Vítězný Únor

(V těchto dnech uplyne 77 let od nejvýznamnější události v historii naší země od vzniku samostatného československého státu. Připomínáme si tuto událost článkem otištěným v „Dialogu“ číslo 238 v roce 2008 tedy před 17 lety.)

Nejednou jsme v tomto časopisu upozorňovali, že antikomunisté a renegáti komunismu, různí odpadlíci a revizionisté mluví, jde-li o závažné otázky týkající se historie revolučního dělnického hnutí a teoretických základů, z nichž toto hnutí vychází, stejnou nebo velmi blízkou řečí.

To platí i o hodnocení nejvýznamnější události v novodobých dějinách naší země po vzniku ČSR – Vítězného února 1948. Shodují se v tom základním: demokracie prý byla tehdy znásilněna. Tvrdí to nejen Havel se svými poskoky v hromadných sdělovacích prostředcích, ale také Ransdorf a Dolejš se svými „tapovci“.

A unisono dodávají: Únor otevřel cestu „ke stalinským deformacím“. Podle nich byl Stalin v pozadí všeho, co se tenkrát u nás odehrálo. Gottwald vlastně jen plnil jeho pokyny. A měl hlavní zásluhu o ony „deformace“. Sliboval sice po roce 1945, že KSČ půjde svou zvláštní cestou, že bude respektovat národní zájmy a potřeby, ale pak se snažil za každou cenu vtěsnat nás do Prokrustova lože „sovětského modelu socialismu“. Však také tak zvané Pražské jaro v roce 1968 charakterizovali „Muži Ledna“ jako pokus osvobodit se z tohoto „područí“, uskutečnit antiÚnor“.

*

Proti lžím třeba najít pravdu. Únor nejen demokracii nepošlapal, ale upevnil. Mluvíme-li ovšem o demokracii v jejím původním významu: jakožto moci a vládě lidu. Ti, kdo tuto moc a vládu – tehdy v podobě lidově demokratického společenského zřízení – vážně ohrožovali, a kdo se ji snažili rozvrátit a likvidovat, byla reakce.

Ta postupně nalezla do řady organizací Národní fronty, ovládla národně socialistickou a lidovou stranu a v naději, že jí v kritické chvíli přijde na pomoc Západ, zosnovala puč, kterým chtěla vyšachovat KSČ z mocenských orgánů a umožnit restauraci kapitalismu, vrátit moc a vládu plně do rukou buržoazie.

Drtivou porážkou reakce byl tento hanebný útok na demokracii zmařen.

Vítězství nad reakcí bylo dílem československého lidu sjednoceného do rozhodného boje na obranu lidové demokracie komunistickou stranou vedenou Klementem Gottwaldem.

Národní fronta mohla tak být očištěna od reakčních živlů. Byla otevřena cesta k socialismu. A co bylo zvlášť důležité: porážkou vnitřní reakce ztroskotal plán amerických imperialistů, kteří po oficiálním vyhlášení studené války v Kongresu USA (v březnu 1947) počítali s Československem jako s nástupní platformou k potlačení všech revolučních sil domáhajících se zásadních politických a sociálněekonomických společenských přeměn po vítězství nad fašismem, o které se zasloužila především první země socialismu, SSSR.

Těmto plánům byl tehdy zasazen smrtelný úder.

Československý Únor, jak to na IX. sjezdu KSČ ocenil jeden z jeho nejvýznamnějších hostů Palmiro Togliatti, podstatně přispěl k formování světového socialistického systému, reálné síly schopné, pokud bude semknuta kolem Sovětského svazu, čelit snahám imperialismu o obnovení světovlády a zajistit trvalý mír především na evropském kontinentu.

