Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 14. díl: o svobodě
Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.
Asi není sporu, Františku, že pojem svoboda je jedním z klíčových v dějinách civilizace a jejího myšlení, zvláště pak filozofického. Můžeš, prosím, ve zkratce přiblížit genezi obsahu tohoto pojmu?
Pojem svoboda vznikl již na úsvitu civilizace, v otrokářské společnosti, jíž předcházelo rodové, prvobytně pospolné společenství. Otrokářská společnost se rozdělovala na otroky, kteří byli jejím hlavním výrobním prostředkem, a jejich majitele, otrokáře. Svoboda pro jedny znamenala nebýt otrokem a pro druhé možnost je vykořisťovat. Následný feudalismus to zdokonalil a vytvořil hierarchii poddanství. V něm svoboda znamenala proti předchozímu rozdělení společnosti nižší stupeň závislosti poddaného na svém pánu. Ale podstata zůstala stejná: šlo o svobodu vykořisťovat či nebýt vykořisťován. Jen forma závislosti se změnila. Člověk už nebyl svobodný nebo nesvobodný přímo, osobně, ale hlavně prostřednictvím vlastnictví půdy, jakožto určujícím feudálním výrobním prostředkem. S dalším vývojem pak přestala být určujícím výrobním prostředkem půda a staly se jím nástroje a stroje. Formoval se kapitalismus. Od jeho počátků až dosud jsou lidé vzájemně připoutáni především penězi. Aby mohla většina z nich žít, musí pracovat pro ty jedince, kteří peníze mají. Formálně je svobodná, reálně je však na těchto jedincích závislá. Stále jde o svobodu s právem vykořisťovat a být vykořisťován. To je základní, materiální kořen problému. Každý sociální jev včetně svobody má ale tři kořeny. Ty působí vedle sebe i proti sobě, vzájemně se posilují nebo zeslabují. Člověk je tak jednotou svých sociálněekonomických vztahů, emocí a svého poznání.
Zastavme se u poznání. Dost je rozšířený názor na svobodu, coby poznané nutnosti. Není tento názor připisován hlavně marxismu?
Takto by byla svoboda chápána jen pasivně, staticky, trpně, jako nicnedělání, umírání. Tak ji dávno před Marxem, v sedmnáctém století, pojal Benedikt Spinoza, který také říkal: „Lidé se mýlí, když si myslí, že jsou svobodní“. Bedřich Engels, aniž by popřel svobodu jako poznanou nutnost, ji pochopil hlouběji: „Svobodná vůle nemůže znamenat nic jiného, než schopnost rozhodovat se se znalostí věcí“. To sice poznání nutnosti obsahuje, ale neomezuje se na ně. Zdůrazňuje schopnost rozhodovat se a jednat. Podle Engelse znalost věcí neznamená jen poznání nutnosti; znamená i předvídat nahodilost, vidět skutečnost a z ní vyplývající možnosti. Těch je vždy více a k uskutečnění každé z nich musí být splněny určité podmínky. Marxismus nevede člověka k pasivnímu poznání a očekávání nutnosti, ale k jejímu aktivnímu využívání. K poznávání životních podmínek člověka a k jejich přeměně, neboť to je způsob existence lidstva. Marxismus chápe svobodu jako aktivní využívání nutnosti k vytváření nových, pro člověka životně, sociálně i jinak příznivějších možností.
Proč ale pak mnozí, zejména politici, často se dožadující zlepšení těchto možností, jsou přesvědčeni o neslučitelnosti svobody a marxismu?
