Erinnerungskultur — německý syndrom klamné paměti

17. května německý poslanec za Braniborsko Christian Ehler na twitteru napsal: „Začátkem tohoto měsíce vedení Trinity College Dublin ustoupilo tlaku antisemitské studentské skupiny [sic] a zavázalo se trestat židovský lid za to, že se chrání před teroristy z Hamásu operujícími z Gazy.“

Bylo to součástí širšího prohlášení odsuzujícího studentské aktivisty a Trinity za jejich rozhodnutí vystěhovat se z Izraele v reakci na probíhající genocidu v Gaze. Pan Ehler je členem CDU, německé konzervativní Křesťanskodemokratické unie, ale takové názory nejsou neobvyklé napříč politickým spektrem.

Člen Strany zelených a šéf německo-izraelské společnosti Volker Beck nedávno v Mnichově donutil ke zrušení mezináboženské modlitby mezi muslimy, křesťany a židy, když řekl: „Ne každé poselství míru je nevinné a vlastně samo o sobě mírumilovné… pokud je napadená osoba požádána, aby odložila zbraně, jakmile se začne bránit, nevidím, že tato modlitba je jasným postojem za mír.“ To je od politika, který si v 80. letech udělal jméno v německém mírovém hnutí.

Němečtí politici se nyní reflexivně vracejí ke své rétorice z doby těsně po krachu v roce 2008. Moderní Německo je nevyhnutelným vyústěním jejich Sonderwegu neboli zvláštní cesty a německá výjimečnost je racionální reakcí. Země jako Španělsko a Irsko nejsou tak naladěné na drsnou realitu světa a je třeba je poučit o hrůzných dějinách 20. století, které Německo vytvořilo. Německá fráze inselaffe neboli „ostrovní opice“ – dříve označovaná jako bouřliví britští turisté – dnes označuje neukázněné Iry, stejně jako německé noviny označovaly země jako PIIGS nebo „mafii“ za „přicházející vybírat“ od tvrdě pracujících německých daňových poplatníků po krizi v roce 2008.

Oživení nacionalistických nálad a pravicové rétoriky v rámci hlavního proudu německé politiky, zejména mezi liberály a SPD, způsobuje, že vzestup podpory stran jako Alternativa pro Německo (AfD) je téměř bezpředmětný. Vnitřní politické posuny, které kancléř Olaf Scholz označil za „bod obratu“, se vracejí do temnějšího období německých dějin, a to vše za situace, kdy fetišizace Izraele jako německého Staatsräsonu (státního rozumu) sílí. Německou politiku dnes definuje militarizace, masová deportace, nacionalismus a násilné potlačování opozice.

Tento posun dále dokládají liberální sdělovací prostředky, když v politickém diskurzu přejímají zavedený termín „vlastizrada“, což je krok, který se vrací do výmarských dob a jehož přímým cílem je vymýtit vše, co zbylo z německého socialistického hnutí. Nicméně i toto úsilí se jeví jako plýtvání. Německá levice je prohnilá až do morku kostí, její anarchistické hnutí je prošpikováno „protiněmeckým“ či proti-Němcům, jejichž reakcí na pád tehdy existujícího socialismu v 90. letech bylo prosazení intervence NATO v Srbsku, „pax Americana“ a – samozřejmě – slepé věrnosti Izraeli.

Die Linke navzdory své historii není žádnou komunistickou stranou. I když jsou v ní prvky, které by se mohly zdát v jednotlivých otázkách rozumné, zejména v regionálních pobočkách, jako je Berlín-Neukölln, celá její funkcí je být reformní bašta německého státu. Musíme si uvědomit, že moderní Německo je pokračováním projektu USA/Západní Německo, který zahrnoval znovuzavedení nacistických administrátorů, vojenských vůdců, obchodních zájmů a – zejména – tajných policistů do veřejného života, plně rehabilitovaných. Stejná Bundesnachrichtendienst (německá bezpečnostní služba), která v současnosti sleduje palestinské aktivisty, zdědila mnoho svých zakládajících členů po svém předchůdci, Gehlenově organizaci (pro ty, kteří by snad nevěděli: Reinhard Gehlen byl během II. světové války šéfem zpravodajství na východní frontě; pozn. překl.). Mezi nimi byli bývalý šéf gestapa Klaus Barbie, bývalý šéf tajné polní policie Wilhelm Krichbaum, bývalý šéf „židovského oddělení“ ministerstva zahraničí Franz Rademacher, bývalý důstojník 9. jednotky komanda Einsatzgruppe B Konrad Fiebig a bývalý šéf moskevského předsunutého velitelství Einsatzgruppe B Franz Alfred Six.

To se samozřejmě netýká „anti-Němců“, protože to nezahrnuje nenávist k Arabům.

To vše je práno prostřednictvím toho, co Němci nazývají Erinnerungskultur neboli paměťová kultura. Nejhorším prohřeškem, kterého se můžete v Německu dopustit, je „relativizace“ holocaustu. Jedinečnost holocaustu jako jedinečné a výrazné historické události, bez předků a poučení, pouze věci, která by měla být zachována v muzejní expozici a připomenuta slavnostním, ale prázdným zaklínadlem „Teď už nikdy“, je nezpochybnitelná. Německo má podle Němců jedinečnou zodpovědnost odčinit židovský lid – a aby toho dosáhlo, musí bezesporu podporovat Izrael. Je jen šikovnou shodou okolností, že taková podpora dokonale ladí s imperialistickými zájmy moderního Německa. Neexistuje žádná taková podpora, jako příklad pro založení vlasti pro Sinty nebo Romy. Nebo pro postižené. Nebo pro odboráře. To by nepochybně znamenalo relativizaci holocaustu.

-- Zdroj: Dáithí Ó hAirtrí pro měsíčník The Socialist Voice --