Všichni nesdílí hodnocení Pražského jara a 21. srpna 1968 v dokumentech KSČM

KSČM zrozená transformací KSČ v procesu její sebenegace (ne dialektické negace negace) v podmínkách bezprostředně po listopadovo-prosincovém, kontrarevolučním převratu roku1989, se tak údajně stala „moderní levicovou stranou“.

KSČM zrozená transformací KSČ v procesu její sebenegace (ne dialektické negace negace) v podmínkách bezprostředně po listopadovo-prosincovém, kontrarevolučním převratu roku1989, se tak údajně stala „moderní levicovou stranou“. Fakticky se kvalitativně přeměnila ve svůj protiklad, jehož byla kdysi nesourodou součástí – stranu sociálnědemokratického ražení, při zřeknutí se své původní autentické vědecké ideologie, teorie marxismu-leninismu (prezentované některými předními teoretiky KSČM jako ideologie „nové třídy“ - řídicího státního a stranického aparátu). Sice se přihlásila k „metodologickému odkazu Marxovy dialektiky, v souladu s ní však odmítá pojetí marxismu jako uzavřeného systému (?! – ZK). Tím strana přijímá ideový pluralismus a otevírá se nemarxistické levici.“ Takže přihlášením se, jen k odkazu dialektické metody, znamenalo fakticky zřeknutí se marxismu jako vědecké teorie, dialekticko-materialistického pojetí dějin – historického materialismu a vědeckého socialismu. „Otevření“ se nemarxistické levici, znamenalo možnost integrovat do marxismu nemarxistické, buržoazní teorie, ideologie. To bylo demonstrováno přihlášením se k základním idejím „demokratického socialismu“ antikomunistické Socialistické internacionály, které ovšem o socialismus nikdy nešlo a nejde.¹

Touto „optikou“ falešného vědomí, tak bylo i pod „praporem antistalinismu“ a „boje proti dogmatismu“, přehodnoceno vše podstatné, vskutku revoluční, socialistické a komunistické z dějin této strany. Tak jako i z dějin mezinárodního komunistického a dělnického hnutí.

Budu opět konkrétní. V programovém dokumentu I. sjezdu KSČM (13. – 14. 10. 1990) se mj. uvádí: „Hlásíme se k tradicím levice v sociálně demokratickém hnutí v naší zemi a k těm úsekům dějin komunistického hnutí v Československu, v nichž komunisté dokázali překročit úzce třídní a stranické horizonty a stát se součástí široké fronty demokratických sil. Proto chceme navázat rovněž na ideový odkaz reformních komunistů, kteří stáli v čele pražského jara 1968, nejvýraznějšího pokusu o demokratický socialismus ve střední a východní Evropě …“ (Dokumenty 1. sjezdu KSČM, s. 16, 17)

O jaké seskupení „demokratické síly“ šlo? Bezesporu k nim patřili i ti činitelé a aktivisté, kteří již tehdy, při frázích o „socialismu s lidskou tváří“ usilovali o destrukci socialismu a obnovení kapitalismu. Při frázích o „demokracii“, „svobodě“ a „lidských právech“, to v nadšení a s razancí dokázali o 20 let později. Pokud jde o samotné „reformní komunisty“, pak někteří z nich v nejvyšších funkcích, nehráli férovou hru. A byli to především oni, kdo nesou odpovědnost za intervenci spojeneckých vojsk.

Ještě připomenu, na co jsem již na začátku tohoto textu upozornil: „Privilegované postavení řídicího aparátu vedlo k nedemokratickému charakteru politiky, k postátnění strany, k její přeměně v nástroj mocenského monopolu a manipulace lidí. Marxistické myšlení bylo zdeformováno tzv. ideologií marxismu-leninismu, která výhradně sloužila k prosazování a uplatňování zlovolné politiky a zájmů vládnoucí politické garnitury a vyznačovala se hrubým zkreslením pojmů demokracie, svoboda, rovnost, demokratický centralismus atd.“ (Dokumenty 18. sjezdu KSČS, Praha 3. – 4. 11. 1990, s. 24) Opravdu? Není zde (bez uvedení jasných argumentů) přání otcem myšlenky? Žádný hluboký, seriózně vyargumentovaný text analyzující marxismus-leninismus, jsem doposud neviděl a nečetl.

