Kvadratura kruhů za mír a válku

Tolik se toho stalo v posledních týdnech! Ani ne tolik v USA, kde všichni vyčkávají nad tím, co nevyhnutelně přijde, s jedním unaveným, utrápeným - nebo bezduchým - staříkem (druhý nikdy netvrdil, že nějakou duši má).

Ale v Evropě! 7. července přišlo obrovské překvapení, které se jen málokterý vědátor odvážil předvídat. Ne, nebyl to dav LePenové/Bardelly, na který se strachem čekali, a už vůbec ne Macronovi smutní pytláci! Byla to La Gauche – Levice – která ukázala, co lze vyhrát, když se postavíte do boje – tentokrát se spojenýma rukama a chytrou taktikou! A proti rasismu a nacionalismu!

Ve volbách do Evropského parlamentu 9. června ukázalo cestu několik levicových stran, které sice zaznamenaly malé, ale vítané zisky v Belgii, Dánsku, Finsku, Řecku. Obecný trend se však ubíral doprava. Dokonce i v Británii, která už není v EU, zatímco neuvěřitelně zkorumpovaní toryové byli konečně smeteni ze stolu, vítězná Labouristická strana, která je nahradila, nebyla o nic méně zběhlá v umění zaprodat se těm, kdo nabídnou nejvíc. Tu a tam však londýnskou mlhu rozptýlily nové, odvážné hlasy – nejslavněji starý dobrý Jeremy Corbyn jako nezávislý, nyní doufejme s kuráží se bránit; tyto nadějné hlasy budou proti mlze stále čelit těžkým časům, kdy budou tajtrlíci stále vykřikovat svá pro-netanjahuovská obvinění ze zneužití „antisemitismu“ – dost podobně jako v USA a Německu.

Této taktice samozřejmě čelili i francouzští levičáci, obvinění z antisemitismu, místy pravá, ale většinou přehnaná, vymyšlená a zdůrazňovaná, aby rozštěpila levici a oslabila boj proti militarismu, internacionalismu – a za socialismus. Ve Francii je La Gauche (Levice) mnohem silnější, ale vzhledem k tomu, že postrádá většinu, bude čelit i zamlženému Brumairu. V mnoha klíčových otázkách očekávám, že Macronův dav dá přednost mazlení se s LePenovou & Co. – což je zavedená tradice. A levice je samozřejmě velmi různorodá parta. Nic není jisté! Nic však nemůže zmenšit mé štěstí, když vidím, jak ta miliardářská parta dostává nejen obří zisky, ale také vzácnou, tvrdou ránu do solar plexu! Vive la Gauche! Ať žije Levice!

V Německu vypadá bojový ring jinak; připomíná spíše Ringling Brothers, slavný cirkus, který před 140 lety založila německá rodina, nyní nově oživený. Tříčlenná koalice v Berlíně nakonec vybojovala vratký rozpočet, právě včas na letní prázdniny, ale křehký stan větrné poryvy podzimu sotva přežije. Každý ministr kabinetu trvá na více penězích v již tak smutně ochablé ekonomice. Ano, je stále nejbohatší v Evropě, kde vysoko létají šťastní artisté na visuté hrazdě, jako Armin Papperger z Rheinmetallu (tanky Panther), s ročním mzdovým přídělem 3,6 milionu eur (cca 91,2 mil. Kč), nebo Oliver Blume z VW s tučnými 9,7 milionu eur. Ale ti dole, kteří stavějí rekvizity, odklízejí špinavé piliny nebo dělají jiné těžké práce, dnes čelí nejnižšímu tempu růstu na kontinentu, s mnoha potravinami mimo dosah, stoupajícími nájmy, přibývajícím vystěhováváním, znevýhodněnými chudými dětmi, citelným nedostatkem lékařů a učitelů a stále více důchodci závislými na bezplatných potravinových spížích.

Některé problémy jsou pozůstatky covidové mizérie, ale hlavním důvodem neradostného obrazu je velký nárůst nákladů na palivo, ruský plynovod je zavřený (a ne moc záhadně vyhozený do povětří), což nutí spoléhat se na zkapalněný plyn získávaný hydraulickým štěpením, draze dopravovaný z amerického pobřeží Perského zálivu, arabských států Perského zálivu, nebo na ruskou ropu odkoupenou z Indie. Další hlavní příčina: obrovské částky vynaložené na budování armády, na hrůzostrašná opatření vypadající stále více jako přípravy na válku, kdy je vybraný protivník neustále obviňován z agresivních cílů – zatímco stále více německých zbraní a vojáků je rozmisťováno blíž a blíž k ruským cílům a námořním cestám v srdci země.

