Zákon přednostního rozvoje výroby výrobních prostředků

V některých pracích ekonomů hlásících se k marxismu se občas objevuje podivuhodná myšlenka: Marxův a Leninův zákon přednostního rozvoje výrobních prostředků před rozvojem výroby spotřebních předmětů prý neplatí. A následují statistická data, která to mají dokazovat. Žádná čísla však nemohou vyvrátit prostý fakt, charakterizovaný Leninem takto: „Chceš-li vyrobit spotřební předmět, musíš nejprve vyrobit výrobní prostředek.“ Obráceně to nejde. Některým ekonomům potopeným v datech to však uniká. Naposledy jsme se s tím mohli setkat v jinak pozoruhodné stati Ing. Jana Zemana, uveřejněné před časem pod názvem „Ekonomické základy (trvale) udržitelného vývoje“ na webu Institutu české levice.

Vše, z čeho se skládá spotřební předmět, muselo být nejprve pracovním předmětem, tedy výrobním prostředkem. Také vše, čím byl každý spotřební předmět vytvořen, bylo původně pracovním prostředkem, což je také výrobní prostředek. Obojí tedy muselo být vyrobeno dříve než onen spotřební předmět, tj. přednostně. Co je na tom k nepochopení?

Pro dialekticky uvažujícího člověka je to jasné: „Vše je něčím, ale zároveň je to už něčím jiným“. Pro metafyzicky přemýšlejícího ekonoma, statistika nebo účetního je to jednodušší: „Je to buď výrobní prostředek nebo spotřební předmět. A basta. Jenže dialektika a skutečný svět žádné „a basta“ neznají. Osivo, zrno, mouka mohou být ve statistikách několikrát po sobě vedeny jakkoli, ale spotřebním předmětem nejsou. Jsou nepoživatelné, jsou zatím jen výrobním prostředkem. Teprve to, co nakonec upečeme, je spotřebním předmětem. Ale ve statistikách to může vypadat úplně jinak.

Statistika totiž vychází z dat členěných podle účetní osnovy, která však výrobní prostředky a spotřební předměty nerozlišuje. Dokonce ani nemůže. Například mobilní telefon nebo stolní počítač, které má každý z nás: Někomu slouží jako spotřební předmět, ale jinému jako výrobní prostředek. Statisíce živnostníků i zaměstnanců na „home office“ je používají střídavě jako obojí. Stejně jako automobil, benzin, toaletní papír i stovky dalších „spotřebních“ předmětů, bez kterých se výroba neobejde, ale jako výrobní prostředky evidovány nejsou.

Statistiky zkresluje i celá oblast dopravy a služeb, která je zjednodušeně chápána jako sféra spotřeby. Ale ona je do značné míry pokračováním výroby, nebo dokonce její přímou součástí, jen organizačně a administrativně oddělenou. Celá infrastruktura slouží výrobě i spotřebě současně, ale žádné účetnictví to nemůže rozlišit. O takto vznikající data se pak opírají popírači platnosti zákona přednostního rozvoje výroby výrobních prostředků.

Navíc vycházejí z národních dat z vyspělých zemí. Neberou v úvahu vývoz kapitálu, který těžbu surovin, neekologickou výrobu materiálů a těžký průmysl přesunuje do méně vyspělých, levnějších zemí, a doma ponechává právě onu tzv. sféru služeb. Nemluvě o vnitropodnikovém účetnictví, které si stanovuje vnitřní ceny za účelem optimalizace daní a zisku, a tím všechny statistiky zkresluje. Nelze se opírat o taková data a nevidět souvislosti. Protože kde chybí souvislosti, tam přestává být věda.

Ti, kteří popírají platnost zákona přednostního rozvoje výroby výrobních prostředků před rozvojem výroby spotřebních předmětů tvrdí, že nejde o univerzální ekonomický zákon, ale jen o zákon platný v období industrializace. Marxismus nikdy netvrdil, že jde o univerzální zákon, ale jen o zákon rozšířené reprodukce. Avšak rozšířená reprodukce je zákonem rozvoje lidské společnosti. Ta se vždy rozvíjela jen na základě rozšířené reprodukce, protože to jinak neumí. Pouhá prostá reprodukce totiž člověku rozvoj neumožňuje; dovoluje mu jen stagnaci, která však je vzhledem k vyčerpávání dostupných zdrojů vždy jen počátkem degradace. Člověk opustil říši zvířat jen v důsledku rozšířené reprodukce a jinak než svým rozvojem, neumí dlouhodobě přežívat. Rozšířená reprodukce je podmínkou zachování lidstva. Takže rozdíl mezi zákonem tohoto způsobu výroby a univerzálním zákonem není absolutní.

Data jsou otrokem teorie. Záleží na tom, jaká vyberete a jak je interpretujete. Marx a Lenin nebyli cifršpioni, byli to myslitelé. A pokud někteří z vykladačů marxismu vytrhli jejich poznatky ze souvislostí, absolutizovali je a udělali si z nich dogma, pak se dopouštěli stejné chyby jako jejich dnešní kritici. Bylo chybou redukovat výrobní prostředky na ocel a beton, ale zákon přednostního rozvoje výrobních prostředků před rozvojem výrob spotřebních předmětů platí. Stejně jako ostatní přírodní i společenské zákony však působí společně s ostatními zákony různého stupně obecnosti, které v daném prostředí platí také, a vzájemně své působení modifikují. Stejně jako ostatní zákony se neprosazuje přímočaře, ale pouze jako tendence. Je to složité – nic pro byrokrata.

Rozvoj není pouhý číselný růst čehokoli, a vůbec už ne po jednoduché stoupající křivce. Je vždy dialektickou výslednicí mnoha plynulých změn nejrůznějších kvantitativních stránek i kvalitativních skoků, stagnací i zvratů, slepých i nadějných cest, objevů i omylů. Představa, že rozvoj lidstva zajistí přednostní výroba spotřebních předmětů patří k omylům. Ta může zajistit jen růst zisků, ale jen někomu, a jen do příští krize. Člověk se sice jeví jako tvor vyrábějící spotřební předměty, ale není to jeho podstatou. Tu objevil dávno před Marxem americký vědec Benjamin Franklin, když napsal: „Člověk je živočich, vyrábějící nástroje.“

Posedlost spotřebními předměty, charakteristická pro soudobou společnost, lidstvo deformuje. Masovou reklamou jsou vytvářeny falešné potřeby, které jsou uspokojovány falešnými spotřebními předměty. Uměle je u nich různými „kazítky“ zkracována životnost, obrat výroby zrychlují samoúčelné inovace, hodnotu jim přidávají zbytečné funkce, které většina spotřebitelů nevyužije. Cena je zvyšována nákladnými obaly, reklamou i nesmyslnou přepravou přes půl světa. Výroba spotřebních předmětů je tak nafouknutou bublinou. Cílem je zisk. Marx to nazval „zbožním fetišismem“. Zaslepuje nejen zákazníky, ale i producenty, a nakonec i některé vědce, kteří to studují a vidí v tom podstatu rozvoje.

Chce-li lidstvo svůj rozvoj přežít, nemůže spoléhat na virtuální ekonomiku, na zbytečné spotřební předměty, na „deindustrializaci“ a podobné nesmysly. Nezachrání jej ani žádná digitalizace či umělá inteligence, pokud se její reálné výsledky v předstihu neprojeví ve výrobě výrobních prostředků.

Marx i Lenin měli pravdu. Jejich učení je věda, kterou nelze redukovat na úřednickou statistiku či triviální scholastiku, ale ani na pouhé revoluční fráze.