Marxismus a kvantová fyzika

Karel Marx kdysi dávno napsal, že "s každým velkým objevem vědy musí materialismus měnit svou formu". A učinil tak. Dosavadní živelný, přírodovědecký, a tak trochu naivní a mechanický materialismus, který ovládl vědecké myšlení jeho doby, nahradil materialismem novým.

Neopustil při tom základní princip filozofického materialismu, tj. uznání nezávislosti existence hmoty na vědomí, ale odpoutal se od jeho dosavadních představ o stálosti světa, jednoduchosti a izolovanosti objevovaných principů i příčin, od přeceňování smyslového poznání a zkušenosti. Ovlivněn Hegelovou dialektikou počal chápat svět materialisticky a dialekticky současně; vytvořil materialismus dialektický. Kdyby se vedle toho nevěnoval především boji za lepší uspořádání světa, byl by dnes všeobecně nejuznávanějším filozofem všech dob. Ale protože byl revolucionářem, upadl v nemilost, a jeho filozofické poznatky byly hanobeny, podceňovány i zamlčovány; oficiální věda se k nim nehlásila. A protože byl pro ně příliš složitý i abstraktní, nehlásili se k němu i mnozí revolucionáři, mezi nimiž patřil k čestným výjimkám Lenin. Byl využíván každý nový objev ke zpochybnění Marxova pohledu na svět. Tak jako náboženství hledá ve vědě každou skulinu, do které by mohlo prostrčit svého boha, tak stále ještě rozšířený idealismus vymýšlí idealistická vysvětlení nových vědeckých objevů, na které je krátký Marxem překonaný materialismus mechanický, a ve kterých jeho materialistickou dialektiku nechtějí vidět.

Patří sem i kvantová fyzika, objevující taje mikrosvěta, vymykající se všem našim dosavadním zkušenostem a mechanicko-materialistickému chápání makrosvěta, v němž žijeme. Jejím základem se stal objev skutečnosti, že se některé měřitelné veličiny v mikrosvětě nemění spojitě (plynule), ale přetržitě, v násobcích určitého minimálního množství zvaného kvantum, které je dané Planckovou konstantou. To otřáslo mechanickým materialismem, absolutizujícím Newtonovy zákony mechaniky natolik, že někteří hloupě vykřikovali: "Newton je mrtev". Ale neotřáslo to dialektickým materialismem, který byl schopný to vysvětlit jako projev platnosti Hegelova dialektického zákona vztahu kvantity a kvality v mikrosvětě. Prostě kvantitativní změny energie, dosáhnou-li určité hranice míry, vedou ke změně kvality skokem, a vzniká něco nového, co fyzikové nazývají fotonem. Je to vývojový skok, s nímž běžné zkušenosti nemáme; úplně jiný, ale stejně tajuplný jako třeba vznik nového života či smrt, na které zvyklí jsme. Dialektické zákony jsou univerzální, platí ve všech prostředích, ale v každém prostředí se projevují jinak, podobně jako ostatní přírodní zákony. Svět částic není výjimkou.

Když fyzikové "vystřelili" elektron do svých složitých přístrojů, zjistili nemožnost současně měřit jejich polohu a hybnost. Buď jedno, nebo druhé. Pro mnohé to byla záhada, bořící dosavadní mechanické představy o světě. Ale dialekticky uvažujícího člověka to neudivuje. Nemožnost měřit současně dvě kvantitativní stránky téže věci přece není žádnou novinkou. Zkuste třeba měřit současně dvě různé vlastnosti skla - jeho tvrdost a pružnost. Určitě jej rozbijete. Pokuste se najednou zkoušet rychlost atleta a jeho znalosti zeměpisu. Také to nejde. No a když měříte najednou hybnost a polohu částice tak malé, že ji nemůžete vidět, a tak rychlé jako světlo - tak to nejde také. Žádná metafyzika v tom není.

