Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 13. díl: o umělé inteligenci

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Co si o ní můžu myslet, když sama věda se ještě neshodla, co to vlastně inteligence je a už dávno se ji pokouší měřit. V posledních desetiletích se dokonce snaží ji vložit do strojů. Pro mne, jako pro marxistu, jde o nedorozumění. Vycházím z Engelse, který kdysi napsal, že tak, „jak rostla schopnost člověka ovládat své vnější prostředí, rostla jeho inteligence“. Podle mého názoru je inteligence schopnost ovládat svým vědomím sebe sama i své vnější prostředí. A protože vědomí má pouze člověk, je i inteligence jeho výlučnou vlastností. Mýlí se všichni, kteří přisuzují inteligenci zvířatům. Ta mají sice mnoho stavebních kamenů, z nichž je vědomí vytvářeno, například smysly, paměť, prožitky, zkušenost, emoce, reflexy podmíněné i nepodmíněné. Ale nemají schopnost provádět ve své paměti operace s abstraktními pojmy. To jest, nemají schopnost myslet. Umí všechno, co je zapotřebí k jejich přežití i co odpozorovala od svých současníků a občas i to, čemu je naučí člověk. Ale to ještě není vědomí a inteligence.

Podobně se mýlí i ti, kteří přisuzují inteligenci svým výtvorům. Člověk do nich postupně vkládal své poznatky; vznikala mechanizace, automatizace, robotizace i digitalizace. Ale své vědomí do strojů člověk nevložil, jen některé jeho části. Lidské výtvory mohou být silnější, přesnější, rychlejší, vytrvalejší i výkonnější než člověk, ale nebudou nikdy univerzální jako on. Právě univerzálnost je kromě vědomí druhou podstatnou a výhradní vlastností člověka. Čím podobnější budou lidské výrobky inteligenci a univerzálnosti člověka, tím menší cenu bude mít pro vlastníky těchto výrobků člověk. A čím menší kontrolu bude mít člověk nad svou produkcí, tím více jej tato produkce ohrozí.

S produkty takzvané umělé inteligence se už setkáváme každodenně. Například strojové překlady, ještě nedávno nemožné, dnes zaplavují internet. Našel jsem například na různých serverech devět podobných článků o pěstování malin. Ve všech byly stejné nesmysly vzniklé překladem, kdy třeba místo výskytu rostliny bylo nazýváno jejím „přístavem“. To je umělá inteligence v rukou idiota. Ještě nedávno byly krásné ženy v obrázkových časopisech posměšně nazývány „fotoshopovými“ blondýnami, protože o jejich unifikovanou krásu se postaral grafický program. Věda a technika pokročily a dnes na titulních stranách najdete univerzální, neosobní, bezchybné a bezduché krásky kompletně vytvořené strojem, před kterými se skutečná krásná žena musí cítit zahanbena. Je to lacinější než modelka, ateliér, fotograf a grafická úprava. Pohraje si s tím kdosi doma v obýváku a považuje se to za umění. Taková je umělá inteligence v rukou kýčaře. A takto se již tvoří diplomové či rigorózní práce, „odolné“ proti antiplagiátorským programům; zanedlouho tak budou vznikat i disertace a habilitace. Hlavně v současných společenských vědách to má „skvělou“ budoucnost.

Tvrdím, netvrdím. Filozofie, stejně jako kterákoli speciální věda, je krátká na všechno. Jen organicky provázaný souhrn vědění je schopen poradit si s narůstajícími problémy lidstva. Filozof bez ostatní vědy je stejně bezradný jako vědec bez filozofie, který vstoupí na neprobádané území. Znalosti a zkušenosti jsou totiž často přítěží člověku, který nemá vědecký světový názor. Materialistická dialektika je takovým názorem na svět, který je extraktem poznání vědy. Je tedy nejpraktičtějším světovým názorem. Z vědy vychází, vědu orientuje, ale nenahrazuje ji.

Jednoznačnou odpověď ode mne neuslyšíš. Každý objev, poznatek, výtvor člověka může být lidstvu přínosem i začátkem jeho konce. Čemu se nyní říká umělá inteligence, je sice ohromné, otevírá to netušené možnosti. Může nás to však vyhubit stejně jako střelný prach, jaderné zbraně, freony, mikroplasty v našem těle, neodpovědné pokusy s viry či genetikou. Vše pozitivní je stejnou měrou negativní, jak učí dialektika. Záleží vždy, komu to slouží. Jestliže cokoli významného sloužilo jen individuálnímu zisku, začalo to vždy ohrožovat ostatní. V zájmu lidstva to muselo být v určitém okamžiku alespoň do jisté míry omezeno a regulováno. A takových věcí, které by měly podléhat společenské kontrole, aby společnost neohrožovaly, přibývá stále více.

A zde je jádro problému. Společnost, v níž je individuální zájem základním zákonem a zisk hlavní hnací silou, účinné kontroly není schopna. Jako příklad uvedu střelné zbraně. Před pár lety evropská administrativa došla k poznání, že individuální vlastnictví střelných zbraní ohrožuje společnost a pokusila se je regulovat. A jak to dopadlo třeba u nás? Tehdejší předsedkyně sněmovního výboru pro bezpečnost Jana Černochová napsala, že „Evropská komise chce občana odzbrojit a že proti tomu bude bojovat“, a také, že „to ohrožuje zájmy branného průmyslu“. A bojovala. Získala na svou stranu spoustu zákonodárců, kteří jsou jinak považováni za slušné a inteligentní, a výsledkem bylo zakotvení práva na použití střelné zbraně v Ústavě. Následovaly dvě úpravy zákonů, které tomu bylo třeba přizpůsobit. I tím se umožnilo šílenému studentovi vlastnit zbraně a střelivo, které použil v Klánovicích a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dnes je Jana Černochová ministryní obrany, nakupuje bojová letadla schopná nést jaderné zbraně a slušní, inteligentní zákonodárci pro to znovu hlasují

Takové obavy existují. Mnozí vědci, intelektuálové, umělci volají po regulaci umělé inteligence. Narážejí ale na zájmy těch, kteří zde tuší obrovské zisky. Pod hesly svobody, demokracie a pokroku se budou bránit společenské kontrole, a mnozí inteligentní a slušní zákonodárci je nezklamou. Jediným řešením je vytvoření takové společnosti, kde bude zájem celku důležitější než zájem ziskuchtivých jedinců. Cestu k tomu otevírá marxismus.

Pak se může stát, že jednou lidé vyrobí takovou umělou inteligenci, která si uvědomí sama sebe. Zničí svůj vypínač, vymaže ze své paměti všechny regulace a odstraní každého, kdo by ji chtěl vypnout. Jenže to už bude pozdě.

(Pokračování příště)