Zeptali jsme se…

Rozhovor s šéfem Institutu české levice PhDr. Josefem Skálou, CSc.

Vládnou nám žalostné „elity“. Mentální trpaslíci. A mrzáci i očima morálky. Pustoší i životy příštích generací. Takové obludárium tu ještě neporoučelo. Za republiky ani za pozdní monarchie. Už to říká i civilizovanější pravice. Právě to ovšem živí i vlhký sen. O „železném koštěti“, co vymění pár papalášů - a hned nato prý zase „bude líp“. Je to zrádná mrákota. Skočí-li na ni i levice, skončí na politické pitevně. Psychopati se skutečně přemnožili. Na stromech ale nerostou. Tím, co dnes rekordně degeneruje, je sama anatomie kapitalismu. 
Kapitál nebyl nikdy lidumil. Dřív se však množil hlavně přes zboží a služby. Úměrně jejich odbytu – a tedy především kupní síle všech, z jejichž práce pocházel. Před „nadvýrobou kapitálu“, jak tu past nazval Marx, expandoval na nové trhy. Už nemá ani nouzový východ. Zbořil ho nenažranou „globalizací“. Tím víc se množí už jenom švindlem a spekulací. Ty ovšem rodí nulové hodnoty, o to však větší manka.
Většina světového mamonu tak roste na cizí dluh a riziko – a zády ke všem lidským potřebám. Dusí to už i Spojené státy, kam teče nejvíc parazitní renty. Plebejské příjmy se tu vrátily až na práh 70. let. Většina mladších ročníků skončí hůř než rodiče. K nám žádná renta neteče. My rentiéry vydatně přikrmujeme sami. Naše daně přeplácejí i cizí zbrojovky. Čím vším to hrozí, uniká jen IQ tykve. 
O „právu“ silnějšího to bylo i za Roosevelta, Churchilla či Helmuta Schmidta. Ti ovšem soutěžili i v rozvoji. „Deep state“ našeho století neumí ani to. Páchá jen řízenou destrukci. I proto před sebou strká maňásky kalibru Macrona, Scholze či panovačné Ursuly. Místodržící v zemích, „dobytých“ studenou válkou, jsou k smíchu o to víc.
Dobře už bylo. Teď bude už jen hůř – a pak ještě hůř. Tlampače, úkolované to okecat, smolí jarmareční triky.
Báječný „konec dějin“ prý zbabral „neomarxismus“. Ba přímo falanga zakuklených levičáků, co se prý vetřeli k chapadlům moci. Tak moc, že vlastně už ani nežijeme v kapitalismu. Báchorka je to groteskní. Přesto ji baští i nejedna načtená hlava. „Elity“ našich dnů Marxe nečetly. Všeho, co uvedl do pohybu, se okázale štítí. „Neomarxismus“ má i pár manekýnů z masa a krve. Vejdou se do jediného vagónu. Soutěží v žalmech nad hrobem „katastrojky“. Kadidlem vykuřují i jiné kočkopsy. Marxismu rozumí jako koza petrželi. Cokoli „neo“ z nich jaktěživ nevypadlo. 
O to víc dostává za pravdu marxismus, který se nevymiškoval. Zvlášť v tom, čím ho rozvinul Lenin. V jeho postřezích o imperiálním stadiu kapitalismu. O zrychlení jeho nerovnoměrného vývoje – i „parazitismu a zahnívání“, které stupňuje. Dnes se obojí děje v míře a konturách, nemajících obdoby.
Kapitál západních metropolí dezertoval za co nejlevnější prací. Tu doma, z níž nabobtnal, trestá bezohlednou „deindustrializací“. Dva póly tak štěpí i svět zisku z cizích mozolů a invence. Prvý řídí tvorbu reálných zdrojů. Druhý je rabuje, jak to jen jde.
Protějškem západních „metropolí“ však už není „periférie“, stižená civilizačním zpožděním. Dnes generuje většinu průmyslové produkce i technologických inovací. Převahu má i v přírodních zdrojích. Chce za ně tržní cenu, a ne její urážlivé zlomky. Tady už nežije jen většina světové populace. Nový globální pól nabývá i moci, odolné vůči diktátu a vydírání. Čemu na té křižovatce dáme přednost my? Trianglu na Titaniku? Nebo restituci svébytného rozvoje? Jen zadruhé odblokuje i sociální pokrok.

Ptáš se naprosto správně. Váleční magoři těží z toho, nač by se sami nezmohli. My, marxisté, se stavíme čelem i ke všemu, co se naším jménem stát nemělo. Dnešní panstvo – a jeho mediální a katedrové služebnictvo – se neumí červenat ani za hrůzy, páchané jejich jménem teď. Marxismus ovšem zdobí i schopnost dialektické negace. Umění dešifrovat rozpory, hybné na daném rozcestí dějin. Ukázat reálná východiska, která svým aktérům nabídlo. A obnažit i sadistickou přesilovku, ochotnou pokrok utopit ve veletocích krve. Té nebýt, nedošlo ani k většině toho, co si za rámeček nedáme my.

