Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 7. díl: o dialektickém materialismu

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Přírodní vědy se koneckonců shodují, že na světě neexistuje nic jiného než hmota a její vzájemné interakce. Nejobecnějším učením o hmotě je materialismus. Dialektika je pak nejobecnějším učením o interakcích, vzájemném působení hmoty, a s nimi spjatým vývojem. Materialismus a dialektika, tedy dialektický materialismus, tvoří teoretické jádro marxismu. Dialektický materialismus je disciplína, jejímž předmětem je nejobecnější teorie poznání o vývoji světa. Je to věda zkoumající svět jako dynamický celek. Zabývá se univerzálními vztahy v přírodě, ve společnosti a v myšlení, které se sice prosazují rozličně, ale vždy mají stejnou podstatu. Je to věda o nejobecnějších kvalitativních vztazích ve všem, co existuje na naší planetě i ve vesmíru, jako jsou: rozpor a jednota, podstata a jev, vznik a zánik, kvantita a kvalita, obsah a forma, příčina a účinek, možnost a skutečnost, pohyb a klid, vnitřní a vnější, nutnost a nahodilost a další. S těmito vztahy se setkává v předmětu své činnosti každá věda, i když je třeba pojmenovává jinak. Dialektický materialismus zkoumá obecnou stránku těchto vztahů. Odhlíží od kvantitativních stránek toho kterého předmětu činnosti, ale v obecné rovině formuluje principy, které jsou společné přírodě, společnosti i myšlení.

Dialektický materialismus je stejně obecný jako matematika, která naopak odhlíží od kvalitativních stránek světa a zkoumá vztahy kvantitativní. Je stejně obecný jako logika, která odhlíží od obsahu poznávaného a zabývá se pouze jeho formální stránkou. Tyto tři nejobecnější disciplíny jsou stejně důležité, samy o sobě však nemohou podat pravdivé vysvětlení světa. Pravdě se mohou přiblížit jen společně, a to jako nástroj poznání věd speciálních: fyziky, biologie, historie a všech ostatních. Sjednocují tyto vědy v celek lidského vědění, v němž každá z nich je opřena o poznatky jiných věd; sama o sobě ztrácí smysl. Dialektický materialismus, matematika a logika vznikaly v praxi získáváním a zobecňováním empirických poznatků z přírody, ze společnosti, z myšlení, aby této praxi zpětně sloužily. Ačkoliv si celá řada „praktiků“ myslí, že je nepotřebují. Jenže, jak uvedl nositel Nobelovy ceny za fyziku Pjotr Leonidovič Kapica, „nejpraktičtější věcí je dobrá teorie".

Sousloví dialektický materialismus je vlastně vyjádřením dvou dávných přístupů ke zkoumání světa. Materialismus od dob starořeckých filozofů, zejména Leukippa a Démokrita, vysvětluje svět z něho samého. Nevysvětluje, na rozdíl od starořeckých idealistů, Platóna, Sokrata a některých jiných filozofů, přírodní jevy prostřednictvím idejí, bohů a podobně, ale naopak. Ideje odvozuje ze zákonitostí přírody, které v ní nachází. Pokud jde o dialektiku, její obsah ve starořecké filozofii vyjádřil hlavně Hérakleitos, který chápe svět jako neustále se měnící boj protikladů, z nichž se rodí a vzniká vše nové. Oba tyto přístupy, názory, poznatky prodělaly v toku času složitý vývoj, jenž vyvrcholil v 18. a 19. století, řekněme těsně před Marxem. Ten ve svém badatelském úsilí pochopil nekomplexnost, ale i perspektivní genialitu obou dosavadních filozofických přístupů ke zkoumání světa. Ve zkratce vyjádřeno, spojil je v jeden, odstranil z nich historický balast, a tím položil základy dialektického materialismu. To byl jeho největší objev, s jehož pomocí si „otevíral dveře“ k dalšímu poznání. Včetně problematiky, o níž jsme zde již dříve hovořili: tříd, třídního boje a jeho možného vyústění ve změnu stávajícího společenského systému. Především proto se u nás dialektický materialismus, jako metoda poznání týkající se teorie a praxe procesů v přírodě, ve společnosti i v myšlení, již desítky let neučí. A žel je nahrazován kdejakým filozofickým blábolem.

