Příspěvek k 79. výročí kapitulace Hitlerova Německa a 80. výročí obnovy polského lidu v červenci 1944

25. května 2024 v malé sudetské vesnici Nagórnik a její části Kocikowo, obec Marciszów v okrese Kamienna Gora, se konal slavnostní ceremoniál odhalení Pamětní desky připomínající 79. výročí Velkého květnového vítězství a nadcházející 80. výročí znovuzrození lidového Polska.

Zazněla státní hymna, kterou povzbuzovali účastníci. Setkání zorganizovala obecní vláda a vedla jej ředitelka vesnice Paulina Wierszakowa. Původcem myšlenky byl významný badatel o historii obce a okolí, známý odborník na oblast pan Szczepan Napora. Při přípravě a organizaci akce významně pomohli jak obyvatelé obce, tak i úřady obce Marciszów a starosty v Kamienne Goře. Přítomni byli radní, starostové obou krajů a také starosta Jaworu Emilian Bera. Základní školu v Bolkowě, která se honosí názvem (škola) Druhé polské armády, zastupovala správní rada složená ze dvou osob. Přišlo také mnoho obyvatel Nagórniku a sousedních vesnic. Pozvaní hosté poděkovali za pozvání a popřáli další úspěchy ve vlastenecké činnosti a posílení pocitu hrdosti na úspěchy bývalých pionýrů a frontových bojovníků i jejich současných pokračovatelů. Vyjádřili velké sympatie k myšlence, obsahu a programu jedinečné a spontánní oslavy. Vyjádřili velké uznání nápadu, programu i způsobu realizace a popřáli další úspěchy. Na programu ceremonie, kterou s velkým šarmem provedla paní Sołtyska, byla jména vojenských osadníků, bývalých frontových bojovníků a průkopníků vesnice, stejně jako vzpomínky na ně z paměti a ve stylu vyprávění v podání p. Szczepana Napory. Literárními mezihrami byly příležitostné básně recitované studenty školy. Zvláště pozoruhodné je, že z Dzierżoniówa ​​přijela tříčlenná Rekonstrukční skupina ve starých uniformách z bitvy u Lenina, vedená Lancem desátníkem Markem Zatorskim, a představila některé exponáty starých zbraní, které vyvolaly velký zájem publika. M. Zatorski se podělil nejen o své poznatky o činnosti Svazu veteránů a záložníků Polské armády a historických uniformách, ale pohovořil také o svém putování na bitevní pole Lenina v červnu 2017. V neoficiální části zazněly přípitky s červené víno pro dobrou vzpomínku na staré Hrdiny, další rozkvět Polské republiky a trvalý mír nejen v Polsku.

Krátkou historicko-politickou přednášku o významu květnového vítězství a znovuzrození lidového Polska přednesl prof. Zbigniew Wiktor, jehož hlavní teze jsou uvedeny níže.

Nedávno pokroková komunita také v Evropě a Polsku oslavila 79. výročí kapitulace Berlína a konce druhé světové války v Evropě. Toto výročí bylo zvláště důležité pro Polsko, které během války v letech 1939-1945 utrpělo obrovské zničení a ztráty. Dodnes zůstává pro Poláky velkým traumatem a varováním do budoucna. Současné vládnoucí síly v Polsku zdůrazňují fakt „konce války“, ale ignorují, že VÍTĚZSTVÍ přišlo především z východu spolu se Sovětskou armádou i díky vojákům 1. a 2. polské lidové armády, kteří se aktivně podíleli na osvobozování Polska a po vítězstvích bojů o Varšavu, Wał Pomorski, Kołobrzeg, Berlín, Budyšín, Drážďany a Prahu a po 6 letech války znovu získali svobodu a nezávislost. Díky nim se Polsko v letech 1944-45 znovuzrodilo s novými hranicemi jako lidové Polsko.

Připomeňme, že aktivními účastníky těchto historických bojů byli četní obyvatelé Nagórniku a sousedních měst, jejichž bitevní stezka často vedla z Lenina do Varšavy, Gdaňsku, Kolobřehu, Berlína, Budyšína a Drážďan. Často se setkávali se spojenci na Labi a význačné jednotky 1. divize pojmenované po Tadeuszi Kościuszkovi se zúčastnily závěrečných bojů za osvobození Berlína. V současné době je tento velký historický vojenský čin polského vojáka zlehčován a často zkreslován kvůli falešnému historickému a válečnému vyprávění aktuálně vládnoucích sil, které se zneuctily zničením téměř tisíce pomníků a jmen připomínajících ozbrojený čin a slávu sovětských vojáků a Polské lidové armády. Připomeňme, že i v Berlíně, v parku Friedrichshain, je nádherný, monumentální Památník polského vojáka, Rudé armády a německého antifašisty, který zůstává nedotčen a u jeho nohou jsou vždy čerstvé květiny.

Naše Vlastenecké a Občanské shromáždění zde přítomné je důkazem, že nesouhlasíme s drzým překrucováním nedávné polské historie. Společnost Nagórnik s vděčností vzpomíná na bývalé pionýry a frontové bojovníky, kteří sem po velkých útrapách putování a války přišli jako noví osadníci, farmáři, kteří byli propuštěni do civilu, nechali zbraně v kasárnách a chopili se pluhu, bran a podél s obilím vhozeným do tohoto starého Piastu zapustili tvrdou každodenní zemědělskou prací pevné a hluboké kořeny v zemi. Z hrdinných vojáků se stali hrdinové práce. Jejich jména a příjmení jsou uvedena na Pamětní desce, někteří z nás si je pamatují jako skromné, milé a ochotné sousedy. Běh času je bohužel neúprosný a naprostá většina z nich odpočívá na hřbitově v Domanówě, kde zaslouženě zůstávají ve věčné stráži. Uctěme chvilkou zamyšlení a ztišení jejich bojové činy, tvrdou práci a velké zásluhy nejen pro Nagórnik, ale i pro místní a regionální komunitu.

Sláva hrdinům, obráncům polských hranic, velké díky bývalým pionýrům a frontovým bojovníkům, kteří se zasloužili o dobrou vzpomínku na další generace a odpočinek zde v této polské zemi!

Naše dnešní pokojná demonstrace se koná pod vznešenými hesly: Pryč s válkou! Polský národ má stále v živé paměti tragické následky 2. světové války, zejména porážku v září 1939 a téměř 6 let fašisticko-německé okupace. Polákům to přineslo obrovské oběti a utrpení, zemřelo téměř 6 milionů našich občanů a ekonomické ztráty činily až 40 % národního bohatství. Téměř 6 let vedl polský národ nerovný boj za politické a sociální osvobození, které přišlo až v letech 1944/45 Z pohledu téměř 80 let od konce války oceňujeme význam trvalého míru, jemuž se naše vlast těší po mnoho let. To neznamená, že nebezpečí války bylo zcela zažehnáno. Síly války a imperialismu jsou stále přítomny a ohrožují mírumilovné národy po celém světě. Přes dva roky trvá válka na Ukrajině, která přímo ohrožuje Polsko, a proto je nutné vybudovat silné mírové a protiválečné hnutí a nepodporovat imperialistický konflikt, který ohrožuje nejen Ukrajinu, ale také mír v Evropě a může se dokonce změnit v jadernou válku.

Během okupace v letech 1939-1945 podnikly různé společensko-politické síly boj za osvobození a obnovení samostatné existence polského státu. Zpočátku měly největší význam síly bývalého statkářsko-kapitalistického Polska, v dalších letech vznikaly oddíly lidových partyzánů s cílem obnovit nejen suverenitu, ale i nezávislou existenci národa v lidově demokratické a lidové demokracii; socialistické formy. Usilovali nejen o osvobození z německé okupace, ale i o principiální obnovu polského státu sociální spravedlnosti, která byla definována takovými hodnotami jako svoboda, rovnost, bratrství, odstranění hlubokých třídních rozdílů, široký přístup chudých a společenských vrstev k práci, kultuře a mladé generaci ke svobodnému vzdělání. Nejčastěji byly tyto hodnoty spojovány s četnými formami demokracie, zásadním omezením moci velkého, především zahraničního kapitálu a prohlubující se závislostí na imperialistických zemích.

