Gennadiji Andrejeviči, hodně zdraví!

Redakce Dialogu přeje předsedovi Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace Gennadiji Andrejevičovi Zjuganovovi k jeho osmdesátinám všechno nejlepší, pevné zdraví a hodně energie do dalšího boje s kapitalismem.

Gennadij Zjuganov, politik, doktor filozofických věd, plukovník v záloze se narodil 26. června 1944 v učitelské rodině ve vesnici Mymrino.

Otec, Andrej Michajlovič Zjuganov (1910-1990), byl velitelem dělostřelecké jednotky. Za Velké vlastenecké války přišel v bojích pod Sevastopolem o nohu. Po válce učil na Mymrinské střední škole mnoho předmětů, včetně základů zemědělství, cizí jazyky, ruštinu a literaturu. Matka, Marfa Petrovna (1915-2004) učila na prvním stupni Mymrinské školy.

Gennadij poté, co v roce 1961 dokončil s vyznamenáním Mymrinskou střední školu Chotyněckého okresu v Orlovské oblasti, v ní rok pracoval jako učitel. V roce 1962 byl přijat na matematicko-fyzikální fakultu Orlovského pedagogického institutu, jehož studium ukončil s vyznamenáním v roce 1969.

V letech 1963 až 1966 sloužil v četě radiačního a chemického speciálního průzkumu v Německu (v současné době je plukovníkem chemických vojsk v záloze).

Mezi léty 1969 až 1970 učil na Orlovském pedagogickém institutu. Zároveň se zabýval prací v odborech, Komsomolu i v komunistické straně.

V roce 1966 byl do komunistické strany přijat. Od roku 1967 byl v orgánech Komsomolu a pracoval ve volených orgánech okresní, městské a oblastní úrovně.

Od roku 1972 do roku 1974 pracoval jako první tajemník Orlovského výboru Komsomolu. V letech 1974 až 1983 byl tajemníkem okresního výboru Orlovského výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Mezi léty 1973 až 1977 byl členem Orlovské městské rady, a od roku 1980 do roku 1983 byl zástupcem Orlovské oblastní rady lidových zástupců.

V letech 1978 až 1980 studoval na Akademii společenských věd při ÚV KSSS, absolvoval postgraduální studium jako externí student. V roce 1980 obhájil disertační práci a dosáhl titul kandidáta filozofických věd.

Mezi léty 1989 až 1990 byl zástupcem vedoucího ideologického oddělení ÚV KSSS. Byl delegátem XXIII. sjezdu (červen 1990) jako představitel RSFSR – Ustavujícího sjezdu Komunistické strany RSFSR (červen až září 1990).

V sovětských dobách působil jako stranický funkcionář. V letech 1983 až 1991 pracoval v ústředním výboru KSSS jako instruktor, vedoucí sektoru severního Kavkazu, první náměstek vedoucího ideologického oddělení, vedoucí oddělení organizačně-stranické práce.

V letech 1996, 2000, 2008 a 2012 kandidoval v prezidentských volbách. Ve volbách roku 1996 se umístil na druhém místě za úřadujícím prezidentem Borisem Jelcinem, když v prvním kolem získal 32,5 % a v kole druhém 40,7 %. V následujících volbách proti Putinovi a Medvěděvovi skončil vždy druhý.

Je autorem více než 80 knih a monografií vydaných v Rusku i v zahraničí v mnoha jazycích světa. Mezi jinými: „Drama moci“, „Moc“, „Jsem Rus krví a duchem“, „Říjen a modernita“, „Základy geopolitiky“, „Pochopení Ruska“, „Svatá Rus a království Koščejeva“, „Globalizace a osud lidstva“, „Na přelomu tisíciletí“, „Budovatel státu“, „O Rusech a Rusku“, „Loajalita“, „Jít vpřed“, „Stalin a modernita“, „Před úsvitem“ atd. Několik knih mu vyšlo i v Česku mimo jiné „Pochopit Rusko“ (česky vydalo Orego, v roce 2002) a „Globalizace – slepá ulička nebo východisko?“ (Orego, 2003).

Zjuganov se hlásí ke křesťanskému komunismu, Ježíš byl podle něj „prvním komunistou, protože se zastával chudých“.

Je zastáncem trestu smrti např. za úmyslnou vraždu.

V 80. a 90. letech 20. století byl kritikem Gorbačovy politiky perestrojky, liberalizace a privatizace. V předvolební kampani v roce 2012 prosazoval návrat k socialismu s tím, že to zastaví propad ruské ekonomiky, prosazoval restalinizaci a znárodňování.

