prezidenta Hoovera, proti většině nezaměstnaných veteránů z první světové války, kteří se v počtu asi 25 000 shromáždili v létě 1932 ve Washingtonu, kde se utábořili i s rodinami, a žádali Kongres, aby jim byl okamžitě vyplacen přislíbený tzv. „bonus“ za léta válečné služby. Když se jich vláda nemohla zbavit, nařídila jejich násilné vyhnání z hlavního města, které provedl generál Mac Arthur s jednotkami jezdectva i tanků. Dva z vysloužilců byli zabiti, jiní zraněni a jejich tábor zapálen.“ (Přehled nejnovějších dějin II. 1929-1939, NPL 1963, s. 67) Vskutku „lidské“, „humánní“ a veskrze „demokratické“, americké řešení.

V prvých letech Rooseveltova New Dealu („Nového údělu“ – programu „za nové, spravedlivější podmínky“ v rozvoji USA, realizovaného od r. 1933, při překonání krize politikou státních zásahů do ekonomiky) se zvedla vlna stávek po Spojených státech. Stávky byly neobyčejně úporné, často doprovázené krvavými boji proti útokům ozbrojených stávkokazeckých band i národní gardy. Například jen za první rok po Rooseveltově nastoupení do funkce prezidenta, bylo při nich na 50 obětí na životech a kolem 200 těžce raněných. Již v roce 1933 stávkovalo víc než 1 milion dělníků, v dalším roce asi 1,5 milionu a v roce 1935 přes milion. V roce 1937 se stávek zúčastnily téměř 2 miliony pracujících. (Tamtéž s. 388-389)

Tato cyklická krize začala „černým čtvrtkem“ 24. října 1929, když došlo ke zhroucení kursů akcií na newyorské burze, což vyvrátilo velké iluze šířené podnikateli a buržoazními ekonomy o trvalém rozkvětu kapitalistického hospodářství. Nebylo náhodné, že vypukla v citadele kapitalismu, v USA, neboť ty hrály vedoucí úlohu ve světové ekonomice (jejich průmyslová výroba od 1. světové války, na níž obrovsky vydělaly, činila téměř polovinu výroby celého světa, zde byla rovněž soustředěna téměř polovina světových zásob zlata) a přerostla v krizi světovou, jež neušetřila ani jednu zemi světové kapitalistické soustavy.

Šlo o nejrozsáhlejší, nejhlubší a nejvleklejší hospodářskou krizi v dějinách kapitalismu 20. století. Jestliže v předchozích krizích neklesla výroba víc než o 7 %, činil pokles od roku 1929 do roku 1932 až 38 %. Pracujícím, dělníkům a zaměstnancům – námezdně pracujícím přinesla nesmírnou bídu. V roce 1933 dosáhl počet nezaměstnaných v kapitalistických zemích přibližně 30 milionů, z toho v USA 13–18 milionů, v Německu 7 milionů (v koloniích nebyly statistiky vedeny). Mzdy zaměstnaných dělníků značně klesly, např. v USA a v Německu o více než 1/3. Pokles kupní síly dělnictva – základní masy spotřebitelů – vedl k zbídačování maloburžoazie. Vedle velkých firem bankrotovaly statisíce drobných výrobců a obchodníků. Rolníci se hromadně zadlužovali a byli vyháněni z půdy!

Rozsah krize ukazují čísla v objemu průmyslové výroby:

USA rok 1929–100; 1930–81; 1931–68; 1932–54; 1933–65

Německo 100 88 72 60 67

Anglie 100 92 84 83 86

Srovnejme to s plánovanou ekonomikou té doby

SSSR: rok 1929–100; 1930–130; 1931–162; 1932–185; 1933–202.

Světová hospodářská krize pohřbila i dočasnou stabilizaci v mezinárodních vztazích, neboť se silně zostřil boj o trhy a zdroje surovin. Imperialistické mocnosti ve snaze vybřednout z krize se snažily posílit svou mezinárodní pozici na úkor druhých, zejména slabších zemí. To vedlo k nárůstu zostřování rozporů mezi nimi (imperialistickými velmocemi) a tedy k reálné možnosti rozpoutání nové války.

