K úmrtí velkého myslitele a revolucionáře

21. ledna tomu bylo devadesát pět let, co zemřel, ve věku 54 let, Vladimír Iljič Lenin, největší a nejvýznamnější revolucionář, vědec, politik a státník XX. století.

21. ledna tomu bylo devadesát pět let, co zemřel, ve věku 54 let, Vladimír Iljič Lenin, největší a nejvýznamnější revolucionář, vědec, politik a státník XX. století. Důsledný pokračovatel Marxova a Engelsova epochálního revolučního díla, zakladatel a nejvyšší představitel VKS(b) /Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – pozn. redakce/ a prvního státu dělníků a rolníků na světě – Sovětského svazu. Vůdce vítězné Velké říjnové socialistické revoluce a zakladatel III. komunistické internacionály. 
Člověk, obdařený vysokým intelektem, obdivuhodným talentem tvořivého myšlení a neobyčejnými organizačními schopnostmi, neochvějnou vůlí a energií, vůdce pracujících mas, který nejen v zápase s buržoazní a maloburžoazní ideologií a s jeho revizionistickými dezinterpretacemi obhájil marxismus, ale i tvůrčím způsobem jej rozvinul. Člověk, který zasvětil celý svůj život mezinárodnímu revolučnímu – dělnickému, komunistickému a národně osvobozeneckému hnutí, osvobození pracujících, vykořisťovaných a porobených tříd a národů.
Lenin, po celý svůj život, vedle obrovské revoluční, praktickopolitické, organizátorské práce, věnoval mimořádnou pozornost a mnoho svých sil, právě práci teoretické. Byl si trvale vědom toho, jak to i zformuloval již v roce 1902 v práci „Co dělat?“, že: „Bez revoluční teorie nemůže být ani revolučního hnutí“, a v článku Revoluční dobrodružnost napsal, že: „Podle našeho mínění ztrácí revoluční směr právo na existenci a je nevyhnutelně odsouzen dříve nebo později k politickému zhroucení, nemá-li teorii.“ (Lenin, V. I.: Sp. sv. 5, s. 381 a Sp. sv. 6, s. 186.)
Tato teorie je tak bytostně aktuální právě dnes, po vítězných kontrarevolucích a obnoveném asociálním a barbarském kapitalismu v prostoru bývalého společenství socialistických států a národů. Také proto za 30 let svého života napsal stovky knih a brožur, tisíce statí, poznámek a dalších materiálů. Poslední a kompletní - páté - vydání jeho spisů vyšlo v 55 svazcích a jeho součástí se stalo devět tisíc děl a dokumentů, z toho víc než tisíc do té doby nepublikovaných. 
Leninův přínos v rozvoji marxismu se týká všech jeho součástí (politické ekonomie, vědeckého komunismu, marxistické filosofie). Pokud jde o oblast politické ekonomie, odhalil na základě znalosti Marxova „Kapitálu“ zákonitosti ekonomického a politického vývoje imperialismu, jako nejvyššího stádia kapitalismu. Tak je tomu i u vědeckého socialismu a komunismu, který bezprostředně, v politické a sociologické rovině objasňuje historické poslání proletariátu, dělnické třídy a ostatních námezdně pracujících a jejich revolučního předvoje, strany nového typu, a proces jejich sebeosvobození. Tak Lenin představuje vědu o obecných společenskopolitických zákonech a zákonitostech, formách a metodách komunistické přestavby společnosti (socialistické revoluce a politické moci proletariátu).
Z Leninova gigantického díla, bych chtěl zejména připomenout jeho nesmrtelný přínos v obhajobě a rozvoji marxistické filozofie, jako teorie a metody, základní metodologie (teorie metody) zkoumání skutečnosti – přírody, společnosti, člověka a jeho myšlení, poznání. I zde je namístě upozornit především na to, že i Leninova teoretická práce v oblasti filozofie byla podřízena otázkám revoluční přeměny společnosti, tedy strategii a taktice revolučního boje proletariátu. 
1. I filozofii považoval Lenin za jejich součást. Proto zde odhalil a objasnil princip stranickosti filozofie, nesmiřitelnost v boji materialismu a idealismu, jako tak či onak skrytého či obnaženého projevu třídního boje.
Filozofové, upozorňuje Lenin, se od věků dělí na dva tábory, na materialisty a idealisty, kdy jde o dvě bojující strany. Moderní filozofie je proto stejně stranická jako před dvěma tisíci lety. V boji materialismu a idealismu se tak koneckonců zrcadlí třídní boj ve společnosti. (Materialismus a empiriokriticismus (Lenin, V. I.: Sp. sv. 14, s. 378.)
2. Při rozhodné kritice metafyzického myšlení, živelnosti a ekonomismu v dělnickém hnutí, klade Lenin do popředí význam materialistické dialektiky, dialektiky subjektu a objektu, subjektivního a objektivního ve společenskopolitické praxi, kdy klade důraz na jednotu teorie a praxe, na důležitost revoluční, vědecké teorie, uvědomělosti pro dělnické hnutí.
