Zeptali jsme se...tentokrát funkcionáře komunistického hnutí PhDr. Josefa Skály, CSc.

Rozhovor Dialogu s Josefem Skálou, historikem a funkcionářem KSČM.

Drama, zvěčněné Mezinárodním dnem studentstva, čtenáři Dialogu dobře znají. I jim se tak jistě zvedá kufr nad tím, jak byla jeho symbolika zneuctěna před 35 lety. Zneužil ji „špinavý trik“ studené války. Oktrojoval nám kapitalismus na druhý pokus. Spáchal to zákulisní inscenací. Spojily se v ní obě supervelmoci. Tomu by neodolalo ani sebesilnější československé vedení.

„Sametová“ maškarní měla i pouliční kompars. Vyčítal by mu to jen politický ťulpas. Prazdrojem tragédie byla „katastrojka“. Napospas vydala i nás. Pravdu o rekordním polidštění, jež světu daroval socialismus, zmrzačila k nepoznání. Znetvořila naše krédo a program. Spustila „čistky“, nevídané po desítky let. Lidi, co už něco dokázali, zahnala do apartheidu „starých struktur“. Směsku labilních postaviček vynesla i do čela mnoha komunistických stran. Tím snazší to měly „elity“ restaurovaného kapitalismu. V tóze spasitele mohl panáčkovat i kdejaký ňouma a ničema. Následky neseme dodnes. U erárních koryt i v hnutí, jež umělo „šturmovat nebesa“.

Kdo kapitalismu rozuměl, neměl iluze od prvních chvil. Když si to nenechal pro sebe, šlapal si po štěstí. Ustát pomstu vrtichvostů nebyl žádný med. Pravé finále „sametu“ je tu až teď. Takový úpadek, jako dnes, nepamatuje v míru celý novověk. Na konci tunelu tma jako v pytli. Mlčet už nemohou ani mnozí z těch, kdo nás do něj zavlekli. Vykrucují se bajkami o souhře náhod. Vábí na recepty, hasící požár benzínem. Povrchní optika však nesluší hlavně nám. Přemnožení diletantů, křížených psychopaty, je přeci až následkem. V pasti jsou samy poměry, oktrojované před 35 lety. Nouzový východ vede jen zády k tomu, čím nás devastují.

Drtivá většina těch, kdo přišli k diplomům až po převratu, toho zná méně než někdejší maturant. Z hlediska samostatné orientace, duchovních potřeb a mnohdy i zvolené kvalifikace. Degeneruje sama struktura učebních oborů i jejich náplň. S diplomy všeho druhu se trhá ranec. Skutečných odborníků přibývá čím dál méně. Náprava bude trvat řadu let. Zatím se nerýsuje ani v zárodku.

Země o naší ekonomické struktuře to odskáče šeredně. Deficit řady lékařských specializací nám vážně škodí už teď.

Tlampače řeční o „společnosti znalostí“. Manfred Spitzer alarmuje před „digitální demencí“. A dokládá ji v míře, z níž mrazí. Výstupy nejmodernější techniky, monitorující mozkové funkce. Z pozice špičkového neuropsychologa.

Příliv zahraničních studentů sice nevyschl. Teď je to ale hlavně o penězích, které za vzdělání zaplatí. Dřív to byla i skvělá ekonomická a politická investice. Naší zemi se vracela po dlouhé roky.

A často i s pozoruhodnými „úroky“.

Dneska to zní jako z jiného světa.

Doba mu dala za pravdu. A v lecčem dokonce drastičtěji, než jsem to čekal sám. Bez mučení tak přiznávám i jeden omyl. Kvákat s korouhvičkami o tom, že před Havlem jsme byli ekonomickým nemehlem, by mne jaktěživ nenapadlo. Ani já se však nestačil divit, jak dlouho nás zdroje, zděděné po socialismu, držely nad vodou i za samoděržaví kleptokracie.

Panský prsten políbila i řada „starých struktur“. Procpat se tak lze i na Hrad. Kdo na to neměl žaludek, na práci úměrné dosažené kvalifikaci ztratil nárok. „Podnikatelem proti své vůli“ se musela stát i moje maličkost. I mne to tak zavedlo za paraván džungle, našminkované jako ráj spravedlivé „ruky trhu“.

