Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 15. díl: o filozofii

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Svou jasností, srozumitelností, komplexním chápáním světa i hloubkou, jak se jej snaží vnímat. Ve filozofii nenajdeš žádné záhady, dogmata, nevysvětlitelné pojmy, nezabývá se ničím nadpřirozeným. Od prvních hodin, kdy jsem ji začal kdysi studovat, mi bylo jasné, že je to pohled na svět, který mi nebyl cizí, vštípili mi jej rodiče i babička tím, jak žili. Nikdy žádnou filozofii nestudovali a politicky nebyli organizovaní. Svět nazírali sice živelně, ale věcně: materialisticky, dialekticky, aniž by si byli vědomi těchto pojmů. Prostě viděli svět, jaký je. Takový, jak je obklopoval, tedy bez iluzí, v rozporech, pohybu a souvislostech. A tak jej odráží Marxova filozofie. Jen je ucelenější, logicky provázanější, přesnější. Mnohem více než jiné filozofické systémy.

Těžko ji definovat, protože neexistuje pouze jedna filozofie. V dějinách filozofického myšlení jsou jich stovky. Každý filozof měl svou teorii. V něčem měl pravdu, v jiném se mýlil. Některý chtěl, aby byla vědou, jiný tvořil spíše nezábavnou literaturu. Koneckonců ale vždy přitom vycházel ze svého světového názoru. Jako každý z nás by bez něj nemohl žít. Je to názor jedince na svět a na jeho místo v něm. Pomáhá nám většinou se orientovat všude tam, kde máme málo informací. Když pak někdo svůj názor sepíše, uceleně jej zpracuje a vyjádří, může z toho vzniknout, zjednodušeně řečeno, filozofie. A jestliže tato filozofie odpovídá zájmům velkých skupin lidí, tříd spojených zejména ekonomickými zájmy, zpravidla se stává teoretickým základem jejich ideologie.

Nikoli, to všechno jsou především dějiny filozofie. Tohoto omylu se někdy například dopouštějí studenti i jejich učitelé. Dějiny filozofie jsou zcela odlišnou disciplínou. Podobně jako jsou odlišné třeba dějiny medicíny a medicína sama. Minulost jakéhokoli, ať filozofického, medicínského či jiného poznání, je plná iluzí a omylů. Nemá smysl se tuto minulost učit dřív, pokud ji nechápeme ve spojení se současnou úrovní vědeckého poznání. Žádná věda nemůže trvat na chybách svých předchůdců, musí je překonávat a někdy i taktně prominout. Ne zdůrazňovat a studovat minulé poznatky coby rovnocenné poznatkům současným. To mnozí učitelé filozofie neumí anebo nechtějí. Museli by víceméně obnažit své filozofické myšlení, včetně svého světového názoru. A některým z nich se do toho nechce, třeba jen proto, že za to nejsou placeni. Takže vyučují jen to, co kdo a kdy napsal, a dělají z toho vědu. Potom se nelze divit, že mnoho vzdělaných lidí považuje takovou filozofii za zbytečnou.

Filozofie podle mne vědou není. Podobně jako věda hledá pravdu, ale na rozdíl od ní je nanejvýš abstraktní. Zabývá se natolik obecnými problémy, že je žádná věda sama o sobě neumí vyřešit. Vždy, když se filozofie ve své historii dobrala něčeho konkrétního, co šlo nezvratně vysvětlit, změřit, definovat, tak se to z ní postupně vydělilo a zformovalo jako nová vědecká disciplína. Takže ve filozofii zůstaly a dodnes zůstávají jen nejobecnější problémy, které každý obor vědy přesahují. A přibývají nové. Právě pro vysoký stupeň abstrakce někteří vědci filozofií pohrdají. Řekl bych, že to jsou spíše vědečtí úředníci. Opravdoví vědci, myslitelé, rozdíl mezi filozofií a vědou chápou.

Filozofie se snaží zobecňovat poznatky praxe i jednotlivých věd, a tato zobecnění zpětně poskytovat vědeckým disciplínám k orientaci. Německý fyzik a filozof Moritz Schlick ji charakterizoval takto: „Co jest filozofie? Věda to tedy není, ale je to něco velice významného a velkého, takže ji i nyní můžeme považovat za královnu věd. Nikde není řečeno, že královna věd musí být sama vědou.“

Nejprve ti řeknu, co není věda. Rozhodně není souhrnem poznaného, jak se leckdo může domnívat. To se nazývá naukou. Věda je hledání dosud nepoznaného. V tomto hledání vědec nutně tápe, vytváří si iluze a dopouští se omylů, které pak musí jiní anebo on sám vyvracet. Přitom se více či méně podvědomě řídí filozofií a s ní spjatým světovým názorem, které přijal za své. Čím je tato filozofie blíže reálnému světu, který je materiální a funguje v souladu s principy odhalenými dialektikou, tím lépe se vědec orientuje v nepoznaném problému, jemuž zasvětil své bádání. Naopak ale, čím blíže má vědec k něčemu, co je mimo hmotný svět a lidské vědomí, tedy k idealismu, tím více bloudí a leckdy vysvětluje průkazné vědecké objevy fantasmagoricky. Žel tyto fantasmagorie jsou leckdy čtenářsky přitažlivější, a tudíž i lépe honorované než věda sama. A tak někdy i dobří badatelé opouštějí vědu a vrhnou se na její až vulgární popularizaci v médiích, zaštítěnou jejich vědeckými tituly a hodnostmi.

Ve společenských vědách je to ještě horší než v přírodovědě. Zde se za vědu často vydává jakýkoliv blábol, zpravidla dobře placený, sloužící zájmům vládnoucích tříd. Abychom nechodili pro příklad daleko, stačí pohlédnout vzhůru takříkajíc do našich nejvyšších pater, kde řešení společenských problémů s opravdovou znalostí věci často suplují pouhé tituly zdobící jméno takzvaného odborníka. To degraduje společenskou vědu i filozofii v očích myslících lidí.

Marxova dialekticko-materialistická filozofie, tedy dialektický a historický materialismus, jsou teoretickým základem marxismu. Bez tohoto základu by byl marxismus pouhou ideologií, proměnlivou v čase i podle zájmů jednotlivých stranických funkcionářů či jejich skupin. Marxova dialekticko-materialistická filozofie je z vědy vycházejícím stanoviskem i kompasem politické ekonomie a vědeckého komunismu - tedy nedílných součástí marxismu, ale i praktické politiky komunistů. Kdo nezná tuto filozofii, může být jen přívržencem či souběžcem komunistického hnutí, nikoli komunistou. A kdo jí opovrhuje, může být pouze parazitem tohoto hnutí.

(Pokračování příště)