Zemanovo porozumění pro STAČILO!

Zemanovo porozumění či náklonnost pro STAČILO! mne přivedlo k jeho vystoupení na X. sjezdu KSČM v Nymburku v roce 2018.

Ve svém vystoupení uvedl: „Nenechte se manipulovat těmi, kdo provádějí často povrchní a často nenávistné analýzy minulosti. Udělejte si tuto analýzu sami. Máte ve svých řadách dostatek historiků, filozofů, právníků, politologů, ekonomů a já nevím koho ještě a snažte se, protože mezi vašimi členy je pochopitelně i mnoho členů bývalé komunistické strany a nesete tedy jistou míru spoluzodpovědnosti. Snažte se, aby tato analýza byla opravdu hluboká a abyste ji dělali vy a nikdo jiný než vy. Nu a jak už jsem řekl, nemělo by to být poučení z krizového vývoje, to už jsme tady jednou měli. Kdybyste chtěli nějaký provokativní název, tak bych to nazval pokání.“

Plně souhlasím s důrazem na ono udělejte si tuto analýzu sami, ale část vedení měla asi odlišný názor. Např. Jiří Dolejš, do X. sjezdu místopředseda strany, byl by asi i dnes, stejného názoru – „nechme to historikům“ (profesionálům, ale jaké světonázorové orientace?) a tak je to do současnosti.

Zeman dále řekl: „Nezapomeňte, že pokání očišťuje, že pokání je předstupněm k odpuštění a také předstupněm k normálnímu životu. U Komunistické strany Čech a Moravy jsem nikdy nepoužil slovo extrémistická, ale přál bych si, abych mohl s čistým svědomím říci, že je to i strana demokratická... A právě tato sebereflexe, tato analýza, opakuji ještě jednou, je ve vašem vlastním zájmu.“

Dále uvedl: „Jsem levicový politik, a proto mě oslovil rok 1968 a socialismus s lidskou tváří, chtěl bych zcela závěrem říci, i když je to velmi nepopulární, že jsem stoupenec socialismu. Ale pozor na to, stoupenec demokratického socialismu, takového jako byl například v osobě Olofa Palmeho, Willyho Brandta, Francoise Mitterranda a řady dalších. Není-li socialismus demokratický, není to ani socialismus. Formulace, že tady máme byrokratický socialismus, byla příliš zdvořilá.“

Tímto výrokem definuje socialismus v pojetí Socialistické internacionály, tedy mimo marxismus a proti marxismu, proti socialismu, pro obranu, zachování kapitalismu jako „konce dějin“. Nic lepšího neexistuje a nemůže existovat. Vědecká teorie socialismu a tím spíše komunismu, je prý jen zbožným přáním, jen a jen utopií.

Dochází k záměně pojmu, kdy sociální kapitalistický stát se automaticky stává socialistickým, aniž by změnil svou podstatu ve vlastnických vztazích k výrobním prostředkům, v živelném vývoji a ve vykořisťování námezdní práce. Zároveň naznačuje, že politickým cílem „socialismu s lidskou tváří“, „demokratického socialismu“, byl návrat do „sociálního“ kapitalismu. Výsledkem vlastního sebehodnocení KSČM, jako nástupnické organizace KSČ, by mělo být podle Zemana POKÁNÍ. A to formou sebereflexe, proměnou smýšlení, v tomto případě v procesu navrácení k původnímu pojetí politiky tradiční, pravicové, prokapitalistické sociální demokracie. Tedy k ideologii a politice odmítající radikální, revoluční přeměnu společnosti, nahrazení kapitalismu spravedlivějším - politicky, ekonomicky, sociálně i duchovně – společenským řádem.

Politický úspěch hnutí STAČILO! ve volbách do Evropského parlamentu, jehož hlavním subjektem je KSČM, pravděpodobně vnímá Zeman jako další možnou, rozhodující a poslední etapu POKÁNÍ, její transformací na plnohodnotnou sociální demokracii. Tedy navrácením KSČM zpět, před rok 1921.

Již dosavadní cesta KSČM byla cestou přizpůsobení, přeměněny komunistické politické linie, v linii státotvornou, při nedůsledné, fakticky převážně verbální obhajobě námezdně pracujících.

Zeman v rozhovoru pro Aktuálně.cz, v jeho názvu odhaluje svůj plán: Vondráček na zahraničí, Konečná sociální demokratka:

„V parlamentních volbách budu jako věrný volič volit hnutí ANO," tvrdí Zeman a hovoří o sbližování opozičních stran i o tom, jak chce aktivně napomoci vzniku široké koalice ANO, SPD, Motoristů, Přísahy a levicového bloku. Jako ideálního příštího ministra zahraničí by si představoval někdejšího předsedu sněmovny Radka Vondráčka. Šéfku komunistů Kateřinu Konečnou zase vidí jako typickou sociální demokratku, i když připouští, že se s ní neshoduje v názoru na Rusko.“

V části podpora komunistce uvádí: „Ohledně podpory Ukrajiny se s Kateřinou v názorech lišíme, ale to neznamená, že se s ní nemohu shodovat v řadě jiných věcí. Podívejte, pane redaktore, v naší zemi, která se pyšní levicovým národem, byla politická levice, tedy sociální demokracie, jak za první republiky, tak těsně po válce a potom i po revoluci buď hlavní opoziční síla, nebo hlavní vládní síla. Její dnešní stav je ubohý kvůli nedostatku skutečných politických osobností. A Kateřina Konečná je člověk, který je podle mého názoru typický sociální demokrat.“

Poslední věta ve mě vyvolala asociaci, že jde možná o finální představu, jak materializovat ono POKÁNÍ a naplnit tak konečné uspořádání oné „úchylky“, realizované v rámci Československé sociální demokracie, založením KSČ důsledně naplňující v roce 1929 principy bolševizace.

Onu konkrétní představu, že by Kateřina Konečná mohla stanout v čele formující se levice a podílet se tak na jejím sjednocení, jako důležité její posílení v politickém prostoru zejména před důležitými parlamentními volbami v roce 2025 a v součinnosti s ostatními vlasteneckými hnutími a stranami, dosáhnout vítězství, a tak zastavit protivlasteneckou, antisociální vládu pětikoalice.

Závěrem bych zdůraznil, že před Komunistickou stranou stojí důležitý úkol - rozhodnout jakým způsobem vstoupí do parlamentních voleb v roce 2025.

Než o tom bude rozhodnuto, považuji za nutné, aby strana měla jasno o co usiluje, co je jejím hlavním cílem a posláním. Již dříve jsem o tom psal, že komunistická strana bez svého dlouhodobého programu není plně identická, vyprofilovaná, a tedy ani čitelná, jaké jsou její záměry a cíle, zejména pro ty, s nimiž vstupuje do koalice.

Celý poznávací a vyjednávací proces by měl vyústit v rozhodnutí, zda půjde komunistická strana do voleb samostatně, nebo ve formátu osvědčeného „STAČILO!“, či v rámci širšího spektra tzv. levicových stran anebo případně v rámci širokého formátu vlasteneckých a národních sil (viz. Josef Skála „Kulatý stůl“) - jako protiváha neoliberálních stran a čtyřkoalice.

O tom se bude ve skutečnosti rozhodovat v procesu jednání stranických orgánů. Výsledné rozhodnutí by mělo přispět k zastavení vládnutí nekompetentních, protinárodních sil, propadu a rozvalu republiky, nejen její ekonomiky ale i celospolečenských vztahů, a to v souladu především se zájmy lidu České republiky.