Tedy i k názorné lekci, jak moc se vyplatí být asociálním hovadem.

A jak krutě naopak „okrádá svou rodinu“, kdo si tu špínu odpustí. Mně se to povedlo. I když to někdy bolelo. Jsem na to upřímně hrdý. Ještě víc než na to, že už tři a půl roku nekouřím.

Můj názor se však „doplnil“ hlavně v jiném směru. Marxe, Engelse i pozdější giganty našeho hnutí jsem přečetl už za socialismu. Teď, kdy nám ho vzali, do nich nahlížím jinýma očima. Dřív se nám cesta, vedoucí od Manifestu až k třetině planety za horizontem kapitalismu, jevila jako lineární křivka. Co sice vyžadovala i moudré lídry a masové odhodlání, svým směrem však jako by mířila div ne automaticky. Dnešní svinčík ji prosvěcuje úplně jiným kuželem. Jako seriál ďábelsky zapeklitých rozcestí. Každé z nich nabízelo hned několik východisek. A najít to, co vedlo dopředu, uměla jen slitina zdrcující intelektuální převahy - a kuráže, z níž se tají dech a tuhne krev. Za tuhle lekci vděčím až kapitalismu na druhý pokus. Dokud mne nepřepadne Alzheimer či jiný trabl, budu ji s gustem sdílet hlavně s naší mladou krví. Daří se to i v Jungmannově národní akademii, kde učí Oskar Krejčí, Honza Keller, Ivo Budil, Petr Hampl, Ilona Švihlíková či Radim Valenčík. Já tu mám pravidelné kursy o Marxově stopě v dějinách. Pořady o marxismu nabízím i každou první středu v měsíci na TV Petr Bureš. Včetně odpovědí na živé dotazy a názory publika. V rámci dvouhodinové „Skálovy simultánky“, vysílané každou středu.

Řešení všeho, co kapitalismus nezvládá, leží až za jeho hranicemi. Dneska to bije do očí víc než kdy dřív. Tím větší dluh má ovšem subjektivní faktor změny. Napraví to jen dva zásadní obraty. Jednak k živému spojení s lidmi, s nimiž se kapitalismus nemazlí. Od těch, co mají na prodej jen svou práci, až po podnikatelský sektor, terorizovaný cizím kapitálem a všemi jeho Ursulami. A samozřejmě i po stále početnější řady inteligence, rozčarované z úpadku, naduté prázdnoty u koryt i agrese na svobodu projevu a vědy samotné. Těm všem ale musíme nabídnout i skutečnou alternativu. A ne jenom variaci na hartusení „maloburžoazních radikálů“, jak téhle vrtkavé sortě říkali už Marx a Engels.

Jedině s takovou přidanou hodnotou se rozkročíme úměrně výzvám doby. Do rovnoprávného partnerství, kterému nikdo nevelí. A my v něm nesplyneme v cizím stínu právě díky tomu, že dohlédneme dál a hlouběji než všichni ostatní. Jen tudy vede cesta k oběma klíčovým cílům: Vrátit se mezi zákonodárce - a vlomit se tam jako navigátor širokého bloku, který otřese dnešním poměrem sil. Jedině tak se dá vyvinout efektivní tlak na složení i politiku vládní koalice. Dosáhnout, aby si vítěz voleb spočítal, že holport s druhohorní pravicí mu nadělí doživotní ztráty důvěry. A aby dal přednost klidně i menšinové vládě, vstřícné vůči návrhům protiválečné a vlastenecké opozice.

