Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 11. díl: o idealismu

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

Rozhodně stálo. Dost dobře ovšem nelze mluvit o idealismu a znovu nevzpomenout materialismus. V úvahách o světě, ve filozofickém myšlení, formovaly se pospolu. Filozofie byla od samých svých počátků hledáním nejobecnějších zákonitostí vývoje světa, v němž člověk žije. Jako tomu je v každém hledání, tápala. Přitom se postupně utvářely a vyhraňovaly dva základní pohledy na svět, jeho poznávání: materialistický a idealistický. Materialistický hledal vysvětlení ve světě samém. Idealistický mimo realitu tohoto světa. Vkládal do něj ideje a jejich prostřednictvím jej vysvětloval. Avšak svět je jeden a idejí vzniklo mnoho. Materialismus byl a je nemilosrdně limitován realitou. Kolébkou idealismu je lidská fantazie, která žádné hranice nemá. Může být lákavější než realita, odvrhnout vše, co je v ní člověku nemilé. Filozofie se vyvíjela jako protiklad mytologie. Materialistické pojetí filozofie mytologická bájesloví opouštělo, idealistické v nich uvízlo a více či méně tvoří jeho podstatu dodnes. Materialismus hledá základ všeho v přírodě. Idealismus jej vidí mimo ni, v něčem, co ji přesahuje, stojí nad ní, je věčné a neměnné. To může v člověku probouzet víru v něco, co je silnější, stálejší, lepší než on sám. I to je důvod, proč věda, přestože každým svým objevem vyvrací idealismus, nemůže tak učinit bezezbytku.

To je totéž, jako kdyby ses mě zeptal, jestli mají záporná čísla nějaký význam jinde než v matematice. V zásadě nemají, ale matematiku nemůže zavrhnout žádná věda, chce-li se přiblížit pravdě. A podobně tak filozofii musí vzít v úvahu každý vědec, který překročí hranice dosavadního poznání, ocitne se v neznámu, a potřebuje si nové, překvapující poznatky vysvětlit. Pak sahá podle svého názoru na svět, přesvědčení, víry, povahy buď k materialistickému, nebo idealistickému řešení. Obdobně každý z nás se v různých životních okamžicích přiklání k svému materialistickému nebo idealistickému názoru na svět, ať si to uvědomujeme či ne. Koneckonců jako materialisté hledáme ve všem hmotné a jako idealisté duchovní příčiny. Materialista se pere s iluzemi, idealista jim podléhá. Také proto, že iluze se rodí rychleji než pravda a bývá, potvora, často přitažlivější.

Ano, protože problémy, které je přitahovali a chtěli o nich znát víc a případně je řešit, vnímali, třebaže si to nepřipustili, materialisticky. Například moravský kněz Prokop Diviš kromě studia teologie se zabýval také exaktní vědou a významně přispěl ke „zkrocení božího posla“, blesku, konstrukcí takzvaného bleskosvodu. Podobně Gregor Mendel, opat Starobrněnského kláštera, studoval teologii i přírodovědu a zasloužil se o objevení genetiky. Oba jako přírodovědci, materialisté, hledali, bádali. Jako idealisté, kněží, bloudili, aniž si to asi uvědomovali. Bloudění ale nevylučuje možnost objevu. Zbloudilý houbař najde plný košík hub; našel jej přesto, nikoli proto, že zabloudil. Hluboce věřící katolík Kolumbus také zabloudil a přitom objevil Ameriku, aniž to tušil.