3. V „Materialismu a empiriokriticismu“, který napsal po porážce revoluce 1905-1907, kdy se začal v dělnickém hnutí šířit revizionismus, podrobil zdrcující kritice machismus, empiriokriticismus (subjektivistické filozofie „kritické zkušenosti“ jako formy pozitivistické filozofie). Marxisticky zde postihuje, formuluje význam nových objevů v přírodovědě a to především v gnoseologickém aspektu. Tedy v ohledu na problémy marxistické teorie poznání, kdy klade důraz na dialektickomaterialistickou teorii odrazu, historičnost poznání, problematiku absolutní a relativní pravdy atd. V závěru pak vytyčuje základní principy kritiky buržoazní filozofie a revizionismu.
4. Složitost materialistické dialektiky objasňuje i ve „Filozofických sešitech“, zejména v konspektech Hegelovy filozofie, jeho spisů. Klade zde důraz na myšlenku jednoty dialektiky, logiky a teorie poznání, precizuje kategoriální aparát dialektiky, kterou charakterizuje jako vědu o nejobecnějších zákonech vývoje a poznání objektivního světa. Právě zde, ve „Filozofických sešitech“, objasňuje, že podstatou, jádrem dialektiky je učení o jednotě a boji protikladů, kdy boj těchto protikladů je zdrojem vývoje – »Vývoj je „boj“ protikladů«.
„Rozdvojení jednoho a poznání jeho protikladných částí… je podstata (jedna z „podstat“, jedna ze základních – ne-li základní – vlastností či rysů) dialektiky. Tak právě staví otázku Hegel… Správnost této stránky obsahu dialektiky musí prověřit dějiny vědy.“
Nejen to. Důležité je chápat, že: „Jednota (shoda, totožnost, rovnost působení) protikladů je podmíněná, dočasná, přechodná, relativní. Boj vzájemně se vylučujících protikladů je absolutní, jako je absolutní vývoj, pohyb.“ (Lenin, V. I.: Filozofické sešity, Sp. sv. 38, s. 365-366.) 
Vzhledem k tomu, že se KSČM, zejména ve svých ustavujících dokumentech, fakticky distancovala od Leninova díla, od leninismu, kdy se přihlašovala jen k Marxově metodě poznání, k dialektice, tedy odmítala a odmítá marxistickou teorii, není náhodné. Marxismus jako vědecká teorie, je zvláště teorií o zákonitostech vývoje a střídání společenskoekonomických formací, zejména o zákonitostech vzniku, vývoje a zániku kapitalismu, o historické úloze proletariátu a jeho politického předvoje, o socialistické revoluci a zrušení diktatury buržoazie a její nahrazení politickou mocí proletariátu ve svazku s ostatními pracujícími, o nahrazení buržoazní demokracie demokracií proletářskou, skutečně lidovou atd. Odmítání teorie je zdůvodňováno i tím, že prý marxistické „myšlení nahradila ideologie tzv. marxismu-leninismu vyjadřující omezené zájmy vládnoucích vrstev…“ socialismu. (Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, Obsahový dokument 18. sjezdu KSČS, 3-4. 11. 1990, s. 6.)
Leninismus byl přitom označen za čistě ruský (zaostalých poměrů Ruska) jev, jen za jednu z neevropských interpretací marxismu.
Cituji: „Především leninismus pokládám pouze za jednu z možných forem výkladu marxismu, nic více a nic méně.“ (Viz Ransdorf, M.: Potřeba vnitřní síly, Nové čtení Marxe.) 
Faktickou nepotřebnost leninismu potvrdila i slova předsedy ÚV KSČM V. Filipa, která sdělil divácké veřejnosti 15. 4. 2010 v televizním pořadu Události, komentáře: „Co se týče Lenina, je jasné, že jen něco z vývoje zůstává. I z Leninových myšlenek zůstalo jen něco reálného. Řada jich byla překonána, není použitelná a některé nejsou pro nás dokonce ani přijatelné. Chceme posuzovat tuto společnost dnešníma očima, nikoli očima minulého století. Opravdu nejsme tak hloupí, abychom opakovali stejné chyby,“ sdělil divákům (Haló noviny, 17. 4. 2010). 
Proto považuji za velmi pozitivní skutečnost, že současný místopředseda ÚV KSČM Stanislav Grospič se ve svém článku Nezničitelný odkaz (Haló noviny, 19. 1. 2019) přihlásil k Leninovi a ocenil jeho dílo, tak jako i bývalý místopředseda ÚV KSČM Josef Skála na Parlamentních Listech - Poslední dny Lenina: Kecalové, poslouchejte, rozzlobil se Josef Skála a dal na stůl fakta (22. 1. 2019).
V závěru je třeba zdůraznit, že Leninovo teoretické dílo se stalo, společně s Marxovými a Engelsovými spisy, pravdivým a uceleným poznáním a návodem na zásadní, revoluční přeměnu kapitalistického světa, na odstranění vykořisťování člověka člověkem a existence téměř neomezeného prostoru pro bezbřehý egoismus, ziskuchtivost nepočetné třídy kapitalistů a jejich spojenců. Je návodem na odstranění sociálně ekonomických krizí, agresí a válek, na vytvoření společnosti beztřídní.