Možnosti realizace těchto hodnot a progresivních společenských principů byly odvozeny od rozvíjejícího se masového dělnického hnutí a jeho ideologického a teoretického základu - marxismu, později i leninismu. Významnými událostmi byly mezinárodní dělnické spolky, zejména 1. internacionála (1864) a velké povstání pařížského lidu – Pařížská komuna z roku 1871, jejichž velké a silné myšlenky a zkušenosti třídního boje přenesli do polských zemí takoví myslitelé a aktivisté jako Jarosław Dąbrowski, Walery Wróblewski, Ludwik Waryński, Bolesław Limanowski a také v mladickém období socialistické „bouře a tlaku“ Józef Piłsudski. Vytvořili první dělnické strany jako Velký proletariát, Sociální demokracie Polského království (později i Litvy), Polská socialistická strana a v dalším období Komunistická dělnická strana Polska (později KPP). V Haliči a později i v Kongresovém království vznikly rolnické organizace Lidového hnutí.

Znovuzískání nezávislosti v roce 1918 přineslo polskému národu konec národnostního útlaku, ale neodstranilo sociální a třídní útlak. V prvních letech se střetávaly dvě koncepce nezávislosti: lidově demokratická a socialistická, odkazující na revoluční zkušenosti ruských bolševiků v čele s V. Leninem, kteří v důsledku říjnové revoluce 1917 získali moc a vybudovali základy tzv. socialistický stát dělníků a rolníků v podobě dělnických rad, rolníků a vojáků. Pokusy o lidové povstání a přenos sovětských zkušeností do polských zemí v roce 1920 nepřinesly očekávaný výsledek. V nově nezávislém Polsku zvítězily buržoazně-demokratické síly (podporované především Francií), které byly v květnu 1925 po autoritářském puči maršála J. Piłsudského odstaveny od moci a zavedly fašistickou formu vlády pod heslem sanace. Bylo to nejtemnější období nezávislého Polska, které trvalo až do německé invaze v září 1939.

V Německem okupovaném Polsku se bez ohledu na ideologické a politické rozdíly vytvořily různé formy ozbrojeného boje za nezávislost. Velký význam mělo postavení polské exilové vlády ve Francii pod vedením generála Władysława Sikorského, po porážce Francie v květnu-červnu 1940 se tato vláda přesunula do Anglie, kde vybudovala náhradu za polské ozbrojené síly z r. Polští vojáci-uprchlíci po zářijové porážce v síle cca 40 tis. vojáků. V okupované zemi vznikl Svaz ozbrojeného boje, později přeměněný na Home Army (Armia Krajowa). Vznikly i další partyzánské formace, politicky napojené na podzemní strany a hnutí nezávislosti, např. rolnické prapory, rolnické hnutí, PPS, jednotky NSZ napojené na Endecja a od roku 1942 jednotky Lidové gardy, napojené na Polskou dělnickou stranu. Všechny tyto podzemní partyzánské organizace trpěly nedostatkem zbraní nezbytných pro boj, jak popisují mj. svědci osudu Varšavského povstání a dalších aktů ozbrojeného boje proti německému okupantovi. Skutečnou formou ozbrojeného boje proti nepříteli byly zárodky vojenských sil na Západě ve Francii a později v Anglii. Vznikly z vojáků bývalé polské armády, kteří uprchli po zářijové porážce a vytvořili 1. polský sbor, který se v závěrečné fázi války zúčastnil bojů proti Němcům v Nizozemsku, Belgii a západním Německu. Polští piloti ze dvou perutí se vyznamenali ve vzdušné bitvě o Británii v létě 1940.

Zvláštní pozornost si zasluhují polské ozbrojené síly na východě - v SSSR, které vznikly po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. Na základě dohody mezi polskou vládou a sovětskou vládou (Sikorski-Majski) uzavřené v hod. koncem července 1941 v Londýně politická a sociální situace polského obyvatelstva, které se po 17. září 1939 ocitlo v Sovětském svazu, se zlepšila V prvé řadě sovětská vláda zahrnula polské občany všeobecnou amnestií a umožnila organizaci polské armády v SSSR. Takzvaná Armáda generála Władysława Anderse, která v konečné fázi formování čítala přibližně 70 000 vojáků a byla významnou vojenskou jednotkou, která měla být použita v kritických bitvách vedených mimo jiné sovětskou armádou o Stalingrad. Bohužel kvůli politickým a organizačním rozdílům mezi Sikorského vládou a generálem Andersem osobně a vládou SSSR byla v létě 1942 evakuována do Íránu, což oslabilo možnosti zlepšení nabubřelých polsko-sovětských vztahů. V důsledku toho došlo k jasnému ochlazení až patové situaci v polsko-sovětských vztazích, což mělo za následek celkové zhoršení situace Poláků v SSSR.

Průlom v tomto ohledu nastal až na jaře 1943 v důsledku založení a činnosti Svazu polských vlastenců v čele s Wandou Wasilewskou a Organizací polských komunistů, jakož i dalšími pokrokovými polskými osobnostmi v SSSR, kteří viděli reálné možnosti zlepšení sociální a životní situace statisíců Poláků roztroušených po celé zemi na rozlehlých územích Sovětského svazu. Díky jejich aktivitě se výrazně zlepšila životní, osobní i politická situace Poláků, většina z nich byla přemístěna do příznivějších oblastí SSSR, bylo jim uznáno právo na zachování polského občanství a také mohli využívat různé formy sociální pomoci Sdružení polských vlastenců.

Největší organizační, vojenský a politický úspěch ZPP a Wandy Wasilewské osobně byl výnos Nejvyššího sovětu SSSR o možnosti zřízení nové polské armády, jejímž prvním jádrem byla 1. divize pojmenovaná po Tadeuszi Kościuszkovi, která vznikala ve vojenském táboře v Sielce nad Oką. V čele této divize stál plukovník (později generál) Zygmunt Berling. Divize byla vytvořena na základě polského vojenského zaměstnání, předpisů, polských příkazů a vojenských zvyklostí, včetnětoho, že kaplanem 1. divize byl jmenován Fr. plk. Wilhelm Kupsz. Dne 15. července 1943 (v den výročí vítězství u Grunwaldu) složila divize slavnostní vojenskou přísahu a po intenzivním cvičení a výcviku vyrazila 1. září 1943 do boje s Němci na běloruské frontě.

První bitva s německým nepřítelem byla svedena 12. – 13. října 1943 u Lenina v rámci operace Rudé armády na běloruské frontě. Úkol zadaný velením měl taktický význam a byl proveden s velkou odvahou a ctí. Divize utrpěla značné ztráty na personálu i vojenské technice, polské vojáky však naplnila velkou odvahou a silou, a to i díky tomu, že polský voják dostal zbraně od sovětských spojenců a politických přátel. Polský voják svým přístupem a statečností dokázal, že je spolehlivým spojencem v boji proti fašisticko-německému vetřelci. Vybudovali pevný základ pro nové bratrství ve zbrani mezi polskými a sovětskými vojáky a představovali symbolický krok k budování přátelských vztahů mezi polským a sovětským národem.

