Za Janem Fojtíkem

Odešel Jan Fojtík. Vzpomínku na něj a jeho život zasvěcený prosazování hodnot společenské spravedlnosti, historické pravdy, komunismu, napsal RSDr. Ing. Lubomír Hejný.

Za Janem Fojtíkem

(*1. 3. 1928 – †8. 9. 2024)

„Nebyli to disidenti, kdo rozrušil základy socialismu. Tuto hanebnou roli splnila opozice uvnitř komunistických stran – mluvčí maloburžoazního živlu se stranickými legitimacemi (pokud o ně přicházeli, nahrazovali je poměrně rychle další). Ti se nakonec zmocnili strany v každé jednotlivé zemi reálného socialismu, pronikli do státních orgánů a důležitých institucí vědy, kultury a dalších sfér.

Odsuzují-li se dnes „deformace“ minulosti, pak je třeba ukázat nekompromisně prstem na tyto nositele maloburžoazního živlu, jsou dobře známí, nepůsobili v žádné ilegalitě. Jejich platformou byl a zůstal tzv. antistalinismus.

Za svůj životní úspěch považuji skutečnost, že jsem nikdy nepodlehl svodům „antistalinistů“. A nebylo přitom nijak snadné vypořádat se s tím, s čím na XX. sjezdu přišel Chruščov. Marxismu-leninismu jsem zůstal věrný – bez ohledu na to, že mi nasazovali psí hlavu „dogmatika“ a „konzervativce“ lidé, kteří vystupovali jako „reformátoři“ komunismu, právě ti, kteří ho z pozic svého maloměšťáctví nestoudně zradili. Poznal jsem je dobře a včas se od nich distancoval. Uchoval jsem tak svou identitu. A co může být cennějšího?“

Ano, takto se vyznal ve svém deníku 28. února 2005 v souvislosti se svými sedmasedmdesátými narozeninami soudruh PhDr. Jan Fojtík, CSc.

***

Narodil se 1. března 1928 v Miloticích nad Bečvou. Gymnázium absolvoval v Hranicích na Moravě. Po gymnáziu vystudoval filosofickou fakultu University Karlovy a později i prestižní Akademii společenských věd při ÚV KSSS. Byl význam-ným československým novinářem a politikem - redaktor a zástupce šéfredaktora Rudého práva (1951-1968), kandidát (do září 1969) a člen (1966-1989) ÚV KSČ, tajemník ÚV KSČ (1969-1989), poslanec Federálního shromáždění (1969-1989).

Byl vysoce teoreticky fundovaný, mimořádně nápaditý se skvělou pamětí. Ja-zykově vybavený, což mu umožňovalo čerpat z originálních textů v ruštině, něm-čině, angličtině, francouzštině i v latině. Měl široký záběr zájmů a znalostí, hlu-boký cit pro kulturu i sport. Byl vynikající publicista a vtipný glosátor s neobyčej-nou schopností přesně formulovat myšlenky, navíc i v cizích jazycích.

Jsme hrdí, že jsme se s ním poznali a mohli s ním spolupracovat především při práci v redakci „Dialogu“ i při překladech zahraničních článků a korekturách knih pokrokových autorů ze zahraničí.

Ovládal dialektickou metodu práce a byl schopen marxismus-leninismus při-tažlivě přiblížit mladým posluchačům, tvůrčím způsobem rozvíjet a uplatňovat v praxi!

Bez ohledu na to, co se stalo po roce 1989, kdy ti, kteří stranu zradili a likvido-vali, ho z ní vyloučili, zůstal komunistou!

Proč? Zůstal věrný sobě. I době, v níž se jako komunista formoval a na odpo-vědných funkcích působil. Třebaže ta doba patřila nenávratné minulosti, byl s ní nerozlučně spjat. A byl na to hrdý. Byla to jeho doba. Přes všechny porážky a ne-úspěchy, nezdary nejrůznějšího druhu bude reálný socialismus, s nímž spojil svůj život, vždy dějinnou epochou, jakou dosud ve své pohnuté historii náš národ ne-poznal. Dovršením pokrokových a revolučních bojů minulosti. Tisíckrát měl pravdu Zdeněk Nejedlý, když napsal, že komunisté jsou dědici pokrokových a re-volučních tradic národa. A sociální zápasy jsou charakteristické pro naše národní dějiny.

