Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 10. díl: o materialismu

Dialog uvádí 10. díl seriálu rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek.

Na otázky Dialogu odpovídá RSDr. František Ledvina

Františku, tentokrát, když dovolíš, začnu nikoli otázkou, jako obvykle, nýbrž připomínkou čtenáře. Dialogu se ozval student Roman J. (nepřál si být jmenován celým jménem vzhledem k možnému postihu na vysoké škole, na níž studuje), kterého zaujal sedmý díl seriálu, týkající se dialektického materialismu. Pochvaloval si jeho srozumitelnost, aniž by byla na úkor zjednodušení dané, poměrně složité problematiky. Přesto si ale myslí, že se přece jen více věnoval samotné dialektice a méně materialismu, jako takovému, což považuje za určitý nedostatek. Souhlasil bys, kdybychom teď vzali Romanovu připomínku za bernou minci a k problematice materialismu se alespoň v kostce vyjádřili?

Jsem pro. Abychom však neházeli hrušky s jablky do jednoho koše, doporučuji nejprve utřídění si pojmů, které Roman vzpomenul. Předně dialektika je věda, protože každý její abstraktní poznatek lze dokázat na nekonečném množství faktů. Materialismus sám o sobě ale není vědou, je pouze filozofickou hypotézou, protože jeho základní východisko nelze dokázat. Tímto východiskem je víra v existenci hmoty nezávislé na vědomí. Víra, že vědomí je produktem hmoty. Tedy že vědomí je ve vztahu k hmotě druhotné. To může člověk nadaný vědomím pochopit. Avšak nemůže to jednoznačně dokázat. Podobně jako nedokáže či nevyvrátí existenci bohů. Té buď věří, nebo nevěří. To se odehrává pouze v jeho vědomí, ve kterém žádná věda nenalezne důkazy „pro“ nebo „proti“.

Co zde prezentuješ je víceméně marxistické pojetí materialismu, avšak není jediné. Jak chápou materialismus jiné filozofické i teologické systémy; třeba ve spojení s novými přírodovědeckými poznatky o hmotě, na základě, kterých se někdy popírá i materialistické pojetí světa?

Předmarxistický materialismus byl převážně živelný, nedůsledný nebo mechanický, někdy naivní či dokonce vulgární. Redukoval složitost světa na jednoduché kauzální řetězce, odmítal nahodilost, neviděl rozpornost příčin a širokých souvislostí. Přesto takový materialismus spolu s pozitivismem vytlačil z přírodovědy bohy. Ale nedokázal je vytlačit z přírodovědců, a s postupujícím poznáním už nestačil vysvětlovat některé nové vědecké objevy. Proto začal být podceňován, a znovu otevíral prostor idealismu. Marx pochopil, ze „s každým velkým objevem věd musí materialismus změnit svou formu“, a udělal to. Organicky jej spojil s dialektikou a vytvořil materialismus nový, dialektický, který odstraňuje strnulost jeho předchozích forem, a je v souladu s moderní přírodovědou. A pokud někteří vědci materialismus popírají, pak bojují s tím předchozím, metafyzickým, protože ten dialektický neznají nebo jej nechápou.

Důsledný materialismus vychází z nezávislosti existence hmoty na vědomí, z její prvotnosti před ním. Vše ostatní, co to jakkoli zpochybňuje, koneckonců není materialismus a ani jím být z logiky věci nemůže. Především teologický systém nemůže být materialistický, to by degradoval své božstvo. Základní filozofickou otázku o prvotnosti hmoty nebo vědomí precizně formuloval Bedřich Engels a tato jeho formulace má stejnou platnost jako kupříkladu Ludolfovo číslo v matematice. Odpovědět na tuto otázku bylo odjakživa složité. Těžké to měli hlavně vědci. Většina obyvatel planety historicky věřila v bohy. Zatímco většina vládnoucích tříd pokládala náboženství za nástroj své moci a otevřeně se tudíž přiznat k důslednému materialismu, který ze své podstaty je ateistický, bylo téměř nemožné. Německý filozof Hegel to vyjádřil slovy: „Musel jsem ustoupit vědění, aby zbylo místo pro věření“. A že ta jeho všemohoucí „světová idea“, kterou bylo možno chápat jako vůli boží, je vlastně příroda, to si troufnul přiznat až krátce před smrtí. Vystudovaný kněz Darwin připsal do druhého vydání své důsledně materialistické práce O původu druhů závěr Všemohoucí Stvořitel, aby vůbec mohl jako vědec existovat a publikovat. Ještě dnes je v některých zemích světa ateismus trestný a dokonce i v Rakousku a Polsku kritiku náboženství postihuje zákon. V USA, údajně nejsvobodnější zemi na světě, si žádný politik netroufne přiznat se k ateismu, protože by to byl konec jeho kariéry. Přitom žádná věda nikdy materialistické pojetí světa nevyvrátila, vždy ho potvrzovala. To se pouze, jak se vyjádřil Albert Einstein, někteří věřící vědci snaží do každé mezery v nových poznatcích vecpat svého Boha. Nemohou tak učinit ve vědeckých spisech, to by Nobelovu cenu, kdyby na ni případně aspirovali, nedostali; v severských zemích je totiž ateismus poměrně silný. Dělají to proto po straně, v interpretacích nových objevů, což je pro novináře atraktivnější než vědecké objevy samy.

Nicméně nesměřuje tak filozofické a částečně možná i teologické myšlení ke smíření materialistického a idealistického výkladu světa, tedy k dualismu? Jak ho například vyznávali a vyznávají někteří renezanční i současní učenci, filozofové a podobně včetně ideologů?

Žádného smíření se nedočkáme. Podobně jako se nedočkáme smíření smrti se životem. Každý dualismus je bezradný a často falešný. Na pozicích dualismu stojí ti, kteří nevědí, o co jde. Často jsou to vzdělanci, z nichž mnozí pochopili bezvýchodnost idealismu, ale stydí se to přiznat. Nechtějí se vzdát svých iluzí, neobstáli by ve svém prostředí, zradili by sami sebe či tradice, z nichž vyrůstali. Lavírují mezi rozumem a emocemi a je těžké je odsuzovat. Každý si svůj pohled na svět hledá sám. Pravda, někdy jsme ale okolnostmi zahnáni tam, kam jsme nesměřovali.

Připravil Stanislav Zeman

(Pokračování příště)