Ať se v koaličním kabinetu člověk podívá kamkoliv, ministři všech tří stran jsou neustále v rozporu, jedna proti druhé, a jaksi připomínají onu celosvětovou hru „kámen-nůžky-papír“. Nejmenší z nich, svobodní demokraté (FDP), neúnavně podporující byznys, trvají na tom, aby se bohatým (maskovaným pod hlavičkou „produktivní střední třída“) nezvyšovaly daně. Taková štědrost k zazobancům, už tak překvapivě nedostatečně zdaněným, vyžaduje tvrdou skoupost, přinejlepším s nejskromnějším zlepšením, vůči rodičům samoživitelům, dětem, seniorům a nezaměstnaným. FDP, balancující podél pětiprocentní hranice potřebné k setrvání ve Spolkovém sněmu, však své dva partnery neustále vydírá. Pokud by skončila, pak by se vláda zhroutila, byly by nutné mimořádné volby, a protože všechny tři strany si stojí v průzkumech tak nízko, když ve volbách do EU skončily bídně, okamžitě by čelily politické katastrofě.

Zelení, kteří před necelými třemi lety mířili na vrchol stranické pyramidy, dnes vypadají velmi smutně a jsou pravděpodobně nejneoblíbenější. Přestože nezvládají pokusy o zachování své opory, ekologické cudnosti, často se vkrádají pod teplé peřiny s křesťanskými pravičáky, přijímají kompromisy v oblasti životního prostředí, ale snaží se získat čelní pozici v bojovných požadavcích na útok proti Rusku, nyní na Ukrajině – také ekonomicky. „Zničit Rusko!“ zněla výzva zelené ministryně zahraničí Anneliny Baerbockové. Často se zdá, že Zelení mají nejbližší vazby a nejvíce se podbízejí americkým kapitálovým zájmům (a také německým) a jsou rozpolceni mezi svou bojovnou zahraniční politikou a zhoršující se pověstí majitelů domů, kteří se obávají vyšších nákladů na izolaci a vytápění svých domovů, a farmářů, které rozzlobily předpisy proti herbicidům a přísnější ochrana zvířat – vnucené jim, jak mnozí vidí, bandou bohatých bio-veganů!

Dokonce i sociální demokraté (SPD), tedy lídr trojice, dosahují podle průzkumů asi 15 %, což je jen polovina jejich tradičních (ale také zmenšených) křesťanských soupeřů (CDU-CSU). SPD, vyděšená ztrátami mezi pracujícími lidmi, musí projevit sociální vědomí, alespoň verbálně. Ačkoliv však její kancléř Olaf Scholz požadoval minimální hodinovou mzdu ve výši 15 eur, trval také na dalších sto miliardách eur na militarizaci, a pak ještě více, to vše za cenu pracujících lidí. A zatímco stále přešlapuje na místě ohledně vyslání střel Taurus, schopných zničit moskevské metro i všechny její vojenské bunkry, Zelenskému, schvaluje pro Kyjev všechny ostatní druhy vojenské techniky, stejně jako pokračující podporu genocidního Netanjahua a spol. v Gaze. Zatímco několik sociálních demokratů – velmi málo – se odvážilo volat po vyjednávání a míru v obou válkách, nejhlasitějším bojovným křižákem v Německu je ministr obrany Boris Pistorius, který se označuje za sociálního demokrata. Nyní je na Aljašce a pomáhá založit další německou základnu v daleké oblasti, ale ne tak daleko, aby hněvivě neodsoudil malý škrt v ohromném německém vojenském rozpočtu. Vše je potřeba, samozřejmě pro „obranu“. Není to tak dávno, co měl plné ruce práce se zřízením stálé německé základny v Litvě. A právě Pistorius vyzval ke znovuzrození vojenských odvodů, které byly v roce 2011 v podstatě zrušeny. Když tento zkušební balon praskl, protože plul příliš daleko a příliš rychle, vyslal nahoru menší balon; žádné sepisování, jen dotazník pro odvodový věk Němců, povinný pro muže, dobrovolný pro ženy, nastavující je pro sepisování „v případě potřeby“. Ten balon je stále na hladině. Aby bylo vše jasné, požadoval „Kriegstüchtigkeit“ (válečnou zdatnost), povznesený nad ty, kteří doufali v konflikt, ale děsivý většinu ostatních. Zde jsou jeho slova:

„Opět si musíme zvyknout na myšlenku, že by v Evropě mohlo hrozit nebezpečí války. A to znamená: Musíme se stát způsobilými pro válku, musíme být schopni se bránit a zaujmout postoj Bundeswehru i společnosti pro ni.“

