Stanovisko šéfredaktora k (dez)informaci o situaci v redakční radě ze dne 7. 3. 2020

Tyto nehoráznosti tvrdí člověk, kterého jsem, jako mladého, schopného a pracovitého, přivedl do redakce osobně právě já. Aby nám pomohl se „zalamováním“ textů našeho listu pro tiskárnu a s webovými stránkami na internetu!  A to dokonce v rozporu s tehdejším stanoviskem jedné z jeho dnešních opor, člověka, kterého jsem si vždy vážil za jeho vnitřní zaujatost, plné nasazení a talent při snaze pochopit a zvládnout marxismus, marxismus-leninismus. On tehdy nebyl pro, abych L. V. do RRD přibral. Upozorňoval mne, že s ním mohou být problémy. Jeho varování se vrchovatě naplnilo, ale paradoxně, stanul na jedné lodi s ním, v konfrontaci se mnou, s naší „menšinou“. 

Pro jistou objektivnost svého pohledu na to vše mohu uvést, že „většina“ může snad jen s mizivou věrohodností poukázat pouze na jednu osobu z RRD, která se ovšem nezabývala publikační činností. Zabývala se technickoorganizačními otázkami. A jen v naši interní emailové diskusi s nimi polemizoval a prezentoval mnohdy jiný, pro ně těžko stravitelný názor zejména v otázce migrace. To ovšem nemělo žádný vliv na publikační činnost našeho listu, což velmi dobře vědí. Proč jsem užil slova „odsouzených do menšiny“? Protože stačilo, abych poprvé jako šéfredaktor (se souhlasem ostatních z „menšiny“) a tím, díky jim i naposled, odmítl publikovat v tištěné formě jeden jediný článek (Rozhovor L. V. s M. S.) a vedlo k rozkladu RRD! Neuvěřitelné se stalo skutečností. Stačilo jednou narušit přirozený monopol „většiny“ mladších členů RRD a byl konec.

A to, že k této faktické většině, ve věkové struktuře RRD došlo, bylo především mojí zásluhou. Stačilo však z mé strany jednou, jedinkrát říci důrazně ne, a RRD se rozložila. Jak absurdní, vymykající se racionálnímu myšlení. Stali se z nich neústupní, za hranice možností jdoucí „kolegové“. I proto byla jejich Výzva k setkání, jen nedůvěryhodným, planým gestem. Na čem se chtěli dohodnout?

V celé e-mailové diskusi bylo jimi, zvláště L. V., jednoznačně zdůrazňováno, že necouvnou od „mechanismu“ hlasování ani o píď. V žádném případě nechtěli uznat naše a zvláště moje stanoviska a rozhodnutí. Byl jsem přitom vždy svrchovaně vstřícný a tolerantní, a někteří jedinci z jejich „většiny“, ti externí, měli dokonce mnou zajištěné exkluzivní postavení, to bylo zřejmě málo… Ustupoval jsem léta a jednou a poprvé jsem trval na svém a vše skončilo. Byl jsem rázně odmítnut a bylo po všem. 

Moje role, práce šéfredaktora „Dialogu“, trvající fakticky osm let, byla nakonec přes předchozí pozitivní stanoviska, takto znehodnocena. Jak tomu ve skutečnosti bylo a je, nechť posoudí naši čtenáři. Není tedy náhodné, že o tom co jsem výše uvedl, v jejich „Informaci“ není ani slovo. Přitom střetem, dlouhou dobu trvajícím, mezi mnou a L. V., to vše, pokud jde o „ono finále“, začalo. To ovšem pár nosných postav z tzv. většiny nikdy nezajímalo, tak jako i dnes, neboť s ním (L. V.) byli a jsou spjati ve »hře o „Dialog“«, jak to jednoznačně potvrdili a přímo deklarovali, šlo prý o jeho „záchranu“ jeho převzetím! Mé zásadní rozpory a problémy s L. V., je nezajímaly, považovali je za marginální, ač jsem na ně, jako pro mne závažné, upozornil i v e-mailu, zaslaném všem členům RRD před naší společnou schůzkou 7. 12. 2019. Zde jsem mj. uvedl, že mne L. V. již dříve, při jednom sporu naznačil, «že když se mne některé věci nelíbí, že on nemusí být „lamačem“», tak by bylo vydávání „Dialogu“ totálně ohroženo! 

