Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe – 18. díl: o praxi

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

V každém našem rozhovoru se zabývám především teorií marxismu. Jak jsem tehdy připomněl, tvoří ji dialekticko-materialistická filozofie, politická ekonomie a vědecký komunismus. Praxí marxismu je pak uskutečňování této teorie zejména v komunistickém hnutí. A to se všemi jeho úspěchy i neúspěchy, chybami a porážkami. Historie dokládá, že pokud si toto hnutí ve svých dějinách důsledně a tvořivě osvojilo marxistickou teorii a respektovalo ji, bylo úspěšné. Když ji z jakýchkoli důvodů nedocenilo, dopouštělo se chyb, zesílil v něm oportunismus, dogmatismus nebo fanatismus a bylo poraženo. Každá jeho praktická chyba záhy byla a je antikomunisty vykládána jako důkaz nesmyslnosti marxistické teorie a jejího uskutečnění v praxi.

Dostupná fakta svědčí, hlavně pokud jde o mladé lidi, že v zásadě nikoli. Probléme ale někdy je, že je přitažlivý i pro ty, kteří s ním nemají nic společného a pouze se jím zaštiťují. Jako ultralevicoví radikálové, kteří jsou v rozporu s Marxovým humanismem, fanatici, kterým místo teorie stačí jednoduchá hesla, či někteří anarchisté, co používají jen marxistickou terminologii. Ať to byli například Rudí Khmerové v Kambodži či Rudé brigády v Evropě. Jejich praxe byla v rozporu s marxistickou teorií a myšlenky této teorie diskreditovala. Podobné je to s idejí socialismu, která je natolik přitažlivá, že ji jako štít a prapor využíval v praxi kdekdo. Od sociálních demokratů, přes Hitlera až po Kádáfího. Takže i praktické chyby těch, kteří jsou marxistické teorii na hony vzdáleni nebo dokonce proti ní bojují, se jí připisují.

Východiskem, cílem poznání i kritériem pravdivosti jeho teorie. Přitom teorii považuje za nezbytný předpoklad praxe. „Bez teorie nás čeká smrt“, napsal kdysi Stalin.

Nezodpovězenou otázkou však před badateli stále zůstává, do jaké míry marxistickou teorii v praxi respektoval. Nicméně platí, že teorie je kompasem; bez ní praxe i poznání nutně bloudí. Sovětský vědec Kapica, nositel Nobelovy ceny, to vyjádřil slovy: „Nejpraktičtější věcí je dobrá teorie.“ A Luxemburgová, německá marxistka a revolucionářka, napsala, že „každý oportunismus se vyznačuje pohrdáním teorií“.

Marx napsal, že „teorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas“. K tomu ale dodal: „Teorie se v národě uskutečňuje jen potud, pokud je uskutečněním jeho potřeb.“ Mezi teorií a praxí je tedy podle Marxe dialektický vztah. Jedno je podmínkou druhého, ovlivňují se navzájem, ale jsou spolu i v rozporu, jehož řešení je zdrojem vývoje. K tomu Marx uvedl: „Nestačí, že myšlenka usiluje o uskutečnění, skutečnost sama musí usilovat o myšlenku.“

Moudřejší myslitelé vždy chápali či alespoň tušili vztah teorie a praxe přibližně jako marxismus, tudíž víceméně dialektiky a nenadřazovali jedno nad druhé. Patřil mezi ně i římský filozof, právník a politik Cicero, který věděl, že „praxe je nejlepší učitelka“. Jiný římský filozof, dramatik a politik Seneca tvrdil, že je „třeba učit se a v praxi uplatňovat to, co ses naučil.“ O několik staletí později, renezanční malíř, sochař, architekt a přírodovědec Leonardo da Vinci napsal: „Věda je velitel, praxe jsou vojáci.“

I náš prezident Masaryk se k tomuto problému vyjádřil tak, že „praxe bez teorie není možná“.

No a ti méně moudří myslitelé, byť třeba slavní, se mýlili a dodnes mýlí velmi různorodě. Nemá smysl se příliš zabývat jejich omyly. To není opravdové vědě vlastní. Ta se snaží jít kupředu, než aby se ohlížela nazpět. Iluze taktně přehlíží a čerpá pouze z myšlenek, které jsou pro ni přínosem s ohledem na její možný vývoj. To platí o veškeré vědě. I o marxismu.

Neomarxismus je abstraktní označení. Příznivci neomarxismu koneckonců adorují momentálně vládnoucí formu kapitalismu. S Marxovým učením mají společné jen to, že s dosavadními poměry, i když jen částečně, nesouhlasí a troufají si něco na nich, pouze opatrně, kritizovat. Na rozdíl od Marxe nejsou radikální, nemají žádnou ucelenou teorii, nejdou k podstatě problému, ulpívají na jeho povrchu, vedou jen plané řeči.

Patří k nim ti, kteří se jednou tak trochu postavili na stranu utlačovaných, ale pak pochopili, že to není rentabilní, že jejich sociální status je ohrožen, a tak zvolili kompromis mezi zradou a ústupem.

Patří sem také ti, kteří neunesli tíhu nutných i nahodilých chyb revolučního zápasu, ztratili optimismus a hledají východiska v idealismu a romantismu.

A jsou mezi nimi i ti, kteří nikdy nebojovali, tedy takzvaní kavárenští revolucionáři nebo „akademičtí“ rozumbradové. V houfu neomarxistů nechybí ani zastánci utopického socialismu a komunismu, snílci o revoluci bez boje, nebo o boji bez chyb a ztrát. Jedni kritizují marxismus jakoby z marxistických pozic, druzí kritizují kapitalismus z kapitalistických pozic a třetí kritizují jen proto, aby kritizovali.

Jejich společným jmenovatelem je, že kapitalismu vědomě či nevědomě slouží. Pokud slouží a rozkládají revoluční hnutí, jsou skrytě podporováni. Jestliže je toto hnutí slabé, jsou jen tolerováni. A jestliže je poraženo a je s ním zúčtováno, pak se stávají obětí této porážky i oni. Vítězové je totiž většinou již nepotřebují.

Jak by mohl být? Už jen proto není, protože vzhledem k jejich pestrobarevnosti vlastně nikdy žádnou ucelenou teorii neměli, čímž nepodceňuji dílčí poznatky jednotlivců. A také neměli a nemají žádnou praxi; nehodlají totiž bojovat a tím méně usilovat o vytvoření nové společnosti. Má to však i svou výhodu.

Nemohou se dopouštět chyb. Tím aspirují na zapsání se do dějin, žel pouze nezábavné literatury.