Tato Pistoriova slova se točí kolem Ukrajiny, kde ve skutečnosti znamenají požadavek „bojovat až do konce“ ze strany NATO, vedeného USA (nebo, bude-li to třeba s Trumpem, Německem), a tím se stále více přibližují k jadernému srázu. Dánsko, Holandsko, Norsko a Belgie plánují vyslat stíhací letouny F-16; Dánsko a Holandsko uvedly, že Kyjev nebude mít žádná omezení pro útočení na cíle v Rusku. F-16 mohou nést jaderné zbraně a Rusko prohlásilo, že letadla budou považována za jadernou hrozbu. Generální tajemník NATO Stoltenberg uvádí, že 500 000 vojáků je ve „vysoké pohotovosti“ a v příštích pěti letech NATO „získá tisíce systémů protivzdušné obrany a dělostřelectva, 850 moderních letadel, většinou F-35 páté generace, a mnoho dalších špičkových schopností.“

NATO teď slaví 75 let odporu proti SSSR a Rusku a Scholzova vláda se nadšeně připojuje k oslavám, zatímco v Německu vítá americké rakety dlouhého doletu. Postava v kápi s kosou si může spokojeně mnout kostnaté prsty.

Kdo se staví proti těmto smrtelným nebezpečím? Především slušná část německého obyvatelstva, především ve východních státech, kde se starší generace při každé příležitosti ponořily do oficiálního důrazu NDR na „mír“ a kde mnozí navštívili SSSR jako studenti, dělníci, vojáci spojenců nebo turisté a zjistili, že Rusové jsou navzdory své legrační abecedě lidské bytosti bez ostnatých ocasů a rohů.

Možná je překvapivé, že pravicová Alternativa pro Německo (AfD) se staví proti vojenské podpoře Ukrajiny. To je stěží výsledek pacifistických pocitů jejích vůdců, kteří chválí NATO, chválí nahromadění německé výzbroje, podporují vojenský odvod a chválí izraelskou válku proti Gaze ještě důrazněji než vládní strany, které balancují mezi velmi slabým „zájmem“ o civilisty a pokračující plnou podporou Netanjahuovi. Pro Ukrajinu však AfD volá po míru – a má tendenci podporovat Putina. O důvodech lze spekulovat, ale tento postoj dost možná pomohl získat úžasnou popularitu ve východních státech; nyní je na prvním místě v Durynsku (29 %), v Braniborsku (25 %) a v Sasku (30 %) a všechny tři čekají v září důležité státní volby.

Důležitější pro sílu AfD je bezpochyby všeobecná nespokojenost s ekonomikou. Přestože je Německo stále na špičce v exportu a průměrné životní úrovni, mnozí čelí velké nejistotě s celkovým poklesem, takže budoucnost vypadá pro potomky generací chmurněji. Nejsilnější je to mezi východními Němci, kteří se často cítí podvedeni a odsouzeni k druhořadému postavení navzdory všem slibům z roku 1990. AfD, celostátně na druhém místě, svaluje vinu především na „všechny ty uprchlíky a přistěhovalce, kteří tu většinou ilegálně pobírají almužny, tlačí dolů mzdové tabulky a až příliš často na zločince a násilníky“ – což je téměř doslovný překlad hlasů v USA. Právě široce rozšířené rasistické předsudky a obavy z neúspěchu a války daly AfD velký náskok.

Ale co Die Linke (Levice), která se vždy hrdě nazývala „Stranou míru“? Často byla sama proti vojenské angažovanosti v Jugoslávii, Afghánistánu, Mali, vodách u Libanonu a Somálska, a nyní dokonce v tichomořských oblastech. Stavěla se proti zbrojním programům a celému návratu k modernizovanému militarismu pruského typu ve všech svých sférách.

Pak ale přišla Ukrajina. A pak přišla Gaza! A Linke se opět rozdělila, jako všude jinde, jako už tolikrát. Někteří, aniž by se zdrželi odsouzení ruského pochodu na Ukrajinu, obvinili neutuchající expanzi NATO parním válcem na východ z nefalšované zloby v Moskvě a odsoudili velmi explicitní cíl Washingtonu, jímž je světová hegemonie, kterou nazval „mezinárodním řádem založeným na pravidlech“ – navzdory tomu, že se vzpírá tolika pravidlům, od bombardování ochuzeným uranem a bílým fosforem až po hrůzné změny režimu v Libyi, Iráku, Afghánistánu, Somálsku – a mnoha dalších.