Bitva u Lenina a její ideologické a politické důsledky stanovily hlavní směr a úkoly dalšího působení polské levice v SSSR, další vítězný boj proti německému okupantovi v těsném spojenectví se Sovětským svazem a přímý, ale obtížný pochod nejkratší cestou na západ k osvobození Polska. Na okraj těchto slov připomeňme, že v květnu 1944 svedli vítěznou bitvu o Monte Cassino srovnatelnou s bitvou u Lenina i polští vojáci z 2. polského sboru generála W. Anderse. Obě byly taktické bitvy a v obou polské jednotky utrpěly značné ztráty, ale v rámci průměrných ztrát ostatních spojeneckých armád. Patří k velkým událostem polské vojenské historie, ale zatímco dnes sláva a sláva bitvy o Monte Cassino dosahují svého zenitu a jsou medializovány, na bitvu u Lenina a její hrdiny se jaksi zapomíná a je dokonce „na obtíž “ současným vládcům Polské republiky. Není to důstojný a spravedlivý postoj, protože každá kapka krve polského vojáka prolitá v boji za osvobození Polska si zaslouží být dobře zapamatována a hodna oslavy.

Náš zde přítomný sněm připomíná hrdinství a historii vojáků 1. divize. Tadeusz Kościuszko, později Polský sbor a poté 1. a 2. armáda Polské lidové armády, které přinesly svobodu národu, pochodovaly z východu a v letech 1944-45 úspěšně osvobodily polské země spolu se Sovětskou armádou. Osvobozením Polska jejich vítězný pochod neskončil. Německá fašistická válečná mašinérie měla stále četné vojenské a politické schopnosti. Rozhodující význam v tomto osvobozeneckém pochodu měly velké vojenské operace sovětské armády podniknuté na četných bojových frontách, včetně operace „Bagration“ (velitel pochodu Konstantin Rokossowski), která od května do srpna 1944 zcela osvobodila Bělorusko a vstoupila do východního Polska a dobyla také předmostí na západních březích Visly u Magnuszew, Warka a Sandomierz. Sovětská armáda dosáhla četných strategických úspěchů ve slovenském, maďarském, rumunském a bulharském směru. Ve stejnou dobu se spojenecké jednotky vylodily v Normandii a rychle zlomily nepřátelský odpor. Osvobodily severní Francii, Belgii a Nizozemsko. Z jižní Itálie postupně postupovala fronta amerických, anglických a polských jednotek. Nacistické Německo čelilo totální porážce, ke které došlo v květnu 1945, zdůrazněme, za výrazné účasti polských vojsk na východě, západě a jihu Evropy. Díky tomuto velkému vojenskému úsilí byla polská vlajka s hrdostí vyvěšena polskými vojáky v Siegessaule v centru Berlína v květnu 1945.

V důsledku útoku nacistického Německa a zářijové kampaně v roce 1939 Polsko ztratilo svou nezávislost. Mezinárodní situace Polska se navíc zkomplikovala vstupem Rudé armády na východní území polského státu, tedy na západní Ukrajinu, Bělorusko a Litvu. Tato problematika není předmětem současné analýzy. Připomeňme jen, že to byly země obývané převážně Ukrajinci, Bělorusy, Litevci a Židy. Po léta a generace se tam hromadily velké národnostní, sociální, náboženské a sociálně třídní problémy, které byly zdrojem neustálých konfliktů, s nimiž se polský stát v nových mezinárodně-politických poměrech nedokázal vyrovnat, zvláště napjaté, kde od 20. let minulého století sílily skupiny ukrajinských nacionalistů, usilujících o vytvoření samostatného ukrajinského státu a hledajících podporu a pomoc u fašistického Německa (OUN, UPA). 17. září 1939 vstoupily jednotky Sovětské armády do východního Polska, ale Rydz Śmigły - vrchní velitel polské armády - vydal rozkaz: "Nebojujeme se Sověty!", čímž prakticky zlikvidovali ozbrojený odpor slábnoucích polských jednotek, zvláště proto, že brzy polská vláda a prezident, premiér a vrchní velitel uprchli do Rumunska, kde byli internováni rumunskými úřady. V této vojenské a mezinárodní situaci se polská věc zdála beznadějná a bylo nutné několik let počkat na příznivější podmínky pro poválečné znovuzrození polského státu.

Problém Polska byl obzvláště obtížný a byl důkladně analyzován na třech velkých konferencích v Teheránu (listopad 1943), Jaltě (únor 1945) a Postupimi (červenec 1945). V Teheránu byla základní otázka, zda se Polsko může znovu zrodit jako samostatný stát, jaké bude budoucí Polsko, jeho budoucí vláda, politický systém a hlavně rozloha a hranice samostatné Polské republiky. Sovětský svaz jako podmínku sine qua non stanovil Curzonovu linii jako hlavní základnu polské východní hranice (s možnou drobnou úpravou ve prospěch Polska). Účastníci teheránské konference zároveň zastávali názor, že po vítězné válce by Polsko mělo dostat určitou územní kompenzaci na úkor Německa, včetně: na Górny Slezsko a východní Prusko, které definovalo Polsko jako etnicky jednotný středně menší stát v Evropě.

Tato ujednání byla v zásadě potvrzena na konferenci v Jaltě. Zároveň se výrazně změnil postoj SSSR a Stalina osobně k rozšiřování polských akvizic na úkor Německa ve prospěch Polska, vymezující západní hranici na linii Odry a Nisy Kłodzka, ale bez Vratislavi a Štětína a jižní části Dolního Slezska (na kterou si začínali činit nároky Češi). Změna postavení SSSR ve prospěch Polska byla důsledkem politických změn v Polsku, osvobozeném od července 1944, v nichž politickou iniciativu převzaly lidově vlastenecké síly soustředěné v Polském výboru národního osvobození (PKWN), tvořené politiky z Polské dělnické strany, Dělnické strany polských socialistů, Lidové strany, Demokratické strany a dalších pokrokových a vlasteneckých osobností. Sociálně-ekonomické a politické reformy, ohlašované agrární reformou a socializací velkého průmyslového vlastnictví, získaly PKWN velkou podporu veřejnosti.

Velkou výhodou v argumentaci PKWN byly ambiciózní požadavky na větší územní akvizice a reparace na úkor Německa. 31. ledna 1944 byl PKWN přeměněn na Prozatímní vládu, kterou rychle uznal SSSR i další pokrokové země, např. Francie, k čemuž došlo v červnu 1945 po ustavení Prozatímní vlády národní jednoty, jejíž součástí byl Stanisław Mikołajczyk jako místopředseda vlády a ministr zemědělství a několik jeho londýnských kolegů, kteří se rozešli s „londýnskou vládou“, kterou západní vel. spojenci odmítli podpořit a uznat. Připomeňme, že tato pravicově reakční „vláda“ Tomasze Arciszewského se „proslavila“ mj. když veřejně oznámila: „Vratislav ani Štětín nechceme, Lvova ani Vilniusu se nevzdáme“, čímž se v konečném důsledku postavila na okraj nejen vůči Polákům v Londýně a velmocem, ale především vůči vlasteneckým silám v Polsku. Závěrem lze konstatovat, že ustavení Prozatímní vlády národní jednoty mělo velký vliv na příznivé urovnání polských mezinárodních a vnitřních poměrů po 2. světové válce, což se ve složitých dějinách polského národa bohužel stávalo jen zřídka.

Konference Velké trojky v Postupimi (17. července – 2. srpna 1945) byla velkou vojenskou a mezinárodně-politickou událostí. Skončila velká válka s Německem, byly stanoveny podmínky jeho okupace a rozdělení do zón a byly vyřešeny četné kontroverzní otázky ohledně nového uspořádání mezinárodních vztahů, ve kterých hrály hlavní roli velmoci. Byly dohodnuty otázky dalšího vojenského spojenectví ve válce s Japonskem a začal boj nejen o mír, ale i o nový mezinárodní řád ve světě s OSN a roli zvláště velmocí v něm. Postupimská deklarace a četná rozhodnutí a usnesení této konference zůstávají v platnosti dodnes a jsou základním dokumentem pro prameny mezinárodního práva.

