Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Marketink je, při vší úctě k němu, kupecký pojem. Podle takříkajíc chytrých knih je to „proces zaměřený na uspokojování potřeb zákazníka.“ Ve své podstatě je však zaměřen spíš na uspokojování zájmů výrobců a prodejců. To co opravdu potřebujeme, mnohdy víme i bez něj. Marketink nemůže nahradit teorii, filozofii, společenské nebo přírodní vědy, ale může a musí být jejich nástrojem. Vždycky byl, i když se tak ještě nenazýval. Myšlenky, objevy, vynálezy se v třídní společnosti musejí umět prodat, aby byly materializovány, jinak jsou společensky zbytečné. Teprve umějí-li se prodat, jsou dříve nebo později realizovány a přinášejí svým autorům slávu či peníze, i když někdy zbytečné opravdu jsou. O tom svědčí například jména některých filozofů, kteří sice světu nic nového nedali, ale dodnes jsou jejich „učené“ nesrozumitelnosti přednášeny na univerzitách s velkou úctou. I my Češi máme takové.
On zas od toho tolik vzdálený není. Dobrý marketér prodá všechno: jednou rajčata bez chuti, podruhé elektromobily s krátkým dojezdem, které není kde nabíjet. A podobně je tomu i v politice. Všechny současné politické strany mají své marketéry. Dnes pomáhají socialistům, zítra konzervatistům, jednou lákají zákazníky, podruhé voliče, hlavně, když je z toho zisk. Dávno již neplatí pořekadlo mé babičky, že „dobré zboží se prodá samo“. V záplavě zboží se to dobré již těžko pozná. Často jako v politice. Jednou je jejím obsahem zrůdnost jaderných elektráren, podruhé boj proti uhlí, pak je na tapetě plyn, abychom nakonec my jako občané pochopili nutnost jádra, přestože už na něj nejsou peníze. Politický marketink tomu vydatně napomáhá a vzkvétá; je placen čím dál tím lépe. Výsledkem toho je, že mnoho občanů neví koho volit, protože nejrozmanitější reklamní fígle, fráze a efekty různých stran se podobají jako vejce vejci. Jejich autoři jsou političtí iluzionisté, nerozeznatelní jeden od druhého. Jde jim o reklamu, „závoj“ zahalující obsah, o „politickou korektnost“, v níž pravda musí být řečena tak, aby nebyla slyšet. Pravidla této korektnosti pouze umožňují, a někdy i ukládají, s ohledem na naši současnost, nadávat od plic komunistům, Zemanovi, Babišovi a jim podobným. Všichni slibují nesplnitelné, kritizují neodstranitelné a vytvářejí stejné iluze. Volby pak nejsou zápasem myšlenek a politických směrů různých stran a hnutí, ale de facto konkurenčním bojem marketinkových agentur. Vítězem je většinou ten, kdo do voleb vrazí nejvíc peněz. Tedy ten nejbohatší. Na to marxismus ve své praxi přistoupit nemůže, na to nemá. Proto že mu nebyl, obrazně vyjádřeno, sudičkami přisouzen měšec plný dukátů. Do vínku mu v kolébce bylo dáno, aby hájil zájmy těch nejchudších, chceš-li neprivilegovaných. Jeho jedinou, penězi nevyjádřitelnou hodnotou, ale i zbraní, kterou si sebou od kolébky nese, je pravda. Jenže její starší sestrou je iluze, mladší sestrou lež, a obě jsou, potvory, krásnější než pravda. Proto jim lidé leckdy tak snadno věří.
Jen částečně. Marketink opravdu nemůže nahradit politické ideje a politický boj, stejně tak jako hygiena nenahradí medicínu, gramatika literaturu, věda techniku nebo rozum emoce. Vždy mezi nimi existuje dialektický vztah. Vzájemně se podmiňují, prolínají, jsou více či méně v rozporu, čímž spějí k jednotě. Takže politický marketink jako prostředek, nástroj teorie a praxe marxismu ano. Avšak obsah, marxismus, nahradit nemůže.
To není díra v marxistické dialektice, ale v jejích znalostech. Počátky toho jsou již ve výuce dialektiky před desítkami let. Tehdy byla školometsky zvulgarizována, převážně zjednodušena na tři zákony a šest polárních kategorií, což je totéž, jako kdybychom matematiku scvrkli na sčítání, odčítání, násobení a dělení. Tyto zákony a kategorie jsou jen základem, který sám o sobě nestačí, i když platí, že bez něj nelze jít ve studiu dialektiky dále.