Když fyzikové uvedou do pohybu částici, nemohou přesně zjistit, kam poletí. Každá letí jinam. Ti střízlivější to nazývají principem neurčitosti či kvantová nahodilost, a snaží se určit pravděpodobnost jejich pohybu. Planckova konstanta je materialistickým a dialektickým pohledem na věc. Ti méně realističtí fyzikové to však nazývají indeterminismem, čili bezpříčinností. A někteří zatvrzelí idealisté z toho nesmyslně vyvozují, že chová-li se částice bezpříčinně, nahodile, musí se chovat bezpříčinně či nahodile celý svět, protože je z těch částic složen. Celek přece nepřejímá vlastnosti svých částí, ale mění je, a tím vytváří vlastnosti nové. Jestliže vědci částici do pohybu uvedli, museli vytvořit příčinu jejího pohybu. Kdyby se opravdu chovala bezpříčinně, pak by mohli jen čekat, až se začne náhodou pohybovat. Jenže oni tu příčinu pohybu našli, uvedli částici do pohybu, ale pak neznají další příčiny, které její následující pohyb ovlivňují. Nemůžeme se tomu divit.

Ta malá částice byla vytržena z dosavadních souvislostí a vržena do souvislostí nových, ve kterých si hledá své místo. Chová se živelně, tak jako vše v přírodě. To je dialektika, jak ji pochopil už dávno před kvantovou fyzikou Bedřich Engels: "V přírodě vše probíhá živelně. Jednotlivé nahodilosti se vzájemně vyruší, a to co se nakonec prosadí, to je nutnost." Ta nepatrná částice, o které toho stále více nevíme než víme, se v prostoru složitých lidských přístrojů, daleko větších a silnějších než ona, pohybuje živelně rychlostí světla a vstupuje postupně do vztahů, které můžeme jen tušit. Její pohyb je ovlivňován příčinami, které dosud neznáme; při tom je měněna, a my nevíme jak. Chová se neurčitě, ale ne bezpříčinně. Její pohyb nechápeme, a pro některé badatele to stačí k tomu, aby odmítali příčinnost. Jenže, jak napsal Engels dávno před nimi, "pro toho, kdo popírá kauzalitu, je každý přírodní zákon jen hypotézou".

Někteří idealisticky založení fyzikové nevyzpytatelnost pohybu v mikrosvětě vysvětlovali tím, že pozorovatel ovlivňuje částice svým vědomím. Měli pocit, že zbořili materialismus i dialektiku. Z vědy se tak rodila pavěda, což nebylo v historii poprvé. Tato stoletá pověra mezi vědci postupně mizí, ale u leckoho přetrvává dodnes, přestože ji věda neprokázala. Důsledně materialističtí fyzikové to vysvětlují tak, že pohyb částice ovlivňují přístroje, v porovnání s ní nesmírně hmotné a složité. Jiní přiznávají to, že o částicích a příčinách jejich pohybu zatím víme jen málo. Další tvrdí, že je svým měřením poškozujeme, dokonce nenávratně, a tím výsledky měření měníme. To jsou materialistická a dialektická vysvětlení, která vytlačují předchozí idealistické bludy. Jak napsal Bedřich Engels: "Věda přestává tam, kde chybí potřebná souvislost". A tady si někteří fyzikové souvislost prostě vymysleli.

Další "záhadou" kvantové fyziky je dualita částice a vlny. Prostě fakt, že částici můžeme popsat nejen jako částici, ale také jako vlnu, neboť je obojím. Pro mechanického materialistu zvyklého uvažovat "buď a nebo" je to nepochopitelné. Pro materialistickou dialektiku nikoli. Již Bedřich Engels napsal, že "v dialektice neplatí žádné buď a nebo .... dialektika zná na správném místě jak to - tak i ono". Co to jsou ty funkce částice nebo funkce vlny, které tvoří onu dualitu? Funkce je činnost v určitém vztahu, působení v něm. Je to vlastně jen jiné označení kvality. Protože kvalita je vlastnost věci, podstatná v daném vztahu. Jakákoli věc může vstupovat do nekonečného množství vztahů. V každém vztahu se stává jiná vlastnost podstatnou. Proto má vše více kvalit, ne jenom jednu, jak se někdy zjednodušovalo při výuce dialektiky. Soustředíme-li se na věc samu, nazýváme ji kvalitou. Zajímá-li nás však především onen vztah a působení věci v něm, pak to nazýváme funkcí. I funkce věci je v každém vztahu jiná. Je to dualita pojmů kvalita a funkce. Dva pojmy označují stejnou věc podle toho, v jakém vztahu a jak ji zkoumáme. Stejný chléb je pro nás potravinou i pečivem, pro prodavače zásobou i zbožím, pro prodavače výrobkem, pro fyzika tělesem, a když nám ztvrdne je odpadem. To je dualita světa a její odraz v dualitě pojmů. Bedřich Engels napsal kdysi: "Neexistují kvality, existují jen věci s nekonečným množstvím kvalit". Nejmenší částice hmoty nejsou výjimkou. Zatím známe dvě jejich kvality: Částice a vlna. Fyzikové jsou zvídaví, možná jednou objeví i kvality nové. A bude to dalším potvrzením dialektiky.