Polské záležitosti byly předmětem mnoha plenárních zasedání Velké trojky i jejích četných výborů, např. ministrů zahraničních věcí. Složitost polské otázky demonstrovala skutečnost, že polská vládní delegace byla na tuto konferenci pozvaná jako jediná a mohla předložit polské důvody a argumenty týkající se nároků nejen na reparace, ale i na územní akvizice. Následně bylo v komuniké konference oznámeném na jejím konci uvedeno, že hlavy tří mocností se dohodly, že „bývalá německá území na východ od linie od Baltského moře přímo na západ od Świnoujście a odtud podél řeky Odry k bodu západní Nisy (lužické – pozn. Z. Wiktor) a podél západní Nisy až k československým hranicím, včetně té části východního Pruska, která v souladu s dohodou na této konferenci nebyla dána pod správu Svazu sovětských socialistických republik a včetně oblasti bývalého Svobodného města Gdaňsk, by měl být pod správou polského státu a v tomto ohledu by neměl být považován za součást sovětské okupační zóny“ (cit. N.Kołomejczyk, B.Syzdek, Polska w 1944-1949. Vydavatel: Państwowych Zakłady Szkolnych, Varšava 1969 r., str. 291).

Zároveň komuniké uvedlo, že „Hlavní představitelé tří vlád potvrdili svůj názor, že »konečné stanovení západní hranice Polska by mělo být odloženo na mírovou konferenci«.“ (Tamtéž, str. 291).

Jak je z těchto formulací patrné, předsedové tří vlád dospěli ke konzistentní formuli, která odrážela rozdílnost zájmů zejména W. Churchilla a pozdějšího jeho nástupce, v menší míře amerického prezidenta H. Trumana. Žádná z těchto formulací neobsahuje termín „hranice“, který má v teorii a praxi mezinárodního práva jasný a uznávaný význam. Někteří teoretici vyjadřují přesvědčení, že souhlasem s takovou formulací chtěl Stalin vyjádřit svou zdrženlivost vůči Polsku a zároveň ho učinit více závislým na Sovětském svazu, což bylo vyjádřeno i výrazem „pod správou“. Tato vysvětlení nejsou potvrzena analýzou dalších akcí sovětského vedení vůči znovuobrozenému Polsku. Pro SSSR byly vláda Polského výboru národního osvobození, Prozatímní a Prozatímní vláda národní jednoty nejvýhodnějším řešením ve vztazích SSSR a Polska a Stalin chtěl mít spojeneckou a SSSR vstřícnou vládu ve Varšavě, ale zároveň se naskytla nová možnost dále oslabit Německo také prostřednictvím co možná nejrozsáhlejších územních škrtů. Potvrdila to politika fait accomplis ohledně předání moci polským zmocněncům na výše uvedených územích sovětskými vojenskými veliteli před formálním uznáním Konference o postoupení těchto zemí Polsku, např. již koncem května V roce 1945 přijel do Bolkowa z Jaworu zástupce polské dočasné okresní správy. Bylo to přitom především v rozporu s postavením a zájmy Anglie (v menší míře USA), která z historické pozice „hrála německou kartu“ (stejně jako ve Versailles v roce 1919) - nesouhlas s tím, aby se Polsko posunulo tak daleko na Západ a oslabilo Německo. Tato otázka značně rozdělila Stalina a spojence a musela být mnohokrát znovu vyjednávána. Nakonec bylo nalezeno přechodné řešení, vyjádřené ve vzorci „čáry na Západní Odře a Nise“ a odkládající konečné řešení této otázky až na mírovou konferenci s Německem, a stávající politické a mezinárodní řešení bylo definováno jako země jsou „pod polskou správou“, podobně jako okres Königsberg (Kaliningrad), který připadl SSSR (Ruské federaci). Jak závažná tato otázka byla, dokládá skutečnost, že v důsledku těchto územních ústupků ztratilo Německo přibližně 22 % svého území ve prospěch Polska (101 000 km 2) a pouze 3 % připadla Kaliningradské oblasti (15 000 km 2), takže v důsledku toho se znovuzrozené lidové Polsko stalo v roce 1945 v Evropě hlavním příjemcem územních změn na úkor Německa.

Objektivní analýza výsledků 2. světové války v Evropě dokazuje, že teprve v důsledku spojenectví tří velmocí SSSR, Anglie a USA byly poraženy fašistické Německo, Itálie a v září 1945 císařské Japonsko na Dálném východě. Tato aliance několik let nesla znaky taktické aliance, jejíž součástí byly i četné prvky strategické aliance. Vyplynuly z potřeby splnit hlavní úkol porazit nacistické Německo a militaristické Japonsko. Po jejich dosažení začaly v roce 1946 přebírat taktické cíle a úkoly a v roce 1947 aliance zanikla a přeměnila se v soupeření a postupem času v konfrontační „studenou válku“, která značně rozdělila nejen velmoci, ale celou svět. Začala éra velmocenské politiky, kdy vůdčí a rozhodující roli začaly hrát především USA a SSSR. Provázelo je rozdělení světa na dva soupeřící tábory: kapitalistický a imperialistický vedený USA a socialistický a mírový tábor vedený SSSR. Teprve v pozdějších letech vznikly základy třetího bloku, rozvojové země deklarující svou politiku nezapojení dvou hlavních bloků do soutěže. Toto uspořádání v zásadě vydrželo až do rozpadu SSSR a společenství socialistických zemí v letech 1989-91, ale i nyní, 35 let po jejich rozpadu, se ve slabší formě dávají pocítit v rivalitě mezi Ruskem a Čínou. takzvaný Jih a světově dominantní Spojené státy americké a jimi organizované vojenské pakty, zejména NATO.

Mezinárodní a politické změny v těchto letech znovu postavily německou otázku do Evropy, sjednotilo se Německo, které po dlouhá desetiletí zažívalo velký ekonomický boom (především kvůli snižování vojenského rozpočtu) a zaujalo vedoucí ekonomické postavení v Evropě, rovněž aspirující na roli hegemona při sjednocování Evropy. Základním problémem rostoucí síly Německa je otázka, jakou roli hrají mírumilovné demokratické strany a síly, které deklarují vyvodit důsledky ze dvou prohraných velkých válek, a na druhé straně znovuzrození nového imperialismu, který i v důsledku druhé světové války nebyl zcela rozbit a poražen. Není pochyb o tom, že americké imperiální síly usilující o světovládu se již ve 40. letech soustředily na obrodu německého imperialismu a považovaly ho za účinný nástroj k vydírání SSSR a společenství socialistických zemí. Tato politika byla v podstatě zaměřena na odstranění Postupimi a znovuvybudování německého válečného potenciálu, aby dal SSSR mat. To se odrazilo v posílení separatismu tří západních okupačních zón vytvořením Bizonie v roce 1947, Trizonie v roce 1948, separatistickou měnovou reformou a v dubnu až září 1949 vznikem separatistické Spolkové republiky Německo. V roce 1954 byla obnovena německá armáda (Bundeswehr) a brzy byla Spolková republika Německo přijata do NATO. Začalo období ostré politické a vojenské konfrontace, která na několik desetiletí rozdělila nejen Německo, ale i Evropu a svět. Sovětská okupační zóna se 7. října 1949 přeměnila na Německou demokratickou republiku, která byla v roce 1955 přijata do Varšavské smlouvy a na jejímž území se nacházely velké vojenské formace SSSR a Varšavské smlouvy. Dva německé státy se staly největší evropskou zbrojnicí, kde byly také umístěny jaderné zbraně.