Vlastně ho to, co se odehrálo koncem 80. a začátkem 90. let minulého století, a pochopitelně všechna další léta nástupu divokého kapitalismu, k němuž záko-nitě vedla tzv. perestrojka, v jeho komunistickém přesvědčení jen upevnilo.

A toto přesvědčení bylo plodem nejen jeho životních zkušeností, ale také – a patrně především – soustavného studia vědeckého socialismu, revoluční teorie marxismu-leninismu. Práce Marxovy, Engelsovy, Leninovy a Stalinovy skutečně studoval, nejen četl. A toto studium – a z něho plynoucí propaganda této vědecké teorie, dialektického a historického materialismu – se staly obsahem jeho života a veřejné činnosti jako redaktora Rudého práva a později, plných dvacet let, ta-jemníka ÚV KSČ.

Znalost teorie marxismu-leninismu, která mu dávala patřičný nadhled při spo-lečném studiu filologie, filozofie, sociologie a psychologie – unikátní kombinace – i dalších disciplín humanitního vzdělání, mu umožnila orientovat se v problé-mech doby. Chápat, co určuje dějinné změny, v jaké době žijeme a co je třeba dělat pro budoucnost, na straně, kterých sil a proti kterým silám působit.

Každý, kdo intenzivně do hloubky i šířky studuje a není ovlivněn soukromými zájmy a zaslepen třídními předsudky – a takový Jan Fojtík byl – musí bezpodmí-nečně dospět ke komunistickému názoru. Podle toho jednal. A proto také nená-viděl kariéristy, kterých, žel, v podmínkách, kdy strana nesla hlavní odpovědnost za řízení země, nebylo málo. Nabyli nakonec vrchu a pohřbili socialismus.

Tragédie, kterou přivodila perestrojka, dovršující vzpouru maloměšťáckého živlu proti socialismu, díky jeho pevnému komunistickému přesvědčení založe-nému na hlubokých znalostech revoluční teorie marxismu-leninismu, ho

nezdecimovala. Pochopil, že cesta k projektu beztřídní společnosti nebyla zcela zatarasena, historická zkušenost reálného socialismu bude jednou – řečeno slovy Karla Marxe – podnětem k novým pokusům o „zmocnění se dějinného vývoje v souladu s potřebami lidského rodu“.

A toto poznání je osvobozující.

Poznání vůbec člověka osvobozuje. Od předsudků, tmářství, všeho toho, co po tisíciletí poutalo lidi k starým řádům. Svobodný člověk je ten, který není ve vleku pověr, ať jsou jakéhokoli druhu. Za největší úspěch svého života považoval osvo-bození od duchovního tmářství, jaké například představuje náboženství nebo iluze o demokracii, svobodě a humanitě ve společnosti, v níž despoticky vládne fetišismus peněz. A toto osvobození – tuto skutečnou svobodu – považoval za nejvyšší hodnotu.

***

Odešel člověk bezvýhradně oddaný marxismu-leninismu.

Odešel bojovník proti všem, kdož šířili nepravdu a nenávist k pracujícímu lidu.

Odešel jeden z těch, kdo věnoval život boji za pravdu, za vytvoření společnosti sociální rovnosti, komunismu. Jen v takové společnosti může být zajištěn dů-stojný život pro každého, kdo svou prací přispívá všem. A kdo s fučíkovskou ha-vířskou vírou usiluje o to, aby se ze života mohl radovat každý.

Odešel člověk, kterého jsme měli rádi, s kterým jsme si rozuměli, který rozuměl nám a který celý svůj život věnoval jediné věci – myšlence vítězství komunismu!

Odvaha, moudrost a houževnatost, které šly ruku v ruce s jeho genialitou a las-kavým humorem, byly inspirací pro nás všechny. Prožili jsme s ním krásné chvíle.

Nikdy na Tebe, Honzo, nezapomeneme! Budeš stále s námi!