Školská debata klade zcela špatné dotazy

Nejdřív mě debata o soukromých školách nabudila a neurčitě nadchla. Zrušte je, říkám já. Zbavte se hluboce nerovného vzdělávacího systému, který reprodukuje nerovnost a rozděluje společnost! Sbohem! A pak, jak debata pokračovala, jsem začal uvažovat o tom, o čem nemluvíme, když debatujeme o soukromých školách.

S blížícími se volbami se soukromé školy staly tématem extrémní agitace, neboť labouristické plány vybírat DPH ze školného vedou k tomu, že politikům jsou kladeny nekonečné otázky a noviny píší nekonečné články varující před chaosem, který to rozpoutá v rodinách „střední třídy“. Tato posedlost je bezpochyby ovlivněna skutečností, že zatímco podle charitativní organizace sociální mobility Sutton Trust chodilo na soukromou školu jen 7 % populace, 43 % „100 nejvlivnějších britských redaktorů a televizních stanic“ ano (a 44 % mých kolegů sloupkařů). Každopádně jedna taková rodina střední třídy se minulý týden objevila v Telegraphu pod titulkem: „Přestěhovali jsme se do Španělska, abychom se vyhnuli daňové razii labouristů vůči soukromým školám.“ Přísný pár byl s dcerou vyfotografován před portrétem Napoleona III., což byl obrázek, který vybízel k odvěké otázce: „Střední třída?“

Unaveně jsem si to vyhledala – střední příjem domácnosti ve Velké Británii je 35 000 liber (ročně; pozn. překl.) a průměrné soukromé školné je 15 200 liber. Rodině, která pošle dítě do soukromé školy, by zbylo 19 800 liber, z nichž by měla žít celý rok, a to ještě před labouristickou žádostí o DPH. Což náhle osvětluje způsob, jakým tisk tak často používá výraz „střední třída“ ve smyslu „lidé jako my“, a diametrálně odlišné způsoby, jakými lidé nahlížejí na své vlastní bohatství.

Ale mezi všemi debatami, všemi otázkami, všemi detaily o dotacích a pokrytectví a velikosti tříd, neobratnými odhaleními o generačním bohatství, o „politice závisti“ se ztrácí něco důležitého. To, co se ztrácí, je důvod, proč je tento krok nezbytný, důvod, proč je ve skutečnosti stále důležitější vymáchat ze soukromé školy všechny jejich výhody jako první krok (kdybych byla králem) k jejich úplnému zrušení. Důvod je následující: děti ve státních školách trpí.

Zatímco nejbohatší rodiny na světě se dál dohadují o obětech, které budou muset podstoupit, pokud bude zdaněno školné (drobnost, stojí za zopakování – vzdát se luxusu neznamená přinést oběť), nedávná zpráva odhalila, že školy jsou dnes největším zdrojem dobročinné stravy pro problémové rodiny, protože jsou stále více nuceny zakročit a pomoci. Každá pátá škola v celé Anglii provozuje potravinovou banku, přičemž v oblastech s vysokým počtem žáků ze zanedbaného prostředí se počet zvýšil na jedno ze tří. Nedávno psal Gordon Brown o návštěvě základní školy v Merseyside, kde učitel každý pátek rozdává studentům toaletní papír; vedle potravinových bank předpovídá také nárůst „školních prádelen“ na praní oblečení dětí.

A nebojují s tím jen nejchudší žáci. BBC píše: „Školy po celé Británii jsou pod nebývalým tlakem, protože se snaží řešit řadu sociálních otázek, které nesouvisejí s výukou.“ Očekává se, že učitelé budou zdravotními sestrami, zubaři, terapeuty, chůvami a uklízečkami a také pedagogy. Něco z toho souvisí s nuceným uzavřením škol během pandemie: rodiče byli příliš zaneprázdněni prací, než aby mohli své děti učit doma, a když se školy znovu otevřely, docházka klesla. Duševní zdraví rodičů i dětí utrpělo v době, která se časově shodovala s uzavřením podpůrných služeb. „Někteří rodiče dnes nevědí, jak si se svými dětmi hrát,“ informovala BBC o škole v Telfordu, „a ta nyní provozuje týdenní třídu, aby je to učila.“ Je to v době, kdy v Anglii opouští tuto profesi téměř tolik učitelů, kolik do ní nastupuje; odcházejí do méně stresujících nebo lépe placených zaměstnání a nejsou nahrazováni.

Jako rodič si více než uvědomuji nutkání, či dokonce tlak „stavět děti na první místo“, jak tvrdí rodiny a politici bojující za soukromé školy. Zdá se mi však jasné, že stavět své děti na první místo by nemělo znamenat dělat to na úkor ostatních dětí, zejména těch z méně šťastných rodin.

Upřednostnit děti by ve skutečnosti znamenalo nahradit každou otázku položenou poslanci na soukromé školy otázkou na bezplatné školní stravování nebo na 900 tisíc dětí chycených do „ hladové pasti“, které žijí v chudobě, ale jejichž platy rodičů jsou považovány za příliš vysoké, aby měly nárok na školní stravování nebo prázdninové kluby, nebo se ptát na plány toryů na největší škrty ve školních rozpočtech za celou generaci; škrty, které by mohly školy donutit zavřít. Znamenalo by to přinejmenším ochotu platit daně. Začínám mít pocit, a nemyslím si, že jsem sama, že je mi čím dál hůř z vysílacího času věnovaného obavám o vzdělání a finance nejbohatších britských dětí a jejich rodin, když jsou naše státní školy na bodu zlomu a mnohem větší část dětí přichází do školy hladová a vyčerpaná v příliš malých botách a jejich rodiny se lopotí, aby prostě přežily.

-- Zdroj: Eva Wisemanová pro deník The Guardian 23. června 2024 --