Marxismus a "spirála"

Po několik generací se ve výuce marxistické filozofie setkávaly statisíce lidí při zjednodušeném výkladu zákona negace-negace s vysvětlením, že vývoj probíhá "po spirále". Počalo to už u Hegela, jako přirovnání to občas použili i Marx a Engels. Lenin jednou při odmítnutí myšlenky vývoje v kruhu také použil obrat "tak říkajíc po spirále", a tím se stala pro mnohé vykladače marxismu spirála neotřesitelným dogmatem. Ti, kteří se spokojili s jednoduchým vysvětlením si to pamatovali, ale ti, kteří o věcech přemýšleli, pochopili, že se nic konkrétního po spirále nevyvíjí. V jejich očích to zpochybňovalo dialektiku, a s ní i marxismus, jehož je dialektika teoretickým základem. Jak je to tedy doopravdy?

Negace-negace je jen jednou z mnoha stránek vývoje. Není stejnou nutností jako jednota a boj protikladu či přeměna kvantity v kvalitu vývojovým skokem. Je jen nahodilostí či zvláštností. Negace všeho konkrétního je univerzálním zákonem. Nic není věčné. Vše, co již není schopno dalšího rozvoje, vývoj nepřebírá. Žádná negace však není absolutní. Ty stránky existujícího obsahu, které rozvoje schopny jsou, se v jiné formě opakují dále. Ale negace-negace, tedy návrat k něčemu, co již vývoj v minulosti zavrhl, obecným zákonem není. To je vždy spíše výjimkou. Zákonem je jen to, že pokud k tomu dojde, nemůže se zpět ve vývoji vracet celek. Vracet se mohou pouze jeho jednotlivé stránky, prvky či znaky, protože pro vše ostatní se změnily podmínky. To platí pro vzestupnou i sestupnou linii vývoje. Rozdíl je jen v tom, že při vzestupné vývojové linii dochází k rozrůzňování existujícího, ke změně jednoduššího ve složitější, zatímco při sestupné linii je tomu naopak.

Pro vykladače zjednodušeného marxismu však byla spirála krásným příkladem: „Třídní společnost je jen přechodným vývojovým stupněm, po němž se v důsledku zákona negace-negace společnost nutně musí vrátit na vyšší úrovni ke společnosti beztřídní. Zákon je zákon“. Jenže ono to tak není.

Pokud by takové spirála skutečně byla zákonem, pak by jednou nová, beztřídní společnost musela znovu projít otrokářstvím, feudalismem i kapitalismem, ovšem na vyšší úrovni. A to je nesmysl. Nic se takto nevyvíjí. Nezbytnost jakýchkoliv návratů či opakování ve vývoji tvrdě kritizoval Lenin s tím, že nám „takové představy po staletí vtlouká do hlavy neustálý koloběh života v přírodě“. Ale neživá příroda, společnost, myšlení ani výtvory lidí žádnému koloběhu nepodléhají. Představy o vývojové spirále jsou podobné Hegelovým úvahám o triplicitě, které také Lenin odmítal jako „pozůstatek hegelianismu, z něhož se marxismus konec konců zrodil“.

Vývoj nelze vtěsnat do žádné křivky. Vzniká bojem neustále se měnících protikladů. Byla by to příliš složitá, kostrbatá čára; a nemohla by být jedna. Vývoj je plný stagnací, vzestupů i pádů, zvratů i zániků z nich vzniká nové, neustále se rozrůzňující i sbližující. Každá nutnost se v něm prosazuje cestou nahodilostí, každý účinek v něm mění své příčiny a vytváří příčiny nové. Svět je procesem rozpadajících a spojujících celků i částí, z nichž každá má nekonečné množství stránek, vztahů, vlastností i rozporů. Je to chaos, v němž vzniká řád, aby se opět mohl stát chaosem. Vše vznikající si vytváří své vlastní zákony i zákonitosti, podobné jiným i rozporné s jinými.

A v tomto nepřehlednému kvasu vývoje vládnou jen nejobecnější zákony: Jednota a boj protikladů, a také kvantitativní změny vedoucí ke změně kvality. Negace-negace sama o sobě zákonem není. Nemusí k ní docházet, ale jen může. Zákonem je jen to, že když k ní náhodou dojde, pak nikdy nemůže být absolutní, ale vždy je jen dílčím či částečným procesem, vedoucím k rozrůzňování světa. Ke vzniku kvalit vyšších negace-negace sama o sobě nestačí. K nim je zapotřebí spojených procesů synergie a emergence, při nichž společně vznikají vyšší formy hmoty i vyšší formy jejího pohybu. A ty nevznikají negací-negace, ale v procesech konvergence a divergence. Jenže tím už se klasikové marxismus nemohli zabývat, protože zemřeli dříve, než byly tyto procesy objeveny a pojmenovány. Pro jejich následovníky to však ke škodě věci většinou bylo „nemarxistické“.

Vše pozitivní je stejnou měrou negativní a naopak. Tuto Hegelovu myšlenku převzali Engels i Lenin. Je obsažena i ve staré lidové moudrosti: "Všechno zlé je k něčemu dobré". Platí to i o Hegelovu zákonu negace-negace. Pozitivní bylo, že odmítl staré mechanické představy vývoje v kruhu, tam a zpět, nebo po stoupající či jiné křivce. Správně postihl i vývojovou tendenci k rozrůzňování světa a negaci všeho, co v měnících se podmínkách dalšího vývoje schopno není. Avšak na druhé straně vytvořil stejně mechanickou představu jakési spirály, která je jen pouhou alegorií vývoje světa, jenž je jí v době existence člověka na Zemi jen občas trochu podobný.

Nic na světě se nevyvíjí po spirále. Vývoj neřídí žádný automatismus, vedoucí ke světlým zítřkům. Ani společnost se sama od sebe nepřemění v cosi lepšího. Vše se vyvíjí bojem protikladů, v němž není předem známý vítěz. Ty protiklady je nutné znát. Nelze je odstraňovat, možné je pouze měnit je s vědomím, že při tom vždy vznikají protiklady nové. Chtějí-li lidé lepší společnost, musí pro to něco udělat, a žádná „spirála“ jim v tom nepomůže. A pouhé návraty také ne.