Lenin nejen obhájil, ale především tvořivě rozvinul marxismus

Ještě několik poznámek k 100. výročí úmrtí V. I. Lenina.

Velmi stručně, zjednodušeně řečeno, při svém zrodu v letech 1844 – 1848, se musel marxismus (K. Marx a B. Engels) fakticky prosadit v boji proti vládnoucím i nepřátelským teoriím. Vyrovnat se zejména s klasickou buržoazní politickou ekonomií (A. Smith a D. Ricardo, studujíce ekonomickou strukturu společnosti, dali základpracovní teorii hodnoty.), Německou klasickou filozofií (I. Kant, J. G. Fichte, G. W. F. Hegel, L. Feuerbach), s francouzskými osvícenci a utopickým socialismem a komunismem. Od prvé poloviny 40. let 19. století to byli ve filozofii, konkrétněji řečeno, radikální mladohegelovci, kteří zastávali stanovisko filozofického idealismu. Koncem 40. let šlo o jejich střet (nejen v oblasti ekonomické teorie) s maloburžoazním směrem – proudhonismem, který odmítal třídní boj, proletářskou revoluci a nastolení politické moci proletariátu. Následně, v šedesátých letech to byl bakuninismus – maloburžoazní, anarchický, spiklenecký, teroristický směr, který bylo třeba vyhnat z Internacionály a lassallismus – rovněž maloburžoazní směr odmítající proletářskou revoluci a politickou moc proletariátu, idealizující buržoazní stát, politickou moc buržoazie, popírající revoluční možnosti rolnictva atd. (Lenin V. I., Marxismus a revizionismus, Sp. sv. 15, Praha 1958, s. 28)

Koncem 70. let to byl Dühring– německý pozitivistický filozof, ekonom a fyzik, který měl určitý vliv na dělnické hnutí v Německu a přitom vystoupil proti učení K. Marxe a B. Engelse a to v období, kdy Sociálně demokratická strana Německa (SDDSN) upevňovala své řady, kdy tedy teoretické otázky nabyly zvláště velkého a důležitého významu. Proto proti jeho názorům v ostře kritické polemice vystoupil B. Engels v rozsáhlém spisu Anti-Dühring („Pana Evžena Dühringa převrat vědy“). Zde přitom byly poprvé do hloubky a soustavně vyloženy základní myšlenky marxistické filozofie, politické ekonomie a vědeckého socialismu.

Právě marxismus, ve své celistvosti (marxistická filozofie – dialektický a historický materialismus, politická ekonomie a vědecký komunismus) se stal teoreticko-metodologickým základem pro stanovení strategie politiky komunistických stran . Zvláště pak šlo o teorie o historickém poslání proletariátu a tím o socialistické revoluci a hegemonii proletariátu v této revoluci a při budování socialismu; o vztahu proletariátu k politické moci, tj. k diktatuře buržoazie a k diktatuře proletariátu jako svazku s ostatními pracujícími, jako „polostátu“, přechodné formě „od státu k nestátu“, od socialismu ke komunismu - tedy učení o dvou fázích komunistické společenskoekonomické formace atd.

A ve všech těchto uvedených otázkách V. I. Lenin výrazným způsobem rozvinul a obohatil marxismus na základě nejen studia teoretického dědictví K. Marxe a B. Engelse, ale zvláště zkušeností ze tří ruských revolucí, jejichž byl spoluaktérem, jako i prvých let výstavby základů socialismu v SSSR. Tato problematika je mj. obsažena zejménav těchto Leninových dílech: Co dělat?, Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu, O karikatuře marxismu a o „imperialistickém ekonomismu“, Marxismus o státu, Stát a revoluce, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Teze o hlavních úkolech druhého kongresu Komunistické internacionály (o diktatuře proletariátu), O významu bojového materialismu, Nejbližší úkoly sovětské moci atd. atd.

