Svatá válka

Milan Havlíček Novinky 1. srpen 2024 Zobrazení: 156

Napadení Sovětského svazu (22. června 1941) fašistickými zeměmi Evropy pod vedením hitlerovského nacistického Německa změnilo život všem jeho obyvatelům, ale i většině obyvatel Evropy a světa vůbec.

Mobilizace, vojenská opatření, ze dne na den změna průmyslové výroby, strojírenství, zásobování, speciální režim na železnici... atd. atpod.

Zmizely úsměvy z tváří mladých i starých.

Nikdo si to nedovede představit, pokud to nezažije na vlastní kůži. Jen doufám, že tomu tak bude v naší vlasti i nadále.

Stalin, vedení strany i státu, ministerstva, rozhodující odvětví národního hospodářství i velitelé Rudé armády… věděli, že k napadení dojde. Jen stále věřili, že co nejpozději a těžký průmysl bude schopný se rychleji přeorientovat a přizpůsobit novým politickým požadavkům.

(Zajímavě o tomto období pojednává i kniha „Alexej Kosygin“, vydalo Orego.)

Dochází k okamžité mobilizaci všech lidských i ekonomických zdrojů. Na přepadení vlasti i na následné hrůzy války okamžitě reagovali všechny potřebné oblasti sovětské ekonomiky i jednotlivé profese mezi nimi i sovětští umělci. Nejen po skončení Velké vlastenecké války mistrovskými především literárními a filmovými díly, ale také odvážnou, až hrdinskou dokumentaristikou v průběhu hrůzných bojů.

Měl jsem tu čest setkat se v druhé polovině minulého století s mnohými ruskými, ukrajinskými, běloruskými válečnými veterány. Byl jsem zvídavý, a tak mé otázky byly někdy až skoro za hranou. Alkohol, lidské potřeby, dopisy, jídlo… A dostával jsem na přímé otázky i přímé odpovědi. Co jiného můžete od veteránů Velké vlastenecké čekat.

Sovětští vojáci 145. tankové brigády.

V době tak zvaného kultu osobnosti jsem neodolal a položil i otázku, kterou se jiní položit báli. Zda je pravda, že šli do bojů se slovy na rtech „Za vlast! Za Stalina!“ A odpověď byla vždycky téměř stejná: „Ano! Náš nejvyšší velitel a záchrana rodné vlasti nás v boji vždy bratrsky spojovali.“ (To, ale novodobí čeští hysterici, promiňte historici – nepochopí.)

Jejich, pro normálního smrtelníka až nepředstavitelná vyprávění nenechávala nikoho v klidu. Viděl jsem vlhnout oči mnohem ostřejším cápkům, než jsem byl tehdy uhelnou zmužštělý já.

Jen si na okamžik zkuste (pokud to – ve vší úctě – vůbec dokážete) představit jeden dva takové dny, týdny, měsíce, čtyři roky… Co vám z původně harmonické, rodinu milující duše vlastně zbude, když se nesmíte vlastně vůbec ničeho bát? Když musíte, abyste přežil, zahodit všechny zábrany a z půlky přestat téměř myslet.

(Vím, jak říkal Lenin, že každý příklad pokulhává, a neměl bych srovnávat nesrovnatelné, ale proč myslíte, že jsou ve Spojených státech desítky tisíc veteránů Vietnamské vražedné války a dalších „mírových“ misí, registrováni jako duševně nemocní lidé. Komplex „Vietnam“ se objevuje v každém druhém americkém filmu, v každé druhé americké knize. To není mise do Kosova, či Mali paní ministryně Afroameričanko…)

***

Nezapomenu nikdy jak v červenci 1983 v Bělgorodě (městě, které spolu s městem Orel, bylo prohlášeno městem „pjervovo saljuta“, což jako uznání hrdinství a postupu Rudé armády provázelo od té doby všechna následně osvobozená města v Sovětském svazu), v den 40. výročí Kurské duhy (největší tankové bitvy v dějinách lidstva, které se účastnilo přes osm tisíc tanků a ve svém výsledku přispělo spolu s vítězstvím u Stalingradu k rozhodujícímu obratu ve druhé světové válce) se na Leninově náměstí v centru města sešli tisíce účastníků vzpomínkové akce uctít žijící veterány i padlé hrdiny v boji s fašismem.