Připomněl jsem to proto, že „nedlouho před tím došlo ke střetům mezi námi a to okolo jeho článků k „okupaci“ a k programům KSČM.“ Proto jsem sdělil, že takto se pracovat nedá, a že toho mám již dost, až nad hlavu. (Z textu zaslaného RRD před rozšířeným jednání RRD 7. 12. 2019) Zde mohu dodat, že výsledky tohoto jednání vlastně vytvořily prostor k nastalé konfrontaci, jejíž hlubší, hlavní příčinou byl vlastně spor o stávající a následné zaměření našeho listu. To bylo v květnu 2017 jednoznačně formulováno následovně: „Základním smyslem existence a posláním D. je obhajovat a šířit komunistické myšlenky na bázi marxismu-leninismu, být publikační tiskovou platformou ML přesvědčených komunistů - organizovaných i neorganizovaných a sympatizantů, jejichž zájmem a posláním je usilovat o obnovu skutečně komunistického hnutí u nás.“ (Z jednání RRD se zástupci RRR 4. 5. 2017.) 

A toho jsem se držel i „otevřením dveří dokořán“ platformě „Obnova hnutí“. Pokud jsme obdrželi jakýkoli jejich materiál, tak byl publikován! Koncem léta 2019 přišla od významné osoby „většinové“ části redakce, iniciativa o změně strategie „Dialogu“. Na jedné straně, bylo uznáno, „že většina našich čtenářů je spojená s KSČM“, na druhé sděleno, že „pokud to s KSČM přeženeme, nepodaří se nám nikdy jiné čtenáře získat.“ Z toho vyplynul závěr: zásadně omezit psaní o KSČM tak, jako publikování stanovisek k jejímu vedení, názorů jakýchsi Restartů, Mloků, Grospičů a Klimšů, ale psát nově pro nové čtenáře“. V jistém smyslu ne zcela iracionální návrh však nerespektoval určující faktor existence listu, jeho čtenáře, převážně členy KSČM! Takže uvedený návrh byl těžko realizovatelný. Byl však prosazován hlavanehlava. Dokonce v jednom s e-mailů se objevil názor, že MLOK je kontrarevoluční spolek!

Pro jasnější ilustraci, jak se nejbezohlednější osoba oné „většiny“, dívá na nás, starší členy „menšiny“ RRD, uvedu několik citací z e-mailu L. V.:

 (a) Naše „většinová“ část redakce „by mohla být schopna vytvořit pokrokové periodikum vyhovující potřebám doby, byť třeba jen v elektronické podobě. I tak by byl dosah bezpochyby větší, než tištěného „Dialogu“ se stále klesajícím počtem odběratelů z okruhu KSČM, kteří „nechtějí dlouhé články“, „nerozumějí jim“, „nesouhlasí“ a chtějí žít ve svém světě tanků s bílými pruhy, revolucionizace strany na každém příštím sjezdu, hodného Babiše a Putina, slovanských nadlidí, ve zběsilé nenávisti k neslovanským cizincům, cikánům, „neomarxistům“ atd. Pokud si zastánci této linie ponechají „značku“ „Dialog - otázky – odpovědi“, která jednak nikoho nezajímá, jednak neodpovídá formě a obsahu listu, nechť si ji nechají.“ (Tak proč jsi ji tedy, jistě za souhlasu ostatních z „většiny“, sebral?! - Z. K.); (b) Chci „jednat čestně a otevřeně na rozdíl od starších kádrů, projevujících nyní následky své morální deformace vytvořené desítkami let v KSČM a husákovské KSČ“. (c) „Mrzí mě, že kádry, které jako členové vládnoucí KSČ nesou odpovědnost za obnovu kapitalismu v naší zemi a za odrazení téměř celých minimálně dvou generací od věci socialismu (a nedokázali pro socialismus získat ani své vlastní rodiny…), nyní po třiceti letech likvidují i poslední zbytky komunistického hnutí, které zbyly, a odrazují od něj poslední mladší jednotlivce, kteří ještě neutekli. Znovu to potvrzuje mé přesvědčení, že revoluční budoucnost je možná jedině mimo KSČM, i mimo formální „opozici“ v rámci této strany či její blízkosti, jenž sice slovy odporuje vládcům strany, ale v praxi jedná stejně jako oni …“ (Z e-mailu od L. V., 6. 2. 2020)

To se fakticky kryje s jistým pohledem, jiné osoby z oné „většiny“, na naši socialistickou minulost. Cituji: „To, co zde bylo do roku 1989, byl „bizár“, horší než kapitalismus …“!