S dualitou částic se pojí i další, pro laika tajuplný objev kvantové fyziky: Komplementarita a kolaps funkce. Jde o to, že začneme-li zkoumat částici jako částici, přestává se chovat jako vlna a naopak. Dojde ke kolapsu jedné z těch dvou známých funkcí. A vypadá to jako záhada, vyvracející dosavadní poznatky vědy. Nikoliv, to vyvrací jen mechanické, nedialektické chápání světa, nikoliv dialektiku. Vždyť je to jednoduché: Začne-li pekař svůj chleba jíst jako potravinu, už nemůže být zbožím. Začne-li ho prodavač prodávat, přestává být zásobou. Prostě některou ze svých podstatných vlastností ten chléb v jiném vztahu ztrácí. Dojde ke kolapsu funkce. Do je komplementarita, tedy dvojice postojů, pohledů nebo pojmů, které se navzájem podmiňují a doplňují, ale zároveň též vylučují. Představit si to lze i jinak. Muž je historikem i milencem. Začnete-li ve stejném okamžiku zkoumat obě jeho kvality, také dojde ke kolapsu funkce.

Kvantoví fyzikové objevili také provázanost částic, a snaží se jí využít. Jde o to, že se jedna částice chová v závislosti na jiné a mění podle ní své vlastnosti. To ale není nic nadpřirozeného. Dialektika přece dávno pochopila, že vše jednotné je vytvářeno zápasem protikladů, že vše existuje jen v souvislosti s něčím jiným, že svět je spojen univerzální souvislostí. I lidová moudrost přece říká "všechno souvisí se vším". V každém stroji všechno souvisí se vším, a každá součástka musí reagovat v závislosti na jiné, s níž vytváří vnitřně rozpornou jednotu. Jinak by stroj nefungoval. V každém stroji, v každém živém organismu, dokonce v každé skupině lidí ona provázanost vypadá jinak, ale je tam. Je jednotou vnitřních a vnějších rozporů. Jinak by se to rozpadlo. Auto funguje, přestože o oné provázanosti jednotlivých součástek běžný řidič téměř nic neví. Proč by to nemělo platit v mikrosvětě, o kterém zatím víme tak málo?

Zcela mimo zkušenost většiny lidí je fakt, že některá částice se nachází na různých místech současně. To je nepochopitelné pro každého, kdo si ji představuje jako malou kuličku, chovající se jako míček. Ale ona je částicí i vlnou. Jako částice se šíří přímočaře a jako vlna všemi směry. Takže se všude nachází ve stejném okamžiku. To nevyvrací marxistické pojetí světa. Marx už dávno před objevy kvantové fyziky napsal, že "vědecká pravda je vždy paradoxní ze stanoviska každodenní zkušenosti, jež vnímá jen klamné zdání věcí".

Je daleko více záhad v subatomárním světě, které se nám, laikům, zdají nepochopitelné. A budou objeveny další. Nechme zkoumání mikrosvěta fyzikům, ti tomu rozumějí lépe. Přestože někteří z nich fantazírují. Každý jejich skutečný objev je potvrzením platnosti dialektického materialismu v této našim zkušenostem vymykající se oblasti, i když mnozí fyzikové nevědí, co je to dialektika, nebo ji dokonce popírají. A pousmějme se nad tím, když zákonitě vznikajících mezer v jejich nových poznatcích využívají idealisté i mechanicky uvažující pozitivisté k vymýšlení různých pošetilostí. Jejich objevy posunou lidské poznání vpřed, jejich omyly budou zapomenuty.

František Ledvina