Májové intermezzo 1943

Dnes je První máj 1943. A právě služba, při které mohu psát. Štěstí! Být v tento den opět na chvilku komunistickým novinářem a psát zprávu o májové přehlídce bojových sil nového světa!

Nečekej, že uslyšíš o vlajících praporech. Nebylo nic takového. Ani ti nemohu vypravovat o nějakých strhujících činech, kterým se tak rádo naslouchá. Bylo to dnes všecko mnohem prostší. Ne prudká, výbušná vlna desetitisíců, kterou jsem jiná léta vídal proudit ulicemi Prahy, ne železný pochod statisíců, který jsem slyšel dunět ulicemi Berlína, ne nádherné moře milionů, které jsem viděl zaplavovat Rudé náměstí v Moskvě. Nemůžeš tu vidět ani miliony ani sta. Vidíš tu jen několik soudruhů a soudružek. A přece, cítíš, není to menší. Není, protože to je přehlídka síly, která právě prochází nejprudším ohněm a nemění se v popel, nýbrž v ocel. Přehlídka v zákopech za bitvy. A v zákopech se nosí polní šeď.

Je to všecko v takových maličkostech, kdoví zda tomu vůbec porozumíš ty, který to jednou budeš číst a kterýs to všecko neprožil. Ale snaž se porozumět. Věř, je v tom síla.

Ranní pozdrav sousední cely, která vyťukává dva takty z Beethovena, je dnes slavnostnější, důraznější a stěna jej tlumočí vyššími tóny.

Oblékáme, co máme nejlepšího. Je to tak ve všech celách.

Snídani přijímáme už v plné parádě. Před otevřenými dveřmi cely defilují chodbaři s chlebem, černou kávou a vodou. Soudruh Skořepa podává tři bochníčky chleba místo dvou. To je jeho májový pozdrav; činný pozdrav starostlivé duše. A pod bochníčky se prst přitiskne k prstu. Mluvit nesmíš, i na oči ti dávají pozor – ale což němí nedovedou zřetelně mluvit prsty?

Na dvůr pod oknem naší cely vbíhají ženy k ranní půlhodince. Vylézám na stůl a dívám se mřížemi dolů. Snad mne zahlédnou. Zahlédly. A zvedají pěst na pozdrav. Opětuji. Dole na dvoře je dnes živo, docela jinak, radostněji živo než jiné dny. Dozorkyně nic nevidí nebo dokonce nechce vidět. A i to už patří k letošní májové přehlídce.

Teď naše půlhodinka. Předcvičuji. Je První máj, hoši, začneme dnes jinak, ať se stráže třeba diví. První cvik, ráz, dva, raz, dva, údery kladivem. A druhý cvik: kosení. Kladivo a kosa. Při troše fantazie snad soudruzi pochopí. Kladivo a srp. Dívám se kolem. Usmívají se a opakují cviky s vervou. Pochopili. Tak, hoši, to je náš májový tábor, a tahle pantomima – to je náš májový slib, že, třeba na smrt jdoucí, věrni zůstaneme.

Zpátky na cele. Devět. Teď hodiny na Kremlu odbíjejí desátou a na Rudém náměstí začíná přehlídka. Otěcko, jdeme s sebou! Tam zpívají teď Internacionálu, teď zvučí Internacionála po celém světě, ať zní i z naší cely. Zpíváme. A pak se revoluční píseň řadí k písni, vždyť nechceme být sami, vždyť nejsme sami, vždyť patříme k těm, kteří je teď zpívají volně, na svobodě, ale stejně v boji, jako my —

Tovaryšči v ťurmach,

v zastěnkach cholodnych,

vy s nami, vy s nami,

choť nět vas v kolonnach… Da, my s vami.