Studená válka upřednostňovala oživení silných krajanských organizací ve Spolkové republice Německo, které otevřeně požadovaly revizi a zrušení hranic na Odře a Nise (heslo: „Breslau, Koenigsberg, Stettin bleiben deutsch wie Berlin!“). jako likvidace NDR a její začlenění do Spolkové republiky Německo. Nacionalistické a kryptofašistické strany se staly významnou politickou silou v Bundestagu, požadující sepsání „skutečné historie“ a „spravedlivého hodnocení“ a „vývoje Německa v minulém století“. Byly ideologickým základem nového revanšismu a požadavků na zrušení „nespravedlivých rozhodnutí“ Jalty a Postupimi. Stále častějším požadavkem bylo zpochybnění zákonnosti hranice na Odře a Lužické Nise, jejíž revize byla požadována nejen na setkáních německých krajanů, ale byla vědecky zdůvodněna na některých univerzitách v západním Německu.

Nejdůslednějším zastáncem těchto názorů a požadavků byl první kancléř Spolkové republiky Německo Konrad von Adenauer, který ji od založení Spolkové republiky Německo považoval za nástroj starých německých konzervativně-imperialistických sil a nastínil plán na obnovu velkého Německa v rámci sjednocující se Evropy. Prvním krokem na této cestě bylo vytvoření separatistické Spolkové republiky Německo. Druhým byla vyhlídka na anexi „středního Německa“, tedy Německé demokratické republiky. Třetí bylo „osvobození východního Německa“, tedy anexe polských znovuzískaných území a sovětského Kaliningradského okruhu. Čtvrtým krokem mělo být oživení nového Velkého Německa v rámci integrující se západní Evropy: Pařížské dohody o Společenství uhlí a oceli z roku 1952, Římské dohody o EHS z roku 1957 a v dlouhodobém horizontu Evropská unie, kterou realizovali Adenauerovi nástupci, kancléři H. Kohl, A. Merkelová a současná generace německých stran a politiků v čele s předsedkyní Evropské komise paní U. von der Leyenovou a kancléřem spolkové vlády hl. Německo, O. Scholzem.

V této situaci je otázka obrany a mezinárodních záruk polské hranice na Odře a Lužické Nise, zvláště když vyhlídka na mírovou konferenci s Německem byla čím dál iluzornější. Díky vzniku Německé demokratické republiky - lidově demokratického a přátelského státu - mělo Polsko poprvé v dějinách za svou západní hranicí mírový a přátelský německý stát s navazujícím demokratickým a socialistickým ideologickým a politickým systémem, který nejen nezpochybnil hranici na Odře a Nise od jejího založení, ale okamžitě ji uznal za stanovenou a existující hranici mezi Německem a Polskem. Polsko a NDR uzavřely 6. července 1950 ve Zgorzelci Dohodu o vymezení stávající státní hranice na Odře a Lužické Nise, kterou podepsali předseda polské vlády Józef Cyrankiewicz a předseda německé vlády. Demokratická republika, Otto Grotewohl. 15. března 1967 Polská lidová republika a NDR podepsaly ve Varšavě Dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Článek 3 Smlouvy uvedl, že „územní celistvost obou zemí a nedotknutelnost hranice Polské lidové republiky na Odře a Lužické Nise a hranice mezi NDR a SRN mají zásadní význam pro evropskou bezpečnost“ (cit. v: Polska w 1944-1945..., s. 73). Podobné smlouvy byly uzavřeny 21. dubna 1945 v Moskvě mezi Polskem a SSSR o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci (potvrzeny a rozšířeny v roce 1975 ve Vratislavi) a 6. srpna 1945 Dohoda o polsko-sovětské státní hranici, která konečně vyznačovala průběh hranice mezi Polskem a SSSR (Ruská federace, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR a Litevská SSR). Také s Československem byly ve prospěch obou zemí urovnány sporné otázky hranic ve Slezsku, v Kladské zemi a vztahy mezi oběma zeměmi. 10. března 1947 byla ve Varšavě podepsána Polsko-československá dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci.

Novými mezinárodními skutečnostmi, které stabilizovaly polsko-německé vztahy a posílily mír v Evropě a pohraničí na Odře a Lužické Nise, bylo uzavření Dohody mezi Polskem a Spolkovou republikou Německo dne 7. prosince 1970 na základě normalizace jejich vzájemné vztahy (Cyrankiewicz-Brandtova dohoda), v níž obě strany potvrdily „nedotknutelnost hranic, respekt k územní celistvosti a suverenitě všech evropských států. Spolková republika Německo jednoznačně uznala západní hranici Polska na Odře a Lužické Nise, zavázala se nezpochybňovat stávající právní stav „nyní i v budoucnu“ a „řídit se v mezinárodních vztazích zásadami Charty Organizace spojených národů. " Pro Polsko to bylo velké vítězství v posílení hranice na Odře a Lužické Nise a principu status quo ve vztazích Polska se Spolkovou republikou Německo (citováno ve smlouvě PRL-FRN (in:) Wielka Encyklopedia PWN, Warszawa PWN). , 2005, roč. 28.

Pozoruhodné bylo, že v té době došlo k určitému oteplení vztahů mezi Východem a Západem, což oslabilo napětí a umožnilo urovnat četné kontroverzní otázky. Svědčí o tom mj. Dohoda mezi SSSR a Spolkovou republikou Německo podepsaná v Moskvě dne 12. srpna 1970 na základě normalizace vztahů mezi oběma zeměmi a v širším měřítku i v Evropě, včetně potvrzení existence obou německých států a tzv. nedotknutelnost stávajících hranic. Měly významný dopad na uzavření podobných dohod jinými zeměmi, včetně ČSR a Spolkové republiky Německo a později i vzájemné uznání obou německých států a zejména uznání mezinárodní subjektivity NDR téměř všemi zeměmi světa. Období mezinárodního uvolnění napětí bylo potvrzeno na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v Helsinkách v roce 1975. A do kterého se zapojily všechny evropské země (kromě Albánie) a také USA a Kanada.

Politika mezinárodního zmírnění napětí a mírové spolupráce v Evropě se po rozpadu a rozpadu SSSR v roce 1991 a od roku 1989 lidově demokratických zemí jednoznačně změnila v neprospěch. Moc v těchto zemích převzaly buržoazně-kapitalistické síly, které s použitím hesel „demokracie a svoboda“ svrhly starý socialistický systém a zavedly buržoazně-kapitalistický systém. V Polsku k realizaci tohoto procesu využilo masové odborové hnutí „Solidarita“, které dalo vzniknout četným reakčním stranám a politickým uskupením spojeným s imperialistickými zeměmi a prosazujícími zájmy velkého kapitálu, včetně katolické církve a Vatikánu. Podobné procesy probíhaly v bývalém SSSR a evropských zemích lidové demokracie. Nejvýznamnějším aspektem tohoto procesu byla likvidace Německé demokratické republiky, její připojení Spolkovou republikou Německo a vytvoření sjednoceného Německa pod vlajkou Spolkové republiky Německo. Tímto způsobem byl realizován bod 2 plánu kancléře Adenauera. V této situaci vyvstalo nové nebezpečí pro trvanlivost hranic na Odře a Nyse Łużycke. Ve sjednoceném Německu se opět aktivizovaly revizionistické síly, které zpochybňovaly legalitu a trvanlivost těchto hranic, a nejednalo se pouze o krajanské organizace. V této situaci se polská vláda snažila vlády velmocí ovlivnit tehdejšího kancléře Kohla a německou vládu, aby znovu potvrdily uznání stanovené a existující hranice mezi Polskem a sjednocenou Spolkovou republikou Německo, na čemž se podílel zejména prezident Francie F. Mitterand a premiérka britské vlády M. Thatcherová, kteří také viděli nebezpečí znovuobnoveného německého imperialismu. 12. září 1990 byla v Moskvě v důsledku konference 2 plus 4 (mezi NDR a SRN a SSSR, USA, Velkou Británií a Francií) uzavřena dohoda o konečné úpravě ve vztahu k Německu. Vymezila hranice sjednocujícího státu (včetně na Odře a Lužické Nise) a zrušila práva a odpovědnost čtyř mocností vůči Berlínu a Německu jako celku, což je některými teoretiky mezinárodního práva definováno jako mírová konference sui generis. V důsledku těchto snah a dokonce i diplomatického tlaku uzavřelo Německo (SRN) 14. listopadu 1990 s Polskem Smlouvu o potvrzení stávající hranice mezi nimi, podepsanou po znovusjednocení Německa ve Varšavě ministry zahraničních věcí Krzysztofem Skubiszewskim a H.D. Genscherem, který potvrdil nedotknutelnost hranice vytyčené po 2. světové válce na Odře a Lužické Nise, v souladu s ustanoveními Zgorzelecké dohody z roku 1950. O rok později, 17. června 1991, byla uzavřena smlouva mezi Polskem a Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci podepsané v Bonnu premiérem J.K. Bieleckim a kancléřem H. Kohlem.