Co k tomu říci? Je to plivnutí do tváře nejen nám z „menšiny“, ale vlastně všem poctivým věci socialismu a komunismu oddaným komunistům a to neurvalcem, nebezpečně extrémním „levičákem“. Člověkem, který siláckými a planými, „revolučními“ frázemi, jež mají zakrýt iracionalitu jeho povrchního, nedialektického myšlení a konání, může jen odpuzovat nejen mnohé z našeho hnutí, ale i naše případné seriózní spojence. Je to bezohlednost vůči všem, kteří „netančí“ podle jeho falešných not. A on přitom patří k jádru těch, kteří prý jedině čistě a autenticky usilují o obnovu uvedeného (komunistického) hnutí. Ti přitom jdou v pevném šiku s ním, jenž obhroublými přístupy naprosto devalvuje samu podstatu a věrohodnost jejich (jak se mi chce stále ještě věřit), upřímně míněných úmyslů napomoci skutečné obnově hnutí.

Záměrně jsem nereagoval v daných souvislostech na méně podstatné či nepodstatné otázky, kterými jsme byli v oné „Informaci“ rovněž zavaleni. Proto ještě pár poznámek. Není pravda, že bych písemně informoval o tom, že jsem RRD rozpustil. Sdělil jsem jen, že až budu končit (což mělo být po vydání posledního čísla Dialogu č. 349), nahlásím to majiteli časopisu a v činnosti utlumené Republikové redakční radě (RRRD). Fakticky tak byla existující RRD rozpuštěna právě na setkání „většiny“, jehož produktem je ona zveřejněná „Informace o situaci v Redakční radě listu Dialog*otázky*informace“. Zde je doslova řečeno, že „je další spolupráce vyloučená.“ Pokud jde o mou informaci, že budu končit ve funkci šéfredaktora, všichni věděli, proč jsem tak chtěl učinit a co s tím mělo souviset. Vzhledem k nově vzniklé situaci, ve funkci krátký čas musím setrvat. Taktéž není pravdivé tvrzení, že „o existenci rady neměla alespoň polovina současné redakce ani tušení.“ Vždyť ještě v roce 2017 byli dva z jejich šestičlenné „většiny“ touto RRRD potvrzováni jako členové RRD. Věděli nebo v každém případě mohli vědět, proč došlo k utlumení její činnosti a tedy k tolerování šéfredaktora v jeho další práci, právě a především v zájmu zapojení oněch mladších do práce RRD a publikační činnosti. Tento problém nebyl vůbec důležitý, tím se stal až poté, co byla vyhrocena konfrontace proti naší „menšině“, a hodilo se to jako patřičný „argument“ proti nám.

 „Většina“ si rovněž postěžovala, že prý „v jednom z e-mailů byla uvedena informace, že je připravováno (kým? Na základě jakého rozhodnutí?) číslo ke sjezdu KSČM.“ Opět je to zkreslený argument. Proč nesdělili o čí e-mail šlo? O můj ne. Byl to inspirativní námět jen jednoho člena z naší „menšiny“, v ní neprojednaný. Jen tím chtěli opět demonstrovat svůj paušální odpor ke KSČM, kdy přitom dva z této „většiny“ jsou jejími členy!

Co ještě říci: Je mi upřímně líto k čemu nakonec po oněch pár letech naši spolupráce došlo. Nejen jako šéfredaktor jsem „Dialogu“ věnoval spoustu času a energie, kterou bych raději věnoval teoretické práci při kritice vládnoucího revizionismu a buržoazní ideologie, společenskovědní teorie, v pohledu nejen na minulost, ale zejména na přítomnost a budoucnost. Tedy sféře společenského a individuálního vědomí, kde vládne z teoreticko-metodologického hlediska filozofický a sociologický idealismus, pozitivistický „objektivismus“, maskující faktickou buržoazní třídnost a stranickost.