Tak jsme my, na cele 267, plánovali slavnostní zakončení májové přehlídky 1943. Ale je to skutečně konec? A což ta chodbařka z oddělení žen, která se teď odpoledne prochází po dvoře a hvízdá pochod Rudé armády a hvízdá Partyzánskou a hvízdá jiné sovětské písně, aby dodala mysli mužům na celách? A což ten muž v uniformě českého strážníka, který mi přinesl papír a tužku a který teď střeží na chodbě, aby mne nepřekvapil nikdo nepovolaný? A což ten muž v uniformě SS, který je vlastně iniciátorem tohoto psaní a který odnáší a pečlivě ukrývá tyto lístečky, aby se objevily na světle až v pravý čas? Za tento kousek papíru platili by hlavou. Riskují ji, aby byli mostem mezi zamřížovaným dneškem a svobodným zítřkem. Bojují. Bojují oddaně a beze strachu na svém místě, jak jim terén přikazuje, a všemi prostředky, které mají. A jsou zcela prostí a nenápadní, a tak docela bez patosu, že bys ani nepoznal boj na život a na smrt, v němž jsou na straně přátel a v němž mohou stejně padnout jako zvítězit.

Desetkrát, dvacetkrát jsi viděl pochodovat vojska revoluce na májových přehlídkách a bylo to slavné. Ale teprve v boji oceníš pravou sílu této armády a jak je nezničitelná. Smrt je prostší, než sis myslil, a hrdinství má tvář bez svatozáře. Ale boj je ještě krutější, než jsi předpokládal, a vytrvat v něm a dovést ho až k vítězství – k tomu je třeba síly nezměřitelné. Denně ji vidíš v pohybu, ne vždy si ji však cele uvědomuješ. Vždyť všecko se zdá tak samozřejmé.

Dnes sis ji opět uvědomil.

Na májové přehlídce 1943.

– – –

První máj 1943 přerušil na chvíli plynulost tohoto vypravování. Dobře tak. V slavnostní dny se vzpomíná trochu jinak a snad by radost, která dnes převládá, zkreslila vzpomínku.

A „biograf“ v Petschkově paláci není věru pranic radostného. Je to předpokoj mučírny, z níž slyšíš sténání a výkřiky děsu jiných, a nevíš, co čeká tebe. Vidíš odtud odcházet lidi zdravé, silné a čilé a po dvou, třech hodinách výslechu se vracet zmrzačené a zhroucené. Slyšíš zvučný hlas hlásit odchod k výslechu – a za hodinu návrat hlásí už hlas zlomený, dušený bolestí a horečkou. A ještě něco horšího: vidíš tu také lidi, kteří odcházejí s jasným a přímým pohledem, ale kteří už se ti nepodívají do očí, když se vrátí. Byla to tam někde nahoře v kanceláři vyšetřujícího třeba jen jediná slabá chvilka, třeba jen okamžik zakolísání, jen mihnutí strachu nebo touhy po záchraně svého já – a dnes či zítra přijdou sem noví lidé a budou od počátku prožívat všecky hrůzy, noví lidé, které kamarád z boje vydal nepříteli.

Podívaná na lidi, jejichž svědomí utrpělo, je strašnější než podívaná na lidi tělesně zmučené. A máš-li oči omyté smrtí, jež kráčela kolem, a máš-li cit zjitřený zmrtvýchvstáním, vycítíš i beze slov, kdo zakolísal, kdo snad i zradil nebo kdo právě kdesi v koutečku duše přemýšlí o tom, že by snad nebylo tak zle, kdyby si trochu ulevil a vydal třeba jen nejposlednějšího ze spolubojovníků. Ubozí slabí! Jako by to byl ještě život, byl-li zaplacen životem kamaráda!

Snad tohle právě nebyla první úvaha, když jsem poprvé seděl v „biografu“. Ale vracívala se tu často. A určitě se objevila ještě toho rána v prostředí poněkud změněném; v prostředí, které tu bylo nejbohatším pramenem poznání: na „Čtyřstovce“.

Neseděl jsem v „biografu“ dlouho. Snad hodinu, snad půldruhé. Pak se za mými zády ozvalo mé jméno, dva civilisté, mluvící česky, se mne ujali, dopravili do výtahu, vyvezli do čtvrtého patra a dovedli až do prostorné místnosti, na jejíchž dveřích bylo číslo 400.