Ve druhém půlstoletí existence marxismu, v 90. letech 19. století, tedy v období významného působení marxismu, nastal boj s protimarxistickými směry uvnitř marxismu. S revizionismem. „Tomuto směru dal jméno bývalý ortodoxní marxista Bernstein, který vystoupil s obrovským povykem a nejuceleněji formuloval opravy Marxova učení, revizi Marxova učení, revizionismus.“ (Tamtéž s. 29) V boji s tímto směrem tak sehrál zásadní roli vynikající teoretik, vědec a praktický organizátor, revolucionář - V. I. Lenin.

Lenin tak rozvíjel marxismus, jak v jeho konfrontacis realitou vývoje kapitalismu zejména na počátku XX. století, tak při jeho obraně před revizionismem, který vznikl a začal se šířit v dělnickém hnutí po Engelsově smrti (5. 8. 1895) koncem 19. století a v Rusku pak zvláště po porážce revoluce z roku 1905. A to v podobě „oprav“, „doplňování“, revize, prý tzv. tvůrčího přehodnocování marxistické teorie. (viz V. I. Lenin: Marxismus a revizionismus; Co dělat? /Palčivé otázky našeho hnutí/; Materialismus a empiriokriticismus – zde i zformuloval základní principy kritiky buržoazní filozofie a revizionismu; aj. publikace).

A v posledních desetiletích od kontrarevolučních převratů mluvit o revizionismu, zabývat se tímto problémem i na půdě KSČM, bylo a je vlastně tabu. Je to viděno jako něco „mimo realitu“ - stalinismus, dogmatismus, falešná nostalgie komunistických zombie (bytostně blízký pojem letitého místopředsedy ÚV KSČM, poslance a předního činitele teoretického zázemí KSČM, J. Dolejše).

Nová vlna „přehodnocování“, revize marxismu se valila i sovětským Ruskem po vítězné proletářské, socialistické revoluci s nástupem zejménatrockismu, trockisticko-bucharinské opozice , tedy se zrodem antisovětské, antistalinské „pátékolony“.Následně fakticky rehabilitované (po smrti, zavraždění J. V. Stalina) chruščovovským revizionismem,jenž vlastněotevřel prostorkekonceptu„socialismu s lidskou tváří“na bázi„demokratického socialismu“ (ideového pilíře antikomunistické, Socialistické internacionály, jenž inspiroval i programové zaměření nové, „moderní levicové strany“ - KSČM) i„eurokomunismu“.To vše bylo nakonec završeno „perestrojkou“ a „glasností“umožňující agresivní hanobení revoluční minulosti i dané přítomnosti, což otevřelo prostor pro gorbačovsko-jelcinovskou zradua likvidaci sovětské moci, SSSR i naprosté většiny zemí světové socialistické soustavy. Obnovit již historicky přežilé, asociální kapitalistické systémy!

Zde se musím, vzhledem k tomu, že je i některými, osobně poctivými komunisty Trockij považován za komunistu, komunistického revolucionáře, který stál nejen při VŘSR pevně po boku Lenina. Oni toho zřejmě moc nevědí, nebo nechtějí vědět o jeho mnohaletém a vyhraněném antibolševismu (což je ovšem na druhé straně, právě mnohým jeho obdivovatelům a stoupenců, sympatické!). Svůj pozitivní postoj k němu staví na jeho halasných frázích o „byrokratismu“, „byrokratizaci bolševického vedení“, „sovětské byrokracii“, následně o „byrokratickém socialismu“.

Trockij však nebyl nikdy komunista! Svými schopnostmi, zejména řečnickým uměním, velkými ambicemi, „talentem“ k „vůdcovství“ se zapojil do říjnové revoluce i ve spojení s bolševiky, Leninem.

Lenin jej ve svých analýzách a polemikách nejen s ním, trefně postihljako rafinovaně věrolomného, bezprincipiálního, kolísavého přeběhlíka z různých proudů a směrů, odpůrce marxismu, politika, jenž vědomě klame dělníky, což zakrývá „revoluční“ frází, atd.