Navíc bylo tragickou, leč zákonitou skutečností, že v nejbohatších zemích světa, v blízkosti luxusních vil, hotelů a barů hladověly deseti milióny lidí a tisíce doslova umíraly hladem. V dělnické třídě a mezi dalšími zaměstnanci, námezdně pracujícími, narůstaly revoluční nálady. Proto značná část buržoazie, zejména velkoburžoazie, za takovéto situace neviděla spolehlivou záštitu v „parlamentně demokratické formě“ své politické moci, svého státu, tedy uplatňování své diktatury. A hledala možné východisko v diktaturách fašistického nebo polofašistického typu, jaké existovaly ve značné míře již v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Maďarsku, Polsku, Bulharsku, Litvě a od roku 1929 i v Jugoslávii. Proto buržoazie začala silněji než dříve podporovat fašistická hnutí, která měla zastavit a rozmetat opoziční, především komunistické hnutí. S tím však zároveň i k ní, k buržoazii tolerantní, reformistické – socialistické, sociálně demokratické hnutí! (Přehled nejnovějších dějin II. 1929-1939, NPL 1963, s. 9–12)

Začněme zajímavým, ve vztahu k jeho (O. Stona) zemi, sebekritický postřehem:

„Druhá světová válka je dodnes jedním z nejheroičtějších období v americké historii i mytologii. Moderní mediální průmysl knih, televizních show a filmů jako Zachraňte vojína Ryana, aplauduje přispění Ameriky k porážce Hitlerova nacistického režimu. Všichni však ignorují, zapomínají nebo přehlížejí skutečnost, že řada prominentních amerických byznysmenů i občanů – hnaných chamtivostí, ale někdy i sympatiemi s fašismem – Třetí říši vědomě napomáhala“.

IBM vedená Thomasem Watsonem získala na počátku 20. let rozhodující podíl v německé firmě Dehomag, který si ponechala i poté, když se moci chopili nacisté. Watson v roce 1937 přijal Velký kříž Řádu německé orlice za pomoc vládě.

Alfred Sloan z General Motors pomáhal prostřednictvím své německé pobočky Adam Opel v ještě větším rozsahu, když vyráběl auta a dopravní prostředky pro německou armádu. Německá pobočka Henryho Forda vyráběla vozový park válečných vozidel po celou válku, a to s požehnáním mateřské společnosti v Michiganu. H. Ford publikoval řadu článků a následně knihu s názvem Mezinárod žid: světový problém. Hitler si ve své mnichovské úřadovně vyvěsil Fordův portrét a roku 1931 řekl Detroit News: „Heinricha Forda považuji za svou inspiraci“.

Když byla v roce 1939 vyhlášena válka v Evropě, Ford a GM se navzdory pozdějšímu popírání odmítly zbavit svých německých majetků, a dokonce se podrobily nařízením německé vlády k přestavbě pro válečnou výrobu, zatímco podobných požadavků od americké vlády se bránily.

Ano: Ford, GM, Standart Oil, Alcona, ITT, General Electric, výrobce munice Du Pont a další pokračovaly v obchodech s Německem až do roku 1941. Přestože Spojené státy prohlásily řadu z těchto obchodních aktivit za ilegální na základě zákona o obchodu s nepřítelem, některé korporace stále dostávaly zvláštní licence v pokračování činnosti v Německu.

K dalším, kdo profitovali z vazeb s německým obchodem patřil Prescott Bush, otec budoucího prezidenta George H. W. Bushe a dědeček George W. a Jeba Bushových, kterému americká vláda v roce 1942 zkonfiskovala pět bankovních účtů. (Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států. Temné stránky americké historie od anexe Havaje po tažení v Iráku, Brno, PRESS 2015, s. 50-52) Prescott Bush spolupracoval s německým uhelným a ocelovým magnátem Fritzem Thyssenem, který patřil k Hitlerovým podporovatelům od samého počátku a velkou část jeho jmění opatrovala v zámoří investiční firma Brown Brothers Harriman prostřednictvím holdingové společnosti Union Banking Corporation, na kontě spravovaném Prescotem Bushem… Bush však v kšeftování s nacisty nebyl sám. Ford, GM, Standart Oil, Alkola. ITT, General Electric, výrobce munice Du Pont, Estman Kodak, Wesinghouse, Pratt end Whitney, Douglas Aircraft, United Fruit, Singer nebo International Harvester – ti všichni obchodovali s Německem až do roku 1941 a řada jejich filiálek pokračovala v obchodních operacích po celou dobu války, než je firmy později od svých zisků očesali. (Tamtéž, s. 269)