Třeba vzpomenutý vztah obsahu a formy se ve výuce dialektiky sice přednášel, ale zcela abstraktně. Jako by se například politiky, její teorie a praxe, ideologie, propagandy, agitace a podobně vůbec netýkal. Potom se nebylo čemu divit, proč praktická politika často vzbuzovala odpor, pravdivá propaganda byla spíše odpudivá a názorná agitace směšná. Jejich obsah a forma nesměřovaly k souladu, ale jedno znehodnocovalo druhé, což komunistickou stranu postupně izolovalo od nestraníků, její funkcionáře od členstva. Převládly formalismus a byrokracie. Nebralo se v úvahu, že obsah musí být zformovaný a forma musí být obsažná. Jedno musí odpovídat druhému. Špatně zformovaný obsah se ztrácí a bezobsažná forma je samoúčelná. Z politiky se tak vytrácel její humanistický obsah a formy její práce nevedly k žádným cílům. Uspokojovaly mnohé funkcionáře, ale většinu lidí, členy i nečleny strany, odpuzovaly.
K tomu také přispělo, že dialektika cíle a prostředku k jeho dosažení se neučila. Možná i proto, že nebyla v sovětských učebnicích, podle kterých se u nás převážně učilo, dostatečně obsažena. V praxi spíše platilo ono pragmatické „účel světí prostředky“ než Marxovo, „Použijeme-li k dobrému cíli špatných prostředků, přestává být cíl dobrý“. S tím je spjata i dialektika možnosti a skutečnosti, jež se sice učila, aniž však bylo zdůrazněno, že možnost je jen podmínkou změny dosud ve skutečnosti neobsaženou. Tedy podmínkou, kterou je nutno nejprve splnit. A tak se vytyčovaly nereálné cíle, aniž se připustilo, že tyto cíle lze plnit jen prostřednictvím nevratných omylů a někdy i zločinů. Pod heslem „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ se často „vyráběli“ nepřátelé socialismu z těch, kteří mohli být jeho spojenci. Ale to všechno bylo a je marxismu, dialektice cizí. Vzpomeňme jen Marxovo internacionalistické „Proletáři všech zemí, spojte se!“, které se víceméně zredukovalo na heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy!“; přestože marxistická dialektika učí, že nic není věčné. Měla pravdu.
Vztah obsahu a formy v politice není okrajový; je stejně zásadní jako ve všech ostatních činnostech člověka. Lukášova snaha nahradit obsah formou, marxismus a dialektiku politickým marketinkem je cestou do zapomnění. Jako kdyby chtěl námořník mapu a kompas nahradit využíváním větru a mořských proudů. Musí je vnímat a využívat, jde-li to. Ale musí s nimi také umět zápasit, nesou-li jeho loď jinam, než k cílovému přístavu. A ne jinak je tomu v politice. Bloudění, tápání, samoúčelné přizpůsobení jejích prostředků momentálním okolnostem „na trhu idejí“ či jinde vzdaluje od cíle, spěje k oportunismu. A svou roli v tom hraje marketink. Bez něj to nejde, ale musí být znát cíl. Tím není jenom vyhrát volby; to je pouze jeden z kroků k dosažení cíle. K čemu je skvělý marketink, když vítěz voleb neví co s vítězstvím? Zpravidla vytvoří koalici a v ní se dohaduje, co vlastně může chtít. Když se koalice posléze shodne a „uvelebí se v mocenských křesílkách“, blíží se nové volby a opět nastoupí marketéři. Jednotlivým koaličním partnerům radí distancovat se od ostatních, aby byli před blížícími se volbami viditelnější. Koalice se přitom trochu rozhádá a volič na to převážně s údivem zírá. Jakoby jeho zemička byla tou lodí, živelně zmítanou mořskými proudy a větry. To je však pouhé zdání, protože nadnárodní „vlastníci zemí a oceánů“, oligarchové, své cíle mají. K jejich dosažení najímají marketéry, kteří, pomůžeme-li si podobenstvím, foukají do plachet lodi a regulují oceánské proudy. Většina cestujících i posádky, někdy včetně kapitána, o tom nemají ani zdání. Ze subjektu se stává objekt a z cestujících náklad.
Může. A ačkoliv to zní bizarně, záchranu lze nalézt v Leninově učení, i když s mořeplavectvím má málo společného. Je obsažena v Leninově výroku „Učit se, učit se, učit se komunismu.“ Škoda, že byla a je známa, bohužel i některým komunistickým funkcionářům, pouze část tohoto výroku. Patří k němu totiž i pojem komunismus. Celý výrok pak vyjadřuje myšlenku učit se všemu potřebnému k dosažení komunistického cíle. Tedy učit se i marketinku. V současnosti by ho Lenin určitě nezavrhl. Ale ani by ho neabsolutizoval. Jak napsal: „Absolutizuj pravdu, dostaneš hloupost“.
(Pokračování příště)
