Balanc a slzy

Sedmý říjen byl pro mnohé dnem plným slz. Někteří je prolili za rodinné příslušníky, kteří zemřeli nebo byli zajati během útoku Hamásu před rokem. Jiní – obávám se, že mnohem víc – truchlili za více než 40 tisíc lidí, kteří byli od té doby zabiti v Gaze. Nyní navíc za ty, kteří byli zabiti v Libanonu. A stejně tak jsou hořké slzy při slyšení o mnoha dětech, které přežily – jako sirotci, s amputovanými končetinami, s tělesnými a psychickými jizvami, které je budou zatěžovat po celý život.

Přesto se v ten samý den objevilo i několik méně bolestných chvil, při vzpomínce na událost dávno minulou, bezbolestnou a pro některé v té době velmi radostnou. Před pětasedmdesáti lety se v malém, nejzvrácenějším koutku světa zrodila Německá demokratická republika. A kolik bylo v té době skeptiků!

Jen o čtyři roky dříve se zde spojily malé skupiny, které se vracely z exilu, z odbojových hnutí nebo spojeneckých armád, přežily koncentrační tábory a věznice nebo ukončily roky děsivého ticha. Sjednotit je bylo naléhavým posláním. Po dvanácti letech teroru a devastace, fyzické i duševní, byly odhodlány vytvořit něco nového, očištěného od jedů fašismu, rasismu, nenávisti a na tomto základě vybudovat stát, který překoná hlad, chudobu, neustálé obavy ze zoufalství za týden, měsíc, rok, zbavený chamtivého vykořisťování, útlaku žen, dětí a zasvěcený dosažení přátelství a spolupráce se svými sousedy a jinými národy a kulturami na všech kontinentech.

Malý kout země, jehož známkou bylo čelit zlomenému, rozervanému obyvatelstvu, poskvrněnému otravou minulých let i cynickou nevírou v jakékoli další plány. Německá demokratická republiky čelila, ještě před svým zrozením, zuřivým slovním útokům, později obrazům, utvářeným mistry překrucování pravdy a ustavičné, tajnůstkářské činnosti a verbování. Útoky motivovali a organizovali ti, kdo měli prospěch z vykořisťování, expanze, nepřátelství a konfliktů se sousedy a používali rozvratnost až s děsivým úspěchem. Byly to obři jako Krupp, Siemens, Bayer, BASF, Deutsche Bank, Rheinmetall a statkářská šlechta, junkeři, kteří podporovali každou pruskou a německou válku, kteří narostli a připojili se k Hitlerovi při vykrádání celé Evropy a zotročování nebo zabíjení tolika milionů.

Všichni byli z východního Německa vyhozeni – pokud už předtím neutekli před postupující Rudou armádou a tou malou skupinou antifašistických snílků. Opět ovládali mnohem větší část Německa, a byli posedlí svými plány na návrat. A nakonec se ukázali silnějšími a uspěli.

V roce 1990 se jim podařilo obnovit vykořisťování, s modernějšími nástroji a zbraněmi, ale se stejným starým cílem, ba nutností expanze. I oni si minulý týden připomněli výročí. Slavili 3. říjen, datum svého triumfu v roce 1990, své slavné „znovusjednocení“ Německa – které někteří lidé z Východu nazývají anexí či kolonizací.

Bylo to vítězství, pro některé triumf, jež však i po tolika letech vyvolalo hořké slzy u těch z nás, které kdysi inspirovaly naše zbožné naděje a sny.

Ti, kdo NDR nenáviděli, ji navzdory všem těm dlouhým letům nenávidí dodnes. Dokonce se zdá, že se jí bojí a téměř denně spílají vzpomínkám na ni – jako když kopete do staré koňské mrtvoly, která by ještě mohla zaútočit jedním či dvěma kopyty nebo kousnout. Mají obavy. Možná i ti, kdo nemají slzy pro dávno minulou minulost, si ještě možná uchovávají pár nežádoucích vzpomínek na NDR, a dokonce je předávají dál.