A drzým falzifikátorům dějin, kteří vydávají černé za bílé, je třeba znovu připomenout: Jak si v únoru 1948 počínal Klement Gottwald, zasluhuje úctu a obdiv i proto, že postupoval v souladu s ústavou, a mocenský konflikt, který, jak již bylo řečeno, vyvolala reakce, řešil parlamentní cestou za široké podpory dělnické třídy, pracujících měst i venkova.

A s posvěcením hlavy státu. Prezident Dr. Edvard Beneš se po trpkých zkušenostech Mnichova stal oddaným stoupencem lidové demokracie a její zásady natolik ctil, že se nemohl spolčit se spiklenci. Zklamal je.

Stejně jako je zklamal Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí, jehož postoj byl tenkrát jazýčkem na vahách. Rouškou tajemství zůstane zřejmě zastřena jeho smrt v noci 10. března. Že byl dohnán k sebevraždě, svědčí mimo jiné i jeho nejbližší spolupracovníci. Mnohokrát upozorňovali, jak těžce nesl, když se na něj zběsile vrhla reakční smečka s anonymními výhružnými dopisy ihned poté, co prohlásil, že nezradí odkaz svého otce, že vždy šel a vždy půjde s lidem, proto zůstane v Gottwaldově vládě.

*

Porozumět Únoru 1948, pochopit jeho historický význam předpokládá vyznat se v tom, co mu předcházelo, i v tom, co následovalo po něm. Shrňme, co bylo, řečeno slovy Klementa Gottwalda, v jeho projevu na zasedání ÚV KSČ 9. dubna 1948: „V únoru, vezmeme-li věci vnitropoliticky, šlo o to, zda má náš lidově demokratický vývoj pokračovat dále úspěšně na cestě k socialismu nebo má-li být zvrácen, má-li dojít ke zvratu, který by byl začátkem ústupu zpět k dobám předmnichovským, k dobám kapitalismu... Zahraničně politicky šlo o to, zda v budoucnosti půjde naše republika dále neochvějně cestou spojenectví s ostatními slovanskými národy, cestou spojenectví se všemi lidově demokratickými státy ve střední a jihovýchodní Evropě, nebo zda bude z řady těchto pokrokově demokratických států vyrvána a stane se opět objektem politiky západních imperialistů, zda se stane nástupním mostem světové reakce v jejich boji proti lidově demokratickým státům a proti Sovětskému svazu...“

V pravidelných pořadech rozhlasu o minulosti, vedených nezdárným synem Jana Drdy, čerstvým laureátem Peroutkovy novinářské ceny, naprosto ignorují toto hodnocení únorových událostí.

Co jiného od těch, kdo horlivě omývají mouřenína, omlouvají se odsunutým sudeťákům a ospravedlňují háchovštinu, očekávat? Jak je však možné tolerovat politické ignorantství, spojené navíc s hrubými pomluvami a útoky na Gottwalda, u místopředsedy KSČM J. Dolejše. Čím vysvětlit, že tzv. ideologové současné KSČM nejsou schopni – a ani ochotni – pochopit místo a důležitost Únorového vítězství v novodobých dějinách naší země a v revolučních přeměnách evropského kontinentu po druhé světové válce. Národní a demokratická revoluce zákonitě musela přerůst v revoluci socialistickou a kdyby KSČ, strana leninského, bolševického typu, nepostupovala po Únoru tak, jak ji Gottwald v její strategii a taktice vedl, zradila by své revoluční poslání. A pokud jde o naši vlastní cestu k socialismu? Tou jsme přece šli. Gottwald zůstal sobě věrný. Je třeba, páni „teoretici“, umět odlišit přístup k revoluci a k výstavbě socialismu od obecně platných zákonů a rysů, jimiž je socialismus na rozdíl od kapitalismu vymezen. A v historické konfrontaci kapitalismu se socialismem (kdo by chtěl o tom pochybovat?), bylo sjednocení všech revolučních, pokrokových a mírumilovných sil kolem přirozeného hegemona, jakým byl Sovětský svaz, kategorickým příkazem doby!