186 schodů

U příležitosti 80. výročí ukončení nejstrašnější války v lidských dějinách zorganizovaly pražský krajský výbor a středočeský krajský výbor KSČM autobusový zájezd do koncentračního tábora Mauthausen v sousedním Rakousku. Rád jsem přijal nabídku od Zdeňka Milaty, předsedy OV KSČM Nymburk, hlavního organizátora a společně s dalšími nymburskými přáteli i z Klubu českého pohraničí jsme se v neděli 11. května v časných ranních hodinách vydali na cestu.

Během cesty nás Zdeněk seznámil se smutnými fakty a historií tohoto, nechvalně proslulého místa. Při vyslovení tří zlověstných číslic doplněných podstatným jménem – „186 schodů“, se vybaví trýzeň a utrpění vězňů tohoto prokletého místa. 186 schodů, to byl také jeden z mnoha důvodů, proč jsem se chtěl do Mauthausenu podívat. A schody si vyšlapat osobně.

Na místo vybudovaném na kopci nad městečkem u Dunaje jsme dorazili krátce před půl desátou. Poslední kilometr jsme hlemýždím tempem jeli téměř půl hodiny, neboť před námi byla kolona dalších automobilů a autobusů, které se drápaly do vrchu, zatím co již prázdné autobusy sjížděly dolů. To pravé překvapení nás čekalo v cíli naší cesty. Rozsáhlé parkoviště zaplněné autobusy různých značek a států, nejen evropských.

Po organizačních pokynech jsme se vydali na prohlídku tábora. Již při vstupu za zdi této kamenné tvrze jsem se otřásl hrůzou z pomyšlení, kdyby tak chtěly prostory vydat hrůzná svědectví o utrpení a živoření vězňů. Na druhou stranu mne dojala obrovská záplava projevené solidarity. Kam oko dohlédlo, všude jsme viděli skupiny účastníků aktů, mnozí i ve slavnostních národních krojích.

V táboře se s námi spojila skupina Jihočechů s delegací přátel KČP ve slavnostních uniformách, vedená Markem Adamem, dvojkou jihočeské kandidátky STAČILO! a Ríšou Štěpánem, hlavním organizátorem velkolepé akce 9. května v Praze na Klárově.

Tady jsme ocenili Jiřího Horáka a Vladimíra Chaloupku, že s sebou přivezli i rudé vlajky s nápisem KSČM, které jsme si rozebrali a zviditelnili tak víc naši skupinu. Bez nich už bychom byli mezi tisíci účastníky, téměř neviditelní.

Prohlídku objektu jsme zahájili položením květů u pomníku československým obětem, pokračovali jsme k vedlejšímu pomníku vězňů ze Sovětského svazu a dalších. Poté si každý zorganizoval prohlídku dle svých možností. Ti fyzicky zdatnější se vydali po schodech dolů cestou k lomu, odkud vězni na svých bedrech nosili těžké opracované kamenné kvádry po schodech nahoru... v létě, v zimě, za každého počasí.

Dole na louce, pod schody v lomu, jsme si prohlédli pamětní desku, připomínající toto nelidská utrpení - jezírko pod skálou „PARAŠUTISTŮ“, ze které vrahové shazovali nemohoucí vězně.

A vydali jsme se po schodech vzhůru. Ve fyzicky zdravotně přijatelném stavu, dobře živení, nestrádající, bez zátěže na rozdíl od podvyživených, zubožených chudáků s těžkými balvany na zádech. S hrůzou jsme si uvědomili, že slabé jedince, kteří výstup nezvládli a upadli, čekala krutá smrt roztrháním psy, k tomuto účelu speciálně chovaných a cvičených, v lepším případě pád se skály.

Po fyzicky namáhavém výšlapu schodů a dlouhé kamenité cestě vzhůru na louku, jsme si vydechli a vydali na prohlídku dalších památníků a objektů... krematoria, sprch, ubikací vězňů…

A protože do plánovaného odjezdu zbývaly necelé dvě hodiny, zapojili jsme se do průvodu, který přes hlavní nádvoří procházel již od doby našeho příjezdu. Dlouhý, nekonečný, pestrobarevný had složený z národů a ras z celého světa, tisíce účastníků, kteří se přišli poklonit a vzdát úctu obětem fašistických vrahů. A protože i tento průvod byl řazený podle abecedy, naše delegace byla téměř na samém konci. Jsme sice Češi, ale v mezinárodním uspořádání uváděni jako Tsechische.

V tu chvíli mi situace připomínala průvod sportovců na Olympijských hrách. Ona to opravdu byla olympiáda, ale nikoliv sportovní, ale pietní, jejíž převážnou částí tvořili mladí lidé a střední generace.

I když mohla delegace Čechů působit ve srovnání s většinou ostatních jako Popelka, tak díky vlajkám KSČM byla alespoň naše část pro přihlížející účastníky viditelnější.

Po položení květin a vzdání poct před centrálním pomníkem se s objektem tohoto ponurého místa loučíme.

Po trochu delším čekání na autobus, mnoho autobusů muselo totiž přijet až ze vzdálenějšího parkování, neboť se již na přeplněné parkoviště u tábora nevešlo, odjíždíme plní dojmů, smutných ale i pozitivních zážitků.

Byli jsme u toho!