S indoktrinací ročníků, které rozum berou až dnes, by zkřížili kordy i Masaryk a Beneš - a možná i nejeden z ministrů, kteří podali demisi v únoru 1948. Ty samé ročníky ale čeká šok, nemající srovnání od počátků kapitalismu. Většina z nich bude žít v prekérnějších podmínkách než jejich vlastní rodiče. Část z nich to „řeší“ rezignací na vzdělání a práci, umožňující důstojný život s partnerem a vlastními dětmi. Že se to režimu podaří změnit v normu, osobně nevěřím. Vůle po něčem smysluplnějším nakonec převáží i u většiny mladíků, zpitomělých raušem „kudy z nudy“. Kapitalismus s nimi bude nakládat čím dál neurvaleji. Svého dosáhnou jen směrem, mířícím až k jeho hranicím. Jedině tudy už totiž vede cesta k bydlení, na něž dosáhne mladá rodina s dětmi, co si nehoví v parazitní bavlnce. I ke všem ostatním artiklům a službám za ceny, které ji ochrání před ponižujícími existenčními léčkami.

Harpagona zkrotí jen síla, kterou si neochočí. Jedině reálná konkurence, vybudovaná veřejnou mocí. Ta dnešní to nemá v plánu. Je mocí samotných Harpagonů. Tím víc je třeba ji konfrontovat návrhy řešení, která jsou humánní a racionální i ekonomicky. Oč méně lidi oškube lichva na trhu bydlení, tím větší bude kupní síla na trhu potravin i jiného spotřebního zboží. Víc chleba a kuřat, vánoček a buřtů všeho druhu pak prodá i oligarcha, jenž příští volby asi vyhraje.

I na jeho zájmy lze apelovat tlakem na obnovu masivní státní výstavby bytů za ceny, zbavené nenažraného jmelí - a jejich nabídku za zlomek nájemného, které si nárokuje privátní vydřiduch. Teprve pak bude muset z hrušky dolů i ten. Jinak mu činžák zůstane poloprázdný. To je politika, která osloví statisíce mladých lidí, kterým nás démonizují už od školních lavic. A vrátí na scénu i příběh „Husákových dětí“. Politiky pro milióny lidí, bez níž ten populační boom neměl šanci. Smí se i tohle trumfové eso - válet ladem dnes? Nebo je zjevíme generaci, jíž se důstojná šance upírá? Kdo to neumí či nechce, ať si naším jménem slovo nebere. Čím jiným získáme ročníky na životním startu? Než celou pravdou o tom, jak prolhaný převrat ublížil právě jim? A nabídkou jediné schůdné cesty, jak z toho marasmu ven.

Pro mne je hlavně zajímavým barometrem. Přesnějším než erární průzkumy veřejného mínění. Barometrem toho, jak moc či málo se cítí na koni samo panstvo. Z čeho má vítr. Od čeho zkouší odvést pozornost. Kde všude mu řídne zázemí. Jak moc má důvod komolit i dějiny. Co mu z nich leze na nervy nejvíc a proč. Jedině z těchto zorných úhlů se pozná, zda randál, který proti nám skutečně sílí, je známkou rostoucí síly - anebo defenzívy a nervozity. Pokud by platilo zaprvé, nebude propadat hysterii. Troufne si pracovat s fakty - a ne s barnumskými horory. Bude stát o veřejná klání. S pocitem jistoty, že je vyhraje levou zadní. A ne se zašívat v hloučku obskurních žvanilů.

Místodržící cizích žraloků cítí v kostech, že svět bude jiný už docela brzy. Blbá nálada roste i v řadách presstituce. Tím víc to jedny i druhé táhne ke dvěma patvarům - fanatickým zaklínadlům a vyděračským bububu. Obdoby nemá šíře spektra, jež zkouší stavět do latě. Rozčarování drolí i fanklub „pravdy a lásky“. Hledání schůdných východisek sílí i napříč jeho řadami. Panstvo je nemá, jak nabídnout. O to víc mává kladivem na čarodějnice. Prolhaný galimatyáš jistí i cenzurou a represí. Tím širší to chce spojenectví - a větší přidanou hodnotu v jeho epicentru.

Otázka nestojí, zda do voleb samostatně nebo v širším bloku. Správně je jedině zadruhé. O síle celého bloku však rozhodne právě naše radikální iniciativa. Schopnost obnažit celou pravdu, zapouzdřenou v degenerující anatomii kapitalismu. A vyvodit z ní požadavky, mířící na jeho achilovku. Právě to - a nic menšího - nám otevře dveře i ke spojencům, o jakých se nám dosud nesnilo.

