Marxismus a Popperův kritický racionalismus

Jedním z velkých odpůrců marxismu byl rakousko-britský filozof, jehož předci pocházejí z Polabí, Karl Raimund Popper. Své filozofické názory pojmenoval jako kritický racionalismus, nebo také metafyzický realismus.

Jeho první dílo vyšlo v době nástupu fašismu, věnovalo se logice vědeckého bádání a po zásluze nevzbudilo žádnou pozornost. Pro svůj židovský původ se musel uchýlit na Nový Zéland, kde na konci války napsal knihu „Otevřená společnost a její nepřátelé“, v níž vystupoval proti německému fašismu a sovětskému socialismu, což z něho učinilo hlavního filozofa studené války. Přesídlil do Anglie, kde byl zahrnut poctami a stal se módním filozofem, který měl zastínit Marxe a Lenina. Jeho ideologické bláboly vycházely ze zmatených představ obsažených v jeho první, neúspěšné knize. Skutečnými filozofy byly nemilosrdně kritizovány. Ale jako ideolog sloužil znamenitě.

Dopustil se mnoha filozofických nesmyslů, z nichž si připomeneme jen některé. Například tvrdil, že úkolem vědy není dokazovat pravdivost svých poznatků, ale vyvracet je. Tento postup nazýval „falsifikací“, přičemž obsah tohoto pojmu pod tíhou vědecké a filozofické kritiky několikrát změnil. Tvrdil, že žádný počet experimentů potvrzujících určitou teorii ji nemůže definitivně dokázat, zatímco jediný pokus, který ji vyvrací, ji vyvrací definitivně. Jeho tvrzení že „stačí jediný černý čáp, aby vyvrátil omyl, že všichni čápi jsou bílí“ je dost primitivní ve srovnání se starou lidovou moudrostí, chápající, že „výjimka potvrzuje pravidlo“. Rozumem nadaný J. A. Komenský věděl, že „i omyl je účasten pravdy“, a Lenin uváděl, že „každá pravda platí jen v určitých podmínkách“, anebo také „absolutizuj pravdu, dostaneš hloupost“. Ale pro dokazování Popperovy filozofické “geniality“ to v době studené války stačilo. Při tom nepochopil, že k vyvrácení omylu nejsou zapotřebí žádné falsifikace, ale prosté dokázání pravdy. A uznat marxistické stanovisko, že nejvyšším kritériem pravdivosti je široká společenská praxe sloužící člověku, to už bylo nad jeho chabé síly.

Tvrdil mj., že indukce, tedy zobecňování jednotlivých poznatků, není vědeckou metodou. Za jedinou správnou metodu považoval dedukci, tedy obrácený postup od obecného k jednotlivému. Ale že ono „obecné“ mohlo vzniknout jedině indukcí, to mu ušlo. Nesahal ani po kolena Engelsovi, který už dávno před ním věděl, že „indukce a dedukce patří k sobě tak jako analýza a syntéza“.

Popper se kriticky stavěl nejen k Marxovi, ale i k Darwinově evoluční teorii, odmítal existenci Pavlovových podmíněných reflexů. Za vědecké považoval to, co je možné vyvrátit a nikoli to, co je potvrzováno zkušeností. Za základní metodu vědecké práce považoval systém pokusu a omylu, odmítal velké teorie jako netestovatelné. Není divu; on totiž žádnou velkou teorii nevytvořil, jen se piplal ve svých omylech.

Velebil pluralitu vědeckých názorů jako zdroj poznání. Poněkud mu ušlo, že zdrojem vědění nebyla nikdy pouhá pluralita, ale rozpor názorů a boj mezi nimi. Starověká představa Země jako ploché desky přežívá dodnes; zajišťuje to sice „pluralitu názorů“, ale k rozvoji vědy to nepřispívá. Ona totiž pluralita, mnohočetnost či rozmanitost sama o sobě nejsou podmínkou vývoje, ale jeho měnícím se produktem. Jenže to bylo pro Popperovu filozofii příliš složité.

Z celého kritického racionalismu je oceňován jen jeho antikomunismus a obhajoba pluralitní demokracie. Svědčí o tom i skutečnost, že když se na sklonku jeho života počátkem devadesátých let tohoto století rozhodli naši noví mocní uctít jej doktorátem Karlovy Univerzity, nepředložila tento návrh filozofická, ale lékařské fakulta. A tak se tento „významný filozof“ musel v Čechách stát čestným doktorem lékařských věd, nikoli filozofie.

Skončila studená válka, Karl Popper přestal být užitečný, a tak vyšel z módy. Už jen někteří učitelé filozofie, kteří žádnou vlastní filozofii nemají, přežvykují jeho omyly a trápí jeho kritickým racionalismem své posluchače. Byl to člověk své doby. Proslavil se, zemřel před třiceti lety, a nic po něm nezůstalo.