Ať člověk vyrábí kolébky nebo rakve, opravuje automobily či lidská těla, řídí vlaky nebo města a třeba i jen rozhoduje o rodinném rozpočtu, vždy se v různé míře setkává s matematikou a logikou, potřebuje počítat a logicky uvažovat. Čím více zákony těchto dvou nejobecnějších věd z jakýchkoliv příčin opomíjí, tím horší jsou jeho výsledky. Naráží na vnitřní a vnější problémy, rozpory ve vztazích v rodině, na pracovišti, ve škole či jinde. Přitom se více či méně snaží nacházet a ovlivňovat souvislosti spojené s daným rozporem. Poznává nezbytnost, nevyhnutelnost, nutnost řešení toho kterého rozporu, předvídá a vylučuje náhody, nahodilosti s tím spjaté a snaží se je eliminovat. Vnímá jev a hledá jeho podstatu, každému obsahu své činnosti dává určitou formu. A tím vším se zabývá dialektika, chceš-li dialektický materialismus, jako nejobecnější věda. Není třeba znát do hloubky teorii zmíněných tří věd, někdy stačí i znalost jejich základů, abychom si poradili. Vždy je totiž třeba umět počítat, logicky myslet i materialisticky a dialekticky uvažovat. K tomu nestačí jen zkušenost, nutné je k ní přidat i vzdělání, osvojení si alespoň základních poznatků z těchto tří věd.

Všichni úspěšní podnikatelé, manažeři, technici, finančníci či obchodníci, ať si myslí či vyprávějí cokoliv, jsou ve své profesi trhem živelně nuceni postupovat dialekticky a materialisticky. Jinak neobstojí. Tím se liší od mnohých nejen pravicových, ale i levicových politiků, kteří jsou dialektickému a materialistickému chápání světa leckdy na hony vzdáleni. Neobstojí-li politik, je vyměněn za nového začátečníka, a proto svět vypadá tak, jak vypadá. Bohužel se to týká i nemalé části dřívějších či nynějších komunistických politiků. Dříve komunisté dialektický materialismus sice formálně studovali a uznávali, ale v praxi byli spíše pragmatiky, a tím i oportunisty všedního dne. Nyní ti mladší už o něm často nevědí vůbec nic, anebo ho výslovně odmítají. Komunistická strana se tak ke své škodě stává nerozeznatelnou od ostatních stran. Dialektický materialismus je teoretickým základem marxismu. A marxismus je teoretickým základem komunistické politiky. Kdo si myslí, že bude komunistou bez marxismu, je na tom stejně jako křesťan bez Boha. Je prostě mimo.

Zdaleka nejen jich. Materialismus umožňuje každému člověku, aby viděl věci jako koneckonců materiálně podmíněné, učí ho hledat tuto podmíněnost, působit na ni a využívat ji. Dialektika pak mu umožňuje chápat svět nikoli strnule, ale v jeho rozporech, proměnách a v nejširších souvislostech. Tak, aby nehleděl na svět jako na jednou provždy namalovaný obrázek, ale jako na živoucí organismus, v němž každá změna naráží na odpor, a tento odpor také vyvolává, v němž je vše pouze zdánlivě jednotné, ale ve skutečnosti vnitřně rozporné a v němž každý klid je jen relativní, dočasný.

Proč by nemohl? Avšak pak těžko může reálně usilovat o změnu světa k lepšímu. Sám sebe odsuzuje k tápání, k tomu, že je zmítán rozpory světa. Méně ho vede rozum, poznání a více ho ovládají média, která mu rafinovaně vnucují, jak má myslet a jednat. Dříve to dělal farář jednou týdně v kostele. Nyní tak činí většina médií každodenně. Kdo neuvažuje materialisticky a ruku v ruce s tím i dialekticky, ten jim podléhá; může být nespokojený, ale, ať chce nebo nechce, stává se lépe či hůře placeným poddaným.

(Pokračování příště)