Pro ilustraci ve stručnosti připomínám: V roce 1903 na II. sjezdu SDDSR se dostal do zásadních sporů v diskusi o charakteru strany, úloze stranických funkcionářů a nutnosti sjednocení ruských marxistů kolem revolučního programu a přešel ke skupině menševiků. V roce 1905 hrál důležitou úlohu jako předseda petrohradského sovětu, kdy s u něj projevily rysy příznačné pro menševismus – v době revolučního přílivu radikalismus maloměšťáka, v době revolučního odlivu, porážky revoluceskepse a panika ! Po únorové revoluci v roce 1917 se v důsledku revolučního vývoje přiblížil do značné míry k bolševikům, tak na VI. sjezdu SDDSR (26. 7. – 3. 8. 1917) bylo schváleno jeho přijetí do bolševické strany, kdy boj proti bolševikům přerušil jen na krátko, neboť jak jsem již uvedl, Trockij nikdy bolševik = komunista, ani marxista nebyl. Do této strany vstoupil především proto, aby zevnitř bojoval proti leninismu a vnutil této straně svou oportunistickou, renegátskou politiku . To se názorně ukázalo v osudových chvílích Říjnové revoluce v únoru 1918, při jednání o uzavření míru s Německem, v Brestu Litevském. Trockij, jako komisař zahraničních věcí, podle své představy „Ani válku, ani mír“, ignoroval Leninovo stanovisko prouzavření míru.Tedyspolečně s „levými komunisty“, s jejich frázemi o „zradě proletářské revoluce“, Lenina nerespektoval.

Trockij svou dobrodružnou politikou, vycházeje z teorie tzv. permanentní revoluce, rovněž odmítal možnost vítězství socialismu v jedné zemi za podmínek kapitalistického obklíčení a prováděl proto svou dobrodružnou politiku dále, nejen v době imperialistické intervence a občanské války. Za Leninova života došlo ještě k vážné konfrontaci s Trockým v otázce spojenectví, svazku s rolnictvem, které on považoval za pasivní, protirevoluční element, tak jako i v otázce úlohy odborů v době výstavby socialismu atd.

Trockij a jeho spojenci po smrti Lenina (v letech 1924-1928) pokračovali ve své protistranické a protisovětské činnosti, proti politické linii strany vycházející z Leninova odkazu. Nejen pokračovali, ale ještě více ji zintenzivnili a vyostřili. Proto během několika let, kdy byl Trockij členem KSR (b), musela tato strana s ním a jeho spojenci (trockisty) vést rozsáhlé všeruské diskuse, nemluvě ani o užších sporech ve velmi důležitých otázkách.

První závažná diskuse byla, jak jsem již uvedl, o brestlitevském míru , kdy Trockij prováděl politiku, při které revoluce málem „přišla o hlavu“, mohla být poražena. Bylo zapotřebí, aby Lenin proti Trockému bojoval, pohrozil proto na VII. sjezdu odchodem z vlády, aby se chyby napravily, aby se dosáhlo brestlitevského míru, „oddechu“. Další diskuse o odborech byla rovněž vnucena straně Trockým, když publikoval brožuru „O úloze a úkolech odborů“. Na ni v roce 1921 reagoval Lenin polemikou „Ještě jednou o odborech, současné situaci a chybách Trockého a Bucharina“, v níž odhalil závažné teoretické chyby (eklekticismus, mrtvá scholastika, atd.), těchto, následně čelných, protistranických a protisovětských opozičníků. Lenin důsledně upozorňoval na nebezpečí této platformy, jejich frakční činnosti. Ano, slepování různých opozičních frakcí a bezzásadových aliancí, jejichž činnost vyvrcholila v odmítání a sabotování leninské politické linie prosazované především pod Stalinovým vedením, kdy šlo především o uskutečnění socialistické industrializace a následně kolektivizace zemědělství. Proto byli trockisté v roce 1927 zcela logicky a zákonitě, vyloučeni ze strany. Trockij byl vypovězen do Alma-Aty a v roce 1929 poslán do exilu. V exilu přitom jeho činnost (a dalších trockistů) nabyla všechny znaky militantního antisovětismu, při obhroublé, agresivní rétorice antistalinismu. Tento vskutku agresivní renegát dostal na stránkách buržoazního, včetně sociálně demokratického tisku, prostor pro texty plné nenávisti vůči vedení VKS(b) a SSSR. V té době našel i své obhájce a spojence v samotném SSSR (př. Rakovskij, Ausem, V. Kosior, Grüstein a další), kteří dokonce žádali návrat Trockého do země. To bylo XVI. sjezdem VKS(b) v roce 1930 důrazně odmítnuto. Trockij a trockisté ve své protisovětské činnosti pokračovali i ve třicátých letech. Dějiny ukázaly, že pokud jde o Trockého a trockisty, se Lenin nemýlil.