 ¹ „Chceme čerpat také ze všeho pozitivního, čeho se podařilo dosáhnout demokratickému hnutí. Hodnoty, od nichž odvíjí svůj politický program Socialistická internacionála – svoboda, sociální spravedlnost a solidarita, jsou i našimi hodnotami, stejně jako úsilí o demokratický socialismus, o levicovou alternativu rozvoje společnosti.“ (Dokumenty 1. sjezdu KSČM, Olomouc 13-14. 10. 1990, s. 17)

Z. Brzezinski:

„V New Yorku velmi vítáme, co se v Československu děje. Myslíme, že je to dobré právě proto, že se zde jedná o určitý sňatek mezi minulými dějinami, historickými hodnotami a tradicemi a novějšími politickými formami, strukturami a cíli, jež jsou výsledkem novodobých dějin Československa. Vycházíme teda z aspektu, že poslední události ve východní Evropě jsou důsledkem toho, že hodnoty, které zde již jednou existovaly, opět vystoupily na povrch.“ (Z projevu na uzavřeném shromáždění Institutu pro mezinárodní politiku v Praze 14. 6. 1968)

Vzhledem k výše uvedenému, se nelze divit takovým přístupům předních ideologů KSČM, kteří se podíleli na vypracování tak závažných stranických, programových dokumentů a tím se věnovali i problematice tzv. Pražského jara a srpna 1968. Někteří z nich (z „reformních komunistů“) byli bezesporu skrytými „disidenty“ a vystoupili ze svých „disidentských ulit“ až ve finále „gorbačovské katastrojky“. Mnohým šlo upřímně o návrat k pokusu o dosažení „socialismu s lidskou tváří“, o „nový“ (na bázi „nového myšlení“ a „čtení K. Marxe“) moderní, „demokratický socialismus“, k jehož naplnění, uskutečnění, mělo snad dojít při listopadové, „sametové revoluci“. Své zklamání vyjádřili i tezí, že tato jejich „sametová revoluce“ (kontrarevoluce) jim „byla ukradena“ (př. M. Grebeníček).

Vraťme se k dokumentům KSČM.

a) Pražské jaro, to byla prý atmosféra „nadšení, hrdosti na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná.“ Šlo prý totiž o „otevření prostoru pro demokracii, odstranění cenzury, možnost svobodně vyjadřovat své názory, i další demokratické změny byly skutečně vítány v celé společnosti s nadšením. Straničtí i státní představitelé začali rovněž vystupovat s nebývalou otevřeností a bezprostředností. A to se zcela přirozeně setkalo s mimořádnými sympatiemi lidí. Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Ludvík Svoboda, Čestmír Císař, Gustáv Husák, Ota Šik i mnozí další se stávali doslova politickými idoly jara roku 1968. To, co Dubčekova generace zahájila v období tzv. pražského jara, a co bylo přerušeno sovětskou invazí v srpnu 1968, má pro mnohé z nás platnost morálního závazku.“ Potud M. Grebeníček ve svém vystoupení na půdě PS PČR (k zákonu o státních svátcích, v souvislosti s uctěním oběti Jana Palacha).

Zde jde podle mne až o idylicky prezentované, v podstatě hluboce rozporné události a procesy roku 1968. Subjektivisticky, bez jasného sociálně třídního, politického a světonázorového zakotvení, bez hlubšího pohledu na skutečně podstatné souvislosti a vztahy. Bez objasnění skutečných zájmů, jež determinovaly ony aktéry. Vždyť zde působila silná tendence zásadní přeměny politického systému socialismu (KAN, K 231, obnovení Sociální demokracie aj.) při potlačení, fakticky odstranění vedoucí úlohy KSČ, zakotvené v ústavě atd.

Na pokus o demokratizaci existujícího systému v oblasti politiky, jenž vyvrcholil v roce 1968–1969, se prý musíme dívat tak, „že nebyl střetem mezi revolucí a kontrarevolucí, socialismem a kapitalismem, marxismem a revizionismem, jak byl později hodnocen v „Poučení z krizového vývoje“, ale byl pokusem demokratických sil uvnitř strany i mimo ni o překonání stalinských deformací, o obrodu socialismu, o jeho tvůrčí rozvoj v souladu se zájmy celé společnosti. Byl to zápas mezi přetrvávajícím, ale historicky již překonaným sektářsko-dogmatickým a novým tvůrčím přístupem k marxismu.“ (Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu, Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3. – 4. 11. 1990, s. 14-15)

Skutečně šlo o zápas mezi „překonaným sektářsko-dogmatickým a novým tvůrčím přístupem k marxismu“? A pokud jde o „stalinské deformace“, ty byly přeci razantně překonávány pod vlivem Chruščova a chruščovismu, ihned po XX. sjezdu KSSS (únor 1956)! Stalin zmizel, jako by nikdy nežil (tak, jak byl nahrazen i název města Stalingrad názvem Volgograd!). Došlo i ke kvalitativním (bohužel spíše negativním) změnám ve fungování ekonomiky a politiky, nemluvě o teorii, ideologii, jejichž projevem byly i události v Maďarsku a Polsku v roce 1956 a pražské jaro v roce 1968.

b) Zde připomenu slova k pražskému jaru a 21. 8. 1968, v jistém smyslu z velmi poučného rozhovoru prvního předsedy KSČM Jiřího Svobody (zvoleného na 1. sjezdu KSČM v říjnu 1990), pro Parlamentní listy (27. 8. 2017). Jsou to slova člověka, který viděl své poslání nejen v přetransformování strany ve stranu sociálně demokratického střihu, ale převedením v tom, že by bylo racionální a potřebné převést postupně členskou základnu KSČM k již existující a perspektivní levicové straně – obnovené sociální demokracii (ČSSD).

