Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 12. díl: o pojmu odcizení

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Pokud máš ke mně důvěru, pokusím se o to. Odcizení je předně právní pojem. Tím se tady zabývat nebudeme, lezli bychom do zelí právníkům. Odcizení je ale i filozofický a psychologický pojem vyjadřující společenský vztah, v němž ztrácíme něco, co jsme považovali za své a osvojili si to; ztrátu pak vnímáme jako újmu. Tento vztah má tři vrstvy. Sociálně ekonomickou, v níž k této ztrátě dochází. Gnozeologickou, v níž si ji uvědomujeme i s jejími důsledky. A psychologickou, v níž ji prožíváme svými emocemi, které někdy člověka hodně tíží.

Jelikož základem života člověka, jeho existence, je především práce, proto odcizení se nejzávažněji projevuje právě ruku v ruce s ní. Marx se tím zabýval v Ekonomicko-filozofických rukopisech vydaných v roce 1844. Ještě před jejich napsáním však věnoval pozornost doznívající manufakturní výrobě, ve které se dělník podílel svou prací převážně na celém výrobku, a proto jej mohl považovat za svůj výtvor. Tento výtvor mu byl vlastníkem manufaktury odnímán a dělník se tak stával vlastníkovým zotročeným prostředkem.

To řemeslník před existencí manufaktur neznal; prodával a směňoval svůj výrobek za své životní prostředky. Jenže se zánikem manufaktur a vznikem továren počala převažovat strojová a sériová výroba, ve které se již dělník podílel na stále menší části celého výrobního procesu, takže konečný produkt, který mnohdy ani neviděl, nemohl již považovat za svůj výtvor. Marx to záhy pochopil, a proto se již ke vztahu člověka a výrobku nevracel.

Naopak v Rukopisech k němu nalezl klíč. Je ukryt v práci, která povznesla člověka z živočišné říše a rozhodujícím způsobem přispěla k rozvinutí jeho schopností i k jeho zespolečenštění, učinila ho pánem přírody. Stala se první potřebou člověka, protože umožnila jeho existenci. Osvojil si ji a osvojuje po celý život; stala se mu vlastní. Přináší mu nejen prostředky k životu, ale i pocit uspokojení. Hlavně díky jí se rozvíjí, realizuje se, vřazuje do společnosti. Za svůj již nepovažuje konečný produkt, ale osvojuje si profesi, firmu, v níž pracuje, její značku, pracovní kolektiv, v němž je zařazen a podobně. Jestliže mu takovouto práci někdo nebo něco zoškliví či má pocit, že se v ní nerozvíjí, nemůže uplatnit své schopnosti nebo ho z ní vyhazuje, odcizuje se jí, začíná se cítit méněcenný, frustruje. Je ale otázkou, zda soudobý námezdní dělník či manažer, měnící několikrát za život zaměstnání i obor, si práci opravdu osvojuje? Často si osvojuje spíš její manýry a vlastní, řekněme tvořivý charakter práce se mu odcizuje. Geniálně to vyjádřil v několika svých filmech Chaplin, které groteskně přibližují počátky nebývalého industriálního rozmachu v USA.

Příčiny a projevy odcizení mohou být různé. Člověku se může odcizit vše, co si dosud svým přičiněním, koneckonců prací, osvojil z přírody. Osvojením si přírody se stal člověkem. Avšak zároveň se od ní vzdaloval, odcizoval se jí. Tím, že byl stále více závislý na svých produktech a méně na přírodě samotné. Výrazem toho je často nešetrný, dokonce přezíravý, a ve svých důsledcích člověku škodlivý vztah k přírodě. Čím více nad přírodou člověk „vítězí“, tím více s ní prohrává. Engels to vyjádřil slovy, že „každé takové vítězství nám příroda škaredě oplatí“. Celé generace budou muset odcizení se přírodě napravovat, mají-li přežít.