Poznámka: Vzhledem ke složitosti a i dnes aktuálnosti vypořádání se s ideologií a politikou Trockého a trockistů, se na základě prezentace nejen Leninových konkrétních argumentů a faktů v jeho textech, k této problematice napříště vrátím.

Již bylo řečeno, Lenin rozvíjel marxismus i v principiální a razantní konfrontaci s revizionismem . Podle něj revizionismus nepředstavoval a nepředstavuje nic jiného než faktické zanášení buržoazní teorie do marxismu, jde o boj proti marxismu na půdě marxismu samotného! I dnes naplno platí jeho slova, že: „ Revizionismus neboli „přehodnocení“ marxismu, je jedním z hlavních, ne-li nejhlavnějším projevem buržoazního vlivu na proletariát a buržoazní demoralizace proletářů.“ (Práce kvapná málo platná: V. I. Lenin, Sp. sv. 20, s. 328.) Není ničím jiným, než pokračováním boje buržoazní ideologie proti vědecké revoluční teorii - proletářské ideologii, na základě jen formálního, verbálního „uznávání“ marxismu. Dnes a nejen u nás, jak to objasnil Lenin, revizionismus nepředstavuje náhodnosti, ani omyly jednotlivců a skupin, neboť jeho kořeny tkví v samotné podstatě, v ekonomickém systému kapitalismu , který byl u nás na přelomu let 1989 až 1990 obnoven! Nevyhnutelnost revizionismu v teorii a oportunismu v praxi byl a je především důsledkem ustavičného přílivu maloburžoazních, maloměšťáckých živlů do dělnické třídy, mezi námezdně pracující a do jejich politických, komunistických a dělnických stran , jak to nakonec bylo plně potvrzeno v novodobých dějinách komunistického a dělnického hnutí, při budování socialismu.

Ano, aktivní až agresivnísnahy o revizi marxismu a poté i leninismu,jinak řečeno marxismu-leninismu,tak probíhaly po celé období po vítězství VŘSR, vzniku SSSR a světové socialistické soustavypo druhé světové válce. Zejména pak od poloviny 50. let do konce 60. let na bázi chruščovovského revizionismu – menševismu říznutém trockismem , „demokratického socialismu“ v konceptu „pražského jara“ 1968. Poté pak „úspěšně“ akcelerovaly s nástupem Gorbačovova vedení KSSS a jeho „perestrojky“s jejím totálně negativním vlivem na ostatní KS většiny socialistických zemí na přelomu 80. a 90. let 20. století. (Podrobně viz Košťál, Z.: Socialismus a třicet let obnoveného kapitalismu, OREGO, Praha 2020)