Tím ošidnější je varianta, k níž svádí i generálův předchůdce na Hradě. Tedy pohodlí „mírného pokroku v mezích zákona“. Prognostik k němu vyzýval i na X. sjezdu KSČM. Teď, kdy se nudí na penzi, nás do té pasti vábí ještě víc. Že cílem je naše „vymření“, se netají už desítky let. To riziko nám hrozí, a ne že ne. Zabránit mu je v zájmu úplně všech, komu jde pozdní kapitalismus po krku.

Je to obludná psychóza. Zavání hazardem, jaký naše země dosud nezažila. Zatím má ale většinu i v parlamentu. Nakolik se to změní po příštích volbách, jež SPOLU a STAN vyhrají jen sotva? Co se dá čekat od toho, kdo je podle všeho porazí? Jak se zachoval, když řídil vládu sám? Jak se postavil k vyhnání pomníku maršála, který řídil osvobození Prahy, za venkovskou ohradu? K absurdní legendě, kdo že prý vyhodil do vzduchu český muničák?

Pro nás je inspirací „lidová fronta“, a ne holport s obojetným panstvem. Jedině tak se dá zkrotit česká „strana války“.

Hecovat do střetu s jadernou mocností je těžký zločin. Ví to i lidé typu Vlastimila Tlustého, před lety ministra financí za ODS. Vládu, řízenou jejím dnešním předsedou, viní z toho, co trestní zákoník hodnotí ze všeho nejpřísněji. Z vlastizrady - a z podněcování k útočné válce. Za socialismu bylo bez šance. Tehdy jsme pomáhali řadě napadených zemí. Žádné „sankce“ vůči Americe však nikdo nezaváděl. Ani když masakrovala Indočínu kobercovými nálety a škvařila napalmem dětská tělíčka. Natož aby se z Prahy žvanilo, jak Ameriku porazíme na jejím území. A dodávaly se na její hranice útočné zbraně, vraždící americké civilisty.

Teď je to jinak. Ten kontrast je třeba zviditelnit nadoraz. Znásobí diskreditaci hvězdné pěchoty, která nám poroučí z moci úřední. A jejích cizích loutkovodičů jakbysmet. Tím rychleji to změní celkový poměr sil. Jde-li o holé přežití, vítaným spojencem je každý, kdo válečným magorům nezobe z krvavé pracky.

Jedině to, co má za svatokrádež i celý „řízený odboj“ (řečeno s vachcimrou „Protektorátu Böhmen und Mähren“). Kapitalismus „kolektivního Západu“ je za zenitem. Tím dál dovádí své „parazitní a zahnívající“ rysy, jak je dešifroval už Lenin. Paralyzují i stále víc toho, co Západ vyneslo na světovou špičku. Teď hraje vedoucí úlohu v destrukci moderní civilizace.

Být jeho snaživým poskokem je to poslední, čím si pomůžeme. Tím víc lze vytěžit z odporu, jejž Západu klade světová většina. Už není bezmocnou „periférií“, která se musí nechat okrádat.

Západ mrzačí chamtivost jeho vlastních „elit“. Jejich bezhlavá dezerce za co nejlevnější prací. Obludná „deindustrializace“ zemí, v nichž sídlí samy. A tak je to právě „periférie“, kde se vyrábí i většina skutečných hodnot. Tady se rodí už i nejvíc inovací. Jsou tu i největší dary přírody. Světové většině roste sebevědomí. Vůle i síla jít vlastní cestou. Odolnost k imperiální demagogii a diktátu.

To dává nové šance i naší suverenitě a prosperitě. Právě východním a jižním směrem leží i hlavní zdroje a trhy svébytného rozvoje. Jedině ten je s to odblokovat i sociální pokrok. Jsme dědici strany, co podobný rébus už řešila. Zvládla to virtuózně. S oporou ve společenské většině. Bez jediného výstřelu. Zná někdo lepší způsob, jak se vrátit do role, v níž nás nemá kdo zastoupit?

Za rozhovor pro Dialog poděkoval a hodně zdraví do dalších let Josefu Skálovi popřál Milan Havlíček.