K velkým investorům A. Hitlera, kterému tím dopomohl k moci, patřil, podle amerického senátora za Floridu Claude Peppera John Foster Dulles (rozhodný odpůrce komunismu a jeden z hlavních architektů studené války, budoucí americký ministr zahraničních věcí 1951-1959 a přítel K. Adenauera, kancléře NSR), neboť to byla jeho firma a banka Schroeder, kdo obstaral Hitlerovy peníze, které potřeboval, aby mohl vykročit na dráhu mezinárodního zločince. „Podle zpráv amerického tisku se Dulles zúčastnil i onoho, podle Papena „dnes historického jednání… při kterém, jak je možné se domnívat, Papen ubezpečil Hitlera podporou Papeže. New York Times informuje v lednu 1933 o Dullesově návštěvě v Kolíně a znovu ji připomíná 11. února 1944. Oba články prý z amerických knihoven zmizely. Též někdejší americký velvyslanec v Berlíně Williem E. Dodd si poznamenal do deníku, že Dullesem zastoupené banky už koncem roku 1933 poskytly Německu úvěr v hodnotě miliardy dolarů.“ (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, Eko konzult 2016, s. 173)

Šlo o to, že J. Foster Dulles již v roce 1924 pomáhal „koncipovat Dawesův plán, který vedl k restrukturalizaci plateb německých reparací, čímž se pro americké banky otevřel ohromný nový trh. Ještě téhož roku dojednal Foster pěti z nich kontrakty, na základě, kterých půjčily německým klientům celkem 100 milionu dolarů. Během následujících sedmi let nasměrovali Foster a jeho společníci v Německu půjčky za dalších 900 milionů dolarů – což by začátkem 21. století odpovídalo více než patnácti miliardám. Foster se díky tomu stal prodejcem německých dluhopisů ve Spojených státech, a nejspíš i na celém světě.“ (Kinzer, Stephe: BRATŘI John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka, Nakladatelství Rybka Publishers 2016, s. 65-66)

Zajímavé je, že k nejvýznamnějším Fosterovým klientům patřila společnost International Nickel, která sídlila v New Jersey. Zde byl J. Foster Dulles nejen jejím právníkem, ale zasedal i v její správní radě a byl členem jejího představenstva. „V roce 1934 přivedl Foster do tohoto kartelu největšího producenta niklu v Německu, společnost IG Farben. Pro nacistické Německo to znamenalo přístup k surovinám, jimiž kartel disponoval.

„Bez Dullese“, konstatuje jedna studie věnovaná firmě Sullivan – Cromwell, „by Německo nemělo žádné páky pro jednání se společností International Nickel, která kontrovala světové zásoby niklu, jenž byl klíčovou surovinou pro výrobu nerezové oceli a pancéřovaných plátů.“ Je třeba připomenout, že firma „IG Farben ovšem patřila také k největším světovým výrobcům chemikálií (později proslula výrobou Cyklonu B, plynu používaného nacisty ve vyhlazovacích táborech) …“ (Tamtéž s. 66)

V roce 1919 došlo k vylodění amerických vojáků v Kostarice, kde probíhalo povstání proti režimu prezidenta Tinoco, který pod tlakem právě USA odstoupil. Nepokoje v zemi se však nezastavily. Tak došlo ve jménu „ochrany amerických zájmů“ a „lidských práv“ k vylodění amerických vojáků, aby byl obnoven „demokratický systém“ „poamericku“. V témže roce (1919) bojovali vojáci USA na straně Itálie, proti Srbům v Dalmácii. Rovněž během voleb v roce 1919 okupovali američtí vojáci Honduras.

V roce 1920 došlo k dvoutýdenní intervenci USA v Guatemale a v roce 1921 k podpoře místních rebelů, kteří bojovali za svržení guatemalského prezidenta Carlose Herrera, ve prospěch US „United Fruit Company“.