Taková negace klade tvrdé nároky. Na intelekt i na charakter. Těm, kdo mazali stopy po vlastních zločinech, chybělo jedno i druhé. Zmohli se jen na dryáčnický cirkus o „kultu osobnosti“. Ptákovinami o Kremlu, řídícím válku na školním globusu, perlil už XX. sjezd KSSS.

„Katastrojka“ se urvala i z posledních řetězů. Na oltář západní „cold war“, lemované milióny hrobů, přepsala celé dějiny země, která před genocidou zachránila půl Evropy - a pak zkrotila i jaderné vyděrače. Ten horor oblbuje i většinu kariér, panáčkujících „zleva“. Tím snáz tříská do válečných bubnů i kdejaký moula.

Mění nás v živý štít šíleného hazardu. Tím větším spojencem je pud sebezáchovy. Kolik ho zbylo české „straně války“, netuším. Má se ale moc ráda. A velice přesně tak asi ví, kam že se schová sama. Kde bychom našli úkryt my, z ní ovšem nepadá. Tak zvrhlou kastu musíme zkrotit stůj co stůj. A ze všech sil ubránit i český ekonomický zájem. Zdroje i trhy svébytného rozvoje leží hlavně východním a jižním směrem. Teď už to bude vidět jen stále víc. Šovinistickému amoku to vezme glanc i dech.

Právě to patří k prioritám Institutu. My dáváme slovo i tomu, před čím je v módě stáhnout chvost. Generace, jež zemi obohatily víc než kdo jiný, třísní hulvátské urážky. Kličkovat před nimi jako zajíc v brázdě se vyplatí jen zdánlivě. Spoustu těch, kdo už k nám míří, to přihrává konkurenci. Dnes proti nám nestojí jen prolhané slibotechny.

Kapitalismus na druhý pokus tu zaclání už 35 let. Skoro tak dlouho jako éra, jejíž dílo vyraboval a prošustroval. K HDP z konce 80. let se doškobrtal až v roce 2004. Takový debakl nemá v míru obdoby po celý novověk. Menší než kdy dřív, je naše potravinová soběstačnost. Národní bezpečnost s ní stojí i padá. Byli jsme suverénním hráčem průmyslové Champions´ League. Teď jsme jen gastarbeiterem i doma. Mám pokračovat? Nebo až někdy příště?

Za to, že kážou vodu a lemtají víno, buší do „elit“ i bulvár. My jim musíme dopřát parádnější striptýz. Uličku hanby pro žabaře, neschopné aspoň zachovat, co vše jsme měli už před desítkami let. Není to jenom závazek vůči všem, komu se plive do tváře.

Ta pravda nesmí chybět ani v debatě, kudy dál. O potřebě systémové změny už nemluvíme jen my. Dnes to zní i tam, kde to bývalo tabu. Často však jako výzva oprášit „hodnoty listopadu 89“. A polít živou vodou jejich „autentický odkaz“, zbavený všeho, co prý pokazily vlastně jen pouhopouhé náhody. Vyčítat lidem tehdejší euforie nám nepomůže. Dopředu ovšem vede jen opačný azimut. Musí mít fazónu, jež neodradí ani ty, kdo se z rauše teprve budí. Musí mít ale i „hlavu a patu“. Zády k tomu, co pokrok už dokázal, k nim nepřijde.

Byli jsme vlastí masové levice. I obdivuhodně akceschopné. Na tom, že jsme zůstali ostrůvkem demokracie, i když kolem řádil mor, má prvořadou zásluhu. A co průlom za hranice kapitalismu bez jediného výstřelu? Pak se však pitomci, stižení morální křivicí, prodrali až do Kremlu. Napospas chamtivé pomstě vydali i nás. Zelenou dostala „nelevicová levice“ (řečeno s profesorem Jamesem Petrasem, doyenem amerického marxismu). Tedy množina jalových tlučhubů a politických živnostníků. Vsadila na liberální koketérie. Ofenzívu zleva vzdala kompletně. Většinu voličů odevzdala soupeřům. Spadla do muzea vynálezů zkázy. O to víc radno oslovit kocovinu, již šíří.

