Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 9. díl: o levici a pravici

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Na otázky Dialogu odpovídá RSDr. František Ledvina

Velmi rád. Pojďme si tedy úvodem říct alespoň něco málo o pojmech jako takových. Engels kdysi napsal, že lidé mluvili v „próze“ ještě dříve, než tento pojem vznikl. A tak je to zákonitě se všemi pojmy. Týká se to i pojmů vzpomenutých v otázce. Také jejich vznik je zákonitý. To ovšem neznamená, že se jejich pojmové označení v toku dějin neměnilo. Až posléze se ustálilo na pojmech levice a pravice.

Jak jistě víš, tradičně se tyto pojmy v učebnicích dějepisu vysvětlují ve spojení s Velkou francouzskou buržoazní revolucí. Konkrétně podle toho, kdo kde seděl na zasedání Generálních stavů tehdejšího, řekněme politického orgánu revoluce. Zdali nalevo či napravo. To je ale pouze jevová stránka označení zmíněných pojmů, jež málo vypovídá o jejich obsahu. Teprve z něj se lze dozvědět víc.

Například, že lid, podle historických pramenů, tvořil v této revoluci osmadevadesát procent obyvatel a že ho na zasedání Generálních stavů zastupovala jen rodící se buržoazie. Na zasedání seděla vlevo, aniž by měl tady místo jediný řemeslník, dělník nebo zemědělec. Této levici nešlo ani tak moc o rovnost lidu. Především jí šlo o rovnost tří stavů, tedy šlechty, duchovenstva a měšťanstva. Měšťané, zárodek rodící se buržoazie, zdaleka nebyli nemajetní dělníci, tovaryši či chudina. Byli to majitelé domů, firem, nikoli domkáři, nádeníci, bezzemci, kteří tehdy tvořili většinu obyvatelstva. Vpravo pak seděli zástupci šlechty a církve. Půjdeme-li přitom po časové přímce v dějinách Francie o pouhých pár desítek let blíže k dnešku, dospějeme k poznatku, že šlechta, církev a buržoazie se víceméně spojili, aby postříleli třicet tisíc svých radikálních odpůrců z Pařížské komuny. Zbytek pak vyvezli do trestanecké kolonie v Nové Kaledonii a sami se prohlásili za demokraty. Od těch dob jsou všichni ostatní považováni za levici. A když se, zvláště teď, pozorněji kolem sebe rozhlédneme, týká se to kohokoliv, ať se již za levici prohlásí, či je za ni označen: stran, hnutí, různých seskupení a podobně. Faktické rozdělení společnosti na vládnoucí hrstku vykořisťujících, bojujících za udržení stávajících pořádků, a většinu vykořisťovaných, usilujících o změnu těchto pořádků, je tím zakrýváno.

Za levičáctví dnes propaganda vydává i kdejaký bruselský nesmysl.

Do určité míry ano. Pokud ovšem levice a pravice nejsou vnímány jako politické proudy bojující o lidskou rovnost a vytvoření společnosti beztřídní. Vládnoucí třídy vždy prosazovaly silou nerovnost, zatímco utlačovaní se tomu bránili a usilovali o rovnost. Oba tyto proudy existují v dějinách stejně dlouho jako politika, i když měly rozdílnou podobu a jiná označení. Jsou historickým produktem rozpadu společnosti na protikladné třídy již v počátcích civilizace. Je vedlejší, jak se v historii nazývaly, jaká hesla si vytyčovaly či jaké prapory a barvy používaly. Levice a pravice jsou abstraktní, zobecňující pojmy staré zhruba jen dvě stě let. Avšak třídní boj, s nímž jsou neoddělitelně spjaty, trvá již tisíciletí. Marx je nepoužíval, byly pro něho neurčité. Rozšířily se až později. Ještě Ottův slovník naučný ztotožňuje v jedné větě levici s liberály a pojem pravice vůbec neuvádí. Pojmy levice a pravice jsou mlhavé a matoucí dodnes. Samy o sobě nic nevypovídají o tom, že nerovnost lidí je podmínkou jejich vykořisťování. A také, že odstranění vykořisťování je podmínkou jejich rovnosti. Takové je skutečné dělítko mezi tím, co se označuje jako levice a pravice. Všechno jiné, co se jim připisuje je pouhou kamufláží dějinné pravdy.

Odpovím ti osobní vzpomínkou. Kdysi jsem měl dlouhý rozhovor s posluchačkou sociologie, která studovala na vysoké škole v USA. Byla velmi kritická k dění u nás i tam. Zeptal jsem se jí, zda se hlásí k levici či pravici. Pokrčila rameny a řekla: „Doma jsem pravicová, ale když přijedu do Ameriky, jsem levicová". Jenže to je omyl. Levicový a pravicový společenský postoj se nemění s geografickým prostředím. Studentka si tyto pojmy odvodila nikoli od společenského, ale od osobního pohybu ve světě, a proto se jí zdálo, že se změnou prostředí se změnil i úhel jejího pohledu na společnost. Dopravní předpisy formulují pohyb vozidla na vozovce jednoduše a jasně: vlevo či vpravo ve směru jízdy. Jinak by si ho každý řidič vyložil po svém, což by bylo příčinami nehod. V politice tomu tak není. Pojmy levice a pravice jsou v ní používány převážně relativně. Spíše účelově anebo dokonce jako nadávka, než aby pravdivě vyjádřily směr politického pohybu. To, že levice usiluje o skutečnou rovnost, pravice o nerovnost. Trump a Biden v USA, to není levice a pravice, jak je někdy hloupě vykládáno. Levici tam převážně zlikvidoval mccarthismus. Tam jde o rovnost milionářů.