V roce 1922 došlo k intervenci v Turecku. V letech 1922 až 1927 americká armáda internovala v Číně. 1924–1925 opět američtí vojáci vtrhli během voleb do Hondurasu a v roce 1925 do Panamy, aby zde americké síly, ve jménu „lidských práv“ a „demokraticky“ rozehnaly generální stávku. 1926 opět americká armáda uskutečnila invazi do Nikaraguy a v roce 1927–1934 opět zasahovala a pobývala v celé Číně. Totéž zde tato armáda zopakovala v roce 1939. V roce 1932 došlo ze strany „amíků“ k invazi do El Salvadoru. V roce 1937 došlo k vojenskému střetu s Japonskem. V témže roce (1937) opět k intervenci armády USA do Nikaraguy. S pomocí amerických vojáků byl dosazen k moci (v pravdě jak jinak než opět „demokraticky“) diktátor Somoza, když svrhl legitimní vládu Hamída Sacasa. Somoza se svou rodinou vládl v zemi následných 40 let. (http://www.usinfo.ru/stravit.htm „Svobodné noviny, 11. 9. 2013, „200 let terorismu USA: Přehledný seznam všech amerických válečných zločinů, teroru a válek. Ten seznam vás zaručeně šokuje!“)

a) Nástupu fašismu a jeho tolerování i podpora nejen Spojenými státy

Zpočátku, než se nový prezident Roosevelt přesvědčil, že fašistické mocnosti představují nebezpečí, že mohou vážně ohrozit i USA, pokračoval ve 30. letech v dosavadním izolacionistickém kurzu zahraniční politiky Unie, zejména ve vztahu k Evropě. Ve vládnoucích buržoazních kruzích, zvláště v Kongresu působila především skutečnost, že vývoz amerického kapitálu do Evropy na rozdíl od 20. let v podstatě ustal. Evropské státy za krize fakticky anulovaly své válečné dluhy a americké investice klesaly a znehodnocovaly se. USA tak do značné míry ztratily své postavení, jež získaly za 1. světové války onou rychlou přeměnou dlužníka Evropy v jejího věřitele.

Ne náhodou přijal Kongres v roce 1935 zákon o neutralitě, který se setkal téměř s všeobecným souhlasem. Tak byla Spojenými státy fakticky vyhlášena neutralita vůči narůstajícímu a agresivnímu fašismu. Jestliže spolupracovníci prezidenta Wallece a Ickes na jaře 1938 vystoupili s odsouzením fašistických diktátorů, tak se na druhé straně seskupovala široká fronta představitelů velkokapitálu a nejrůznějších politických reakcionářů od Hoovera přes Hearsta, senátory Tafta a Vanderbergy až po Coughlina. Z ní se počátkem války zrodilo hnutí „Amerika především!“ vedené letcem Lindbergem (který jako první přeletěl Atlantický oceán), jež se snažilo zabránit vstupu USA do protihitlerovské koalice. Ukázalo se, že izolacionismus a ústupnost proti světovému fašismu měly silné pozice ve státním departmentu a v diplomatickém aparátu. (Přehled nejnovějších dějin II. 1929-1939, NPL 1963, s. 401-403) Ještě v říjnu 1939 podle Gallupova průzkumu si 95 % Američanů přálo, aby se USA do války nepouštěly. (Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států. Temné stránky americké historie od anexe Havaje po tažení v Iráku, Brno, PRESS 2015, s. 64)

Tak došlo k tomu, že poté, co Mussoliniho fašistická Itálie napadla v říjnu 1935 Etiopii, tak Spojené státy, Británie a Francie nijak zvlášť neprotestovaly. Taktéž, když v březnu 1936 Hitler přistoupil k vojenskému obsazení demilitarizovaného Porýní, pak USA, tak jako Francie a Anglie, opět proti tomu neučinily naprosto nic! To zřejmě vedlo Hitlera k závěru, že západní velmoci do toho nemají chuť zasahovat. A jak on sám tehdy řekl: „Vojenské prostředky, které jsme tehdy měli k dispozici, by byly naprosto nedostatečné i v případě mírného odporu. Kdyby do Porýní napochodovali Francouzi, museli bychom se staženými ocasy ustoupit.“

11. března 1938 vtrhla německá armáda do Rakouska, které tak bylo připojeno k hitlerovskému Německu (anšlus). USA, rovněž jako Francie a Anglie, to ignorovaly. Tak jako puč fašistů generála Franka, jehož cílem bylo svrhnout legálně zvolenou vládu španělských, antifašistických republikánů a nastolit fašistickou diktaturu. To se jim, za masivní pomoci Hitlera a Mussoliniho, podařilo. Frankovi dokonce vyslovovala podporu řada amerických katolíků. (Tamtéž s. 61-62) Na pomoc antifašistických republikánů zaslal zbraně a poradce alespoň Sovětský svaz. Velkou pomoc španělským hrdinným antifašistickým bojovníkům poskytli i dobrovolníci ze zahraničí, interbrigadisté.