Tyto smlouvy jsou pro Polsko uspokojivé a na nějakou dobu oslabily tlak revizionistických sil v Německu, ale neodstranily je, jak dokazují další skutečnosti, včetně: judikatura Ústavního tribunálu Spolkové republiky Německo v Karlsruhe, který v letech 1971-73 jakoby odkazoval na uzavřenou smlouvu Cyrankiewicz-Brandt z roku 1970 ve svých rozsudcích jasně konstatoval, že „Das Deutsche Reich existiert in seinen Grenzen von 1937 festnetz" (Německá říše stále existuje ve svých hranicích z roku 1937). Nedávno byl tento výrok znovu potvrzen rozsudkem Tribunálu. Judikatura Ústavního soudu zůstává nezměněna, že Německo jako stát v podobě Německé říše stále existuje v hranicích z roku 1937, bez ohledu na to, že za hranicemi současné Spolkové republiky Německo se nacházejí bývalé spolkové země v Východ, tj. Schlesien, Ost-Brandenburg, Hintenpommern, Ostpreussen, včetně ruského Kaliningradského okresu (Koenigsberg). Vedlejší otázka: co oblast Svobodného města Gdaňsk a Westpreussen?

Tyto skutečnosti potvrzují dualismus německé zahraniční politiky. První je vedena ve prospěch mezinárodního veřejného mínění a deklaruje mír a dobré sousedské zahraniční vztahy. Ta druhá je realizována pro vnitřní účely, vyjadřuje velkoněmecké a imperialistické zájmy a touhy, zpochybňuje trvanlivost a platnost hranice na Odře a Lužické Nise, jde vlastně o politiku schizofrenní, poškozující nejen trvalé a dobré- sousedské polsko-německé vztahy, ale také zpochybňuje oficiálně deklarovanou mírovou zahraniční politiku Spolkové republiky Německo, která fakticky usiluje o překreslení hranice na Odře a Lužické Nise, připojení bývalých východních států k Německu a ještě jednou ( tentokrát mírumilovně) získat hegemonii ve sjednocené Evropě. Jde v podstatě o boj za nový mezinárodní řád nejen v Evropě, ale i ve světě.

V poslední době, s rozpadem SSSR a společenství socialistických států a sjednocením Německa, dochází opět k oživení zájmů a aspirací německého imperialismu na východě, tentokrát pod hlavičkou Evropské unie, v níž velký německý kapitál má stále větší slovo a postupně se přeměňuje ve více centralizovanou zemi spolkové, která se stává nástrojem pro realizaci jejich velkých zájmů a velkoněmecké politiky, která mj. potvrdil před pár lety K. Kinkel, bývalý ministr zahraničních věcí a obrany Spolkové republiky Německo, který na setkání s předními představiteli německé ekonomiky a armády řekl, že „co se v naší historii dvakrát nepodařilo, nyní je tu nová příležitost dosáhnout...“ , což dokonale koresponduje s výše uvedenými rozsudky německého ústavního soudu, jakož i s prohlášeními paní U. von der Leyenové, včetně vyhlášení centralizace Evropské unie, zrušení veta v Radě Evropské unie a jmenování komisaře Evropské komise pro obranu (tedy válku), což znamená, že Evropská unie vstupuje na cestu politiky a vojenské konfrontace nejen v evropském, ale i celosvětovém měřítku.

Všechny tyto stručně nastíněné změny a hrozby jsou zvláště nebezpečné a nebezpečné pro Polsko, naši samostatnou národní a státní existenci, a především opět zpochybňují trvanlivost a udržení hranice na Odře a Lužické Nise Polskem, která je je již prováděna ekonomickými a mírovými operacemi, zejména v situaci stále se šířící války na Ukrajině. Současná politika polského státu neslouží k posílení a trvalé příslušnosti k naší zemi Obnovených území. V situaci osamělosti a izolace na mezinárodní scéně se můžeme opět (jak tomu bylo v historii) stát chutným soustem pro rostoucího velkého západního souseda. Za západní hranicí opět hrozí velké nebezpečí nového německého Drang nach Osten, tentokrát pod vlajkou Evropské unie, což je symbolicky vyjádřeno ve slokách nov německé hymny: "Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt..."

Proto je třeba zdůraznit, že toto velké ozbrojené úsilí polského národa nepřišlo vniveč jako v září 1939. Vyústilo v nové velké úspěchy a výdobytky poznamenané obrodou a rozvojem nového samostatného státu Polské lidové republiky, který byl narozen v letech 1944-45 a trval 45 let. Dnes, téměř 80 let po oněch letech a 35 let po pádu Polské lidové republiky, objektivní historici a odborníci na tento problém potvrzují, že jeho úspěchy měly historické rozměry a nemělo by být dovoleno je překroutit nebo zapomenout. Lidové Polsko bylo výsledkem dlouhodobých třídních bojů, lidových povstání, nejpokrokovějších snů a aspirací nejširších vrstev a vrstev polského národa, pracujícího lidu měst a vesnic, dělnické třídy, dělnického rolnictva a dělnického lidu. inteligence. Lidové Polsko, nikoli vznešené, šlechtické nebo buržoazní Polsko, bylo věčným snem utlačovaného polského lidu, především venkovského a rolnického. Jeho chronická chudoba a bída, rozšířená bída, nevzdělanost a zaostalost byly běžnými jevy v krajně nespravedlivé společnosti 1. polsko-litevského společenství, které se zároveň pyšnilo velkým bohatstvím a neomezenou mocí magnátů, šlechty a panství, současně bylo ovládáno vykořisťováním a bídou mas lidí na venkově a ve městech, uvízlých v podmínkách krutého otroctví, nevolnictví a právní nadvlády, které byly zrušeny nikoli polskými vládami, ale rozdělujícími státy: císařem Josefem. II v Haliči po jaru národů, Napoleonem ve Varšavském vévodství, Pruskem ve Velkopolsku po napoleonských válkách a vládním carským režimem, který je zrušil na základě carského výnosu z roku 1861. Tyto reformy nezměnily hospodářskou situaci mas lidu. Sociální a stavovské rozpory mezi panstvím a vesnicí byly stále obrovské. Dědicové nadále využívali své ekonomické výhody a používali masový útlak proti lidu.