To vše bylo také nadšeně přijímáno a aktivně podporováno našimi západními nepřáteli socialismu (dnes našimi spojenci).A to i při osobních kontaktech nejvyšších představitelů imperialistických mocností s M. S. Gorbačovem. Slovy státního tajemníka USA G. Bakera: „Spotřebovali jsme v posledních čtyřiceti letech triliony dolarů, abychom zvítězili ve studené válce.“ To byla podle něj „… šance pro USA prosadit své zájmy a hodnoty v celém světě, jaká se naskytne jednou za sto let.“ Později prezident USA B. Clinton dodal: „Když jsme museli vynaložit triliony dolarů, abychom zvítězili nad komunismem ve studené válce, tak nyní bylo potřebné být připraveni věnovat nicotnou část této sumy na pomoc úspěchu demokracie. “ (Wille H. H., Šlapota K., Šlapota B. a kol., Krvavé impérium. Utajované dějiny 20. storočia, Eko konzult 2020, s. 668) Fakticky tedy úspěšnému nastolení a upevnění kapitalismu, pod kontrolou USA a kolektivního Západu.

ke kontrarevolučním převratům a

Dnes pro komunisty a stoupence socialismu, patří k zásadní otázce, kterou si mnozí po porážce většiny socialistických zemí světové socialistické soustavy na čele se SSSR, mohou klást a kladou, je otázka: Proč měl a má být leninismus marxismem soudobé epochy, když právě pod „praporem“ Lenina, marxismu-leninismu, došlo ke kolapsu většiny zemí světové socialistické soustavy při určující úloze KSSS? Jak může být leninismus (marxismus-leninismus) stále živým učením, když ty komunistické strany, které až „velkohubě“ a s pompou ústy Chruščova, Brežněva nakonec i Gorbačova deklarovaly, že je to jejich vědecká teorie, jíž se ve své činnosti řídí a přitom dovedly své země ke krachu?!

Jak to tedy je? Máme se řídit učením, které bylo vlastně teoretickým základem fungování systému socialismu, který zkolaboval a zkrachoval?

Odpověď je jednoznačná: socialismus nezkrachoval, nebyl poražen proto, že selhal leninismus, marxismus-leninismus.

To co selhalo, byla až jeho revizionistická mutace, deformace. Byl to tedy revizionismus, jako karikatura marxismu-leninismu, kdo byl poražen.

Oficiálně hlásaný marxismus-leninismus byl totiž, jak jsem již uvedl, postupně, od poloviny 50. let, při frázích o jeho „tvůrčím“ rozvoji a „očištění“ od stalinistického „dogmatismu“ atd., těžce zasažen, zdeformován a ochromen nánosy vnesených tzv. moderních idejí buržoazní ideologie. Což se postupně a stále silněji projevovalo v subjektivismu, subjektivistickému pragmatismu a oportunismu, nakonec v renegátství a zradě.

Samozřejmě, že jím zůstává,jak to do hloubky a všestranně a objasnili K. Marx a B. Engels,proletariát. Tedy především a hlavně dělnická třída, která, abych byl konkrétní, se již před vítězným Říjnem, nastolení své politické moci ve svazku s rolnictvem a ostatními pracujícími, měnila ve svém nejuvědomělejším jádru, z„třídy o sobě“v„třídu pro sebe“, při zásadním a nezastupitelném působení jejich avantgardy, předvoje – komunistické strany vedené Leninem.

Na historické úloze proletariátu niczásadně nemění ani přeměny v soudobém proletariátu, dělnické třídě, spjaté mimo jiné s procesy vědeckotechnické revoluce i strukturálními změnami v oblasti průmyslu i služeb . Dělnická třída přitom značně roste mimo imperialistické mocnosti, v jejich bývalých koloniích, zemích méně rozvinutých, tzv. rozvojových, kam v posledních desetiletích expanduje kapitál imperialistických mocností, za levnou pracovní silou i za levnějšími energiemi a surovinami.

Nyní se pozastavme nad určitými rozdíly v určení, vymezení pojmu proletariát. Ty rozdíly, jež se dotýkají i změn ve struktuře proletariátu a některých přístupů v současnosti. Vyjdeme-li z toho, co je nejpodstatnějším určením při identifikaci proletariátu , pak je to prodej pracovní síly kapitalistickým podnikatelům a skutečnost, že dělník nebo jiný pracovník je tzv. svobodným pouze jen a jen v tom, že může hledat práci kdekoli, prodávat svou pracovní sílu komukoli a není připoután k jednomu kapitalistovi. Proto fakticky všichni proletáři, celá dělnická třída a další námezdně pracující (buržoazie „proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní pracovníky“ - Manifest KS) patřínakonec celé třídě buržoazie.