Nejen to, Američané vlastně neudělali nic ani tehdy, když byla fakticky zahájena 2. světová válka. Tedy, když došlo ke zradě Československa, neboť Anglie a Francie před Hitlerem kapitulovaly a podepsaly v září 1938 jeho (a Mussoliniho) diktát v Mnichově. Roosevelt pouze vyzýval Hitlera, aby pokračoval v jednáních, která by dospěla k „mírovému řešení“. To nemluvě o rozbití Československa, když 15. března 1939 hitlerovská vojska obsadila Čechy a Moravu a nastolila zde protektorát.

Šlo zřejmě o to, že západní velmoci věděli, že Hitler potřeboval „životní prostor“ (Lebensraum), který podle něj (jak to vyjádři v knize „Mein Kampf“ – Můj boj), ležel na Východě. Musel tedy napadnout především Sovětský svaz, aby si tento „životní prostor“ vydobyl. Takováto expanze Hitlerova fašistického Německa jim samozřejmě nevadila. Naopak, měla totiž, ač opožděně, naplnit onen dávný Churchillův slib, že je třeba „zadusit bolševismus hned v zárodku“. A po vzájemném vyčerpání sil obou stran v boji, by nakonec Západní velmoci: Anglie, Francie a USA do „tohoto prostoru“ zasáhly.¹

Zde přece ještě něco dodejme: od převratu z přelomu let 1989-1990 se do nekonečna lže, falšuje skutečnost o zrodu, rozpoutání druhé světové války. A je z toho obviňován především, a hlavně Sovětský svaz. Donekonečna se přemílá otázka tzv. paktu Ribbentrop – Molotov, jako jakéhosi spolčení ďáblů, kteří za tu válku mohou. Přitom oni lháři a falzifikátoři historie mlčí o tom, o čem jsem již výše psal: že zejména finanční, podnikatelské kruhy USA Hitlerovi pomohly „na nohy“ a pomáhaly mu až do konce. O tom, že Sovětský svaz byl poslední zemí v Evropě, která podepsala s předválečným Německem pakt a dohodu, naprosto mlčí. Vždyť již dříve s Německem podepsaly dohody Polsko, Velká Británie, Francie, Pobaltské země a Anglie a Francie podepsaly s Hitlerem tu nejhorší dohodu ze všech, Mnichovskou zradu.

Připomeňme, že v průběhu tribunálu v Norimberku zaznělo z úst polního maršála Keitela něco velmi děsivého. Uvedl, že kdyby v roce 1938 v Mnichově spojenci podrželi Československo, Německo by nezaútočilo, protože z vojenského hlediska nebylo vojensky připraveno na vedení bojů s Francií a Velkou Británií. O co Německu tedy především šlo? Potřebovalo český těžký průmysl, potřebovalo zbrojit. Jak uvádí dobové materiály a vojenské statistiky, každá 4. puma a dělostřelecký granát německé armády a letectva byl vyroben v českých zbrojovkách na území Protektorátu. Bomby a dělostřelecké granáty české výroby padaly v Polsku, ve Francii, v Leningradu i ve Stalingradu. Německo zahájilo útok na Polsko v září 1939 československými tanky vyrobenými podnikem Škoda.

