Poznal som Gorbačova

Veľký politický príbeh prvého a posledného prezidenta Sovietskeho zväzu Michaila Gorbačova sa začal písať pred 40 rokmi. Analyzuje novinár Ján Šmihula, ktorý mal možnosť hovoriť s Gorbačovom osobne.

Pred 40 rokmi sa postavil Michail Gorbačov na čelo sovietskych komunistov. Prestavba krajiny i sveta sa mohla začať.

„Všetci, tak vedúci predstavitelia, ako aj prostí ľudia na vlastnej koži cítili, že s krajinou sa deje niečo nedobré: rad-radom od roku 1982 - kedy zomrel Brežněv a pohrebmi generálnych tajomníkov ÚV KSSZ - sa spoločnosť prepadávala do čoraz väčšej stagnácie,“ aj týmito slovami obhajoval Michail Gorbačov v knihe „Pochopiť prestavbu...“ jej nevyhnutnosť.

(Poznámka metéra první – autor akosi pozabudol, na slova amerických prezidentů, že musí Sovětský svaz uzbrojit, předhonit ve výzkumu vesmíru a všeobecně ve vědeckotechnickém rozvoji. Připomenout také musím, že v době, kdy odešli v krátkém čase za s sebou tři gensekové, Sovětský svaz teprve doplácel poslední splátky Spojeným státům a Velké Británii za materiální pomoc z doby velké vlastenecké války a teprve počátkem osmdesátých let došlo k vyrovnání ženské a mužské populace!)

Počas 20 rokov vládnutia Leonida Iľjiča Brežněva, Jurija Andropova a Konstantina Černenka sa Sovietsky zväz ocitol v hlbokej kríze a stagnácii. Bezmocnosť režimu konať zvýrazňovala tiež skutočnosť, že v období od novembra 1982 do marca 1985 zomreli všetci traja spomínaní generálni tajomníci komunistickej strany. Rusi nazývali ironicky toto obdobie, počas ktorého skonali nielen traja najvyšší predstavitelia štátu, ale tiež viacerí členovia najvyššieho vedenia komunistickej strany „preteky na lafetách“. Členom politbyra bolo zrejmé, že toto obdobie sa musí skončiť.

(Poznámka metéra druhá – toto období jsem zažil v Sovětském svazu na vlastní kůži. Být generálním tajemníkem ÚV KSSS byla vyšší pocta než být prezidentem USA nebo papežem. Všichni hrdinové a funkcionáři z konce války, kterým bylo po válce kolem čtyřiceti pracovali na svých funkcích co nejlépe, ale najednou jim bylo osmdesát a postupně opouštěli své pozice. Někteří se shodou okolností nejvyšší pocty, být generálním tajemníkem, dočkali. Ale stejně jako u Brežněva i u těch ostatních vyjma Andropova to byly už jen čestné funkce. Rozšafnost Chruščova dosáhl až medvěd Míša!)

Necelých 24 hodín po smrti Černenka (zomrel večer 10. marca 1985) sa zišlo politbyro. Prvý na ňom prehovoril “pán Nie“, ako prezývali dlhoročného sovietskeho ministra zahraničných vecí Andreja Gromyka. Tentoraz ale porušil svoju zásadu, vďaka ktorej dostal prezývku a povedal „áno“.

Práve tento člen politbyra s najväčšou autoritou navrhol Michaila Gorbačova za nového generálneho tajomníka komunistickej strany. Potenciálni súperi Gorbačova pochopili, že nemajú šancu. Patril medzi nich 70-ročný Viktor Grišin, prvý tajomník moskovského výboru strany a v tom čase druhý najmladší člen politbyra 62-ročný Grigorij Romanov, nad ktorým držali „ochrannú ruku“ silové zložky. Jeho pozíciu však ešte pred tým výrazne oslabila smrť vplyvného sovietskeho ministra obrany 76-ročného Dmitrija Ustinova, ktorý zomrel v decembri 1984.

Cesta k zvoleniu 54-ročného Michaila Gorbačova za nového generálneho tajomníka Ústredného výboru Komunistickej strany Sovietskeho zväzu (ÚV KSSZ) bolo voľná. Vzápätí po zasadaní politbyra sa 11. marca 1985 konalo mimoriadne plénum komunistickej strany, ktoré jednohlasne podporilo kandidatúru Michaila Gorbačova. Stavropoľský mechanizátor a absolvent práva na moskovskej Lomonosovovej univerzite, ktorý prešiel všetkými postami straníckeho funkcionára sa dostal až na samotné čelo komunistickej strany.

(Poznámka metéra třetí – vzpomínám, že jsme ho nikdo pořádně neznali a byli jsme přesvědčeni že není možné, aby tak velkou zemi vedli duševně přezrálé a fyzicky již neschopné loutky. Tehdy se také vyprávěl trapný vtip, že na zahájení sjezdu KSSS se z amplionu ozvalo: „Přineste předsednictvo!“ Čekali jsme, co z něho vyleze. A vylezlo. Hned při jeho vystoupení v dubnu na zasedání ÚV KSSS. Hned jsme jasně mezi řádky viděli odklon komunistické strany od svého základního poslání a nástup pokračování chruščovismu. Když jsem ve svém vystoupení měsíc poté v květnu na zasedání městské organizace KSČ v Moskvě na velvyslanectví Gorbačovovo dubnové vystoupení podrobil drobné až bázlivé kritice následoval kolotoč zakončený mým stranickým – nikoliv posledním - trestem.)

