Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 16. díl: O náboženství a politice

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Politické a náboženské zájmy se kříží tam, kde není vládnoucí část společnosti jednotná a konkuruje si navzájem. V souladu s tím se rozděluje i náboženství a politika. Vzpomenutý kardinál Richelieu měl za úkol vládnoucí moc a náboženství, jejich rozdílné zájmy, ve Francii sjednocovat. Proto se stal prvním ministrem královské moci i hlavou moci církevní; představoval obojí. Později přišla církev na to, že je účinnější a pro ni výhodnější podílet se na společenském zřízení prostřednictvím politických stran a svých „loutek“ oblečených do civilu a podle potřeby s nimi manipulovat a střídat je. Po druhé světové válce už církev přímo do politiky nevstupuje. Její zájmy v rámci politické moci například u nás aktuálně prosazovali a prosazují Nečasové, Bendové, Kalouskové, Jurečkové a jiní. Když jim pak lidé, voliči, přestanou věřit, postará se církev, nikoli však nesmiřitelně s vůlí státní moci, aby byli vystřídáni novými tvářemi. Církev je pevnou součástí kapitalistických výrobních vztahů, a proto je více či méně stále jejich ochráncem. Stejně jako před tím celá staletí chránila vztahy feudální. Tehdy byla největším feudálním vlastníkem půdy v Evropě. I teď jí u nás patří více zemědělské půdy než Babišovi či jemu podobným. Nečasova církevní restituce i Fialův konkordát jsou jen nástroje k posílení církví coby opor kapitalismu.

Politika se formovala ve značné míře na půdě náboženství. Někdejší rody v raných dějinách spravoval stařešina či náčelník včetně náboženských obřadů. Ve slovanských jazycích to naznačují také slova kněz a kníže mající stejný slovní základ. K výrazné obsahové odlišnosti těchto slov došlo později. Původní mocnář, tedy stařešina či náčelník rozmlouval s lidmi i božstvy. Tlumočil bohům přání lidí a lidem rady bohů. Ve skutečnosti však za poselství bohů vydával své myšlenky, rady, svou vůli, a proto se stával jakýmsi prorokem. Při rozpadu prvotní pospolitosti, hlavně v důsledku ekonomické činnosti, zejména dělby práce a specializace a s nimi spojeném vznikem tříd, začal tradiční vůdce účelově prosazovat s pomocí bohů i své ekonomické zájmy. Určité podobenství toho nastínil spisovatel Alois Jirásek v pověsti O Libuši. Když se v době rozpadajícího matriarchátu, znaku prvotní pospolitosti, začali bouřit bohatí muži a volali „běda mužům, kterým žena vládne“, poslala je kněžna Libuše, aby jí vyhledali ženicha. Jako průvodce jim dala koně, který je dovedl tam, kam na něm jezdila za Přemyslem tajně randit. Vypadalo to jako zájem bohů, ale bylo to Libušino přání, motivované zachováním si svých mocenských zájmů. A tak předkové budoucí šlechty museli své mocenské zájmy načas utlumit a podřídit se Libuši, která svou vůli zaštítila proroctvím.

Mocenskopolitické a náboženské zájmy mohou si být blízké i vzdálené. Podle toho, jak jsou si blízké nebo vzdálené ekonomické a mocenské zájmy jednotlivých tříd a jejich skupin. Politika a náboženství jsou jen odrazem těchto zájmů. Názorně vyjádřeno: Ve šlechtických rodech bylo běžné, že jeden syn spravoval majetek a dělal politiku, druhý vojenskou kariéru a třetí se stal vysokým církevním hodnostářem. I když se jejich individuální zájmy lišily, ty třídní byly shodné. To ale neznamená, že mezi církví a státem nedocházelo k rozporům, dějinným střetům. Vždycky v nich šlo, parafrázováno s „klasikem“, o peníze až v první řadě.

Například křižácké či husitské války nebyly koneckonců bojem o charakter náboženství, ale zápasem mocenskopolitických a majetkových zájmů uvnitř církve i šlechty. I pozdější spory katolíků a protestantů odrážely boj církve i feudální šlechty s rodící se buržoazií. Ani Josef II. nebyl proti náboženství; jeho reformy zestátňovaly katolickou církev jen proto, aby pokorněji sloužila jeho státu. I věřící Masaryk nebojoval s náboženstvím, s vírou, ale s církevní mocí. Jeho pozemkovou reformu, která postihla také církev, podporovala buržoazie ve snaze zmocnit se církevního a šlechtického majetku. To všechno byly pouze konkurenční boje mezi mocnými. Odehrávaly se často na náboženské půdě, protože náboženství bylo většinou jedinou organizovanou silou. Nešlo v nich o nadpřirozené bytosti, ale především o ekonomické a mocenskopolitické zájmy.

Náboženské i politické ideje jsou pouhým praporem, pod kterým se vedou zejména hospodářské a politické boje. Politické strany a církve tímto praporem většinou jen mávají. Hospodářský a politický boj vládnoucích tříd vede za ně státní aparát: úřady, policie, armáda a podobně. Na rozdíl od potlačených tříd, které jej musí převážně vést bezprostředně samy, osobně. Roli církve v těchto bojích vyjádřil jasně T. G. Masaryk: „Trůn podporuje oltář a oltář podporuje trůn.“ To, že si občas konkurují, je jen plodem i podmínkou jejich blízkých zájmů. V zásadních otázkách se vždy shodnou.

Marx charakterizoval náboženství jako „opium lidstva“. Úkolem náboženství totiž bylo utišit nespokojené, dát naději beznadějným. „Je to duch bezduché společnosti, cit bezcitného světa“, charakterizoval náboženství Marx. I proto usiloval o vytvoření lepší, zdravější společnosti, než byla ta, ve které žil. Takové, která opium nepotřebuje.

Náboženství vzkvétalo a rozšiřovalo se v sepětí s politickou mocí. Vždy bylo a dosud je jejím nástrojem, nebo také pomocníkem odporu proti ní. Bez toho by nemělo svou sílu a vliv. Se zánikem třídního rozdělení společnosti ztratí náboženství svůj společenský význam a stane se individuální zvláštností jedinců. To není přání marxistů, to je nezvratný proces sekularizace, objektivně vyvolaný společenským vývojem a s ním spojeným poznáním. Jakmile náboženství přestane sloužit vládnoucím třídám, stane se zbytečným. A stejně tak třídy: ztratí-li svoji společenskou roli, odumřou a spolu s tím přijde o svůj společenský význam i politika. Protože třídy, jejich strany či aparáty historicky nebyly a dosud nejsou ničím jiným, než nástrojem prosazování a obhajování ekonomických zájmů těchto tříd. Tmelem uvažované budoucí beztřídní společnosti bude podle marxistů práce a vědění, zejména jejich tvořivý potenciál, přinášející člověku uspokojení. Tmelem společnosti nebudou různobarevní politici, opírající se o peníze jiných, a náboženští „proroci“, vydávající se za posly nadpřirozených bytostí. Pokud by tomu tak mělo být na věky věků, vyspělá společnost začne degenerovat a nepřežije. Avšak pud sebezáchovy lidstva jednou člověka od politiky a náboženství osvobodí.

A že tomu mnozí nevěří? Ve středověku by v nemocenské či důchodové pojištění nebo bezplatné zdravotnictví také nikdo nevěřil. Proto jsem optimista, i když se toho nedožiji.