Na otázku jak se po roce 1989 dívali členové a vedení strany na žhavé téma událostí 1968, J. Svoboda odpověděl: „Opravdu si nevzpomínám, že bych za dobu svého předsedování od někoho slyšel, že srpen 1968 byl „internacionální pomocí“, kterou jsme potřebovali. Někteří si to patrně mysleli, ale říkat to nahlas se nikdo neodvážil.“ Já k tomu musím dodat, že to byli lidé okolo komunistického listu DIALOG, existujícího od února 1990, kteří se nahlas odvážili nesdílet stanoviska k roku 1968 obsažená v závazných dokumentech KSČM.

„Otázka: Když se po téměř padesáti letech vrátíme k tehdejší vizi „socialismu s lidskou tváří“, Dubčekovským politickým a Šikovým ekonomickým reformám, byly podle vás spíše záležitostí tehdejší doby a politického kontextu, nebo šlo o nějaký nadčasovější koncept, který by měl co říci i dnešku?

Odpověď: Podle mého názoru šlo o umění nemožného. Někteří tvrdí, že KSČ měla v té době velkou autoritu a v pluralitních volbách mohla klidně obstát. Já si to nemyslím. Nebyly k tomu vnitřní podmínky, většina lidí si podle mého přesvědčení přála změny politického systému daleko razantnější, než jaké byly nabízeny. A volební porážka komunistické strany pracujícím lidem byla pro sovětskou věrchušku nepředstavitelná. Postupně by spadla celá fasáda satelitů, obdobně jak se to stalo na konci 80. let. Toho si byli v Moskvě dobře vědomi.

Šanci měla tehdy obnovovaná sociální demokracie a Klub angažovaných nestraníků jako dva póly politického spektra. V aktivním věku ale stále žili národní socialisté s ikonou zavražděné Milady Horákové. A vyrojilo by se jistě i několik dalších stran. Oběti perzekucí 50. let byly ještě v plné síle a vývoj by se u rehabilitací nezastavil. KSČ navíc nebyla jednotná ani v nejužším vedení, jak se ukázalo. A Dubček chvílemi nevěděl, kde jsou nějaké limity proklamované „demokratizace“ a hlavně, jak vidí cíl.“

Potud J. Svoboda. Z jeho pohledu zde tedy byla již v roce 1968 šance pro změnu režimu, odstranění socialismu.

Pokračujme. Dále podle J. Svobody: „Šikova reforma byla z podstaty kvadraturou kruhu. V Jugoslávii některé prvky jeho koncepce působily v praxi, ale jen díky protektivnímu přístupu západních zemí, které honorovaly Titův odbojný přístup vůči SSSR a pozici Jugoslávie v uskupení nezávislých zemí. Podnikové samosprávy, EZOP a mondragorské družstevní korporace, to bylo jen modifikované pokračování ideje lidové samosprávy, která by v soutěži s korporacemi se stále globálnějším vlivem neobstála. Participační formy vlastnictví byly životaschopné pouze v rámci uzavřených a homogenních národních států, jako jsou kibucy v Izraeli, které plní nejen hospodářské, ale i obranné cíle. I když i tam jejich vliv v ekonomice slábne.

Koncepce vůdců roku 1968 mají nakonec emocionální hodnotu paradoxně díky přepadení Československa armádami „spřátelených“ zemí. Slibovaly naděje, které byly nesplnitelné, a jejich vzpomínkový étos je analogií nenaplněné lásky, která mohla být tak krásná.“ Takové je mimo jiné stanovisko, vyznání J. Svobody k pražskému jaru 1968 a jeho vůdcům.

Uvedený vojenský zásah armád Varšavské smlouvy, především SSSR, tak sice na jedné straně zabránil dovršení kontrarevolučního zvratu v Československu, obnově kapitalismu, který by tak u nás začal existovat již na přelomu 60. a 70. let, tedy o dvacet let dříve než k tomu nakonec došlo, tak zároveň na straně druhé, koneckonců jako důsledek politiky sovětského a československého revizionismu, přeci jen ve svých následcích a dopadech v podstatě oslabil revoluční proces, nejen u nás, ale i ve světě. Dělnická třída a její spojenci byli totiž důkladně zmanipulováni politickou reakcí, která mj. ovládla právě „masmédia“, sdělovací prostředky, nedovedli si logicky vysvětlit, že snaha „obrodit socialismus“ byla zastavena tanky druhých socialistických států. Nevěřili „historkám“ o kontrarevoluci. Setba menševických, sociálnědemokratických tendencí i uvnitř KSČ tak přinášela trpké plody. Došlo k narušení přátelského vztahu našich národů k ruskému národu a Sovětskému svazu. Sama myšlenka socialismu jako progresivní idea, byla otřesena. (viz Křemen Z., Ulrich Č. a kol., Ve jménu života aneb Renesance socialismu očima jeho porážky, OREGO 2007, s. 42)