(Ano, mluvím o Bělgorodě krásném ruském městě, jež mělo před druhou světovou válkou 40 tisíc obyvatel a po válce zbylo jen několik desítek domů, knihovna a kostel a vrátilo se pár set obyvatel…

Veteráni kurské bitvy, kteří si přišli připomenout dne 12. července 1983 v Bělgorodě své veliké vítězství v roce 1943. Někde mezi nimi stojí i mladý autor tohoto článku.

... a z kterého po válce obětavostí a pracovitostí sovětského lidu vyrostlo nové krásné usměvavé město s třemi sty tisíci obyvateli a které je dnes 81 let po válce bombardováno českými fialovými raketami!)

Tak v tomto městě při memoriální vzpomínce seděli a stáli po jedné delší straně obdélníkového náměstí veteráni a hosté a na druhé protilehlé pak maminky a tátové malých dětí, které po zahájení a dobovém záznamu hlasu Jurije Borisoviče Levitana, který ohlašoval tehdy v srpnu 1943 rozkaz vrchního velitele Stalina zprávu o osvobození města, přeběhli přes celé náměstí a každému veteránovi podarovali svou oblíbenou hračku…

Vedle mě v tu chvíli stál urostlý, sympatický důstojník v letecké uniformě, s kterým jsem se „trochu seznámil“ v předvečer vzpomínané slavnosti, jízdou v hotelovém výtahu, aniž bych věděl, o koho jde, ale když se dozvěděl, že jsem z Československa, tak se i ten pochmurný výtah přátelsky rozzářil.

Teď stál vedle mne, měl na hrudi mnoho vyznamenání mezi nimi dvakrát Hrdinu Sovětského svazu. Při představování čestných hostů (kde byla zmíněna i naše delegace) se u něj od mikrofonu ozvalo: „Veterán velké vlastenecké války, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu, vojenský pilot a kosmonaut – Georgij Beregovoj.“ (V tu chvíli jsem si připadal jako ti zapytlovaní zbrojnoši z Pyšné princezny popadávající ve mlejně. Místo abych stál pět metrů za tribunou a uklízel odpadky, tak jsem stál bok po boku s takovým člověkem.) Teď tam stál, důstojně, skromně, usměvavý... Ale při pohledu na výskot a s radostí přibíhající pěti až sedmi letá mrňata předávající veteránům dárky – celý zjihnul. Nebyl sám.

Myslím, že byl v tu chvíli šťastný, že má na očích tmavé sluneční brýle…

Bohužel, já je neměl…

Dvojnásobný hrdina SSSR a kosmonaut Georgij Beregovoj.

(Georgij Beregovoj se narodil 15. dubna 1921 ve Fjodorovce na Ukrajině. V roce 1938 narukoval do armády, a po absolvování Vorošilovgradské vojenské letecké škole byl hned po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 zařazen k bitevním letounům Iljušin Il-2 „Šturmovik“, celkem absolvoval 185 bojových misí. Bojoval mimo jiné u Kurska, kde byl v červenci 1943 v době tankové bitvy sestřelen. Bojoval také na Visle, v Rumunsku, Maďarsku a v Československu, kde pro něj v Praze, válka skončila. Za svoji odvahu a hrdinství byl 26. října 1944 vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.

Po válce si doplnil vzdělání, od srpna 1948 se stal zkušebním pilotem. Létal na šedesáti různých typech strojů. Když se v roce 1961 do vesmíru vydali první kosmonauti – v dubnu Jurij Gagarin a v srpnu German Titov – zatoužil Beregovoj po vesmíru také, ale nesplňoval již věkové podmínky a byl i mimo požadované tělesné proporce. Kosmonauti neměli mít výšku nad 175 cm a hmotnost nad 72 kg. On se mohl pochlubit výškou 180 cm a váhou 84,5 kilo. Nicméně všemi předepsanými lékařskými testy prošel. Nakonec se za něj museli přimluvit maršálové Ruděnko a Ponomarjov přímo u nejvyššího velitele vzdušných sil maršála Konstantina Verešina.

Sojuz 3 s Georgijem Beregovým přistál na Zemi 30. října 1968 po letu dlouhém 3 dny 22 hodin 50 minut 45 sekund. Za svůj let dostal druhou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu a byl povýšený na generálmajora. V dubnu 1969 se stal zástupcem velitele oddílu kosmonautů, od června 1972 do ledna 1987 byl pak jeho velitelem. Zemřel 30. června 1995 na komplikace po operaci srdce.)