Ach ano, docházelo k omylům, chvílemi k velkým omylům a ke skvrnám, jejichž zániku nikdo nemůže doopravdy litovat. Některé způsobili lidé, jejichž dvanáct let boje proti fašismu, s tolika utrpeními a tolika ztrátami, je i s přibývajícím věkem zatvrdilo, že bylo obtížné najít souznění s generacemi bez takové zkušenosti a bez takových starostí. že ti nepřátelští vůči jejich malé republice byli často titíž muži nebo jejich dědicové, kteří kdysi nesli odpovědnost za německou a světovou bídu.

Tehdy také mnoho vůdců NDR strávilo léta v Sovětském svazu, s jeho velkými úspěchy. Především nesli hlavní břímě porážky mocné nacistické válečné mašinérie – ale také s všemi prvky represe. Jen zřídka se naučili mluvit a psát způsobem, který by naplňoval velkou většinu srdečným souhlasem nebo nadšením.

A přesto, navzdory omylům a kazům, se mnoho zázraků podařilo! Takové základní: žádná nezaměstnanost, žádné rušení provozoven, továren či dolů bez zajištění zaměstnání pro všechny. Stejný plat pro ženy a mladé zaměstnance. Půlroční placená mateřská „dovolená“ a placeným „domácím“ dnem každý měsíc. Bezplatné, nerozporované potraty. Za omezenou měsíční daň zdarma všechny lékařské a zubařské návštěvy, přičemž pobyt v nemocnici byl hrazen ze 100 %. Naslouchadla, brýle, všechny prohlídky a léky předepsané, čtyřtýdenní lázeňské kúry, rekonvalescence či prevence – a nikdy nebylo třeba ani fenik! Plus třítýdenní placená dovolená, často v hotelech u jezera nebo v přímořských rekreačních střediscích odborových svazů.

Přidejte k tomu zcela bezplatné vzdělání, od plné péče o děti až po učení, vysokou školu, postgraduální studium, přičemž stipendia činí přerušení práce či výdělků nadbytečné a studentský dluh neexistuje. Nájemné za byt bylo pod deset procent příjmu, městské a venkovské jízdné dvacet feniků, ceny za pečivo, mléčné výrobky, potraviny i řeznictví všude stejné, dostupné a ceny stálé po celá léta. Neznámé bylo i slovo pro „spíž s potravinami“; každý v každém zaměstnání a škole měl zaručen za méně než jednu marku dobrý oběd – v Německu hlavní jídlo dne. Nikdo nehladověl, nebyli bezdomovci; vystěhování bylo zákonem zakázáno. Nedostatek bytů se potýkal s obřím programem, který měl každému obyvateli města zajistit příjemný moderní byt. Postaveny jich byly – až do sjednocení, asi dva miliony. Dnes se kvůli „vysokým úrokovým sazbám a rostoucím nákladům“ ukazuje, že tento problém je neřešitelný – s výjimkou superluxusních měšťáckých projektů.

Za dob NDR měli i bývalí trestanci po odpykání trestu zajištěnou práci a domov!

Co se týče trestů, ba krutostí, tak nejvíce se vždy kárá šmírování a špiclování „Stasi“, omezení Berlínskou zdí, cenzura v médiích a umění. Jejich příčinou byla nejen tvrdá minulá zkušenost mužů na vrcholu, ale především snaha čelit extrémním tlakům „Západu“ podporovaného společností, bohatou na peníze a vliv těch starých válečných magnátů opět – nebo stále – u moci, to vše prosyceno štědrými miliony dolarů z Marshallova plánu plus bohatými zdroji železa, kvalitním černým uhlím a dalšími nerosty, které na Východě chyběly.

NDR zajišťovala slušnou a bezpečnou životní úroveň téměř každému, lidé měli stále více domácích spotřebičů, aut a dovolených v zahraničí. Našimi turistickými lokalitami byla krásná Praha, Budapešť, Leningrad, Moskva, naše „Alpy“ - slovenské Vysoké Tatry, naše „karibské“ pláže černomořské písky Bulharska, Rumunska, Soči nebo blíže mrazivý, ale krásný Balt, s téměř polovinou koupajících se ve šťastné, nesobecké, plné nahotě NDR.