Zjuganova zahraniční politika je protizápadní. Ve svých předvolebních kampaních se nebál prosazovat i vypovězení mezinárodních dohod: „Budeme prosazovat nezávislou zahraniční politiku v souladu se zájmy ruského státu a nebudeme se vyhýbat vypovězení nerovných mezinárodních smluv.“

Od roku 1983 pracoval v ÚV KSSS. Zabýval se otázkami budování státu, humanitárními i ideologickými problémy.

V letech 1989 až 1990 byl zástupcem vedoucího ideologického oddělení ÚV KSSS.

V roce 1990 se stal jedním z iniciátorů vzniku Komunistické strany RSFSR. Byl zvolen členem politbyra, tajemníkem jejího ústředního výboru.

V roce 1991 byl jedním z autorů výzvy „Slovo lidu“, která navrhovala opatření k zabránění zničení Sovětského svazu a varovala veřejnost před možností tragických událostí, které zemi brzy postihnou.

V prosinci 1991 byl přijat do Koordinační rady Všelidového svazu Ruska.

V roce 1992 byl zvolen předsedou Koordinační rady Lidových vlasteneckých sil. Vstoupil do výboru Fronty národní spásy. Byl členem iniciativní skupiny, která svolala kongres obnovy Komunistické strany Ruska.

V roce 1993 byl na II. mimořádném sjezdu zvolen předsedou Ústředního výkonného výboru Komunistické strany Ruské federace. V témže roce byl zvolen poslancem Státní dumy.

V roce 1994 byl jedním z iniciátorů vzniku hnutí „Harmonie ve jménu Ruska“.

V roce 1997 veřejně požadoval rezignaci Borise Jelcina na post prezidenta Ruské federace. V letech 1998 až 1999 zahájil proces impeachmentu Borise Jelcina. Vytvořil předvolební blok „Za vítězství!“.

V roce 2000 vyjádřil své přesvědčení, že Rusko má jedinečnou roli jako střed a opěrný bod Eurasie, jež je navždy předurčena k soutěži se Západem.

V roce 2005 inicioval lidové referendum o klíčových otázkách veřejného života.

O pět let později na pozadí „destalinizace“ publikoval studii „Stalinova éra: čísla, fakta, závěry“, v níž odhalil lživá „tvrzení“ nových pseudoliberálů.

Chopil se iniciativy ke zrušení Běloveských dohod Státní dumou, vytvoření Svazového státu Ruska a Běloruska a ke sjednocovacím procesům na území bývalého Sovětského svazu.

Z iniciativy Gennadije Andrejeviče bylo přijato několik desítek důležitých zákonů zaměřených na ochranu sociálněekonomických práv občanů, včetně obnovení úspor z doby před reformou, ochrany dětí a posílení obranyschopnosti země.

Inicioval uspořádání lidového referenda o klíčových otázkách veřejného života. Mezi ně patří návrat přírodních zdrojů ruskému lidu; zvýšení minimálních mezd a důchodů na úroveň přesahující úroveň životního minima; omezení plateb za bydlení a služby na 10 procent celkového příjmu rodiny; znárodnění a převod strategických sektorů ekonomiky do veřejného vlastnictví.

V roce 2012 prosazoval vystoupení Ruska ze Světové obchodní organizace.

V roce 2014 obhajoval referendum o připojení Krymu zpátky k Ruské federaci a jasně se vyjádřil proti členství Ukrajiny v Evropské unii a NATO.

Je přesvědčen o tom, že aby bylo možné zastavit terorismus, je nutné ukončit globalizaci. Z mnoha teroristických útoků ve světě obviňuje politiku Spojených států.

Rozšiřování NATO považuje za něco, co je v rozporu s interními zájmy Ruska a Rusko by mělo vyvíjet aktivity, které by takovému rozšiřování zamezily. Severoatlantickou alianci považuje za agresora a obvinil Západ z podpory fašismu, čehož důkazem má být bourání pomníků Lenina na Ukrajině, „rusofobie“ a „antisovětská propaganda“.

Připojil se k nutnosti demilitarizace a denacifikace Ukrajiny a obviňuje Ukrajince z genocidy vůči svým ukrajinským rusky mluvícím obyvatelům. Obvinil Spojené státy a NATO z nasazování sympatizantů fašismu a středovýchodních teroristů na Ukrajině.

Byl vyznamenán mnoha řády a medailemi. Je laureátem Mezinárodní ceny pojmenované po Šolochovovi.

K 70. narozeninám (2014) obdržel Gennadij Zjuganov od prezidenta Putina Řád Alexandra Něvského. Patriarcha Ruské pravoslavné církve Kirill mu při této příležitosti udělil Řád slávy a cti a v oslavném poselství uvedl, že Zjuganov si ocenění zaslouží jako „jeden z nejznámějších ruských politiků, který projevuje zájem o prospěch národa a ochranu tradičních morálních hodnot“.

Gennadij Andrejevič Zjuganov má syna a dceru, sedm vnoučat a vnučku.