Nesporně je. Čím se člověk stává nezávislejším na přírodním prostředí, tím je závislejší na prostředí společenském. Podle Marxe „člověk je souhrn společenských vztahů“. Také tyto vztahy prožívá jako vztahy k něčemu svému, což se mu může časem odcizovat. Manželé se někdy odcizují navzájem, protože si nemají už co říci. Rodičům a prarodičům se často odcizují děti a vnoučata začínající žít vlastním životem. Občanům se odcizuje obec, která jim v rozporu s předvolebními sliby nevytváří dobré podmínky k životu. Voličům se odcizují strany, které již nehájí jejich zájmy. Členům stran se odcizují mnozí straničtí funkcionáři, kteří přestali vnímat problémy těchto členů a začali se „vznášet v oblacích“.

I socialismus se lidem postupně odcizil, protože se v něm „zabydlel“ formalismus a převládla byrokracie, které přispěly k jeho pádu u nás i v Evropě. Polistopadoví vítězové nemohli uvěřit, jak snadno se uskutečnil přechod ke kapitalismu. Spousta lidí tehdy po neblahých zkušenost s formalismem a byrokracií přijala demokracii za svou. Když ale začala být demokracie deformována, postupně se od ní odklánějí, odcizuje se jim. Podobně se lidem odcizuje stát, který se k nim chová jako k přítěži. A nezastaví-li se „bruselizace“ a migrace, začne se jim odcizovat i Evropa.

Odcizení hrozí také komunistické straně. Odcizuje se svým cílům i teoretickým základům, z nichž se zrodila. A nyní na ni číhá nebezpečí, že se odcizí sama sobě, nedokáže-li uhájit svou vlastní identitu například v nově se rodících seskupeních a koalicích.

Marx neučinil nic víc a nic míň, než položil základy k materialistickému chápání odcizení. Tím udělal zásadní krok oproti svým předchůdcům včetně německého filozofa Hegela, který v řešení daného problému dospěl nejdál, avšak nepřekročil svůj idealistický stín. Kromě filozofie a většiny humanitních věd, z uměleckého hlediska, se odcizení výrazně promítlo do tvorby spisovatelů Franze Kafky, George Orwella, Samuela Becketta i jiných literátů, dramatiků, výtvarníků, hudebníků a filmařů, jejichž následovníci se k němu dosud vrací.

Někteří možná podléhají módním vlivům, ale pro jiné to může být závažné osobní i společenské téma, k němuž považují za nutné se po svém, uměleckými prostředky, vyjádřit. Více či méně vědomě a citem, prostřednictvím svého talentu, pochopili, že aniž si to člověk někdy uvědomuje, prožívá každodenně v nejrůznějších podobách odcizení. Odráží se to v pocitu jeho bezmocnosti a ve frustraci. Omezuje to jeho schopnosti i vůli. A ve svých důsledcích to škodí nejen jemu, ale také společnosti. Uvědomit by si to měl třeba ten, kdo se považuje takzvaně za hlavu rodiny nebo vede pracovní tým či jakékoli jiné lidské společenství. Měl by napomáhat k předcházení zmíněných pocitů u jedince, k jejich utlumení. Umět ho motivovat a snažit se o vytváření takových vztahů, aby je považoval za své. V tom spočívá rozdíl mezi komandováním a vedením. To první člověka potlačuje, druhé ho podněcuje. Vedení působí především na rozum.

Přitom se ale musí vyvarovat, aby nevzbuzovalo negativní emoce. Vedení působí příkladem a vzbuzuje pozitivní emoce tehdy, když se neprotiví rozumu. Tyto zásady bývalá KSČ leckdy podcenila, a také proto ztratila ve společnosti důvěru, autoritu i vedoucí úlohu, k níž se hlásila.

Odcizení je nejen politický, ale společenský problém vůbec. Stojí za velkým množstvím sebevražd a zločinů, za alkoholismem i drogovou závislostí, rozpadem rodin i státních útvarů. Příčiny toho nebývají převážně biologické či ideové, ale sociální. Psychologie může tyto příčiny chápat, pojmenovat je, ale nikoli odstranit. To může jen politika. Ovšem taková, která sama příčiny k odcizení nevytváří. Předpoklady k takové politice nabízí marxismus.

Marxismus nejsou jen tlusté spisy klasiků, ale především materialistické a dialektické chápání přírody, společnosti i myšlení, které je v nich obsaženo.

(Pokračování příště)