Ale Řím nemohl být postaven za den, ani úplná Utopie. Sortimentu zboží v západním Německu, snad až na druhém místě za USA, se jeho malý sourozenec nemohl rovnat. A co bylo horší v posledních letech, že chyběly miliardy potřebné pro nově vznikající nutnou elektroniku pro export strojů, které měla vytvořit malá NDR bez pomoci Sony, IBM, Silicon Valley nebo dokonce těžce zkoušeného Sovětského svazu. Pak ty utracené miliardy, aby příliš nezaostávaly ve stále modernějších závodech ve zbrojení, chyběly. A nakonec ten obří program výstavby domů, který se má platit bez zvyšování nájmů, jízdného, základních cen potravin nebo účtování dalších poplatků za zdraví, vzdělání a kulturu, nebo škrtání silně dotovaných dětských a mládežnických klubů, knih, desek, divadla, opery, baletu či dokonce muzikálů.

Ale čím dál víc byly úspěchy považovány za samozřejmost, zatímco večer, co večer lidé závistivě sledovali západní televizi, ve svém jazyce, se všemi luxusními životy, které tam byly cílevědomě předváděny a symbolizovány seriálem ropných magnátů „Dallas“. Nebyl to skvělý život?!

Takovým lákadlům prospívaly neutuchající pokusy odlákat nejlépe vyškolené lidi z Východu, kvalifikované strojaře, inženýry, lékaře, profesory, dokonce i spisovatele a herce, a slibovat jim méně omezení, daleko širší mezinárodní styky, a především mnohem vyšší platy, hezké vily, elegantní auta. Tomu nebylo tak snadné odolat. Pro mladší skupinu se často objevovala předmluva: „Nejdříve si dodělejte vzdělání, na náklady NDR. Pak pro vás máme dobrou práci.“ Berlínská zeď byla tvrdým pokusem, jak tomu zabránit, ale nikdy tomu nedokázala zabránit úplně, aniž by zakázala veškeré cestování.

Dnes není bráněno žádnému cestování, za což jsou všichni vděční. Vracím se v myšlenkách do let, kdy oficiální fráze udělala tabu dokonce i slovo pro berlínskou zeď (Berlin Mauer) a vyprala ho do oficiálně správného „antifašistického ochranného valu“. Všichni jsme věděli, že byl postaven ne proto, aby nás chránil před ostatními, ale aby nás udržel uvnitř, a trapný nabílený termín byl vždy vyslovován se sarkastickým úsměvem – nebo úšklebkem.

Ale dívám se na dnešní Německo …a přemýšlím. V NDR vedl šmouhatý hákový kříž, ve školní záchodové kabince nebo na starém židovském náhrobku, okamžitě, i když šlo o dětský žert, k policejnímu vyšetřování, a pokud byl vypátrán, často i k trestu. To však byla extrémní rarita, až téměř do konce, kdy mladí západoberlínští rasisté přicházeli volněji a šířili svůj vliv.

Svastiky jsou dnes také zakázány, ale jejich zastánci a konvertité jsou všude. Mnohá města a vesnice, zejména v nespokojených, znevýhodněných, vzpurných východních oblastech, jsou snadnou kořistí fašistických idejí a fašistických akcí, kde se jen stěží skrývaná hesla zpívají na bouřlivých koncertech, křičí se na fotbalových zápasech, skandují se v tělovýchovných nebo střeleckých klubech a tolerují je státní zástupci, policie, soudci, starostové – ze strachu nebo z přízně. Mají příznivce na vysokých pozicích. Po léta byl šéf obdoby FBI stoupencem AfD. Nemálo berlínských policistů je jejich ochraňujícími přáteli.

Ano, všechny zbývající slzy z tohoto 7. října mohou připomínat naděje 75 let. Nikdo z těch snílků mezi troskami v roce 1949 by si nedokázal představit, že jednoho dne budou policisté opět chránit staré a mladé nacisty řvoucí slogany Horsta Wessela (autora textu nechvalně proslulé písně Die Fahne hoch; pozn. překl.), zatímco pochodují po přestavěných ulicích Berlína, někdy pod mými okny na bulváru, který – zatím – stále nese jméno Karla Marxe.

A teď politická strana, ne otevřeně fašistická, ale rasistická, nacionalistická, prokapitalistická, občasnými přeřeknutími prozrazuje svůj cejch nostalgie po staroněmecké velikosti a moci. Jako vír přitahuje menší, otevřenější extrémní skupiny. Získala alarmující sílu. V celostátních průzkumech tato Alternativa pro Německo (AfD) bojuje se sociálními demokraty o druhé místo. V nedávných státních volbách jí první místo v Braniborsku a Sasku jen taktak uniklo. V Durynsku, kde byla deset let v čele Die Linke, získala první místo AfD. Normálně by měla právo jmenovat premiéra, až na to, že se s ní nikdo nechce spojit a vytvořit nadpoloviční většinu.