A Polsko bylo německým spojencem proto, aby Poláci blokovali vzdušný prostor a rovněž pozemní cestu sovětské Rudé armádě, aby nemohla přijít Československu na pomoc. (Vladimir Putin odtajnil 75 let staré a utajované archivy SSSR s ukořistěnými dokumenty, které Rudá armáda získala ve Varšavě a v Berlíně! 31. 12. 2019)

To, že bylo duo západních velmocí v identické jednotě s podstatnými zájmy fašistických států ve věci „zardoušení bolševismu“, likvidace SSSR, našlo své vyjádření v plánu jejich napadení SSSR, „Operace Nemyslitelné“ alias Operation Unthinkable. Šlo o tajný plán W. Churchilla, který mohl druhou světovou válku prodloužit o řadu dalších měsíců či let. Britský ministerský předseda, nadhodil potenciální možnost, jak eliminovat hrozbu „sovětského impéria“ ve střední a východní Evropě. Navrhoval spojeneckou válečnou mašinérii využít k překvapivému úderu na sovětská vojska počátkem července 1945, na něž by zaútočily především britské a americké divize, spolu „svobodnými polskými jednotkami“ a 100 000 znovuvyzbrojenými německými vojáky. (L. Loukota: Co kdyby Churchill na konci druhé světové vyhlásil válku Stalinovi? 17. 7. 2020; podrobněji viz: Operace „Nemyslitelné“.

www.respublika.info/4440/history/article22384/

b) I na 2. světové válce Spojené státy obrovsky vydělaly a podmanily si i západní Evropu

Pokud šlo o léta 1917–1918, tedy účast Spojených států v první světové válce – jak již bylo uvedeno – nejprve „udržovaly neutralitu“, aby mohly obchodovat a poskytovat úvěry, tj. prodávat „potřebným“ zbraně a jiný vojenský materiál, suroviny i potraviny za astronomické částky a nekontrolovatelně bohatnout. Tato válka jim přitom zásadním způsobem „vyřešila“ začínající ekonomickou krizi.

Velmi zajímavé je, že USA vlastně velmi podobně postupovaly i ve druhé světové válce. Rovněž stejně obchodovaly ve velkém s válčící Evropou (především s Anglií, Francií a tentokrát také s SSSR, dle „zákona o půjčce a pronájmu“) a nakonec zde rovněž bojovaly, ale až na sklonku války, tak jako v době první světové. Především však proto, aby opět zabezpečily především, a hlavně své vlastní zájmy, výsadní postavení, svou převahu, která byla narušena světovou hospodářskou krizí, jež vzešla od nich. Dá se dokonce říci, že s touto válkou zámořský, americký kapitál počítal a vyhrál ji. I tato válka, tak jako první světová, pomohla víc než vyřešit jejich hlubokou ekonomickou krizi let 1929 až 1933, z které se dostaly až po roce 1938.

Ano, jen válkou se krizí těžce zasažené hospodářství USA dostalo znovu do pohybu. Jestliže v roce 1940 schválil Kongres válečný rozpočet ve výši 16,5 % jeho celkové výše, pak to bylo v roce 1945 82,7 %. Jestliže v roce 1941 měly např. 1 000 tanků, pak za 5 let jich bylo vyrobeno 86 338. V roce 1941 disponovaly cca 1 150 bojeschopnými letadly, pak opět po 5 letech jich vyrobily 297 000. Jestli v období mezi oběma válkami, měly americké loděnice problém s nedostatkem zakázek, pak v letech 1941 až 1944 vzrostla výstavba obchodních lodí na pětinásobek atd. V téže době bylo postaveno 746 válečných plavidel, 24 000 vyloďovacích vozidel, statisíce nákladních aut atd., nemluvě o vyrobených atomových bombách svržených na Hirošimu a Nagasaki.

Již od srpna 1939 až do vstupu USA do války v prosinci 1941, se jejich průmyslová výroba zdvojnásobila. S tím vzrostl import do USA o 50 % a jejich export se ztrojnásobil. Tragédie Evropy tak opět pro Spojené státy znamenala spásu. Ze 13 milionů nezaměstnaných v roce 1932 bylo jich ještě v roce 1938–10 milionů. Plnou zaměstnanost přinesla až válka s velkými obchody.

Vláda politikou státních zásahů, silně podporovala rozvoj průmyslu zakládáním nových firem, k čemuž určila částku 16 000 milionů dolarů a vlastnila tak koncem války 50 % kapacit strojírenství (70 % u výroby hliníku, 90 % výroby syntetického kaučuku, dále šlo o stavbu lodí a letadel) Po válce přešel tento obrovský majetek do soukromých rukou. (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, Eko konzult 2016, s. 202)

c) Propastný a nesrovnatelný rozdíl co do katastrofických důsledků války na USA a SSSR

Jak je to, pokud jde o válečné oběti na životech USA a SSSR?