Nepleťme si pojmy s dojmy, lidově řečeno. Rovnost není stejnost, což se málokdy rozlišuje. Máme-li dvě děti, nemohou být stejné, například povahou nebo nadáním, ale musí si být rovny. Nemohou od svých rodičů či pěstounů dostávat všeho stejně, třeba vzhledem k věku nebo pohlaví. Rovnost těchto dětí spočívá v uspokojování jejich rozdílných potřeb. Podmínkou rovnosti je respektování rozdílnosti. Bedřich Engels kdysi napsal: „Skutečným obsahem proletářského požadavku rovnosti je požadavek odstranění tříd. Každý požadavek rovnosti, který jde za to, končí nutně v absurdnu". Rovnostářství odmítající rozdílnost lidí není politickým programem komunistů. Jejich programem je rovnost lidí ve vztahu k výrobním prostředkům, nikoli ke spotřebním předmětům. Také Masaryk to chápal svého času podobně, když na adresu velkých vlastníků půdy napsal: „Demokratická rovnost nepřipouští sociální šlechty". A myslel to i vážně, když kritizoval kapitalismus a uvedl, že v něm „lidé nevyrábějící, a dokonce nepracující mohou si nezaslouženě přisvojovat výtěžky poctivé vysilující práce". Zpočátku Masaryk formuloval vykořisťování jasně: „Vyšší nadání a takzvané štěstí neopravňují nikoho k vykořisťování méně nadaných a méně šťastných". Z toho je patrné, že Masaryk byl idealistický, nedůsledný levičák; jenže jak stárnul, pravice mu dala funkci, zámek a koně, zároveň s tím omezila i jeho moc a dodnes s ním mává jako se svým praporem. S Benešem už mávat přestala, to byl socialista.

Na levici jsou všichni, kdo bojují proti vykořisťování a nestydí se to vyjádřit. A na pravici? Všichni, kdo usilují o zachování soukromého vlastnictví výrobních prostředků umožňující vykořisťování. Většinou si to více či méně uvědomují, někteří se možná i stydí, a pro takzvané své čisté svědomí se dovolávají rovnosti lidí před zákony. Přitom ale do těchto zákonů prosazují paragrafy, které bohatší zvýhodňují. Příkladem toho je kauce, na niž každý nemá. Nebo právo na obhájce, jehož ne každý může zaplatit, zatímco jiný má na to, aby ho přeplatil. Podobné to je s náhradou škody, jako polehčující okolnosti, kterou jeden zaplatí bez mrknutí oka a druhý ji musí splácet někdy i celý život. Dokonce pokutu za volantem mívá lacinější ten, kdo v kapse vozí tisícovky než člověk, jemuž v ní cinkají drobné, a proto mnohdy skončí ve správním řízení. Levice se s formální právní rovností nemůže spokojit, je pro ni pouhou fikcí. Něčím, jako byla kdysi rovnost lidí před bohem. Nemůže existovat rovnost v systému, v němž jedni mají miliardy a druzí nemají na nájem. Avšak je zde skryto čertovo kopýtko, a to v obsahu pojmů ultralevice a ultrapravice.

Ultralevice rovnost absolutizuje, zaměňuje ji za fiktivní stejnost lidských potřeb, prosazuje rovnostářství. Odmítá respektovat rozdílnost lidí podmíněnou biologicky i sociálně a fanaticky prosazuje zásadu „všem stejně". Bezohledně paušalizuje, nevidí rozdílnost schopností a zájmů člověka. Tím se liší od ultrapravice, která naopak rozdílnost lidí absolutizuje a zdůrazňuje tak „přirozenou" rozdílnost majetků. Důsledky obou jsou však stejné. Pokaždé se to obrátí proti většině lidí, jejich zájmům, právům a důstojnosti. Vláda ultrapravice i ultralevice nakonec vždycky skončí zločinem a utrpením mas.

Kéž by byl tím účinným lékem, ale historie mnohokrát již prokázala, že není a ani být nemůže. Tyto názory jsou koneckonců politickým podvodem s levicovou rétorikou a pravicovou praxí. Je to propaganda pro chudé maskující politiku bohatých. Aby chudí tuto politiku podpořili a bohatí potom některým z nich dovolili za „nadstandardní drobty smetené ze stolu hojnosti“ pomáhat vládnout. Z dostupných informací lze soudit, že by člověk špendlíčkem musel hrabat, aby narazil na chudého poslance nebo senátora. Snad jenom ODS se levicovými řečmi příliš nezatěžuje. Pravice je hlavní politickou silou kapitalismu, centrismus je jeho stabilizačním faktorem. Kdyby centrismus selhal, je v pohotovosti ultrapravicová záloha kapitalismu – fašismus, ať se nazývá jakkoliv. Jeho úkolem je zlikvidovat levici silou, kdyby ji neudržely na uzdě mechanismy buržoazní demokracie. Levice je v kapitalismu vždycky „otloukánkem“. A navíc k tomu přispívá i ultralevicová hrstka nebezpečných šílenců, která levici kompromituje. Tím vlastně ospravedlňuje centrismus a napomáhá mu opravovat fasádu stávajícího systému. Jenže každý systém je možné renovovat jen potud, pokud to bude vyhovovat „jeho majiteli“. Jediná cesta k dosažení ideje rovnosti, jíž se dovolávala i Velká francouzská buržoazní revoluce, je ve zrušení vykořisťování člověka člověkem. Takový je program opravdové levice. A o tom je marxismus.