Hneď ako sa Michail Gorbačov ocitol na vrchole moci dal najavo, že s ním prichádza nielen politika „glasnosti“ (otvorenosti) a “perestrojky“ (prestavby), ale zároveň aj absolútne nový štýl vládnutia. Na verejnosti pravidelne vystupoval so svojou ženou Raisou a už počas svojej prvej cesty do Leningradu (v súčasnosti Petrohrad) zašiel medzi dav ľudí, ktorý ho vítal, čo bolo pre sovietskych vodcov dovtedy niečo nevídané. Rovnako ako slobodné voľby, sloboda tlače, náboženské slobody a existencia viacerých strán, ktoré sa stali počas jeho vlády realitou.

(Poznámka metéra čtvrtá – Gorbačov nepřišel s ničím novým, jen oprášil zkušenosti stovek komunistických funkcionářů z dob krutého kapitalismu, kdy jezdili město od města a přesvědčovali lidi o správnosti podporovat komunistické myšlenky. Na ty ale velký Míša pozabudol. Měl jasně daný svůj plán na rozbití země sovětů a světového komunistického hnutí. S vystoupeními Lenina, Gottwalda, Zápotockého, Šmerala, Dimitrova, Thälmanna a dalších, neměla jeho veřejné producírování nic společného. Měl se spíše učit u Fidela, Che, Camila a dalších revolucionářů, kteří byli denně mezi prostými lidmi!)

V medzinárodných vzťahoch uskutočňoval nositeľ Nobelovej ceny za mier z roku 1990 aktívnu politiku uvoľňovania napätia na základe ním sformulovaných princípov „nového myslenia“.

V prvej polovici 80. rokov minulého storočia boli vzťahy medzi Sovietskym zväzom a Spojenými štátmi na bode mrazu, čo ešte viac umocnilo vyhlásenie amerického prezidenta Ronalda Reagana, ktorý označil v júni 1982 v britskej Dolnej snemovni Sovietsky zväz za „ríšu zla“, o rok neskôr v marci to v prejave na Floride zopakoval. Ale, už v novembri 1985 rokovali spolu na historickom stretnutí v Ženeve - ľady studenej vojny sa začali topiť.

Gorbačov sa stal jednou z kľúčových postáv svetovej politiky 20. storočia. Zohral rozhodujúcu úlohu pri ukončení studenej vojny, pretekoch v zbrojení, pri páde Berlínskeho múru a opätovnom zjednotení Nemecka.

(Poznámka metéra pátá – ano, autor má pravdu, Gorbačov se skutečné stal jednou z klíčových postav, ale zrádcovských postav dělnického hnutí. Jeho drzost, přijmout Nobelovu cenu za vraždění komunistických funkcionářů v rozpadajícím se socialistickém táboře a přípravu třetí světové války, kam dnes jeho politika dospěla, tak na to musí mít člověk skutečně žaludek… a také miliony dolarů v Deutsche Bank! Ne nadarmo řekl Fidel Castro, v reakci na to, kdo všechno z válečníků dostává Nobelovu cenu za mír, že by ji nikdy nemohl přijmout.)

V prípade Michaila Gorbačova sa potvrdila stará múdrosť, že doma nie je nikto prorokom. Zatiaľ čo politikovi, ktorý zmenil chod histórie spievajú na Západe chválospevy, doma je k nemu aj v súčasnosti postoj značne negatívny. Z výsledkov prieskumu verejnej mienky, ktorý v auguste 2022 uskutočnilo Celoruské centrum pre výskum verejnej mienky (VCIOM) vyplynulo, že sympatie k nemu prechováva len 13 percent obyvateľov.

Naopak, až 74 percent Rusov cíti ku Gorbačovovi nevraživosť, pričom zvlášť negatívny postoj k nemu zaujímajú komunisti - až 89 percent. Jeho odporcovia mu nevedia odpustiť najmä to, že zlikvidoval Sovietsky zväz, ktorého sa stal prvým a posledným prezidentom, ako aj to, že zničil komunistickú stranu.

(Poznámka metéra poslední – autor zjednodušil název posledního odstavce. Veleben sice byl, ano, ale zmanipulovaným davem příznivců v prvních dnech jeho carství, ale hlavně bankovkami šustícími vládci světa. Obrovský propad životní úrovně v Sovětském svazu za jeho vlády a následně v Rusku a dalších od svazu odpadlých zemích za notorického alkoholika Borise, rozkradení a zaprodání neuvěřitelného bohatství vlasti, určitě úctu neměl a svět ho využil jako užitečného idiota, zmačkal a zahodil v zapomnění! Stal se jen jedním ze zrádců dělnického hnutí a otevřených antikomunistů.)