Oběti na životech u Spojených států - 322 000 mrtvých vojáků, kdy ovšem na jednoho mrtvého Američana připadalo 10 mrtvých německých vojáků a 50 mrtvých Rusů. (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, Eko konzult 2016, s. 202-203)

Pokud jde o oběti na životech Sovětského svazu, pak šlo o nemírný počet – přes 26 000 000 (milionů) sovětských lidí!²

Materiální a kulturní ztráty Sovětského svazu

Je třeba připomenout, že po mnoha desetiletí bylo v protisovětské falešné propagandě znevažováno a hanobeno vše to, čeho Sovětský svaz dosáhl ve svém rozvoji. To, že se ze zaostalé země zdevastované prvou světovou válkou, občanskou válkou a následnou intervencí (v roce 1918–1922 USA, Anglie, Francie, Japonska ad. - viz bod 3. tohoto textu), stala během 15 let nejdynamičtěji se rozvíjející země, velmoc, a to na základě industrializace, kolektivizace a socialistické kulturní revoluce. To jí umožnilo porazit „neporazitelnou“ armádu fašistického Německa. A neuvěřitelně již během prvé poválečné (4. pětiletky 1946-1950) v tom nejpodstatnějším obnovit své hospodářství a dynamiku sociálně ekonomického rozvoje.

Spojené státy americké jako země nalézající se zcela mimo reálný prostor válečných bojů, nebyla na svém území fakticky vůbec dotčena válkou, její destrukční a devastující sílou, na rozdíl od zpustošené Evropy, zvláště pak, a především Sovětského svazu.

Ten prožil hrůzy agresora, jenž uplatnil strategii spálené země – totální destrukce, bezuzdného vraždění, plenění. Tak byl Sovětský svaz zasažen od svých západních hranic až po Moskvu, Leningrad a Stalingrad. Pro něj byly důsledky fašistické agrese katastrofální. V SSSR bylo pobořeno a vypleněno 1 710 měst a obcí městského typu, přes 70 000 vesnic, na 32 000 průmyslových podniků, 65 000 km železničních tratí, přes 4 000 železničních stanic, vydrancováno 98 000 kolchozů, na 5 000 sovchozů a 2 890 státních traktorových stanic. Agresoři porazili, zabavili a zahnali do Německa 7 mil. koní, 17 mil. kusů hovězího dobytka, desítky milionů prasat, ovcí a koz a přes 100 mil. kusů drůbeže. Byly rozbořeny desítky tisíc nemocnic, škol a knihoven atd.; celkové hmotné ztráty dosáhly 2 trilionů 600 miliard rublů v předválečných cenách. (Dějiny SSSR, Epocha …1917-1957, Praha 1960, s. 635) Co to znamenalo a znamená, neměl a nemá americký lid ani potuchy. Všechny velké i „malé“ války a agrese, iniciované i Spojenými státy, kromě jejich války občanské (Severu proti Jihu), šlo mimo jeho (lidu) domov.

Paradox dějin byl takový, že to, co oslabilo Evropské (nepočítám zde Asijské atd.) státy a národy, posílilo USA a učinilo je nejmocnějším a následně i nejagresivnějším imperialistickým státem na světě. Spojené státy se tak pasovaly, bez pověření kýmkoliv, nemluvě o OSN, kde rovněž hrály dominantní úlohu, do role „světového četníka“ (nešlo jen o horkou válku v Koreji, Vietnamu, ale i o brutální zasahování do vnitřních záležitostí mnoha desítek zemí) a hlavního aktéra rozpoutání studené války. Jejímž cílem bylo „zatlačení komunismu“, odstranění všeho skutečně socialistického. Po sebevražedném pádu převážné části světové socialistické soustavy na přelomu 80. a 90. let, studená válka neskončila. Naopak, pokračuje dál, jako by opravdu měla skončit ve válce horké. A opět a především (vedle ČLR) je vedena především proti stejnému, avšak již zcela jinému, nesovětskému Rusku. Rusku kapitalistickému, oligarchickému, které po odstranění Jelcina se nechce nechat totálně ovládnout nadnárodním, především americkým kapitálem, při rozkradení zejména jeho přírodního bohatství.

