Marxismus a Darwinova teorie

Když na Klubu společenských věd přišla řeč na dialektiku, většinou se přihlásil jeden stařičký biolog, vědec, který vehementně prohlašoval: "Pozor, v biologii dialektika neplatí". Z úcty k jeho šedinám, ale možná i trochu z vlastní nejistoty, mu to nikdo nevyvracel. Podobný názor slýchali lektoři marxisticko-leninské filozofie častěji, a býval zdůvodňován takto: "Darwin v přírodě objevil evoluci, ne revoluci".

Tento omyl je velmi častý. Vychází už ze starořeckého filozofa Maxima z Tyru, který prohlašoval, že "příroda skoku nečiní". Stejný názor zastával i jeden z nejvýznamnějších vědců své doby, švédský přírodovědec Carl Linné, který jej rozšířil do formující se biologie. A jako samozřejmý jej přijal i zakladatel evoluční biologie Charles Robert Darwin. On, odpůrce Hegelovy dialektiky, se zahloubal do studia živé přírody, a aniž to tušil, tu dialektiku v ní našel. Do smrti se to nedozvěděl, stejně tak jako Kolumbus nevěděl, že objevil nový kontinent. Ale Karel Marx a Bedřich Engels to pochopili, a právem považovali Darwinův objev za potvrzení platnosti materialisticky chápané dialektiky, která je teoretickým základem jejich učení. Prostudujeme-li důkladně Darwinův nejdůležitější spis "O původu druhů", najdeme vysvětlení.

Základním zákonem dialektiky je zákon rozporu, nebo také zákon jednoty a boje protikladů, který bývá často odmítán jako výmysl revolucionářů, odporující přírodě i společnosti. Neboť ušlechtilí humanisté odmítají rozpory a usilují o harmonii. Darwin to tak v přírodě neviděl, "boj o přežití je všudypřítomný", napsal. "Neustále dochází k bitvě za bitvou, s proměnlivými úspěchy", pokračoval jinde. Anebo "největší konkurence je právě mezi příbuznými druhy, které zaujímají přibližně stejné místo v hospodářství přírody". Darwin pochopil, že ona krásná harmonie přírody, její jednota a soulad, je neustále vytvářena protiklady a jejich bojem. To je dialektika, neabsolutizující jednotu ani rozpor, ale chápající je jako neoddělitelnou součást všeho.

Druhým zákonem dialektiky je zákon přechodu kvantitativních změn ve změny kvalitativní skokem. Tedy to, co Darwin odmítal, ale přesto to v přírodě našel: "Období, po které se druhy mění, jsou, měřena v letech, velice dlouhá, ale v porovnání s obdobími, kdy zůstávají druhy neměnnými, jsou velice krátká", napsal. A to je ten vývojový skok, který pro jeho délku sice nerozpoznal, ale přesto jej pojmenoval jako "vznik nového druhu". Nelze se divit že ten skok neviděl, protože dialektiku nestudoval. I mnozí z těch, kteří ji studovali, dokonce i někteří z těch kteří ji přednášeli, nepochopili, že skok je jen relativně krátkým obdobím v porovnání s delšími procesy změn kvantitativních. Že i kvalitativní skok sám je procesem, který se může skládat ze skoků dílčích. Geomorfologické vývojové skoky či některé procesy ve vesmíru jsou často ještě delší než v živé přírody, a přesto jsou skokem. Jen ti, kteří nepochopili dialektiku, si představují skok jako krátký okamžik, nebo revoluci jako pouhé převzetí moci. Darwin dialektiku neznal, a proto svůj objev nazval evolucí. Už to tak zůstalo, i když to byl objev opravdu revoluční. Odhaluje vývoj živé přírody jako jednotu přetržitosti a nepřetržitosti, plynulosti a skoku, což je podstatou uvedeného dialektického zákona.