Je důležité mít na paměti, že při určení příslušnosti k proletariátu jako společenské třídě, není rozhodující to, zda určitýdělník (dělníci) vytvářípřímo nadhodnotu pro třídu kapitalistů , anebo svou pracíjen připravuje(připravují) materiální podmínky pro její tvorbu a realizaci. Rozhodující je, že spotřebou jeho (jejich) pracovní síly se zhodnocuje kapitál, za který svou pracovní sílu, směňuje (směňují). Tak k proletariátu patří nejen dělníci přímo působící ve výrobě, ale i ti z oblasti dopravy, obchodu a služeb. Ano, jak již bylo řečeno, pod kategorií, pojmem proletariát se chápe třída námezdních pracujících , zejména dělníků, kteří směňují svou pracovní sílu za variabilní kapitál a její spotřebou zajišťují pro buržoazii, kapitalistické podnikatele, nadhodnotu.

Samozřejmě, že proletariát nepředstavujejakousijednolitou masu,neboťse skládá z různých vrstev, kdy probíhají i přesuny uvnitř dělnické třídy, jejímž jádrem je průmyslový proletariát. Dále to jsou zemědělští dělníci, dělníci v obchodě (prodavači, skladníci), malovýrobě a v domácím průmyslu . Zvláštní vrstvou je, především tam, kde je buržoazie značně bohatá, jak je tomu v EU, dělnická aristokracie se svým výsadním postavením daným mzdou, jež trvale přesahuje hodnotu pracovní síly ostatních proletářů, kteří slouží buržoazii atp. Nemluvě, z hlediska kritéria kvalifikace o kvalifikovaných, polokvalifikovaných a nekvalifikovaných, pomocných dělnících atd.

S prosazováním a rozvojem vědeckotechnické revoluce začalo docházet k poklesu počtupřímých výrobních dělníkůa dalších pracovníků. Proto se monopolní kapitál více přelévá do oblasti obchodu a služeb , aby si zajistil výhodnější podmínky pro realizaci nadhodnoty, tedy zvýšení míry zisku . A zisk není v podstatě ničím jiným než přeměněnou formou nadhodnoty , tedy důchodem, který získává kapitalista v důsledku použití kapitálu. Ziskem je rozdíl mezi tím, co kapitalista utržil za zboží a mezi jeho výrobními náklady. Zdrojem zisku,je vykořisťování cestounezaplacené nadpráce dělníka, pracovníka, kdy míra nadhodnoty vyjadřuje stupeň vykořisťování dělníkůa jiných pracovníkůkapitalisty, podnikateli.

A právě proto tato třída proletářů, námezdně pracujících nejen průmyslových dělníků, je koneckonců svým postavením nejen v ekonomických vztazích, objektivně podmíněna a nucena osvobodit sebe, a tím i ostatní pracující z kapitalistických vykořisťovatelských společenských vztahů a poměrů. K tomu potřebují svůj politický předvoj, svou politickou - komunistickou stranu.Neboť nejbližším cílem komunistů je: „ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem.“ (M., E.: Spisy, sv. 4, s. 440). A vést vítězný proletariát, ve svazku s ostatními pracujícími při budování socialismu, směrem ke komunismu.

Je třeba říci: leninismus (marxismus-leninismus) se stal, byl a i dnes je, při jeho vskutku tvořivém uplatňování v politické praxi, pro opravdové komunistické strany, teoreticko-metodologickým základem řešení všech složitých a podstatných otázek současnosti, možného revolučního boje proletariátu, revoluční přeměny světa, odstranění kapitalismu a vybudování nové socialistické a komunistické společnosti.