Mezitím se zdá, že německá ekonomika je na mrtvém bodě, s téměř nulovou nebo minusovou úrovní růstu, vysokými náklady na elektrickou energii pro průmysl i domácnosti po odstavení (a zničení) ruských plynovodů nebo ropovodů a zkapalněným břidlicovým plynem ze vzdálené Ameriky, což ohrožuje rozpočty i pobřežní životní prostředí. Její přední průmysl, výroba automobilů, čelí krizi, obviňuje Čínu, ale není šťastná ze střetu se svým hlavním obchodním partnerem.

Její korunní klenot Volkswagen (VW) vyhrožuje, že uzavře velké závody ve východním i západním Německu, zatímco jeho zaměstnanci, patřící díky dávným bojům k nejlépe placeným, hrozí, že svou poklidnější roli nahradí starou bojovností, což ještě zhoršuje obecně hněvivý rozruch způsobený dražšími nájmy a potravinami, pro některé už tak nedostupnými.

AfD z rostoucí nespokojenosti vysoce profituje. A levičáci, kteří měli vést boj proti šmelinářům? Žel, jsou rozštěpeni! Strana Die Linke, která vznikla po sloučení stran Východu a Západu (východoněmecké SPD a západoněmeckého odborového seskupení WASG - pozn. překl.) dosáhla svého vrcholu v roce 2009 po krizi s 11,9 % hlasů a 76 křesly ve Spolkovém sněmu, což z ní dělalo nejsilnější opoziční stranu. Někteří lídři, zkažení úspěchem s až 30 % ve východoněmeckých baštách umožňujících koalice na státní úrovni, však doufali, že se připojí k SPD a Zeleným i na spolkové úrovni. Aby toho dosáhli, omezili jakoukoli alarmující bojovnost, posunuli se k přijatelným keynesiánským pozicím uvolňujícím a vylepšujícím kapitalistický systém, ve skutečnosti neusilovali o jeho odhození s výjimkou, kdo ví, nějaké zamračené budoucnosti.

Tato změna byla nejzřetelnější v zahraniční politice.

Lídři Die Linke se odklonili od někdejší ostré opozice vůči NATO a jeho přívalovému rozšiřování s cílem totálního obklíčení Ruska, rozředili odmítání veškerých dodávek zbraní do konfliktních oblastí a rozkolísali postoj k válkám na Ukrajině a v Gaze. Menšinové uskupení ve straně se svou dynamickou, široce populární šéfkou Sahrou Wagenknechtovou však kompromisům odolalo a požadovalo jednání o míru na Ukrajině, žádnou další podporu Netanjahuovi, vyhnání amerických raketových základen z německého území a odklon od závislosti na USA ve prospěch pokračování míru na Ukrajině s obnoveným obchodem a normálními vztahy s Ruskem.

Vzhledem k tomu, že Die Linke byla mnohými vnímána jako „jen další část zavedeného zřízení“ a podle toho se hlasovalo, vnitrostranická hádka vyvrcholila v únoru 2023, kdy její představitelé bojkotovali mírové shromáždění vedené Wagenknechtovou. Navzdory bojkotu se ukázalo, že to byl obrovský úspěch, s až 50 tisíci účastníky. Rozzlobený protest proti bojkotu vedl mnohé k odchodu ze strany a v lednu 2024 přivedla Sahra skupinu stoupenců k založení nové strany - Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW; česky Aliance Sahry Wagenknechtové – pozn. redakce).

V letošních volbách do Evropské unie tato BSW, téměř bez jakékoliv organizace, získala 6,2 %, čímž zostudila Die Linke, která klesla na tragických 2,7 % a potopila se ještě hlouběji ve třech nedávných zemských volbách ve východním Německu. Ztratila svůj správní post v Durynsku, v Sasku sotva prošla a v Braniborsku utrpěla totální katastrofu, z vysokých 28 % v roce 2008 klesla na 3 % - a bez jediného poslaneckého křesla.