Třetím, tím nejhůře chápaným zákonem dialektiky, je zákon negace-negace. Zjednodušeně byl vykládán jako zákon nějaké vývojové spirály, protože to tak klasikové občas použili jako příklad pro snazší pochopení. Ve skutečnosti tento zákon odmítá předchozí zkreslené představy o vývoji opakujícím se v kruhu beze změn. Vysvětluje, že jakýkoli pokus přírody i člověka o opakování téhož naráží vždy na změněné podmínky, a proto je nemožný. Že každé opakování ve vývoji je jen zdánlivé, částečné; že se mohou opakovat jen některé prvky, rysy, stránky či znaky, ale nikdy ne celek. A také že stejně nemožný je vývoj po přímce či křivce bez stagnací a určitých návratů zpět. Že vývoj obsahuje obě tyto protikladné, vylučující se tendence, a je jejich jednotou. Nevytváří to ani spirálu ani novou kvalitu, jak se dodnes často domnívají ti, kteří dialektiku chápou mechanicky, vytváří to neopakovatelnost a podobnost vývoje, Jinými slovy vývoj zachovává všechny stránky schopné dalšího rozvoje v nových podmínkách a neguje jen ty stránky, které dalšího rozvoje schopny nejsou. Při další změně těchto podmínek, jsou-li znovu schopny rozvoje, je může opakovat, ale už nikdy ve stejné podobě, protože ostatní podmínky jsou už jiné. Tím vzniká tendence rozrůzňování se světa. A přesně toto Darwin ve vývoji živé přírody našel: "Na základě sklonu k rozbíhání znaků je pochopitelné, proč se starší forma více liší od dnes žijících forem". Anebo "z reverze nemohou vznikat nová a důležitá uzpůsobení, dodává to přírodě na kráse a harmonické rozmanitosti". Darwin, odpůrce dialektiky, uviděl dialektiku lépe než mnozí z těch, kteří se k marxismu hlásili a domnívali se, že prostou negací původní negace, tedy reverzí, návratem do nových podmínek, vzniká vyšší kvalita. Nevzniká, jen se svět rozrůzňuje. Vznik vyšší kvality, složitější a organizovanější formy hmoty probíhá jinak. Ale to je jiná kapitola.

Jedním ze základních principů dialektiky je univerzální souvislost světa. I tu Darwin v přírodě našel: "Závislost jednoho organismu na druhém zpravidla spojuje organismy v soustavě přírody od sebe vzdálené". Uviděl i dialektiku vnitřního a vnějšího, když napsal: "Změna životních podmínek často zvyšuje proměnlivost organismu". Pochopil i dialektické, tj. zpětné působení příčiny a účinku ve větě "nově vzniklé formy působí na staré a naopak", což často uniká i těm, kteří se domnívají, že dialektiku znají. Najdeme toho u Darwina daleko více.

Darwinovu vývojovou teorii klasici vysoce ocenili. Ale zároveň upozornili na její vadu: "Darwin připisoval svému objevu příliš velký dosah, viděl v něm jedinou páku změn druhů …. to je chyba, kterou sdílí s většinou lidí, kteří dělají skutečný pokrok" napsal Bedřich Engels. Již před ním vyslovil podobný názor Marx. Následující objevy dědičnosti a genetiky jim daly za pravdu. Ale evoluční teorii to nezměnilo, jen podrobněji vysvětlilo mechanismus vývoje živé hmoty.

Darwin byl živelným dialektikem tak jako každý, kdo něco opravdu poznává. Ona totiž skutečná věda vždy materialisticky zkoumá dialektiku určitého prostředí nebo systému. Dokonce každý tkadlec řeší dialektiku osnovy a útku, každý švec dialektiku boty a nohy, podrážky a svršku; i když tomu říkají jinak. To jen někteří politici či tak zvaní odborníci ve společenských vědách si myslí, že se bez dialektiky obejdou. Ke škodě věci i mnozí levicoví. "Dialektika je algebrou revoluce", napsal kdysi ruský revoluční demokrat A. I. Gercen. Proto mnozí rádoby levicoví kritici kapitalismu, dokonce i někteří komunisté, kteří naivně chtějí vytvořit nový, lepší svět bez marxismu a bez revoluce, dialektiku odmítají. Jsou na tom ale jako statistici opovrhující matematikou. Jen žvaní.