Není tedy divu, že tuto sociální a třídní propast mezi šlechtou a magnáty a lidem využili rozdělovači k boji za nezávislost revolučních urozených demokratů, například proti pokusu o povstání v Haliči a Krakově v roce 1846 organizované Edwardem Dembowskim. Tehdy rakouští úředníci (starostas) zahájili t. zv Loupež Jakuba Szely jako třídně orientovaného hnutí věčná nenávist selských mas vůči šlechtě a panství. Základním heslem Jakuba Szely se stalo: "Pobijte vrchnost a vypalte panství!" Tyto třídní rozpory se snažili vyřešit buržoazní revoluční demokraté, kteří se snažili začlenit do programů boje za nezávislost zájmy venkovského lidu a vznikající dělnické třídy, které organizovaly nové strany a hnutí za nezávislost ve druhé polovině r. 19. století. 19. století např. Velký proletariát, SDKPiL, PPS, rolnicko-lidová hnutí zejména v Haliči (W.Witos a lidová strana). Odbory významně pokročily v boji za sociální práva dělnické třídy, přispěly k růstu třídního vědomí dělníků a účinnosti jejich boje v únorové revoluci v roce 1905, zejména ve Varšavě, Lodži, Białystoku a Zagłębie Dąbrowskie. Tyto události urychlily zrání politického a třídního vědomí polských dělníků a rolníků, což vyústilo v novou vlnu snah o nezávislost a bojů po první světové válce.

Nový polský stát (Polská republika) znovuzrozený v roce 1918 byl pro polský národ po více než 123 letech zajetí velkým úspěchem. Díky nezávislosti byl zrušen národnostní útlak a byl to jasný společensko-národní pokrok oproti dobám rozdělení. Třídně politicky znovuzrozená Polská republika však byla buržoazně lokálním státem, ve kterém se venkovští a pracující lidé stále nacházeli v třídním útlaku, chudobě a ponížení. V prvním období, do roku 1926, byly respektovány základní principy a hodnoty buržoazně demokratického státu, ale po květnovém převratu roku 1926 byl pochod Byla zavedena diktátorská vláda Sanace J. Piłsudského, která postavila Polsko jako autoritářské a polofašistické.

V září 1939 zaútočilo nacistické Německo na Polsko a na více než 5 let byl polský národ zbaven své samostatné existence.

Teprve boj a vítězství v letech 1944-45 otevřely polskému národu možnost znovu získat nezávislost a propojit ji se zásadními společenskými a třídními změnami. Hlavním subjektem boje za nezávislost se stal pracující lid měst a vesnic, polská dělnická třída, četné pokrokové strany pracujícího lidu, které v důsledku dlouhé války s nacistickým Německem a třídních bojů po osvobození v roce 1944- 45, a vedly k vítězství a vzniku Polské lidové republiky. Polská lidová republika, která se znovuzrodila po druhé světové válce, byla velkým historickým úspěchem pracujícího lidu, dělníků, pracujících rolníků a pracující inteligence. Zpočátku se vyvíjela jako země lidové demokracie, která zaváděla progresivní hodnoty, principy a instituce čerpající z věčných snů utlačovaného polského lidu, vývoj Polska byl založen na ušlechtilých socialistických hodnotách a principech a byl spojen s realizací velkých ekonomických, sociálních a kulturních úkolů provázejících budování základů socialistického systému.

Základem četných úspěchů Polské lidové republiky byl socialistický systém, z toho plynoucí zásady a hodnoty socialistické lidové vlády, nový příznivý územní tvar a dobré sousedské mezinárodní vztahy, garantované společenstvím socialistických zemí vedeným ze strany SSSR. V důsledku těchto pokrokových třídních, sociálně-ekonomických změn Polsko po 2. světové válce opakovaně zvýšilo svůj ekonomický potenciál, především průmyslový, a zásadně se změnila sociální struktura národa, jeho sociální a kulturní úroveň. Za 45 let existence Polské lidové republiky se počet Poláků téměř zdvojnásobil. Lidové Polsko se těšilo velké autoritě na mezinárodní scéně, v OSN a ve společenství socialistických zemí. Základem těchto velkých historických úspěchů byla ústavní zásada, že suverénem v Polské lidové republice byl pracující lid měst a vesnic. Polská lidová republika s velkým úspěchem realizovala věčné sny lidu o lepším a spravedlivějším sociálním systému. Polská lidová republika je nejen velkým zdrojem historické hrdosti, ale také skutečným potvrzením toho, že pracující lid, jeho přední dělnická třída a proletariát jsou schopni nejen provést vítěznou sociální revoluci, ale také ji udržet. dvě generace (a v SSSR a ČLR přes 70 let státní moc a efektivně ji využívat k prosazování zájmů světa práce). Byla a je to velká politická a třídní zkušenost, důležitá i pro mezinárodní proletariát.

Můžeme je shrnout do následujících bodů:

1. V důsledku výše uvedené konference došlo pro Polsko k velmi příznivým územním a populačním změnám. Je pravda, že Polsko ztratilo přibližně 190 000. km² půdy na východě, ale mnohem chudší a hospodářsky málo rozvinuté, průmyslově chudé, s celkově slabými pozemky a nízkou zemědělskou kulturou, nerozvinutou silniční a zejména železniční sítí, nízkým stupněm urbanizace a dominancí zaostalých venkovských vztahů. Ve východních vojvodstvích převažovalo ukrajinské (rusínské), běloruské, litevské a židovské obyvatelstvo (kromě Lvova a Vilniusu). Etničtí Poláci v těchto zemích tvořili jasnou národnostní a náboženskou menšinu. Východní oblasti byly plné hlubokých rozporů, konfliktů a dokonce etno-nacionalistických bojů a byly potenciálním zdrojem krvavých národních sporů a dokonce protipolských povstání.

2. Bývalé německé země převzaté v důsledku rozhodnutí Postupim pokrývají cca 101 000 km². Jednalo se a jedná se o hospodářsky a průmyslově vysoce rozvinuté oblasti, s velkými přírodními zdroji, s předním zemědělstvím, téměř zcela elektrifikované a dokonce s telefonní sítí. I malá města měla četné továrny a dobře fungující řemesla a existovaly i industrializované vesnice. Západní oblasti byly propojeny hustou sítí silnic, dokonce i dálnic, všechny silnice, včetně místních, byly zpevněné a udržované, dokonce i polní cesty. Existovala velmi dobře a široce rozvinutá síť železničních cest, která zasahovala do nejmenších měst a sídel. Tyto oblasti byly zároveň civilizačně velmi rozvinuté, s rozvinutou městskou infrastrukturou, která částečně zahrnovala i venkovskou zástavbu. Umožnil radikální příspěvek ke zvýšení civilizační úrovně zde usazených Poláků, nepočítaje v to velké množství přístrojů a zařízení exportovaných do východních oblastí v rámci tzv. szabru.

3. Na základě Postupimské dohody byli Němci - bývalí obyvatelé - zcela odsunuti do západních okupačních zón. Výjimku tvořili zde žijící etničtí Poláci (Slezané, Kašubové, také Češi), antifašisté a občané smíšených manželství. Pozadu zůstaly nejen pozemky a průmyslová zařízení, ale i obytné domy, stroje a zařízení, nábytek, další předměty a zboží v oblasti bytové a veřejné infrastruktury. Obohatily nové majitele i státní a obecní úřady. Přesuny obyvatelstva se týkaly 3-4 milionů lidí a jednalo se o velkou přesídlovací operaci, v historii neznámou, která se obvykle odehrávala v letech 1946-47, i když již v roce 1945 došlo k tzv. válečných a přírodních katastrof vysídlení. Přesídlení v podstatě skončilo po roce 1947, i když v některých oblastech, např. Horní Slezsko a Wałbrzychská pánev (horníci), pokračovalo až do poloviny 19. století. 50. let 20. století.