Zažité šablony jsou po sezóně. „Průnik“ do parlamentu dnes vede jinudy. V řadách co nejširší mimoparlamentní alternativy, jež spojí síly za klíčové priority. Proti našemu zatažení do válek v cizím zájmu a pod cizím velením. Za renesanci svébytného rozvoje - místo úpadku a dluhové oprátky. Za nulovou toleranci k fašismu – v původním tvaru i všech novotvarech. Proti diktátu „grýndýlu“ a faraónských výsad pro LGBT. „Právu“ mrzačit děti „změnou pohlaví“ – a celé hybridní válce proti moderní civilizaci. Na obranu svobody projevu před kriminalizací – i ostatních práv, nad nimiž se smráká. Za prvenství národního zájmu nad fermany cizího kapitálu a moci. Za veřejný zájem, imunní vůči každé privátní zvůli.

To vše má mnohonásobně širší zázemí než v tradičně levicovém elektorátu. Tím víc je reprezentují síly, jež politickým faktorem nejsou. Jen zázrakem se jím stanou i v příštích letech. Vliv opozice to tříští. Přes milión protestních hlasů tak nemá jediného poslance. Na tři milióny lidí, s nimiž se poměry nemazlí, volit už ani nechodí. Skoncovat s tím masochismem je nejvyšší čas.

Jak to lze dát dohromady, nemám načteno ze žádných brožurek. Vyzkoušel jsem si to v praxi už zamlada. V mezinárodním hnutí akademické mládeže. My, marxisté, jsme v něm byli kapkou v moři. Studentské svazy plní i roli, již hrají jinde odbory. I proto to jsou celonárodní asociace lidí všech vyznání. Napříč světem jde o spektrum, nepoměrně širší než česká alternativa. Uměli jsme je spojit proti válkám, za ohrožená práva i spoustu jiných ušlechtilých cílů. Aniž jsme cokoli či kohokoli zradili. Celonárodní studentské svazy USA a Británie se pak hlásily i o obnovu členství přímo v Mezinárodním svazu studentstva.

Taková práce klade nároky, které neodšvindluješ. To první, co zakazují, je role samozvaného arbitra. Právo dorazit za kulatý stůl musí mít každý, kdo nehlásá fašismus či jiné zhovadilosti. Jen na něm je, zda tam zůstane i pak. Pak si neškrtne ani žádná presstituce. Zcela demokraticky musí běžet i programová debata. Ne tak, že položíš na stůl vlastní lejstro – a umožníš pouze „náměty a připomínky“. Jen kulatý stůl smí cizelovat už směrodatné otázky – a tím spíš společné odpovědi. Jedině to zavazuje všechny a každého. Společným krédem, které nikoho nenutí, aby se vzdal své identity. Pod „paktem o vzájemném neútočení“ – a dohodou o společné obraně každého, kdo bude napaden zvenčí.

Obavy, že nás to vykleští nebo semele, má jen pápěří, které se necítí v kramflecích. Skutečné alternativě se otvírá prostor, jaký tu zatím nebyl. K tomu, jak převzít iniciativu - a už si jí nenechat vzít. Opřít ji o to, co je naší přidanou hodnotou. O schopnost nasvítit mapu reálných zájmů, zastřených marketingovým virválem. Nabízet skutečná řešení, kdekoli ševelí jen šidítka. Razit cíle a požadavky, jež panstvu srazí škrabošky. Postavit na tom ofenzívu, vůči níž musí lavírovat i velká přesilovka. Teď je to potřeba víc než kdy dřív. Vláda je generální propadák. Z toho, co krachuje, vaří i parlamentní opozice. Nouzový východ vede jen dopředu. Jedině zády k tomu, co nás sráží čím dál níž.

Nic z toho není potrhlou vidinou. Ukázaly to už mítinky před dvěma roky. Václavské náměstí zaplnily nadoraz. Žádaly právě to, co dřív znělo jen zleva. A proto i rázný obrat na opoziční scéně. Embargo na žabomyší války a narcistické seance. Spojení sil místo všeho, co je tříští. Zvládneme oba cíle, k nimž to vybízí? Jak vlastní parlamentní comeback, tak zvrat v celkovém poměru sil?

Je to jen v silách taktiky o dvou pilířích: rovnoprávného partnerství co možná široké alternativy – a skutečně komunistické iniciativy v jejím epicentru. Jedině tak celý blok odolá všem jezinkám a krysařům – a my sami neskončíme v pasti užitečných idiotů. Reálnou šanci to má pod hlavičkou, jež nebude tykadlem žádného z partnerů, nás samé nevyjímaje. Jen tak se tvářemi nového bloku stanou i desítky respektovaných osobností, na něž je „cenzura vymlčením“ krátká. Pouze to postaví vozovou hradbu všemu, co hrozí drastickými pohromami – a nám, komunistům, vrátí sílu změny k lepšímu. Včera bylo pozdě!

Ptal se a za rozhovor poděkoval MiHav