O tom ale později.

Pravda je, že Biden je už deset let pro Ukrajinu, katastrofou. Katastrofou jsou tam hroby statisíců Ukrajinců a ztráty území. Je to válka, ke které nemělo nikdy dojít, ale Amerika chtěla rozšíření NATO. V roce 2008 současný šéf CIA, který byl tehdy velvyslancem v Rusku, řekl: „Je to šílené! V žádném případě! Celá ruská politická třída je proti tomu. Ale Biden, Obama, Hillary Clintonová, Victoria Nulandová, Jake Sullivan, Tony Blinken, ti prostě se vrhli dopředu. Všechno zničili. A chtějí dalších 61 miliard, aby se dostali přes listopad. Je to ostuda. Je to naprostá ostuda,“ dodává Jeffrey Sachs. (Jeffrey Sachs: Biden zničil Ukrajinu! 19. dubna 2024 - 04:20 (Co si myslíte o pomoci Ukrajině?)

Churchillova slova převzata: Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států … Brno, PRESS 2015, s. 75

Tajný a nebezpečný, násilnický spolek, čítající téměř 4,5 milionů členů, který terorizoval černochy, židy, katolíky a liberály, kteří byli pro rovnoprávnost s černochy, a to nejen na Jihu, Severu ale i na Středozápadě USA. (Wikipedia) V Oklahomě 15. prosince 1923 musel být kvůli jeho akcím vyhlášen výjimečný stav. (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, s. 157)

Rozhodujícím faktorem pro vypuknutí druhé světové války byl tedy, za součinnosti s USA, totální ústup Anglie a Francie před expanzí hitlerovského Německa, když zradily svého spojence podpisem mnichovské smlouvy a vydaly na pospas Československo (29. září 1938) fašistickému Německu, které potřebovalo jeho průmysl. Titíž představitelé Velké Británie následný den (30. září) podepsali v Mnichově společnou anglo-německou deklaraci „o věčném míru“. Podobná francouzsko-německá deklarace byla podepsána 6. prosince 1938. Po uzavření těchto dohod nabyli představitelé Anglie a Francie přesvědčení, že se v zásadě dohovořili s fašistickými agresory a předurčili směr jejich útoku směrem na východ, na SSSR. Tomu odpovídal jejich přístup v jednáních se SSSR ve věci vzájemného zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě. Historické dokumenty prokazují, že byl to lord Halifax, budoucí ministr zahraničí Velké Británie, který v rozhovoru s A. Hitlerem na konci roku 1937 řekl, že jeho země vydá neoficiální souhlas s připojením Rakouska k Německu. K tomu ještě dodal něco mnohem závažnějšího: „Vypořádali jste se svými komunisty. Za to vám tleskáme. A teď Moskva. Jestli tam uděláte pořádek, pak, dá se říct, splníte poslání Evropana.“ (Dokument BBC, Mohl Stalin zastavit Hitlera?) I po odhalení tohoto věrolomného přístupu Anglie a Francie, Sovětský svaz pokračoval v úsilí o vytvoření reálné fronty obrany proti agresivním fašistickým mocnostem. Byl připraven podepsat spolu s politickou dohodou i dohodu vojenskou. Na základě jeho iniciativy byla v Moskvě 12. 8. 1939 zahájena trojstranná jednání vojenských misí. Toto jednání zástupci Velké Británie a Francie, vojenští činitelé druhořadého významu, bez delegovaných pravomocí, torpédovali. (Tamtéž)

Ztráty na životech dalších národů a států Evropy: 370 000 Angličanů; 364 000 Čechů a Slováků; 500 000 Italů; 600 000 Francouzů; 1 700 000 Jugoslávců; 6 000 000 Poláků; 13 000 000 (mrtvých, raněných, zajatých, nezvěstných) Němců. Pokud jde o počet padlých a raněných v Číně, přesáhl 5 miliónů a Japonsko ztratilo 2,5 miliónů lidí, kdy z 350 000 civilních obyvatel, kteří v Japonsku zahynuli, připadá přes 270 000 osob na jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki. I to patřilo, masakrování civilních obyvatel, ke strategii US armády (Základní údaje: Dějiny druhé světové války 1939-1945, sv. XII., Naše vojsko 1984, s. 146)