První máj - svátek naivity, s níž jsme vlezli do Evropské unie

U prvního máje máme na výběr, zda si užívat času lásky, zda slavit práci, která, není-li povinná, je najednou nesamozřejmá, anebo si můžeme vyčítat naivitu, připomínaje si výročí vstupu do Evropské unie. Pokud jde o Máchův máj, není co řešit, snad kromě počasí, které někdy nepřeje romantice. U práce sice stále platí, že je málo platná, je-li kvapná, ale už neplatí, že bez práce nejsou koláče. Pryč je doba, kdy šlo zbohatnout prací. Úspěchem je prací se uživit.

Jednadvacáté výročí našeho vstupu do Evropské unie by nestálo za zmínku, kdyby se neukázalo, že jsme si naběhli na vidle a vlezli do pasti, ze které se teď dostat chce víc než jen úsměv.

Evropská unie, do které jsme vstupovali, nemá mnoho společného s tím, co se z EU za dvě desetiletí stalo. Především se vytratila hlavní příčina, kvůli které Evropská unie ještě jako Evropské společenství uhlí a oceli a později jako EHS vznikla. Z mírového projektu se stal projekt militaristický. Ze spolku, ve kterém vzájemně výhodně spolupracovaly suverénní státy, se stala organizace, která nad jednotlivými členy vykonává dozor. Prostřednictvím Evropské unie dnes evropský kontinent ovládají lobbisté prosazující to, co je výhodné pro privátní globální byznys, nikoli pro občany.

Než nám tady došlo, že Evropská unie se nerozšiřuje o rovnoprávné členy, ale o periférie čili členy druhé kategorie, dramaticky se snížila soběstačnost republiky ve všech oblastech národního hospodářství. Na členství v Evropské unii u nás doplatily průmysl, zemědělství, energetika a unijní regulace prostoupily jako rakovina do všech oblastí občanova života. Otázka našeho členství v Evropské unii dnes nestojí, zda je pro nás výhodné, anebo nevýhodné. Jde o to, zda si můžeme dovolit z ní vystoupit, respektive zda si můžeme dovolit v Evropské unii setrvávat.

Škoda, kterou jsme vstupem do Evropské unie utrpěli, je bohužel nevratná. Republika přišla o několik generací, jež jsou kvůli své globální orientaci lokálně k ničemu. Asi nelze hovořit o úniku mozků, protože členství v Evropské unii je provázeno úpadkem vzdělanosti, takže nemá, co příliš uniknout. Problémem je naopak množství lidí v produktivním věku, kteří tady budou překážet, protože se na nic kloudného nehodí a do ničeho potřebného se jim nechce.

K pádu do bodu, kdy lidé, co se na nic nehodí, pobývají v zemi, která jim nepatří, nedochází ze dne na den. Je to důsledek procesu, kdy se stále slevuje z nároků, aniž se snižuje očekávání a nároky, a tato disproporce se vyrovnává na dluh. Nakonec zůstane vyjedený krám, oči pro pláč, a kde nic není ani čert nebere, což jsou všechno přísloví, která našim dnešním Evropanům nic neříkají.

Lidí schopných nahlédnout „která bije“, rychle ubývá a generace, které se plácají v unijním provozu bez vize kudy kam, čeká procitnutí do reality, na kterou nejsou připraveni. Odpovědnost za budoucnost přebírají lidé, kteří nemají plán B, a co je horší, nemají ani plán A.

Mluví, aniž by co řekli, jsou zaměstnaní, aniž by něco vytvářeli, vyhlížejí něco, co nepřijde. I o tomto je první máj, den, kdy si připomínáme, jak se nad námi v Evropské unii zavřela voda, aniž bychom si toho tenkrát všimli. Pitomé na tom je, že my se už nevynoříme.

Ještě že je ten první máj i lásky čas!