Ti nejvyšší jsou za to placeni. A ostatní často podléhají již vzpomenutým emocím. Ty většinou nebývají bezezbytku jejich vlastní; jsou pěstovány falešnou propagandou nebo vyvolány povrchním chápáním svobody. Základem takovéhoto chápání je nezřídka iluze být „volný jako pták“ a nebýt závislý na společnosti. To je nesmysl. Jeden z nejlepších mozků minulého století Albert Einstein kdysi napsal: „Závislost člověka na společnosti je přirozené povahy“. Měl pravdu. Čím více se člověk zbavuje závislosti na přírodě, tím více se stává závislejším na společnosti. Sotva ráno vstane a jde do koupelny, potřebuje společnost. Díky jí má světlo v koupelně, vodu, toaletní potřeby i kanalizaci. Tak to pokračuje celý den. Jde do práce, v poledne na oběd, někdy k lékaři, večer třeba do divadla a podobně. Bez společnosti, která vyrábí, organizuje, řídí a uspokojuje potřeby lidí, by jedinec sotva přežil. Ať by to byl romantický básník snící o jakési absolutní svobodě, nebo kafkovsky sociálně deprivovaný pesimista, anarchokomunista či přívrženec anarchokapitalismu. Každý z nich je víceméně závislý na společnosti a nezmění to. Ani marxismus nechce a nemůže odstranit závislost člověka na společnosti a zajistit nějakou absolutní, vysněnou svobodu. Může a chce odstranit jen jediný, základní, sociálněekonomický kořen nesvobody, kterým je vykořisťování člověka člověkem. To je důvod, proč je některými zpochybňován, odmítán a pomlouván. K pochybnostem o správnosti marxistického pojetí svobody přispěly i chyby komunistů, kteří v úsilí o velké společenské ideály někdy neviděli člověka.
Existuje teď vůbec nějaké obecné vymezení svobody?
Neexistuje. Každý to své vymezení považuje za jediné správné. Svoboda je historicky se měnící společenský vztah, proces. Jako společenský vztah je podmíněna hlavně materiálně, především vlastnictvím výrobních prostředků. Každý ji chápe jinak, což vyplývá z rozdílného společenského postavení lidí i z jejich odlišného stupně poznání, nestejných zkušeností a prožitků. Většina, byť někdy moudrých vyprávění o svobodě, jsou koneckonců jen pohádky pro chudé. Svým způsobem to vyjádřil již v předminulém století světově známý ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij: „Peníze jsou ražená svoboda“, přičemž k tomu dodal, že k „… čemu je mi svoboda, když nemám milion“. Ale i to je historicky proměnlivé. Dnes si pořídíš v Praze za milión sotva chodbu a záchod v panelákovém jedna plus jedna.
V tom ti dávám zapravdu. Nemyslíš ale, že například současná elektronická mediální expanze spojená s nebývalou informovaností lidí může zásadně příznivě ovlivnit jejich svobodu?
Nemyslím si to. Opěvovaná svoboda tisku či jiných mediálních informačních prostředků je koneckonců svobodou jejich vlastníků. Směšná je i svoboda elektronicky doručovaných zpráv, kde mají vlastníci počítačových sítí v rukou sledovací programy. I provozovatelé mobilních telefonů mají možnost sledovat pohyb a konverzaci člověka na stovky kilometrů. Také každý jeho krok po městě je zaznamenáván spoustou kamer. Stejně tak pohyb automobilů po dálnici registrují elektronické brány. I nákup, mzda, odpracovaný čas, návštěva lékaře, předepsaný lék a další data o lidech se pečlivě digitalizují. A všechna lze kdykoliv zneužít. Není tajemstvím, že těmito daty jejich vlastníci obchodují, aby pak byla zneužita třeba k politickým účelům. Přitom média nás přesvědčují, jak jsme svobodní. Kde jsou ty časy, kdy ve věži svatého Mikuláše v Praze seděl vysloužilý policajt s dalekohledem.
To je úsměvná, ale nikoliv příliš optimistická tečka za úvahami o svobodě, ne?
Uznávám. Pokud jde o svobodu, jako občané máme k optimismu ještě daleko. Svoboda je složitá společenská otázka. Výstižně na ni odpovídá například náš význačný básník S. K. Neumann: „To je neorganická hromada svobod, které jsou na papíře pro všechny, ve skutečnosti však platí jen pro toho, kdo na to má.“ Inspirací k přemýšlení o proniknutí do tajů svobody pak rozhodně je evropská autorita, veliký německý básník, spisovatel, myslitel a politik Johann Wolfgang von Goethe, který napsal: „Nejbeznadějněji jsou zotročeni ti, kteří klamně věří, že jsou svobodní.“
(Pokračování příště)