4. Obnovená území byla osídlena více než 2 miliony Poláků přesídlených z Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Ve stejnou dobu do nových zemí dorazilo přes 2 miliony vysídlených lidí z Poznaně, středního a východního Polska. Pouze uprostřed V 70. letech dosáhly západní země počtu Němců, kteří zde žili před válkou. V důsledku vzdání se východních zemí se Polsko a polský národ zbavily staletého politického a etnického „hrbu“ i masivní a hluboké civilizační a kulturní zaostalosti (kromě Lvova a Vilniusu). Polsko se zbavilo břemene četných válek a mezinárodních konfliktů na východě, které byly důsledkem Polsko-litevské unie a ovládnutí polských národních zájmů zájmy Litevského velkovévodství, což vtáhlo polský stát a národ do neustálého války s Tatary, Tureckem, Moskvou, Moldavskem a dokonce Švédskem.

5. Historickým vítězstvím v květnu 1945 se Polsko po několika staletích německé nadvlády a znovu vrátilo k politice, zájmům a hranicím Piastovského Polska a znovuzískaných území. zajatci skončili v polském držení. Současná územní podoba Polska a jeho příznivé přírodní hranice vypadají ještě lépe než za časů velkých králů Boleslava: Statečného, ​​Štědrého a Wrymoutha, nemluvě o Kazimíru Velikém. Nový polský stát je obvykle založen na přirozených mořských, říčních nebo horských hranicích a pokrývá téměř 313 000 km2 plochy a téměř 40 milionů obyvatel a je středně velkým státem v Evropě. Po roce 1945 Polsko poskytlo národu téměř 80 let mezinárodní bezpečnosti a míru, což je v dějinách jedinečné.

6. Od dob Piastovců se Polsko opět stalo etnicky homogenní zemí a tento stav trvá i přes velkou zahraniční emigraci, zejména mezi mladými lidmi. Velké vítězství v roce 1945 je jedním z největších úspěchů staletí a vyústilo mimo jiné v: vytvoření lidového Polska. Hranice s Odrou, Lužickou Nisou a Baltským mořem i přes pád Polské lidové republiky před 35 lety stále existují. To neznamená, že se neobjevují a neprohlubují nové hrozby a nebezpečí, zejména ze znovuobjevujícího se německého imperialismu a války na Ukrajině. Účinně se jim postavit a odrazit nebezpečí vyžaduje vlasteneckou jednotu národa, která se nezakládá na třídním egoismu buržoazie a jejích zahraničních principálů, ale na životních zájmech polského světa práce.

7. Polské vlastenecké a pokrokové sociální síly by měly zintenzivnit své úsilí na obranu polského dědictví na Obnovených územích, která se po druhé světové válce stala srdcem národního bohatství a civilizačního pokroku znovuzrozeného Polska. Obnovená území obohatila nejen své obyvatele, ale i celý polský stát a národ. Centrální politika Varšavy by měla ve větší míře zohledňovat zájmy a potřeby rozvoje těchto zemí. Vznikají a rodí se zde nové velké síly života, moderní průmyslová zařízení a kulturní a vědecká centra, jejichž hlas by měl silněji zazářit v národní politice Varšavy. Polský stát by měl opět definovat hlavní národní zájem prizmatem západních a severních zemí. Sídlí a posilují zde životně důležité a nejcennější síly polského národa.

8. Je nutné vytvořit a posílit západo-polskou lobby, trvale integrovanou s tradicemi a zájmy západních a severních území, které po převratu 1989/90 zažívají léta regrese. Stará průmyslová odvětví se zhroutila, zemědělství ve slabších a horských oblastech zažívá velkou krizi. Do Německa a dalších západoevropských zemí masivně emigrují davy mladých lidí, země je zaplavována produkty zahraniční výroby, především německých korporací, což je důsledek expanze německého kapitálu, roste nebezpečí německého imperialismu , která roste na síle, ekonomické a kulturní povahy a prostřednictvím Evropské unie politické, dobře známé z předchozích epoch.

9. O to důležitější je připomínat si velké dílo vytvoření a rozvoje Polské lidové republiky a její epochální úspěchy při vytržení polského lidu, dělníků, rolníků a pracující inteligence z dříve velké zaostalosti. Zároveň si vážíme skutečnosti obrody polského státu v roce 1918, která však trvala pouhých 20 let a nebyly jí cizí ani velké krize a rozpad v září 1939. Polská lidová republika vznikla v červenci 1944, trvala za 45 let a dodnes se může pochlubit velkými sociálními a sociálními ekonomickými a kulturně-vědeckými úspěchy téměř zdvojnásobil svou populaci z 22 na 40 milionů občanů.

10. Můžeme s plnou důvěrou říci, že Polská lidová republika byla a je největším úspěchem národa v celé jeho dlouhé historii. K jeho úspěchům přispěli bývalí obyvatelé a občané i novější generace Poláků. Sláva také Pionýrům a Frontlinerům z Nagórniku a okolí, jejichž jména a příjmení byla přečtena při Ceremoniálu, který připomíná Pamětní deska. Velký dík patří starostce města Góra Paulině Wierszakowé, iniciátorovi akce panu Szczepanovi Naporovi a představitelům místní samosprávy. Rád bych také poděkoval všem účastníkům tohoto setkání, zvláště těm kteří v jeho přípravných a organizačních pracích pomáhali v loňském roce potomci vojenských osadníků a pionýrů z let 1945/46.

Brzoza Czesław, Andrzej Leon Sowa, Dějiny Polska 1918-1945. Wydawnictwo Literackie, Kraków 2006;

Dudek Antoni Politické dějiny Polska 1989-2023. Ed. Scientific Scholar, Varšava 2023;

Kołomejczyk Norbert, Bronisław Syzdek, Polsko v letech 1944 - 1949. PZWSzkol., Varšava 1968;

Leszczyński Adam, Lidové dějiny Polska. Historie vykořisťování a odporu. Vládnoucí mytologie. Nakladatelská skupina Foksal. Sp. z o. Varšava MMXX;

Michael Holger, Der "Hitler-Stalin-Pact". Essen 2021;

Najder, Doháním čas... Rozhovor se Zdzisławem Najderem. Ed. Świat Książki, Varšava 2014;

Wojciech Roszkowski, Dějiny Polska 1914 - 2001. Ed. PWN. Varšava 2002;

Velká univerzální encyklopedie PWN, Varšava 1967;

Wielka Encyclopedia PWN, Varšava 2006;

Werblan Andrzej, Pravda a realismus. O válce a Polské lidové republice, roč. I, Varšava 2023,

Gomułka, Gierek, Jaruzelski a ...Wałęsa, Varšava 2023;

Zrada Jerzy, Dějiny Polska 1795-1914. Ed. PWN. Varšava 2005.

(komuna Marciszów, poviat Kamienna Góra):

Horník:

Antoni Głowacki, Tadeusz Napora, Antoni Polesiński, Jan Polesiński, Piotr Bych, Paweł Żukrowski, Józef Żukiewicz, Antoni Lejczak, Michał Szymko, Witold Krydel, Ambroży Sandałowicz, Franciszek Kęckidzier, G.Bałow Kędzier Jakutowicz,

Kazimerz Bać, Michał Dudka, Dionizy Wolski, Stanisław Żukiewicz, Józef Grzesik, Stefan Rydz, Henryk Szostakowski, Stanisław Napora,

Nagórnik Górny (Kocików):

Stanisław Lutkiewicz, Stanisław Kozioł, Władysław Skupiński, Józef Olearnik, Jan Niewiadomski, Bazyli Ilczuk, Kazimierz Siwicki, Justyn Kasiewicz, Piotr Szajda, Józef Raduszyński, Józef Jakóbiec, Stanisław Jusza.

ČEST JEJICH PAMÁTCE!

S velkou úctou prof. Zbigniew Wiktor z univerzity ve Vratislavi, léta dočasný rezident Nagórniku. Nagórnik – Wrocław, 25. května 2024