Ale jiní ve vedení Linke se rozhodli uklidnit NATO, přijmout zvyšování dodávek zbraní do Kyjeva (a dokonce Netanjahuovi) a odmítnout dramatické výzvy a manifestace požadující jednání a mír, do značné míry s využitím pateticky slabého alibi, že AfD a dalším pravičákům není dostatečně bráněno v účasti na podobných manifestacích. Právě takové postoje a rozhodnutí, které naznačovaly touhu některých vůdců Linke získat prostřednictvím kompromisů přijetí a možná získat jedno nebo dvě ministerská křesla v národním kabinetu, způsobily odtržení Aliance Sahry Wagenknechtové (Sahra Wagenknecht Alliance; BSW), v čele s populární, atraktivní, mistrovskou diskutérkou, která jí dala jméno. Během necelých sedmi měsíců a jen základní organizace stoupla v celostátních průzkumech na 7 % (někdy 9 %) a na třetí místo ve východním Německu, většinou na úkor Linke, která (až na několik městských bašt) bojuje o přežití, nyní s pouhými 2-3 % na celostátní úrovni a s rychle se snižujícím procentem v průzkumech na východě. (V Durynsku BSW 20, Linke 14, Sasku BSW 15, Linke 3, Braniborsku BSW 8, Linke 2).

Vzhledem k tomu, že Linke již silně upadá, mnozí očividně doufali – a doufají – že nová bojující strana by mohla v Německu oživit nefalšovanou opozici. A Sahřina strana, stejně jako sama Sahra, zaujala silný postoj proti masovému vraždění a devastaci v Gaze, a přestože se připojila k odsouzení ruského útoku, podpořila „ne dodávky zbraní, ale požadavky na příměří, jednání a mír na Ukrajině“ a směřuje k trvalému détente (umírnění) mezi EU a Ruskem a také Čínou.

Někteří lidé na levici však dnes mají ohledně této překvapivě silné nové strany otázky. Sahra se v otázkách imigrace přibližuje k AfD, podporuje přísnější kontroly, přijímá pouze „skutečné žadatele o azyl“, nikoli ekonomické přistěhovalce, rychlé vyhánění ničemů – hesla oblíbená zejména na východě, ale znepokojivě blízká heslům AfD (a stále více i ve všech ostatních stranách, s výjimkou Linke). Sahra také nedefinovala žádné radikální ekonomické požadavky pro pracující lid, kromě „spravedlivých mezd“, a zároveň víceméně naléhala na návrat k prosperující západoněmecké „normalitě“ 50. a 60. let! Její cíle a motivace jsou nejasné; stejně tak je nejasná otázka, jak velký vliv budou mít někteří velmi dobří lidé, jako Sevim Dagdelenová (poslankyně Bundestagu, zástupkyně Sahry ve vedení BSW; pozn. překl.), která se aktivně zapojila do boje za osvobození Assange a v New Yorku před týdnem (6. července; pozn. překl.) pronesla dojemný projev o míru.

Existují někteří levičáci, v podstatě marxisté, kteří odmítli roztržení Linke a stále doufají, že na říjnovém stranickém sjezdu zachrání původní nadějnou stranu před jejím osudovým oportunismem, korupcí – a rýsujícím se zapomněním.

Tolik toho visí ve vzduchu; především, kdo bude po září stát v čele vlád v Durynsku, Braniborsku a Sasku. Pouze tři strany ukazují sílu, AfD, křesťané a BSW Wagenknechtové. Žádná se však neblíží potřebné většině a jak to nyní vypadá, ani jedna není ochotna se spojit ani s jednou z těch dvou. Situace ne nepodobná Francii před 7. červencem!

Na závěr opět neobvyklá zpráva, asi nejdůležitější ze všech, obsahující jiskry opravdové naděje. Maďarsko se nyní ujalo svého půlročního postu šéfa Evropské unie a prvním krokem Viktora Orbána, dosud autokratického vyvrhele této skupiny, byla návštěva Kyjeva, Moskvy a Pekingu ve věci míru na Ukrajině, možná na základě podobných plánů vypracovaných na počátku války v Minsku, pak v Ankaře, ale zformovaných pod tlakem Borise Johnsona a Washingtonu. Každého z těch pánů, kteří se nyní angažují, lze nenávidět nebo obdivovat; podpořil bych i samotného Satana, kdyby mohl pomoci ukončit tuto bohapustou válku a směřovat k naléhavě potřebnému míru v oblasti - i jinde. Možná, že s pomocí Orbána a možná nového vedení ve Francii se to konečně může stát možným. Jste-li zbožní, stojí za to se za to modlit. Jste-li lidé, stojí za to bojovat! V Berlíně, Washingtonu, Paříži, také v Budapešti, Moskvě a všude jinde!

-- Berlin Bulletin č. 224 11. července 2024 --