Jsou dva hlavní důvody úspěchů – AfD a nové BSW, která získala většinu voličů nikoliv od nabobtnalé AfD, jak někteří doufali a očekávali, ale spíše od hroutící se své mateřské Linke.

Částečně nepochybně proto, že BSW se stejně jako AfD stavěla proti imigraci do Německa. AfD, otevřeně rasistická, prý aby „chránila německou kulturu“. BSW, jak tvrdila Sahra, aby chránila práva pracujících v Německu. „Ekonomičtí přistěhovalci“ by měli zůstat ve svých vlastech a problémy řešit tam. Tento postoj, ač zajisté odráží vážné problémy, se k některým - k potěše výlevů AfD - až příliš přiblížil, ale má i smutnou popularitu v mnoha dělnických kruzích, zejména ve východním Německu.

Obě strany však mají ještě jeden překvapivý společný bod. Rozhodně ne v zuřivé podpoře AfD pro („protimuslimského“) Netanjahua, ani v její podpoře německého přezbrojování, odvodu a „hrdinného Německa, minulého, současného i budoucího!“ Souhlasí však s BSW v otázce odmítání dodávek zbraní, vyhození amerických zbraní z Německa a zastavení palby a mírových jednání o Ukrajině.

Možná to odráží důraz AfD na silné Německo, nahrazující vazby a závislost na Americe. Z jakéhosi důvodu její volání po míru připomíná volání BSW a odráží pocity 70 procent východních Němců a možná 40 % obyvatel Západu. Může to vysvětlovat jejich úspěchy a ztráty všech ostatních stran „války na život a na smrt“.

Tato výzva rozčiluje partu Krupp-Rheinmetall, který dnes na válkách vydělává miliardy. Došlo však k nadějným překvapením; guvernéři tří východních států pocítili lokální vítr a vzepřeli se svým národním stranám, křesťanské CDU a SPD, když se odvážili varovat, že vystupňování ukrajinské války zbraněmi delšího doletu, některé z Německa, může vést ke katastrofě a musí být přehodnoceno. Až dosud téměř trestané kacířství! Jsou to však oni, kdo se musí starat o vytváření koalic, navzdory tabu, ať už s AfD nebo bez ní, s BSW, dokonce se zbytky Die Linke. Všichni tři naléhavě vyzývají ke stažení amerických zbraní!

3. října, v „Den německé jednoty“, se v Berlíně opět konalo velké mírové shromáždění, jak říkají organizátoři se čtyřicetitisícovou účastí (policie říká 10 tisíc). Mezi řečníky naštěstí nebyla jen Sahra, ale i klíčový vůdce Die Linke a v těchto dnech odvážně i bývalý, známý sociální demokrat, a dokonce penzista z řad bavorských křesťanů (CSU) – nikoli v rivalitě, ale ve společném zájmu!

Další překvapení. V souladu s ubohými hlasy pro nejhlasitější válečnou stranu, Zelené, teď rezignují oba její spolupředsedové. Stejně tak mladý spolupředseda SPD (trvá na tom, že z důvodů špatného zdraví). Byl vybrán křesťanský kandidát na kancléře po volbách do Bundestagu v příštím roce, Friedrich Merz, dříve milionářský šéf Blackrocku v Německu. Chce více zbraní...

Navzdory pochybnostem a politickému chaosu je válečné bubnování skutečně hlasitější než kdy jindy. Bude to i ústřední otázka na sjezdu Die Linke 18. až 20. října. Kdo nahradí současné spolupředsedy – kteří také rezignují? Mohou konzistentně levicové síly ve straně vytlačit nebo oslabit síly hlásající kompromisy, a přitom hlasitě či potichu podporovat NATO a Netanjahua? Vyvolá úpadek vyvrcholení všech konfliktů?

Otazníků - v době, která volá po méně slzách, nostalgických či jiných, po akcích proti rasistům a fašistům, proti izraelským bombardérům, chamtivým miliardářům i ničitelům klimatu - je mnoho. Především pak v boji za odvrácení války, která by mohla náhle a definitivně vyřešit všechny otázky a neshody – úplným zničením.

Victor Grossman, Berlin Bulletin č. 227, 11. října 2024, překlad Vladimír Sedláček

(Autor je Američan, žijící od 50. let ve východním Berlíně.)