Určitě ne. Idealismus je spjat také s lidským poznáním, které je nezpochybnitelné. Vzpomeňme třeba podíl některých antických myslitelů, zcela či částečně spjatých s idealistickým pojetím světa, na dialektice; řecký filozof Herakleitos z Efesu byl podle historických pramenů první, kdo se ji pokusil vyjádřit, formulovat. Idealismus se ovšem jako názor na svět, a to nejen v antické společnosti, prosazoval nikoli ve „vzduchoprázdnu“, ale hlavně v polarizaci třídních společenských okolností. Z obecnějšího dějinného pohledu byl v praxi konzervativnější než materialismus, což vyhovovalo vládnoucím třídám. Materialismus byl pro ně koneckonců vždy revoluční, a proto jej popíraly, zatímco idealismus byl vždy podstatou jejich ideologie. Byl základem každého náboženství a každé náboženství přežívalo zejména potud, pokud vládnoucí třídě sloužilo. Výjimkou se stala buržoazie v dobách, kdy ještě bojovala o moc s feudály. Tehdy byla pokrokovou silou a materialismus byl jejím duchovním bohatstvím. Vytlačil náboženství jako formu idealismu a oporu feudalismu i z přírodních věd, které napomohly buržoazii k novým ziskům. Jakmile však buržoazie svou moc upevnila a počaly se rozvíjet i společenské vědy, právní, ekonomické a jiné, stal se v rámci nich materialismus nepřítelem nových pořádků. Protože odhaloval materiální zájmy, které k těmto pořádkům vedly. Proto došlo k historickému paradoxu: vládnoucí síla teď materialismus v přírodních a technických vědách využívá a podporuje, ale ve společenských vědách jej zpochybňuje a potlačuje. Společenskovědní idealismus slouží vládnoucím zájmům, a to jediné je na něm zavrženíhodné. Jedná tak vědomě a záměrně, za úplatu a proti zájmům většiny lidstva. Je akademickou i mediální služkou těch, kteří vykořisťují tuto většinu a přivlastňují si společenské bohatství, které vytvořila a vytváří.

Jedná se o široký, mnohotvárný společenský proud vyrůstající z více kořenů a naše i jiné století v něm nejsou jediným určujícím faktorem. Z hlediska teorie poznání, tedy gnoseologickým kořenem idealismu je především lidská schopnost oddělit své myšlenky od skutečnosti, ideje od reality a považovat je za samostatné. Umožňuje dokonce oddělit tyto myšlenky od člověka, přidělit je bohům, přírodě, věčnosti, osudu nebo čemukoli jinému a vnímat je jako nezávislé či dokonce určující. Tento kořen idealismu, tedy fantazie, je v zásadě neodstranitelný.

Psychologickým kořenem idealismu je hlavně strach člověka ze smrti, jeho touha po něčem silnějším a stálejším, než je on sám. Čím méně věří společnosti, v níž žije a více se obává její budoucnosti, čím méně může pro tuto společnost cosi udělat a čím méně ona dělá pro něj, tím více mu idealismus nabízí v nejrůznějších svých formách útěchu. Tento kořen idealismu je odstranitelný pouze zčásti.

Nejdůležitější kořen idealismu má sociální charakter, vyrůstá z uspořádání společnosti. Čím rafinovaněji společnost člověka omezuje, tím intenzivněji mu vnucuje idealismus. Každé náboženství je v této společnosti v jádru systémem vyhrůžek a slibů, podobně jako právní řád. Obojí odvrací jedince od reality a vede ho k idejím, které mu slibují něco, co mu tato společnost nemůže dát. I ta naše, abychom nechodili pro příklad daleko. Obojí činí člověka bezbrannějším a ovladatelnějším, upíná ho k neexistujícím, nereálným šancím a znemožňuje mu, aby se tomu vzepřel. Tento kořen idealismu, jeho institucionalizované formy, jsou odstranitelné. Nebudou-li existovat, přestane být idealismus společenským fenoménem a stane se osobní záležitostí, řekněme zálibou, zvláštností některých jedinců.

Může se to tak na první pohled zdát, zvláště když historie již nabídla mnohá neúspěšná sociální řešení. Společenská teorie i praxe přesto ukazují, že není sociální kořen idealismu, aniž by se zregeneroval, zapuštěn v dějinách navěky. Reálné východisko k tomu lze hledat a nalézt v dialektickém a materialistickém vnímání světa, marxismu.