Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 1. díl: o revoluční vědě

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Pokud vezmu v úvahu, že ano, pak by to bylo podobné tomu, jako bych považoval za ztrátu času například studium meteorologie, protože je každý den jiné počasí. Teorie totiž hledá dlouhodobě platné zákonitosti, a ty se nemění ze dne na den jak s proměnlivostí počasí, tak i politiky. Bez znalostí těchto obecných, nutných, podstatných, relativně stálých a opakujících se vztahů, tedy zákonů ať již v přírodě či ve společnosti, se neobejde žádná věda, pokud chce být vědou. Kdo tyto zákony nepřipouští, popírá je, sám se odsuzuje k pouhému zírání na svět kolem sebe a místo, aby se přiblížil k jeho poznání, tak o něm, lidově řečeno, blábolí. Což je problém i mnoha politiků a novinářů, včetně některých levicových. Podcenění teorie, hledání a nacházení zákonitostí v jakékoli praxi vede vždy dříve nebo později ke ztrátě reálných cílů, k pouhému „plápolání se ve větru“, k pragmatismu, prakticismu, oportunismu.

Východisko k poznání obecných společenských vztahů nabízí marxismus. Jakožto neoddělitelná součást společenského poznání, myšlení a koneckonců i jednání, zkoumá nejobecnější vztahy kvalitativního charakteru. Stejně jako matematika hledá nejobecnější vztahy kvantitativního a logika nejobecnější vztahy logického charakteru. Všechny tyto zákonité vztahy platí ve všech prostředích, veškerých činnostech člověka, bez ohledu, jestli je zná nebo ne, či je využívá, nebo o ně „zakopává“. Obrazně vyjádřeno: prosazují se za jeho zády. Může je ale poznávat a využívat ku prospěchu sebe, přírody, společnosti.

Především zahrnuje, a to nejen podle mne, marxistickou filozofii, která hledá ony nejobecnější zákony vývoje. Ruku v ruce s tím i politickou ekonomii zkoumající projevy i důsledky těchto zákonů v ekonomické činnosti společnosti. A s tím vším je těsně spjat vědecký komunismus - tolikrát v novodobých dějinách zatracený a opět jako Fénix z popela vzkříšený - zabývající se perspektivou společenského vývoje bez vykořisťování a válek.

Já se zabývám především filozofickou částí marxismu, která tvoří jeho jádro, teoretický základ. Středobodem tohoto jádra je rozpor, který je úhelným kamenem všeho. Každá skutečnost je tvořena svými protiklady a jejich rozporem. Spolu s ním stále vzniká, mění se a zaniká vše skutečné. Neexistuje nic bezrozporného.

Z toho je patrné, máme-li se zabývat společností, musíme vidět a zkoumat její rozpory. Dosavadní dějinný, společenský vývoj, historie neklamně ukazují, že jejich hlavní, základní rozpor má třídní charakter. Bezmála od vzniku civilizace, třídní společnosti je alfou a omegou jejího vývoje rozpor tříd. Nevymyslel ho Marx. Vnímali ho například již Platón i Palacký, Masaryk i Einstein, zabývali se jím J. J. Rousseau i Bertold Brecht, Čapek i Orwel. Žel v současné politické rétorice u nás se pojem třída neužívá. Dokonce tomu brání jeden paragraf trestního zákona, který jej spojuje s nenávistí. Jenže znalost a nenávist nejsou totéž. Snad pro jistotu, aby „nenarazili“ se tomuto pojmu vyhýbá i většina levicových politiků. Přitom se někteří z nich diví, proč česká levice ztrácí společenskou prestiž, akceschopnost, což s tím také do značné míry souvisí.

Marxismus se třídními vztahy zabývá podrobně, systematicky, bez emocí, chápe je jako základ utvářející se společnosti. Bez porozumění těchto vztahů, jejich role a charakteru ve společnosti, nelze pochopit její vývoj v minulosti, současnosti, ani v budoucnosti. A to našim současným vládcům vyhovuje. Opozice, která se „stydí“ zabývat třídami, jim totiž neškodí; je takříkajíc bezpohlavní. Opravdová, činorodá opozice se bez poznání marxismu neobejde (pozn. redakce: blíže k tomu např. i na www.marxismus.cz nebo pod jménem František Ledvina na YouTube).

Ve spojení s tímto povídáním vzpomeňme v jeho závěru ještě slova Ingvara Carlssona, bývalého předsedy švédské vlády, který napsal: „Ten, kdo nerozumí souvislostem mezi ekonomickou mizérií, třídními rozdíly a násilím, nepochopil historii 20. století.“ S ním by si měl jet popovídat náš nynější nejslavnější profesor politologie. A možná by neškodilo, kdyby sebou vzal i svou levicovou opozici. Slova Ingvara Carlssona totiž neztratila nic na své aktuálnosti ani v současnosti, jak se o tom můžeme dnes a denně ve světě i doma přesvědčit.