Při této vzpomínce se v duchu hluboce až k zemi skláním po starém slovanském zvyku před všemi obyvateli bývalého Sovětského svazu, kteří dokázali ubránit svou vlast a zachránit téměř celou Evropu. A ač válkou nepolíben musím být schopen mlčky přejít (možná i pochopit) i možné excesy ke kterým v té strašné válce mohlo dojít. Kdo nebojoval v brestlitevské pevnosti, kdo neosvobozoval Stalingrad, kdo nežil v obklíčeném vyhladovělém Leningradu, kdo neviděl desetitisíce zničených měst a vesnic… nemá právo vůbec nic kritického proti sovětským a především ruským, ukrajinským a běloruským slovanským národům říkat. A kdo to nepochopil u nás, tak má v hlavě skutečně nas…. a neměl by řídit naši vlast, zastupovat nás v zahraničí a vychovávat a vzdělávat naše děti a vnoučata.

Ale to jsem odběhl…

***

Chtěl jsem spíš, v souvislosti s výročím napadení Sovětského svazu, zmínit i kulturní frontu té doby. Samotní veteráni při setkáních často zpívali válečné písně a vzpomínali, když za nimi na frontu přijela tu a tam kulturní úderka mezi nimi nezřídka i slavní divadelní a filmoví herci. V Rudé armádě sloužilo za války několik desítek vojenských kapel. Tou nejslavnější byl soubor hudebního skladatele a dirigenta, pozdějšího generála Alexandra Vasiljeviče Alexandrova.

(Alexandr Vasiljevič Alexandrov, ruský sovětský hudební skladatel, dirigent, sbormistr a hudební pedagog se narodil 13. dubna 1883 v Plachinu, Rjazanské oblasti a zemřel na srdeční selhání 8. červenec 1946 v Berlíně při návštěvě okupační zóny Německa.

V roce 1928 založil a následně po mnoho let vedl slavný hudební, pěvecký a taneční soubor Alexandrovci. Složil hymnu Sovětského svazu a následně Ruské federace, platnou od roku 1944 až s pozměněným textem dodnes. Byl profesorem Moskevské státní konzervatoře, národním umělcem SSSR (1937) a laureátem dvou Stalinových cen. Získal hodnost generálmajora.

V září 1946 mu byl posmrtně udělen Československý řád Bílého lva III. stupně.)

A kdybyste náhodou nevěděli, tak ano, je to ten soubor, který jezdí po celém světě, který měl i po převratu u nás i na Slovensku každoročně všechna svá vystoupení vyprodaná, s kterým zpívali i všichni nejlepší zpěváci a zpěvačky Česka a Slovenska, a který je dnes na indexu naší vlády jako nepřátelská organizace. Válečné písně a už vůbec ne sovětské se u nás nesmějí zpívat.

A připomínám to proto, protože to byl právě Alexandr Vasiljevič Alexandrov, který čtyři dny po napadení Sovětského svazu reagoval na báseň Vasilije Ivanoviče Lebeděva-Kumače – a tak se zrodila jedna z nejslavnějších válečných písní – Svatá válka (rusky Священная война).

Slova písně se objevila už 24. června 1941, dva dny po přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem, jako burcující báseň v novinách Izvěstija. Alexandr Vasiljevič Alexandrov na ně reagoval a složil za další dva dny hudbu.

Už 27. června 1941 tato píseň doprovázela na Běloruském nádraží v Moskvě odcházející vojáky do války. A od 15. října téhož roku, kdy německá vojska okupovala Kalugu, Ržev a Kalinin, ji začal rozhlas vysílat každý den, a to hned po úderech moskevského orloje.

Píseň vyvolávala u vojáků odcházejících do války statečnost a odhodlání bojovat za svou zemi. Píseň posilovala vojáky na duchu a vedla je k vítězství.

Winston Churchill, který si ji poslechl během Jaltské konference, ji označil jako „tajnou hudební zbraň Rudé armády“.

Píseň se stala symbolem nezlomného odporu a odhodlání sovětského lidu v boji s fašismem. Vojenské kapely a válečné písně pomáhaly rudoarmějcům v nejtěžších chvílích velké vlastenecké války a jsou silnou připomínkou té doby. Dodnes ji mají mnohé soubory ve svém repertoáru a při zaznění prvních tonů stávají posluchači ze svých sedadel.

I taková může být síla umění, když stojí na správné straně!