Nechali jsme říjnové oběti na holičkách

Politické ospravedlnění zabíjení dětí neexistuje, ať už jsou izraelské, palestinské či libanonské.

Mohl jsem od ní být na míle daleko, ale když na doslech křičelo nemluvně, začal jsem hledat Wednesday. Vždycky trvalo pár vteřin, než jsem se z toho probral.

Je to stejný pocit, jaký jsem měl, když jsem v noci stál nad její postýlkou, abych zjistil, jestli ještě dýchá. Bylo to směšné, představa, že naše naprosto zdravé dítě prostě bez varování zemře. A přesto jsem se plížil kolem dětského pokoje a těkal očima po dětském pokoji, dokud se nepohnulo.

Milujeme své děti způsobem, který přesahuje rozum. My všichni, Izraelci, Palestinci, Libanonci.

Nedovedu si představit, jak bych se cítil, kdyby byla mezi těmi, které Hamás 7. října zajal jako rukojmí, nebo mezi jedním z 36 dětí zavražděných ten den. Mohla by se má láska k naší dceři změnit v bezmezný vztek? Nejspíš ano.

Zároveň ale nevím, jak bych reagoval, kdyby byla Wednesday jedním z více než 15 000 dětí zabitých od 7. října Izraelskými obrannými silami (IDF). Radikalizovalo by mě to? Nejspíš ano.

A teď, když izraelská válečná letadla shazují bomby nad Bejrútem, městem s 2,5 miliony obyvatel, zemřou další děti a další rodiče, pokud přežijí, ztratí vůli žít. To nelze ospravedlnit. Neexistuje žádná morální ani politická úvaha, která by mě mohla přesvědčit, abych přijal vraždění dětí.

Hrůzy ze 7. října se v Gaze a na Západním břehu se opakují téměř denně. Letos jsme viděli děti zabité bombami a střelené do hlavy vojáky IDF. Izraelští osadníci a vojáci je odřízli od nákladních aut s pomocí a ony zemřely hlady. Bez přístupu k čisté pitné vodě se nakazily žloutenkou, svrabem, planými neštovicemi a dokonce obrnou.

Když jim IDF řekne, aby se přesunuli z jedné části Gazy, která je bombardována, dorazí do „bezpečné zóny“, aby byli za den či dva bombardováni znovu. Tisíce dětí nezemřou náhodou. Předpubertální děti nejsou náhodně střeleny do hlavy a hrudníku. Děti ve válečné zóně neumírají hlady kvůli prostému přehlédnutí. Tyto děti umírají proto, že izraelské vrchní velení rozhodlo, že jejich smrt je jen cenou za jejich válku.

Když izraelský premiér Benjamin Netanjahu říká, že jeho armáda bude dál shazovat bomby na civilisty, i když budou rukojmí vráceni, je jasné, že zabíjení nevinných – zdaleka není v této válce anomálií – je jednou z nejspolehlivějších taktik IDF. Nijak se neliší od toho, že velitelé Hamásu rozhodli 7. října o smrti 36 dětí, zabíjení civilistů, braní rukojmích, bylo v jeho válce proti Izraeli přijatelné.

Nesmíme dovolit politikům, aby využívali jejich památku k ospravedlňování zabíjení v průmyslovém měřítku. Ničí to životy těch dětí, jejichž jediným hříchem bylo, že se narodily na špatné straně plotu. Ať už jsou izraelské, palestinské nebo libanonské.

V morálním světě by globální společenství uvalilo sankce, vynutilo by si jednání, vidělo by vlády hýbat nebem a zemí, aby zastavily válku. V morálním světě by miliony Palestinců nežily na území velikosti Montrealu, obklopeném zdí, obklopeném jednou z technologicky nejvyspělejších armád na světě a jejíž dodávky potravin a vody může Izrael odříznout (a odřezává je).

My ale nežijeme v morálním světě.

Jedním z aspektů judaismu, který ve mně rezonuje, je to, jak se liší pojetí Boha od toho, jak my křesťané chápeme božství. Bůh je v judaismu nepoznatelný. Bůh je všechno, co bylo, je a bude.

Bůh existuje v Netanjahuovi stejně jako v dětech, které se dnes večer choulí u táboráku v Gaze. Když je zabijeme, když někoho zabijeme, zabijeme to, co je nejposvátnější.

Dnes, víc než kterýkoliv jiný den, budu myslet na naše děti. Na všechny.

Protože jsou to všechno naše děti. A není nikdo, kdo by mě přesvědčil, že izraelské dítě má menší nebo větší cenu než palestinské dítě. Nebo že Arabové milují své děti jinak než Židé.

To je asi ten nejhanebnější dopad veškeré propagandy, kterou jsme za poslední rok konzumovali. Že druhá strana nějakým způsobem miluje své děti méně, že druhá strana je nějakým způsobem méně lidská.

Takže dnes se budu modlit jako po většinu dní. A odříkám modlitbu za rodiny, které neviděly své blízké od 7. října. Odříkám modlitbu za rodiče, kteří přišli o dítě při neúprosném bombardování, které následovalo. Většinou se budu modlit za mír. Protože po roce totální války se mír zdá být nyní mnohem vzdálenější možností, než tomu bylo 7. října.